smrt není jenom jedna umřít můžeš tolikrát kolikrát jsi špatně žil kolikrát jsi tenkrát svoji vlastní duši poranil tolik životů jsem prožila tolikrát jsem svoje tělo za dny i noci pohřbila co všechno duše vydržela co všechno ve mně shnilo sepisuju rekviem za všechny moje smrti vzkaz v láhvi házím na molo ať se skutálí co bolelo a to generační trauma netíží naše děti pořád samý lekce a kvanta protekce kvanta ochrany aby se neplnily sekce nadepsaný rány bejt napojená duše znamená bejt terčem a všude kolem kuše a když zařvou palte a ty bolíš a krev teče tak nezůstaneš v kleče pro všechny ty cizí na kolenou pro ty cos milovala tolik cos pořád tolik kryla a věřila a věřila to oni řvali palte těm šípy z kuší mizí a v tobě jejich hroty tak málo duší kolem jen hrstka se jich probudí a ty trpíš mezi tím kak na bitevním poli jediný co vím že znova se už nevr...
...asi jsem se tě spíš bála, než že bych si tě nevážila.
Nebyla jsi v žádnejch těch podobách, co jsem znávala... potkávala...
Než jsem tě fakt našla, měla jsem tě za nějaký ultimátum, podmíněnou zkoušku, lekci, trest...
Bolela jsi víc, než hřála, víš...
A tak jsem ti jen ukazovala svoje záda, napsala tolik dopisů na rozloučenou, dokonce jsem v tebe i přestávala věřit...
Myslela jsem, že pro mě prostě nejsi, že se u mě nechceš udržet, že se mi mstíš za to, jak jsem s tebou nakládala ve všech těch svejch předešlejch
životech...
A že jich nebylo málo.
Než mi došlo, že jsi vlastně nikdy neodešla.
Byla jsi pořád ve mně! Byla jsi pořád kolem! I tehdy, kdy jsem tě nedokázala vidět nebo cítit...
Ale máš pravdu. Lidi si tě neváží.
Kdybys byla člověk, jsi tak pomlácená... Taková něha sama se spoustou modřin.
Vlastně jenom dáváš a trváš dokud můžeš, než tě lidi nevyplýtvaj, než neomrzíš, než jim nenaženeš strach, než tě nezačnou brát jako samozřejmost...
A pak na tebe nadávaj a pak ti všechno vyčítaj a ty přitom za nic nemůžeš!
Můžeme si za to sami.
Vlijeme do tebe špatný emoce a zrady
a jed a ty zbabělý podmínky!
Který ti nenáležej, který tvojí samotný skutečnosti berou a ubližujou...
Já už chápu,proč mizíš víc a víc...
Proč se nám zdá, že mizíš víc a víc...
Proč je tě čím dál těžší najít a uchovat...
...a proč se schováváš do těch knih a filmů, kde si tě tajně krademe, aby nám bylo líp...
...abychom mohli aspoň doufat.
Všichni tě vlastně chceme, ale pak se k tobě neumíme chovat.
A ten, kdo jo, u toho zůstaneš. Napořád.
A někoho zase zkoušíš, klidně celej život, abys zjistila, jestli vydrží...
A co se mi na tobě líbí asi nejvíc, tak že to nevzdáš v otevřenejch kapitolách...
...že máš sílu lidi vracet k sobě a umožnit jim se znovu
nacházet.
Pokud selhali třeba v tom minulým životě.
Aby si připomněli, jaká jsi byla...
A taky že jsi neočekávaná a že nejdeš naplánovat.
A že i když to sem tam vypadá, že jsi ze světa zmizela, tak to s náma nevzdáváš...
Žiješ ze všech příběhů, co se dopsaly.
Ze všech lidí, co nepřestali věřit.
Ze všech těch, co tě hají...
Nevzdáváš to ani přes nenávist, posměch...
...i když ti někdo zabouchne dveře a nechá tě ve tmě.
Nevzdávej to s náma dál, prosím...
Potřebujeme tě.
Ve všech podobách.
Vždycky jsme tě potřebovali a vždycky budem...
Ve světě, kde bys nebyla, bych totiž nechtěla žít, lásko...
Komentáře
Okomentovat
Vítej.
Tento blog je posvatným prostorem pro otevřenost, zranitelnost a lidskost. Sdílím zde kousky své cesty s tím, že osloví ty, kteří jsou připraveni vnímat do hloubky.
Nejde mi o dokonalost. Jde mi o pravdu.
A proto, zde nepřipouštím žádný jed. Na světe je ho až příliš.
Nenávistné, útočné nebo zraňující komentáře budou bez dalšího vysvětlování smazány.
Každá bytost, která přichází s respektem a otevřeným srdcem, je zde vítána.
Děkuju, že jsi tady.
S láskou,
KM