ODPADLICKÁ PĚCHOTA: JEDENÁCTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Ráno bylo krušnější, než kdy jindy.

Opravdu jsem usnula, a tak bylo vstávání ještě náročnější. Svižně jsem se převlékla se zubním kartáčkem v ústech, abych se co nejrychleji dostala dolů na rozcvičku. Měla jsem rozmazané oči a vypadala jako malá verze Jacka Sparrowa, protože jsem si je včera zapomněla odlíčit. Momentálně to byl ale asi ten nejmenší problém.

Za doprovodu pískání Sira Hama jsem utíkala dolů na dvůr a málem se přerazila na posledním schodu. 

„Dobré ráno," pozdravila jsem velitele zadýchaně, zatímco jsem si vytřepávala bolavý kotník, a on se usmál.

„Dobré ráno, Karin!"

Když jsme byli už všichni seřazení, velitel před námi chvíli jen dramaticky předcházel.

„V noci tu byl jakýsi incident. Nevím, co to bylo, protože naše obnažené kuchařky mi to nebyly schopný vypovědět, ale víte moc dobře, že v pracovním týdnu je přísně zakázano opouštět svůj pokoj po večerce! Ať už se to neopakuje! Souložit můžete o víkendech!" zahřměl Sir Ham a my se sborově rozesmáli. 

Dante zadržoval smích ještě chvíli po tom, ale snažil se neztrácet svůj nezúčastněný výraz. Já se pomalu zadusila rukávem mikiny při vzpomínce na včerejší události.

„A já u toho zas nebyl!" postěžoval si smutně Felix a zoufale rozpřáhl ruce a následně je svěsil jak uražený tučňák.

„Dejte si tři kolečka a dopolední program bude v bazénu!" Velitel pískl, čímž nedovoloval konverzaci rozvádět, a my se s povzdechem rozeběhli plnit první povel dne.

...

Když jsem si šla pro snídani k výdejnímu okénku, Audrey a Camila ke mně vysílaly jedovaté pohledy, aniž bych cokoliv předem udělala. Snažila jsem se nesmát a držet co nejvážnější výraz, ale pak jsem si zkrátka neodpustila:

„Ta snídaně se vám povedla, holky. Takový náročný vaření vám muselo zabrat určitě celou noc!" popíchla jsem je a odkráčela s tichým smíchem, zatímco ony začaly netaktně pokřikovat mým směrem.

„Karin, po snídani přijď ke mně do kanclu, ať si převezmeš ty plavky!" zastavil mě Sir Ham náhle v chůzi, až jsem z toho nadskočila a vykřikla. Vyveden z míry mě sledoval a já mu to jen s křečovitým úsměvem odsouhlasila. Vážně jsem se té nádhery nemohla dočkat.

Talíř jsem položila na svoje obvyklé místo ke klukům, kteří horečně debatovali o posledním výcviku v bazénu, kdy hráli vodní pólo, ale chuť k jídlu, kterou jsem měla v noci, mě už dávno přešla. 

Cítila jsem okurky v podrážděném žaludku a nebylo mi z toho dobře. Rozhodně tomu nepřidávala ani představa, že dneska budu v plavkách jen ve společenství mužů. Bože.

...

Tak pokud já měla špatný odhad na čas, kdy si jít v noci pro jídlo, tak Sir Ham měl zaručeně špatný odhad na velikosti, protože ten zelený hadřík, co mi přistál v ruce, byl esko možná tak v asijských zemích.

„Pak už měly jen XL, tak jsem vzal radši tyhle," sdělil mi nervózně a já na něj třeštila oči, jestli si je opravdu jistý, že tohle je vhodný oděv na výcvik v bazénu s klukama a ne do striptýzového klubu.

„Děkuju," odvětila jsem tiše, abych neprohlubovala svůj už tak dost očividný nevděk, a vydala se s tím „nic” radši do pokoje.

„Za půl hodiny přijď k bazénu a svaž si vlasy, ať ti nepřekáží. Projdeš k němu skrz sprchy!" zavolal na mě ještě povzbudivým tónem a já zdvihla palec nahoru s ironickým úsměvem.

