BYLY TŘI

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Pověz mi o nich.  

Kolik jich bylo?

Byly tři.

A každá úplně jiná.

Co ta první?

Ta byla… jako noc, černá labuť, měsíc…

Připomínala undergroundovej klub po čtvrtý hodině ráno…

Vracela se domů tehdy, kdy ostatní už vstávali.

Divoká.

Temná.

Jen těžko ji někam nebo k něčemu upoutat.

Každej chtěl buď bejt jako ona anebo chtěl bejt s ní.

Ale žila příliš rychle. Bez hranic. Nesnášela kontrolu. Chtěla bejt svobodná.

Stejně jako měsíc, na kterej se jenom díváš a obdivuješ ho z dálky, ale nemůžeš se ho dotknout. A pokud chceš, musíš tomu věnovat většinu života a sakra velkou dávku trpělivosti a odhodlání.

Volná jako labuť na svým vlastním jezeře, kam nikdo jinej nemohl a kam se dokonce i bál.

Byla nocí, kdy se otevřely brány druhý strany. Podsvětí a magie a temnota.

Tuhle… tu všichni milovali. Pro tu nespoutanost. Pro to napětí, kdy neměli tucha, co od ní přijde. Kdy odejde, kdy se vrátí nebo nevrátí. Co zase vymyslí, kam je zavede.

Milovali ji tak moc, že jen těžko by se v tom hledala láska.

Žádný křídla totiž nepatřej do klece. Měsíc nemůžeš sesadit z oblohy. Noc bude pořád černá, ať rozsvítíš tisíce lamp.

Milovali ji jen proto, že ji nemohli mít. Že v ní nikdy nebyla jistota. To byla ta jejich láska.

Milovali ji, protože ji neznali. Nikdy se nezeptali, proč je taková, jaká je.

Milovali ji tolik, až ji tou láskou umordovali.

A co ta druhá?

Tamta? Tu nemiloval nikdo a nikdo jí ani nechtěl bejt. A přitom byla tak… čistá. Jako bílá růže, zapomenutý jezírko uprostřed lesa, jako nadýchaný mraky na azurovým nebi, bílej písek na opuštěný pláži neznámýho ostrova, na kterej nevstoupila lidská tíseň.

Ve všech se snažila vidět to dobrý. Nesoudila a odpouštěla až příliš často.

Byla takovým světlem, za kterým se všichni vraceli, když neměli svoje. A odcházeli tehdy, kdy ho vysvítili.

Byla záchytným bodem, když nebyl nikdo jinej.

Byla slunce, na který se všichni v zimě těšili, a pak si v létě stěžovali, že až příliš pálí a že by mělo zajít.

Odpouštěla moc často, ale jí by přitom nikdo nikdy nic neodpustil.

Všichni chtěli do moře a ona byla mořskou pěnou u pobřeží, kam se nikdo nevydal.

A byla tak čistá, že to nikomu neměla za zlý.

Všem odůvodnila jejich činy, jejich bodnutí do jehelníčku v podobě její duše, a pár tajnými slzami zase odpustila. A nechala je, ať se pro její světlo klidně vracej a nechávaj ho zhasnout.

Nemiloval ji nikdo, a přitom ji všichni potřebovali.

A ona jim to nikdy nevyčítala.

A ta třetí?

Ta byla dítětem v dospělým těle. Petrem Panem, kterej spadl ze Země nezemě na obyčejnej svět a byl nucen dospívat.

Furt se smála. Nic ji netrápilo. Nic ji nebolelo. Ničím se nezaobírala natolik, aby si o ní všichni mohli myslet, že to přesně takhle je. Aby všechny ujistila o tom, že TA žádné starosti nemá.

Byla smíchem, tam, kde byl pláč.

Byla potutelným úsměvem při hádkách, kdy se převracely stoly. 

Mezi všemi sluncem, ale v samotě měsíc.

Každý si přál bejt tak bezstarostnej jako ona; moct se pořád tolik smát a nebolet. Každej s ní chtěl bejt ale jenom tak napůl. Jen tehdy, když byla sluncem. Ale jakmile přišel západ a oni zjistili, že taková není pořád, že vlastně bolí, že starosti má, tehdy ji už nechtěli.

A ona se furt smála, přede všemi, aby se smáli taky, a nedostalo se na povrch, že v samotě žádný paprsky nejsou.

Byla duhou, ale taky tím trhavým deštěm před ní. Byla hořkosladkou komedií. Filmem, na kterej se všichni tolik těšili, ale když nesplnil očekávání, rozmázli ho ostrou kritikou.

Byla ten nejsmutnější klaun milovanej jen tak napůl.

Byly tři.

Každá úplně jiná.

A přesto měly jedno společný.

Každá byla milovaná jen pro tu iluzi, co si ostatní odvodili. Ne proto, kým skutečně byla.

Každá dávala něco ze sebe světu a nikdy nedostala zpátky totéž.

Ve skutečnosti ani jednu nikdo neznal do hloubky. Jen tak povrchově. Jen tak, jak se jim to hodilo.

A každá zůstala vždycky nakonec sama.

Ta první ve svojí svobodě.

Ta druhá ve svojí obětavosti.

A ta třetí ve svojí přetvářce.

Tři podoby stejnýho osudu.

Každá úplně jiná...

...a ve výsledku...

 ...vlastně stejná.