Konce našich životních etap: Věnováno památce Liama Payna

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Včera jsem si měla jen zajít pro titul a nechat za sebou další etapu ve svým životě... Když jsem ale ráno otevřela mobil a zjistila, že Liam zemřel při pádu z balkónu, zemřela tím rázem i etapa další.

Zasáhlo mě to i po těch letech, kdy bylo One Direction na dně mýho playlistu a kdy už jsem vzdala svoje veškeré dětské sny, že kluky uvidím jednou naživo a pohromadě. Jen potají jsem si je pouštěla při svých nejsmutnějších chvílích a ne jednou mě dokázali zvednout zase zpátky na nohy s větším entuziasmem.

Jak jen svýmu vnitřnímu teenagerovi, svýmu vnitřnímu dítěti, říct, že One Direction, který mi hrálo do sluchátek celou pubertu, se už definitivně v plném počtu nevrátí?

Je to jako obří facka do obličeje, že už rozhodně nejsme tam, kde jsme byli, a že ti, co nám poskytovali jistý komfort a které jsme si idealizovali, svůj ideál a zaslouženou úlevu nejspíš nikdy nenašli ani v obří sumě peněz a slávě. 

Psávala jsem fanfikce na pětku mého milovaného boybandu a nikdy by mě nenapadlo, že už jen několik let poté, budu oplakávat smrt jednoho z nich. I přesto, že už má fanynkovská obsese skončila nějakou dobu zpátky...

Liamova smrt mě vzala víc, než bych čekala. Připomněla mi, jak čas rychle utíká a kolik mých oblíbených hvězd a ikon za dobu mýho života už odešlo. Zas a znova mi vrazila do tváře smutnou realitu, kolik našich blízkých může uvnitř bojovat s kdejakým svinstvem, ale náznaky obstojně skrývá za pohotové mávnutí rukou. Vpálila mi také, kolikrát si vyměníme úsměv s člověkem, který nám věnuje možná ten svůj poslední, a kdo všechno prohraje nesnadný boj s temnotou tam uvnitř.

Dovedlo mě to pořád k té jedné a samé myšlence, o níž píšu v podstatě dokola během té svojí vlastní evoluce, a to té, že si musíme pomáhat, nesmíme předem odsuzovat a musíme věnovat svou empatii tam, kde je zkrátka potřeba. Pouhým vyslechnutím můžeme zachránit nejeden život. Být laskavou oporou pro druhého může změnit mnohem víc, než si do té chvíle myslíme. 

Stejně jako může změnit člověku život pár zle mířených slov, várka nenávisti a opovržení tehdy, kdy už daný čeká jen na tu poslední kapku do svého rozbitého poháru. Kéž by si jistí hrdinové za kruhovými profilovkami a za anonymitou více uvědomovali, co všechno dokáží svou pasivní agresí způsobit.

Liam byl sám, propadl závislosti na alkoholu a pilulkách a izoloval se od světa s vědomím, že je nenáviděn... nebo to jsem se aspoň dočetla. U něho jediného jsem pozorovala dopad rozpadu kapely během let asi nejvíc. Každý z kluků se vyřítil na svou sólo dráhu a někteří z nich jen s menším ohlédnutím nazpátek... Liam ne.  Podle rozhovorů a článků věřil v návrat snad nejvíc. Než nejspíš věřit přestal. Kdo ví? Stoprocentní pravda bude navždy ukrytá jen v Liamově hlavě. 

Tenhle článek je mířen spíš na vás, co 1D zbožňovali a odrostli spolu s touhle kapelou, je ale i věnován všem, kdo se s nevyřčenou bolestí tam uvnitř potýká a neví, jak dál. A je věnován samozřejmě Liamovi za to, že mi zpříjemnil nemálo chvil v životě.

Dovolím si na závěr připomenout jeden úryvek z mé přepsané fanfikce Forest Monster na Wattpadu, a nyní již z knížky Za to, že jsi žil, kde Liam samozřejmě vystupoval i s fiktivně upraveným zbytkem boybandu. Tenhle úryvek je z deníku Nejvyššího, ústřední postavy, kde píše o Loganovi přezdívanému Center, který měl představovat právě Liama. Center byl členem zločinského spolku Pěti prstů a vsazen do prostředí pouličních gangů v Londýně. 

Krapet mě tenhle úryvek vzhledem k tomu, jaký byl osud Liama ve skutečnosti, vyděsil. Častokrát napíšeme věci, u nichž si myslíme, že se naprosto nemohou slučovat s realitou, ale divili bychom se. Kolikrát jsem svým psaním nechtěně předpověděla spoustu věcí.