Při pohledu na sebe do zrcadla jsem byla ještě zaskočenější. V tomhle jsem nemohla jít ani na nuda pláž. Těsné syntetické vlákno mi natěsnalo prsa k sobě a vypadalo to, že přes tenkou látku vystřelí jak airbagy v autě při zbrždění nárazu. Výstřih jsem měla na můj vkus sice moc veliký, ale nebylo to nic oproti tomu, jak jsem vystavovala zadek na odiv světu. Vykrojený spodek ve mně akorát tak evokoval, že Sir Ham ty plavky koupil na stránce 18+.

V rámci focení aktů bych asi ztvárnila mistrovské dílo, ale vzhledem k tomu, že jsem se nikdy moc neodhalovala, bylo tohle prostě vyloučené pro plavání.

Jenomže velitel už pískal píšťalkou a já neměla na výběr. Třásla jsem se jak před praxemi i přes to, že to byla pro většinu lidí banální záležitost. Bolelo mě břicho a svaly, a tak jsem do sebe výjimečně hodila jednu pilulku chlorprothixenu, který pomáhal při zvýšeném psychickém napětí. 

Bylo to jediné antipsychotikum, které jsem příležitostně užívala. A teď se hodilo, protože nebyl čas na zklidňující meditaci o samotě. Poslední dny mě vyřídily. S povzdechem jsem si spletla vlasy do copů a zabalená do velkého ručníku vyšla z pokoje.

Proplížila jsem se přikrčená ke schodům, jak kdybych se vyhýbala nepřátelské střelbě. Kluci už se ozývali ze sprch. Sice mě stejně jednou uvidí, ale oddalovala jsem tu skutečnost dostatečně dlouho.

Cupitala jsem k prázdným sprchám a se sevřeným žaludkem došla k průchodu k bazénu. Sir Ham něco povídal a já nakoukla do rozlehlé haly. Bazén byl ohromný, tmavě zelený a do nosu mě udeřil zápach chlóru.

„Kde je ta Karin?" zeptal se Sir Ham zmateně a zapískal. Ještě než ale stihl zakřičet moje jméno, zahalená v osušce jsem vešla dovnitř.

„Tady," špitla jsem a pozornost se na mě přenesla.

„Tak šup, Karin. Zařaď se," rozkázal Sir Ham a já doufala, že teď ostatní donutí, aby se šli třeba potápět hodně hluboko i s kyslíkovou bombou. „Proč tam tak stojíš? Je nějakej problém?" staral se Sir Ham a akorát situaci zhoršoval. Nervózně jsem se zasmála. ANO, JE TU VELIKÝ PROBLÉM, SIRE HAME! 

„No, obávám se, že po jediným mým tempu ty vaše koupený plavky vypoví službu," odvětila jsem stroze a Sir Ham nechápavě zamrkal.

„Kdyžtak koupíme nový, tak pojď!" neřešil to, protože byl přece jenom chlap a nemohl mi v téhle choulostivé situaci rozumět. Co bych dala za to, aby tu teď velila ženská…

Stáhla jsem ze sebe ručník, vyzula se z pantoflí a rozešla se ke klukům s pohledem přišpendleným k zemi. Cestou jsem si ještě zkontrolovala, jestli mi moje bohaté množství gumiček pevně drží na zápěstích, aby neprokouklo nic, co by se dalo okomentovat.

Bylo to horší než se vydat ke katedře s vyhlídkou zkoušení. Popoběhnout jsem nehodlala, aby mi cokoliv na tom vodním oblečku neprasklo. Sir Ham se narozdíl od kluků slušně odvrátil, ale oni na mě zírali jak při odhalení nového zajíčka do Playboye. Ne, že bych si v těch plavkách jako ikona erotického časopisu nepřipadala. 

Zařadila jsem se na konec řady vedle Diega, který se svým obvyklým neprůstupným výrazem hleděl před sebe. Aspoň, že ten měl respekt v povaze.

„Mně se ty plavky líbí. Zdůrazňujou, jak velký máš srdce, Karin," neodpustil si Felix a já zrudla. 

Kluci se začali smát a Dante dal svému kamarádovi s pobavením pohlavek. Pak se po očku na mě podíval a se zadržovaným smíchem sklopil hlavu. Hrozně vtipný, opravdu. Ten bídák moc dobře věděl, že jsem naprosto vystoupila z komfortní zóny a jen se tím bavil.

„Tak klid, hoši. Nenechte se... ničím rozptylovat!" zavelel celý rudý Sir Ham. Chudák si nejspíš uvědomoval, že je to celé jeho vina. „Skočte šipku a rozplavte se!" nařídil nám. Díky bohu, že jsem ji už uměla. Děda mě ji horkotěžko naučil ještě před tím, než umřel.

