ROZHOVOR S IRENOU VAVŘIČKOVOU: ZTRÁTA OTCE, TOUHA ŽÍT JINAK A CESTA NA VRCHOL

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Ráda bych se s vámi podělila o člověka, který mi velmi pomohl. Vtipkujeme spolu, že je to taková moje náhradní máma.

A vlastně to není ani tak daleko od pravdy…

…podporuje mě v mých snech, posouvá mě dál, upozorňuje mě na to, kdy bych se měla pochválit a kdy zase poučit z minulých zkušeností. Pomohla mi například s mým opakovaným problémem, že se není třeba hroutit, když jsem ten „svůj Řím“ ještě nepostavila za den.

Jmenuje se Irena. Je to zemská ředitelka v MyPlans, podnikatelka ve financích a učí lidi finanční gramotnosti. Co je ale na ní z mého pohledu to nejdůležitější, tak fakt, že pomáhá lidem dosahovat svých snů, motivuje je a posouvá v životě dál. Neodsuzuje lidi na základě velikosti jejich snu, ať už je jakýkoliv, ale naopak se jim snaží ten sen dopomoct získat.

S Irenou jsem se poznala před necelým rokem zpátky. Můj nejlepší kamarád mě s ní tehdy seznámil u limonády. Při naší první schůzce jsem se nedokázala ještě ani pořádně vyjadřovat; bojovala jsem tenkrát s mými úzkostmi vygradovanými na maximum. Irena mě ale trpělivě poslouchala, vždycky porozuměla, co se jí ve svém chaotickém projevu, kdy mi lítala jedna myšlenka za druhou, snažím vlastně předat, a já v ní nacházela okamžitě klid, spříznění a pochopení.

Po našich sezeních a debatách u kafe mi najednou přišlo, že ty sny, co mám, že to úsilí, které do nich vynakládám, že to všechno MÁ svůj smysl. Začala jsem psát svůj blog, plně se věnovat tomu, čemu opravdu chci, začala jsem vycházet ze své komfortní zóny a našla jsem člověka, kterému mohu sdělit svoje pokroky, i když byly mnohdy v mých očích titěrné.

Irena je vnímala jinak. To, co já jsem brala jako „nic moc“ výkon, ona brala jako velký posun vpřed.

Dopomohla mi zkrátka k tomu vnímat samu sebe těma správnýma očima, myslet víc pozitivně a těšit se i z té cesty za úspěchem než jen na ten samotný úspěch.

Chtěla bych i pro vás, abyste Irenu poznali, a proto jsem si s ní připravila rozhovor, který vám ji osobně i více přiblíží. Protože, co je na Ireně úžasné, tak právě to, že má pro lidi, kteří chtějí něco dokázat, kteří mají vůli, kteří potřebují pomoct na svojí cestě za úspěchem či dosažením svých snů, dveře otevřené.

Můžete být proto i jedním z dalších, koho vezme, jak já říkám, pod svoje křídla a koho popožene vpřed tak, jako popohnala třeba i mě a spoustu dalších.

ROZHOVOR

KDYŽ JSI BYLA JEŠTĚ MALÁ HOLČIČKA A NETUŠILA, CO TĚ V ŽIVOTĚ VŠECHNO POTKÁ, CO BYL TEHDY TVŮJ NEJVĚTŠÍ SEN? CO JSI CHTĚLA DOKÁZAT UŽ JAKO MALÁ?

Abych to lépe rozvedla už od začátku, tak vycházím z úplně jiného prostředí, kdy vlastně vůbec nic nebylo. Žádné značkové věci, oblečení apod.

Moje dětství bylo za socialismu, kdy se nesmělo cestovat. Všichni si byli „rovní“ a nikdo neměl v podstatě nic. Taky jsem nepatřila k rodině, která by byla nějakou smetánkou nebo by byla více preferovaná. Byli jsme v dělnické třídě.

Z obrovského ničeho se pak najednou otevřely možnosti a ta naše generace pak byla ochotná pro to něco i udělat. V porovnání s tebou, Klárko, a s generací, která teď je, tak pro vás je všechno dostupné. To předtím nebylo. My jsme byli jen šťastní, že se konečně něco děje a my máme tak možnost aspoň „to něco“ dělat.

Ted už je normalita mít blahobyt, mít všechno, mít možnost ty svoje sny vůbec realizovat… Tehdy ne.