Věc, kterou vždycky na knížkách a umění budu zbožňovat, je fakt, že přetrvají. A tedy i osoby vtisknutí v nich. Stejně jako Liam bude nezapomenut v textech a písních, tak nebude zapomenut jako jedna z nejčastěji užívaných postav mých pisatelských začátků.

Pro ty, kdo to neznají, varuji před drsnou a neslušnou mluvou, která je součástí image ústředního hrdiny.

Za to, že jsi žil

Center byl kliďas. S počítačema mu to šlo, jako s ničím jiným, a tak jsem si ho proto dost vážil. Nikdy nic neposral. Nikdy mi nelez do prdele. A taky nikdy nemluvil. Jen o práci, ale nikdy o soukromí.

Nezjišťoval jsem si o něm nic víc, než jsem potřeboval vědět. Snad mi do toho ani nic nebylo, nebo mě to prostě nezajímalo. Ale i tak jsem třetí rok na Centerovi pozoroval, že je víc a víc zamlklej. Že má tmavý kruhy pod očima, že znatelně zhubnul a že se z jeho pokoje občas ozývají dost děsivý zvuky. Někdy nás ani nevnímal a vypadalo to, že se za chvíli rozsype.

Chtěl jsem to ignorovat. Fakt jsem chtěl. V Pěti prstech se o sebe měl každej postarat sám! Jenže kus dobra ve mně asi ještě zůstal, takže jsem si starosti samozřejmě dělal.

Někdy na jaře, když jsme měli rozdělaný nějaký plány na další loupež, Center zničehonic odešel z místnosti. Prostě uprostřed mýho krátkýho monologu zvedl prdel ze židle a jen tak si odkráčel. Nehorázně mě to vytočilo. Tak, že jsem až praštil pěstí do stolu, a dvě sklenice s vodou se zřítily na zem a rozprskly na podlaze. Asi deset minut se nic nedělo a já jen nasupeně oddechoval, přičemž mi hlavou kolovalo miliardy otázek.

,,Co to jako kurva bylo?'' Podíval jsem se na ostatní, ale ty ani nedutali. Pinky se díval na střepy a čurbes na zemi, a ti zbylí dva jen blbě čuměli. ,,Dejte si pauzu. A ukliďte to!'' přikázal jsem jim a odkráčel směrem za Loganem.

Nasraně jsem vtrhl do jeho pokoje a chtěl začít řvát, než jsem si všiml, co dělá. Dřepěl na zemi, v dlaních loužičky krve, do kterých mu stékaly další pramínky ze zápěstí, a u nohou mu ležela zakrvácená žiletka.

Ten kokot se chtěl zabít, bliklo mi hned hlavou.

,,Buď mi teď kurva hned řekneš, co se to s tebou poslední tejdny děje, nebo přísahám, že ti rozmlátím držku a všem tě předhodím, aby viděli, do jakejch sraček ses to dostal!'' zasyčel jsem; pěsti zatnutý. 

Bylo mi z toho na nic. Jak jsem jenom mohl něco takovýho dopustit? Jsem přece Vůdce! Ten, co má mít všechno pod kontrolou.

,,Já už nemůžu. Už nemůžu takhle dál, Nejvyšší. Můj život je jeden velkej zkurvenej omyl!'' začal vzlykat. Silně jsem skousl, abych hned nezačal křičet. Nejdřív jsem musel vědět, co se stalo.

Jako první jsem ale popadl žiletku a strčil si ji pro jistotu do kapsy, kdyby se rozhodl tu akci dodělat. Pak jsem v koupelně vzal ručník a hodil ho po něm. S přísným pohledem jsem mu naznačil, že si to má okamžitě přiložit na ty svoje rány. Nebyly naštěstí moc hluboký, takže neztratil tolik krve, aby musel do nemocnice. Dalo se to ošetřit normálně na místě.

,,O co jde?'' zeptal jsem se trochu mírnějším tónem a Center si hřbetem jedný ruky otřel pár slz, který mu stekly až na bradu. 

Nepovažoval jsem ho za slabocha. Vycítil jsem, že je situace vážná a že se to dá chápat i na úkor mýho ,,mámvpičismu". 

,,To, že patřím k vám, je jediný, co mě tady ještě drží," šeptl. ,,ale já už to nedávám, Nejvyšší! Moje bejvalka je beze mě šťastná. Má rodinu. Já rodinu nemám. Mámu mi před lety ubil fotr a nic mě tu nedrží, chápeš to? Jsem úplně na hovno! Jsem tu k ničemu!'' zněl přímo zoufale a mně z jeho tónu naskočila až husí kůže. 

Hrozně se podceňoval. Proč? Byl tím nejchytřejším člověkem, kterýho jsem znal.