Kluci skákali elegantně, někteří samozřejmě míň jako třeba Charlie, kterému to podklouzlo a on se zřítil s hlasitým jekotem do vody.

„To je vocas," zasmál se Dante a následoval ho. Prořízl ukázkově hladinu a doplul doprostřed bazénu. Posouvala jsem se ve frontě, než na mě konečně došla řada. Vyhoupla jsem se na stupínek a narovnala si zaříznutý spodek. Ještěže jsem byla poslední.

Vyskočila jsem nejdřív nahoru do vzduchu a pak se snesla do hlubiny. Takhle mě to učil děda podle svých starých zvyků a necítila jsem se nikdy při skoku tak pyšně jako právě teď.

Když jsem se vynořila, Sir Ham uznale kýval hlavou.

„Mohla bys to prosím zopakovat, Karin? Já nějak nestihl dávat pozor," pokračoval v tom laškování Felix a já dala oči v sloup.

„Zchlaď se, vole!" poradil mu Dante a cáknul po něm vodu.

„Já bych to teda asi taky potřeboval," ozval se Jonas netaktně zírající na moji polo odhalenou hruď. Stříkla jsem na něj s úšklebkem vodu a zavrtěla hlavou.

„Malí kluci, opravdu," projevovala jsem dost důrazně svůj nesouhlas s těmahle hloupýma komentářema. Na jednu stranu to byl asi kompliment, ale na stranu druhou jsem takovou pozornost nesnášela.

„Já se úplně malej teda necejtím," nedokázal odolat Felix dalšímu úchylnýmu prohlášení a Karl s Moem ho potopili pod hladinu. Vděčně jsem se na ně usmála. Aspoň, že oni byli vyspělí.

„Neblbněte a rozplavte se, říkám!" napomenul nás Sir Ham a já začala raději plnit hned rozkazy. 

Cítila jsem ale, jak se na mně látka při každém tempu napíná. Pokud mi ty plavky rupnou, odmítala jsem na další lekci v bazénu jít v něčem, co mi sežene Sir Ham.

„Tak, dáme si nějaký cvičení a pak vám řeknu pravidla hlavní aktivity!" prohlásil velitel po chvíli našeho brouzdání zelenou hloubkou a pískl.

Všechno šlo relativně v pořádku až na to, že se mi furt motala hlava z těch prudkých vpádů do vody. Plnila jsem poctivě cviky podle velitele. Zvládla jsem kraula, aniž by mi ruply plavky, ale když jsme se všichni odrazili od stěny bazénu, abychom plavali styl motýlka, měla jsem pocit, že je něco špatně. 

Mžitky. Mravenčení. Slabost. Nemohla jsem se dostat nad hladinu. Zůstávala jsem v chlorovaném zelenu a nadechla se pár doušků, až mi to sežehlo hrdlo. Nevím, co přesně se stalo, ale najednou bylo temno. Zničehonic, jako když se zmáčkne vypínač a zhasne jediný zdroj světla v místnosti.

Tma.

Z pohledu Danteho

„Kde je Karin?!" zařval náhle Sir Ham potom, co vší silou zapískal na píšťalku, až nám to všem málem vzalo sluch. Ustali jsme v pokynech a zmateně se rozhlédli. „Karin!" hřměl skoro až vyděšeně. Takhle jsem ho ještě neznal a došlo mi, že to není jen hraná panika.

Prozkoumával jsem hbitě očima vodní plochu, ale vypasované trojky v monokinách byly v nedohlednu. Jako první se se mnou vzpamatoval Moe a začali jsme hledat dřív, než Sir Ham zadal povel. Ten se sám začal svlékat, aby mohl do bazénu skočit za náma.

„Hovada! Hledejte! Tohle není prdel!" zahřměl jsem na ostatní kluky prudce, když se neměli k pohybu.

Prorážel jsem hladinu cestou nazpátek tak rychle jako nikdy předtím. Uprostřed jsem se potopil a koukal do zeleného prostranství. Pálily mě oči z chloru a viděl jsem naprostý hovno, ale nebyla jiná možnost. 

Na moment jsem se vynořil. Sir Ham už skákal do vody, aby pátral po Karin taky. Byl celý rudý z nervů a bylo mu nejspíš v tomhle momentě fuk, že tu před námi běhá v pruhovaných trenkách. 

