DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM
Okay, jo... dobře. Tohle se moc nepovedlo...
Můj plán byl pravidelný psaní a publikování rad do života a rozvětvení tohohle blogu na maximum, ale nikdo mě předem nevaroval, že můj rok 2024 - karmický rok spravedlnosti a tak podobně... - bude tak děsně náročnej! A že mi k tomu všemu ještě nepůjde psát. A že mi vygradují úzkosti na maximum a budu se s nimi muset porvat během státnic a během nekonečných hodin čumění do blba, abych sebou nechala projít všechny dvacet let starý, potlačený emoce.
Můj problém byl odjakživa ten, že jsem chtěla dělat až příliš moc věcí a zapomínala v zápalu na kapacitu svý psychický i fyzický baterky. A tak jsem pro jednou věnovala rok sobě. Ale nebylo to žádný zevlování a kafíčko, nemyslete si, spíš jsem jen opakovaně spadala do hlubokých meditací, protože mi nic jinýho nedokázalo pomoct. Jak už jsem před necelým rokem zpátky psala; zahojit sám sebe je opravdu jedna z těch nejtežších cest.
Nejdřív to vypadá jako růžičky a krystalky, ale ve výsledku je to cesta plná breku a výkyvů vzteku a zase breku a tvrdých lekcí, které vás žerou zaživa s posláním, že je to pro vaše vlastní dobro. Jenomže tomu se v těch tower momentech dost těžko věří.
Ale výsledek pak vážně stojí za to, to vám slibuju. Ale než se k tomu uvědomění dostanete, bude to zatraceně dlouho trvat, to vám slibuju ještě k tomu.
Chce to trpělivost. NE. CHCE TO SAKRA VELKOU DÁVKU TRPĚLIVOSTI! A o té jsem zjistila, že ji přeci jen po tom všem mám, i když to tak nikdy nevypadalo. Mám jí až moc, protože kdyby ne, asi tu teď nesedím u obrazovky notebooku a nepíšu motivační vzkaz svým čtenářům s touhou zase psát, zase tvořit a dokázat ještě mnohem víc, než ten celej duširvoucí proces začal. To mi věřte.
Nevím, jak to bude. Vždyť ani nevím, co bude za hodinu, natož abych tušila, co mi nabídnou další měsíce a rok. Ale jedno vím určitě... vynaložím veškerou snahu pro to, abych dopsala Odpadlickou pěchotu a psala dál stovky další věcí. A tvořila dál. A motivovala dál. Doufám, že letošek už bude snazší přesto, že rok dvacet čtyři ještě neskončil... Ale pro mě další rok začíná vždycky prvního září. Tehdy mám pocit, že se začíná zase od začátku.
Možná, že konečně začnu psát tu svou knihu a ne to všechno útržkovat do básní a nedostatečně explicitních článků. Možná, že to zase uzamknu jen do svýho deníku, vtisknu do dalšího fiktivního příběhu anebo třeba jen přepíšu všechny knihy, který mají potenciál i přes to, že je vymyslelo moje náctiletý já.
Kdo ví...
Ale psát budu. Myslím, že je to jedno z mých nějvětších poslání. Stejně jako dopamáhat hojit zraněný duše. Třeba vám řeknu víc o svojí klikatý cestě a vy se v tom zase najdete. Třeba zase někoho změnim k lepšímu anebo pomůžu, aby se chtěl změnit sám.
Uvidíme. Jen vím, že jsem nabrala další dech, ještě silnější než ty předešlý nádechy, a pojedu dál. Padnout a vstát. Padnout a zase vstát. Však to znáte. To je ta trpělivost, která nemizí a která ve výsledku přinese tu žádanou odměnu.
Tak snad už brzo...
Vaše, KM
.webp) |
JSEM ZPÁTKY A ZASE HODLÁM PSÁT |
chybělas 🤍
OdpovědětVymazat<3
Vymazat