Například k moři jsem se poprvé dostala až v sedmnácti letech ve třeťáku, se školou, s naší učitelkou španělštiny. Do té doby jsem moře znala jen z obrázků a filmů.

TO, co já jsem chtěla. TO, co byl ten můj sen, tak najít zejména TU cestu, jak se mít dobře. Moje motivace něco dokázat byla ohromná, ale pořád jsem si opakovala, jak to udělám, když nikde není nic a když jsme nic neměli…

Můj sen byl tedy najít cestu k tomu, abych si pak všechny ty sny další mohla splnit.

TAKŽE SIS VLASTNĚ NIKDY NEDOKÁZALA PŘEDSTAVIT, ŽE BUDEŠ JEDNOU TAM, KDE JSI TEĎ?

Já jsem si to představovala. To ano. Chtěla jsem se mít dobře, ale absolutně jsem nevěděla, jak je možné to vůbec zrealizovat.

Vždycky jsem se obrovsky snažila. Třeba ve škole. Jenomže k tomu pak taky nebyly jednoduché podmínky. Ne každý měl možnost studovat vysokou školu, takže jsem šla do práce a snažila se tam; často jsem pracovala i přes časy.

V té době jsem si nemohla dovolit ani auto, co jsem tolik chtěla, protože bych to s platem, který jsem dostávala, finančně neunesla.

Ale nevzdávala jsem to. Říkala jsem si, že když se budu snažit dál, tak se to jednou třeba vydaří.

Představovala jsem si to a moc si to přála. Jak ty říkáš, manifestovala jsem! Jedna věc je ale začít manifestovat a pak se smířit s tím, že to samo nepřijde a že je k tomu třeba udělat i zásadní kroky.

MŮJ BLOG JE ZAMĚŘENÝ PRO LIDI, KTERÝM SE SNAŽÍM POMOCT NA ZÁKLADĚ SVÝCH VLASTNÍCH ZKUŠENOSTÍ, NA ZÁKLADĚ BOJŮ, KTERÉ JSEM SVÁDĚLA A POŘÁD JEŠTĚ SVÁDÍM, ABYCH JIM UKÁZALA, ŽE I ČLOVĚK, KTERÝ SI NEMYSLEL, ŽE SE KDY DOŽIJE TŘIADVACETI LET, TO JE SCHOPNÝ ZVLÁDNOUT.

CHCI SE TĚ TEDY ZEPTAT I NA CITLIVOU OTÁZKU, ZDA SES OCITLA NĚKDY NA DNĚ? V TAKOVÉ BEZVÝCHODNOSTI, KDY TI PŘIŠLO NEMOŽNÉ V ŽIVOTĚ POKRAČOVAT?

Asi úplně ne, že bych si řekla, že nejde pokračovat dál a že mám chuť skončit se životem. To mě nikdy nenapadlo, za což jsem ráda.

Ale každý z něčeho vychází. Jsem člověk, co nepochází z harmonické rodiny. Panovalo u nás spoustu dohadů a nesvárů; zejména mezi rodiči. Můj táta se rád napil, hodně kouřil, ale hodně dřel ve svých třech pracích, abychom měli peníze a vyšli, protože se stavěl dům a peněz nebylo nazbyt. Ke všemu jsme byly tři děti, takže to bylo o to náročnější.

Když jsem pak vstupovala do puberty, tak jsem na spoustu věcí byla naštvaná. Hlavně na ten otcův sklon k alkoholu. Na všechny ty hádky a nesváry. Byla ve mně obrovská zlost a emočně mě to zraňovalo.

Začala jsem se propadat do myšlenek typu – Na co ten táta tady vůbec je? Vždyť já mám akorát starosti a všechno mě to trápí! Oběma rodiči jsem najednou pohrdala a napadalo mě, že je ani nepotřebuju.

Když pak ale táta v mých sedmnácti letech umřel ze dne na den na infarkt, prozřela jsem. Byla jsem na něj naštvaná, vlastně ho svým způsobem i nenáviděla, protože se nechoval, tak jak bych chtěla, a pak mi najednou zmizel. Jak se říká, přišlo to jako blesk z čistého nebe.

Řeknu to tvrdě – vlastně se tím splnilo to moje tajný přání.

Zpětně jsem si říkala, jak jsem byla blbá, protože mi došlo, že to bylo nevyzrálý, pubertální a že to vůbec nemělo nic společného s tou realitou, která pak nastala.

ODPUSTILA JSI TOMU SVÉMU VNITŘNÍMU TEENAGEROVI ZA TO, CO SE STALO?