Nezastavoval jsem se a hledal dál. Cítil jsem, že tohle zavánělo pořádným průserem. Zatracená holka. Věděl jsem moc dobře od začátku, že se na tohle místo nemá vydávat. Přesně pro tyhle situace jsem ji tu nechtěl. O kluky nikdy nemusel být tak velký strach.

Bořil jsem se do hloubky v tom našem uzavřeném rybníku a začal propadat větší a větší panice. Byla tam dole už nějak moc dlouho. Vynořil jsem se, abych zase nabral dech. Kluci proráželi vodivý povrch stejnou vervou. Sir Ham vypadal před proděláním klinický smrti, a to mě vyprovokovalo zabrat. Do prdele, přece jsem ji musel najít!

Dostal jsem se až k úplnému začátku a pod vodou zavadil o jemné pramínky vlasů. Hrklo ve mně. Vplul jsem níž. Cítil jsem tlak v uších, ale už jsem rozeznával obrysy drobného dívčího těla. Popadl jsem ji kolem pasu a vytáhl na vzduch. Hlava se jí svěsila na moje rameno a s hrůzou jsem zjistil, že krvácí a pruhy krve se mi rozlily po trupu. Nevěděl jsem proč, ale nebyl čas to v téhle pozici řešit.

„Mám ji, Hame!" zařval jsem a jeho panický záchvat na moment ustal. Doplaval ke mně a já mu ji podal a vyhoupl se na břeh. „Dejte mi ji, opatrně!" kladl jsem mu pokyny, jako bych byl já momentálně velitelem. Jako jediný jsem si tu asi udržoval zdravý rozum.

Sir Ham ji vyzvedl nad sebe a já ji uchopil do náruče. Jako bych ji nedržel. Zdála se mi podezřele lehká a její vystouplá žebra se mi zařízly do předloktí. Až teprve teď jsem zaznamenal, že ta holka má tuk fakt jen v kozách a zadku.

Kluci doplavali ke břehu a seběhli se do kruhu kolem Karin, která ležela na zemi. Krvácela z nosu a pokožku měla jak vápno.

„Zavolejte doktora!" křikl jsem po Siru Hamovi a nahmatal Karin puls. Tepal. Naklonil jsem se k jejímu obličeji s promodralými rty. Pohladil mě malý závan. Dýchala. Vytáhl jsem ji včas.

Sir Ham zatím komunikoval s bezpečností základnou v Saclepea, kde bylo nejbližší zdravotnický středisko fungující jen na základě finanční pomoci americké armády. Já nastavil Karin do stabilizované polohy a Moe přinesl ručníky, do kterých jsme ji opatrně zabalili, aby byla v teple. 

Museli jsme jen čekat.

„Joshua tu do hodiny bude. Udělal si všechno, jak si měl, Dante. Karin bude v pořádku, ale potřebuje jen pořádně prohlídnout. Měla by se prej brzo vzpamatovat," ujistil nás všechny Sir Ham, když dovolal s blízkým přítelem z malého vojenského špitálu, který nás chodil ošetřovat. Přikývl jsem. Nějak jsem nebyl schopen nic vyslovit.

„Proč krvácí?" zeptal se Jonas tiše. Z jeho tónu bylo poznat, že je zesranej strachy.

„Asi přetlak. Byla dlouho pod vodou," vydechl Sir Ham. Nervózně přecházel okolo s rukama založenýma v bok a znepokojeně vrtěl hlavou.

Za pár minut Karin otevřela oči a začala kašlat velké množství vody ven. S Moem jsme ji podepřeli a Sir Ham přispěchal a klekl si k ní. Ostatní se na to celé koukali s takovým ohromením, jako kdyby nikdy předtím nebyli svědky něčeho podobného. Pravdou ale bylo, že já s tím vším měl asi největší zkušenosti.

„V klidu, Karin," uklidňoval ji jemně velitel a ona se během kašle začala zničehonic omlouvat. Nechápal jsem proboha proč. „Nemáš se za co omlouvat. Je to dobrý, ano?" mluvil k ní jak k malé holčičce a musel jsem přiznat, že když byla zahalená v ručníku a nevystavovala na odiv své nepřehlídnutelné křivky, tak v těch copech jako mrně fakt vypadala.