,,Víš, co je to endogenní deprese?'' podíval se na mě se zarudlýma očima a já se zhrozil nad tím, jak Center ve skutečnosti vypadá. 

Až teprve teď jsem registroval, že má vystouplý lícní kosti z toho, jak nejspíš několik měsíců pořádně nejedl, temný pytle pod očima, v nichž se mu motaly rudý nitky, bílý vyprahlý rty, jako by v nich neměl ani kapku krve, a spousty viditelnejch žil na krku a rukách. 

Vypadal tak děsivě... Kdybych ho neznal, pochyboval bych o jeho zdraví.

,,Říká se tomu i prej zhoubný onemocnění duše.'' Ironicky se uchechtl a z pod víčka mu vyklouzlo dalších pár slz. ,,Vždycky jsem na to bral prášky. A bylo to v pohodě, až na pár výjimek. Jednou z nich byla ta, kdy jsem prášky neměl, a tohle šílenství vyšlo na povrch. Kvůli tomu mě taky moje tehdejší přítelkyně opustila. Nebudu ti lhát, tolik jsem ji za to nenáviděl,'' odmlčel se a přehodil si ručník do druhý ruky. ,,má to různý projevy. Úzkost, sebenenávist, komplexy, bolesti hlavy, pokles energie, myšlenky na sebevraždu, celková fyzická slabost, podrážděnost a spousty dalších věcí...

Vším tímhle jsem si prošel. Ubližoval jsem si. Ztrácel chuť k jídlu. Tak hrozně jsem se nenáviděl a nenávidím, Nejvyšší. Myslel jsem si, že když ty prášky vysadím, bude to pro mě lepší. Že aspoň něco ve svým zamrdaným životě dokážu a překonám tu bolest, která mě dennodenně sužuje. Překonám tuhle pitomou chorobu, nebo co to vlastně je!'' přidal na hlasitosti a nenávistně se podíval na svůj odraz v malým zrcadle, který stálo na nočním stolku. ,,A kde jsem skončil? Kousek od toho, abych se zabil,'' zašeptal a zase se bolestně uchechtl.

Pár minut jsem mlčel. Překvapilo mě to. To celý. Nikdy mi nic neříkal, zbytečně se nesvěřoval, takže to pro mě bylo, jako by mi dal ránu pěstí přímo do obličeje.

,,Kurva, Logane, proč si to neřekl dřív?'' zeptal jsem se s menší výčitkou v hlase a snad poprvé s ním mluvil jako se svým přítelem nebo známým. Ne jako s pouhým spolupracovníkem. ,,Já vím, že se permanentně chovám jako kretén. Že si nikdy nic moc neříkáme, ale tohle... tohle si mi říct mohl!'' procedil jsem skrze zuby a prohrábl si svoje delší vlasy. ,,Ty prášky začneš brát znova!'' nařídil jsem mu nesmlouvavým tónem. ,,A jestli to neuděláš, garantuju ti, že poletíš. Po tom, co tě osobně zbiju ještě víc než loni Boyda!'' pohrozil jsem mu jako malýmu klukovi a on vyčerpaně svěsil ramena. ,,Ještě dneska ti domluvím nějakýho psychouše, kterej tě z těhlech všech sraček dostane. Nehodlám přijít o nejlepšího člena mýho spolku!''

Jakmile jsem tohle dořekl, Center se na mě podíval úplně jinak než za ty roky, co už jsme se znali. Ten vděk v jeho očích byl přímo čitelnej. Kdybychom oba nepatřili do vykrádačskýho gangu, kterej tyranizoval celej Londýn, kdybych já nebyl vyhlášenej hajzl a on neutrální článek Pěti prstů, asi by nastal ten trapnej moment, kdy se obejmeme a řekneme si, že se máme vlastně ve skutečnosti navzájem rádi a že se budem vždycky podporovat.

Jenomže... to se kurva že nestalo. Jen se malinko pousmál a tím to haslo. A já za to byl vděčnej, protože nějaký city pro mě byly dávno tabu.

Když to přetočíme o několik měsíců dál, kdy byl Center relativně v pohodě a my tak mohli konečně začít pracovat, docela jsem se i pochválil za svou velkorysost, protože ta se u mě jen tak neviděla.

Dostal se z toho.

Psychouš mu pomohl, prášky zabraly a jednoho dne už ani nebyly potřeba. 

Tohle je jediný správný závěr Liama, který akceptuju. Že se ze všeho dostal a všechno dopadlo, tak jak mělo...

Posílám sílu.

Vaše, KM 

KONCE NAŠICH ŽIVOTNÍCH ETAP: VĚNOVÁNO PAMÁTCE LIAMA PAYNA