Myslím, že už ano. Jsou holt věci, které v životě nevrátíš. Stojím si od té doby za tím – a vlastně i závidím lidem, co tu možnost mají – že je vždycky lepší se pokusit vše nějak urovnat, odhodit to naše „zabejčení“ a vynasnažit se s blízkými lidmi smířit.  

Mám ale i pochopení pro případy, kdy usmíření pro někoho není přijatelné. Jen to nemění nic na tom, že po tom, co jsem prožila, jim vlastně závidím, že oni tu možnost usmíření stále mají.

Smrt mého táty byla neskutečně tvrdým probráním do reality. Ačkoliv si totiž myslíš, že toho člověka v danou chvíli nenávidíš, tak až posléze zjistíš, že to nebyla nenávist, ale že jsi ho ve skutečnosti milovala. 

Kéž by vám všem šlo nějak předat, že pocity a myšlenky v pubertě jsou často úplně jiná realita a že často ta křivda, nechuť žít, a to co v danou chvíli cítíte, není vlastně vůbec tak strašné… Období dospívání je bohužel obrovsky náročné období. Budu moc ráda, když někomu tenhle můj prožitek alespoň trochu pomůže, aby si něco uvědomil. 

Určitě si dávejte pozor na to, co si manifestujete – hlídejte si své myšlenky.

CO TI V SITUACÍCH POCITU PRÁZDNA, KONKRÉTNĚ TEDY PO ZTRÁTĚ OTCE, POMOHLO NEJVÍC?

Tehdy nefungovala nějaká možnost psychologů jako teď. Ta doba byla celá taková zvláštní. Dneska už je to o dost snazší.

Musela jsem si to prostě prožít a transformovat to v sobě. Nějak ten celý stav uvnitř sebe zvládnout. Nebylo to jednoduchý, ale čas a prožitky něčeho dalšího mi pomohly to zpracovat.

Následně i přijetí nevratné skutečnosti, a to, že jsem se s tím smířila a nechala to jít.

PŘEKLENEME SE TEĎ DO POZITIVNĚJŠÍCH VOD…

Z ČEHO ČERPÁŠ MOTIVACI? KDE JI NEJVÍCE NACHÁZÍŠ? TEN TAKZVANÝ „DRIVE“, KTERÝ TĚ POPOŽENE VPŘED, ABY SES PŘIBLÍŽILA URČITÉMU CÍLI?

V té době, kdy jsem byla blíže tvému věku, tak tam byla obzvlášť silná energie něco mít a někam se v tom životě posunout. Zkrátka získání aspoň něčeho, mít se dobře a žít jinak.

Později v životě se staly motivací moje tři děti, abych jim život ulehčila a přizpůsobila, aby měly jiné dětství, než jsem měla já – aby se u nás doma nemusela počítat každá koruna.

Chtěla jsem dojít do fáze, kdy se nebudu stresovat mimořádnými výdaji a kdy nebudu řešit, jestli na to mám, jak to udělám, ale prostě tu možnost, to pohotově uskutečnit, mít. To mě motivovalo, a to se mi i splnilo.

Věkem mi ta motivace kupodivu furt roste, takže dneska už si všechno snažím zpříjemňovat. Například jít proti stárnutí, které teď beru už jako součást svého života, a posouvám si dál svoje limity.

JAKÁ BYLA TA NEJVĚTŠÍ PŘEKÁŽKA, KTEROU JSI MUSELA PŘEKONAT NA SVÉ CESTĚ ZA TÍM, CO DĚLÁŠ? A CO TĚ NAKONEC PŘIMĚLO JI ZVLÁDNOUT?

Asi to, že jsem vyšla ze systému rodiny, která byla vždycky v zaměstnání. A to znamenalo nahodit úplně jiné návyky do života. Teď podnikám a učím lidi jít nezávislou cestou. Nic vlastně nemusím, ale na začátku jsem musela dělat mnohem víc než lidi v zaměstnání, aby to tak mohlo být.

Musela jsem kompletně přeměnit stereotypy, které jsem si odnesla z dětství. 

Třeba to, že budu svůj úspěch budovat a ne, že budu celý život odkázaná přesně odpracovaným hodinám.

Žít stejně jako moji rodiče jsem nechtěla. Zaměstnání mi nesplňovalo moje sny. Dávalo mi finanční limit, který jsem teď schopna vydělat.

VÍM, ŽE RÁDA POMÁHÁŠ LIDEM, ŽE CHCEŠ, ABY DOSAHOVALI SVÝCH CÍLŮ. SEDNEŠ SI S NIMI A VYTÁHNEŠ Z NICH TEN POTENCIÁL, KTERÝ VIDÍŠ, I KDYŽ JE HLUBOKO ZAŘEZANÝ ZA NÍZKÝM SEBEVĚDOMÍM.

CHCI SE TĚ TEDY ZEPTAT, KDY A JAK TENHLE PRVOTNÍ IMPULS POMAHÁT A CHTÍT VIDĚT LIDI DOSAHOVAT TOHO, CO ONI CHTĚJÍ, VZNIKL? PONĚVADŽ TAKOVOU KRÁSNOU VLASTNOST JEN TAK NĚKDO NEMÁ…

Já si říkám, že jsem takový „pacient pomoci“. To je moje diagnóza. Čím jsem ale starší, tím víc se snažím brzdit, protože pak už mám pocit, že řeším kromě hladu v Africe všechno... (smích)

Řekla bych, že je to takový můj dar, který si v sobě nesu, a mám z toho radost. Je to něco, co mě taky motivuje a pohání vpřed. Dneska mám ke všemu i nástroje a práci k tomu to realizovat, což je super. 

Pokud bych měla být konkrétní, tak v rámci mé práce učím mladé lidi podnikat v oblasti financí. Pracuji se svým týmem zejména na seberozvoji, ke kterému využíváme i externí kouče a školitele. No a když se potkám s někým jako jsi třeba ty, kdo má tu duši víc uměleckou a v mé oblasti podnikání se úplně nenachází, pak se zkušenostmi, které mám, mi nedělá problém pomoct, protože pomáhám upřímně ráda.

Ovšem, když je člověk takhle praštěný, tak se to proti němu může i obrátit. Občas si říkám, že se pokouším zachraňovat svět, pouštím se do něčeho, pomáhám někomu s něčím a ono to nemá úplně ten správný efekt.

Častokrát si lidé stěžují a nevidí řešení, já ho vidím a snažím se jim tedy pomoct, ale pak zjišťuju, že si chtěli vlastně jenom postěžovat. A to je ta stinná stránka, která mě občas vrazí zpátky do reality, kdy si říkám, jestli jsem se na to neměla spíš vykašlat.

MYSLÍŠ, ŽE BYS BYLA SCHOPNA ŘÍCT LIDEM, JAKÉ POKROKY SI NA MNĚ OSOBNĚ ZAZNAMENALA OD NAŠEHO PRVNÍHO SEZENÍ, KDY JSME SE SETKALY? BYLO TO PŘED NECELÝM ROKEM A MĚ BY ZAJÍMALO, ZDA VIDÍŠ URČITÝ POSUN A JAKÝ?

Teď nevím, jestli se mnou budeš souhlasit, ale absolutně větší sebejistota. Víc seš to TY.

Taky sis nastartovala svou cestu, u níž ti vždycky ráda pomůžu, protože vidím, že jsi talentovaná, že umíš spoustu věcí. To znamená, že s těmi zkušenostmi a možnostmi, co mám, to ráda udělám, aby se ti život otevřel.

Myslím si, že jednou budeš obrovsky slavná. O tom já jsem přesvědčená! A já si budu říkat, že jsem vlastně byla u celé té cesty slávy. Na to se těším! To jsem si vymanifestovala!

CO BYS VZKÁZALA MLADÝM LIDEM, KTEŘÍ MAJÍ TOUHU NĚCO DOKÁZAT, JEN JEŠTĚ ÚPLNĚ NEVÍ, ODKUD ZAČÍT? MAJÍ JEN TEN „DRIVE“ A VŮLI JÍT DO NĚČEHO NAPLNO, JEN VLASTNĚ NETUŠÍ, DO ČEHO PŘESNĚ TYHLE VLASTNOSTI VLOŽIT?

Pokud hrozně něco chtějí, a když to řeknu úplně blbě – ČTOU TENHLE ROZHOVOR, tak to jediný, co můžu udělat, je, že se s nimi potkám a popovídáme si. Nezávazně si pokecáme právě o tom, v čem si můžeme navzájem pomoct.

To, co je ale za mě nejzásadnější, tak aby vylezli z pasivity.

„Když totiž půjdeš večer do hospody na pivo a zeptáš se tam každého, jestli chce být úspěšný a bohatý, tak ti všichni řeknou, že jo, ale jaké procento těch lidí je schopné se od toho piva opravdu zvednout?“

Záměrně teď dávám příklad toho piva a té hospody, ale může to být i počítač, nějaká pohodlnost, nějaký stereotyp, cokoliv.

Když jsem začínala ve svém životě věci měnit, tak pro mě bylo podstatné, že ta kostra toho, co mi držela ten život pohromadě, zůstala beze změny. Já jsem jenom našla nějaký čas navíc a vydefinovala si sama za sebe, kolik ho investuju, aby se změna pomalu mohla začít dít. Abych nakoukla do jiného světa a abych zjistila, jestli jsem ty věci schopná zvládnout.

To zásadní je si nepodlomit, co mi dosud v životě funguje, a najít si prostor pro to, abych aktivně vyrazil z pouhých myšlenek a představ, že chci něco podnikat, a opravdu pro to začít i něco dělat; zajít si pro informace, vyjít z komfortu.

Jestliže chci úspěch, tak je potřeba, abych si obul holínky a vlezl s prominutím do sraček.

Je to stejný, jako když chci mít krásnou, svalnatou postavu. Nikdy toho nedocílím, aniž bych pravidelně, DLOUHODOBĚ nezačala cvičit a nezpotila si tričko.

SAMA ZA SEBE MOHU ŘÍCT, ŽE JSEM VELMI RÁDA, ŽE JSEM MĚLA TU MOŽNOST SE S TEBOU SETKAT A ŽE SE ZNÁME, PROTOŽE JSI MI DOST POMOHLA.

ALE PRO LIDI, CO TĚ JEŠTĚ TAK OSOBNĚ NEZNAJÍ, A KTERÉ BYS RÁDA PŘIJALA POD SVÁ KŘÍDLA, CO BYS JIM CHTĚLA ŘÍCT? CO MOHOU ZÍSKAT TÍM, ŽE SE S TEBOU SEJDOU JEN TAK NA KAFI?

Nejprve si spolu můžeme vydefinovat to, kam směřují a kam chtějí dojít, posléze jim k tomu mohu nabídnout mentoring. Tedy, co k tomu potřebují. Můžeme prodiskutovat, co je pro ně OK a co není. Dám jim klidně i jen pouhý názor, své myšlenky a zkušenosti.

Moje oblast spadá do finančních a ekonomických sfér. Každé podnikání většinou vyžaduje nějaký kapitál, takže se spolu můžeme zamyslet i nad tím, jak i toto téma zvládnout. Na druhou stranu, každé podnikání vyžaduje podobné dovednosti a kompetence. Žádné podnikání nefunguje bez zákazníka/klienta. Na tyto dovednosti u nás máme docela zajímavé rozvojové kurzy, kterých se mohou zúčastnit.

Ráda jim pomohu a i oni na druhou stranu mohou pomoct mně. I já se od nich mohu inspirovat a do budoucna dobré vztahy přinášejí dobré doporučení a rozšiřování dalších kvalitních kontaktů. Mezi naše firemní hodnoty patří spolupráce, důvěra, pracovitost, svoboda a přátelství. Z vlastní zkušenosti podnikání po dobu více než dvaceti let s jistotou vím, že právě dodržování těchto hodnot přináší úspěch. Vzájemnou spoluprací porostou oni a porostu i já.

Jestliže totiž chtějí někam za úspěchem, tak to není o tom, že je ponese někdo na zádech, ale o tom si k němu společně budeme vytvářet cestu a vymýšlet, jak se v životě posunout.

Takže se můžeme pobavit, nasdílet nějaké možnosti, a já je pak zase můžu poslat někam dál, nasměrovat je tím správným směrem, anebo se mohou stát součástí mého týmu v MyPlans. 

Já sama jsem svůj smysl života už našla a ze srdce všem přeji, aby ho našli také.

  CHTĚLI BYSTE SE S IRENOU NEZÁVAZNĚ SETKAT? STAČÍ JÍ NAPSAT NA INSTAGRAM! 

STAČÍ KLIKNOUT!

INSTAGRAM (@IRENA.VAVRICKOVA)

NEBO SE S NÍ SPOJTE PŘES:

TELEFON: +420 724 689 497

E-MAIL: vavrickova1@gmail.com

ROZHOVOR S IRENOU VAVŘIČKOVOU: ZTRÁTA OTCE, TOUHA ŽÍT JINAK A CESTA NA VRCHOL