„Tys nám dala holka!" pokroutil hlavou s povzdechem Moe a pohladil ji po rameni. Přidřepla si celá ta její banda Karl, Roy a Min a začali ji tišit, ale ona vypadala příliš rozhozeně na to, aby dokázala cokoli vnímat.

Vzdálil jsem se. Nepotřeboval jsem, aby věděla, že jsem ji z té vody vytáhl já a že jsem se staral. Po včerejší noci s těma okurkama jsme si možná sedli víc, i když to bylo za fakt debilních podmínek, ale neznamenalo to, že jsme přátelé. To jsme si stanovili už od jejího příjezdu.

Když byla schopná vstát, Sir Ham ji odvedl na malou ošetřovnu vedle svého kanclu. Podlamovaly se jí kolena a pěkně se loudala. Za chvíli tu měl být ale Joshua a já doufal, že tuhle věc dořeší. Karin by měla urychleně odjet, jinak tu pojde.

„Tohle je přesně to, o čem jsem mluvil! Nemá tu co dělat. Zdechne!" promluvil jsem do hloučku na zemi, kde byl Moe a jeho parta.

„Drž hubu, Dante! Tohle se může stát každýmu!" oponoval Karl sykavě a napřímil se. Opět bojovná pozice vůči mně, aby upozornil na to, že mě nemá moc v lásce.

„Každýmu ne. Nikomu z vás ani mně se to ještě nestalo! Protože jsme chlapi. Je moc slabá na všechny ty věci, co tu jsou!" opakoval jsem jim už asi po stý, ale oni ne a ne mi rozumět. Měl jsem jim to snad přeložit do kreténštiny?

„Není slabá, Dante. Zvládala doteď všechno s přehledem! Prostě se nalokala vody. Zatím nic nevíme!" pustil se do mě i Roy, jako bych tu já byl snad ten, kdo je v pozici nepřítele.

„Já asi vím," ozval se Moe vážně s mírně sevřenou čelistí.

„A co? Chceš mě zas přesvědčovat, že to není tím, že na tohle prostředí není přivyklá?" odtušil jsem sarkasticky a Moe zavrtěl hlavou.

„Viděli jste Karin za celou dobu, co tu je, něco sníst?" zeptal se a já se zarazil. Kluci zavrtěli hlavou a Roy zrudl.

„Vždycky všechno dala mně," hlesl uvědoměle.

„Přesně tak. Karin je schopná všech těch fyzickejch aktivit, co tu děláme. Není žádná princeznička, jak si furt myslíš, Dante! Ale vzhledem k tomu, že její životospráva se skládá z kouření iqosek a pití kafe, nemůže tady tu fyzickou zátěž unýst napořád. Vždyť to by srazilo i mně. Možná byla zvyklá takovej život vést předtím, ale bez toho, aby denně dělala všechno, co tu musíme vykonávat," vysvětlil Moe skleslým tónem a já odmítavě zavrtěl hlavou.

„Ale ona jí. Včera měla přece okurky!" snažil jsem se mu to vyvrátit a následně mi došlo, co jsem tím prozradil.

„Okurky?" ozvali se Jonas s Felixem sborově.

„Včera jsme okurky neměli," nechápal Roy a nejspíš si v hlavě pokládal otázky, proč si je nenandal na talíř, když se servírovaly. Taky jsem miloval jídlo, ale tenhle kluk ho měl i místo mozku.

„To je jedno. Každopádně jí. Je sice nezdravě hubená, ale to může bejt i rychlým metabolismem. Ne tímhle, Moe!" odmítal jsem přijmout tak stupidní fakt. Musela odsud prostě pryč!

„Ale je to tím. Nedostatek živin, vitamínů. Nevím sice, proč tu je a proč nežere, ale vím, že ta holka má kurva tuhej kořínek! A nezlomí ji blbá rozcvička v bazénu! Je vyčerpaná, protože nemá z čeho brát energii!" ukončil to Moe rázně a vstal. Já jsem se mračil. Tohle byla fakt pakárna. Proč by do prdele nežrala v těhlech podmínkách? Sám jsem si dost stěžoval na to, jak málo tu dostávám najíst, a musel jsem častokrát žebrat zásoby u Audrey s Camilou.

„Doufám, že bude v pohodě," povzdechl si Min smutně a společně jsme se všichni vydali do sprch. Byl jsem rozhozený a pěkně na Karininu výsost nasranej. Dnešní polední program skončil stejně rychle, jako začal.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: JEDENÁCTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST