NĚMÁ ZPOVĚĎ

    Jsem kvadruplegik. Nemůžu hejbat rukama, nohama, hlavou, ústy, prostě ničím kromě očních víček. Jsem jen upoutaná k vozíku, kterej jezdí, ale není dostatečně přizpůsobenej k tomu, aby za mě mohl i mluvit.

Jsem vklíněná do těch svejch pomocnejch končetin na kolečkách, abych se dokázala alespoň přemístit do jiný místnosti, a dívám se na něj. Sedí uvolněně naproti mně a čte mi. Uši mi díky bohu fungujou, a tak mu můžu alespoň mlčky naslouchat. Stejně jakože si ho můžu i nestydatě prohlížet očima, do nichž jedinejch dokážu vložit všechny svoje niterný monology.

„Tohle je fakt stupidní příběh!“ odfrkne si pohrdavě a jedním prudkým pohybem odhodí dlouhou ofinu z čela. Pak si ty blonďatý prameny prohrábne a zastrčí je pod bílou kšiltovku. „Kdo tohle mohl napsat?“ Vysmívá se nějaký brakovce, kterou šlohl svojí starší sestře, a zavrtí hlavou nad fotografií odhalených těl ústředního páru na přebalu.

A já s ním letmými pohyby víček plně souhlasím, ale pravdou je, že naprosto chápu, jak to někdo mohl, ať už jakýmkoli způsobem, přenýst na papír. Kdybych mohla psát, sepsala bych takovýhle šílený a předvídatelný zamilování taky, jen bych skryla křečovitý klišé za hloubku, aby si z toho čtenář něco hodnotnýho odnesl.

Po tomhle neslyšným uvědomění, se na něj pouze skrz oči smutně usměju a skenuju dál jeho ramenatou postavu, i když dávno moc dobře znám její každej jednotlivej detail.

„Napsal bych to líp,“ prohlásí samolibě a odhodí knížku za sebe na postel. Pak se opře o lokty a pohled mi na chvíli opětuje. 

Snažím se ho skrz oči zeptat, jak by to napsal? Co by do příběhu vložil? Co by bylo jinak a jak by si pohrál s vnitřními rozpravami hlavního hrdiny? Ale on to z mýho intenzivního pohledu nevyčte a začne vzápětí povídat o blížící se akci, na kterou se já stejně nedostavím.

„Můžeme se na něco podívat, ne?“ Navrhne nakonec, a protože už ví, že z mý strany je odpověď hluchá, popadne ovladač a zapne bez váhání netflix.

Pozoruju, jak se zamračeně soustředí na titulky k filmům a směju se s ním, když začne kousavě rozebírat bizarní obaly a anotace. Nakonec pustí Shreka, protože nad ním netrpělivost jako vždy vyhraje, a pohodlně se na mojí matraci rozvalí. Zahlédnu proužek opálený kůže břicha a toužím po něm přejet a alespoň na malou chvíli se o něj zahřát.

„Jo, mimochodem. Za měsíc odjíždím pryč. Dostal jsem to stípko,“ oznámí mi hrdě a já se ho snažím povzbudit úpěnlivým mrkáním, aby z toho pochopil, že si nepřeju nic víc, než jeho pracně zasloužený štěstí.

Už jsem mnohokrát zkoušela vymrkávat i morseovku, ale nikdo si to nikdy nespojil, anebo je ani nenapadlo, že bych se o to mohla snad pokoušet. 

„Máš ze mě radost?“ pokračuje s neskrývaným narcismem a já dám oči v sloup a pak podpořím rozpuk jeho ega, tím že zase mrknu v souhlasu. Roztáhne rty do svýho typickýho drzýho úsměvu, z kterýho si převezmu jen stopy vděku a fakt, že mu záleží na mým názoru.

Jistěže z něj mám radost. Kdyby si mohl přečíst moje myšlenky, pochopil by, jak moc jsem na něj pyšná za to, kam se od doby, co se známe, posunul. A jak moc si ho vážím za to, že mi při každým našem setkání otevře malej kousek sebe. 

Ale taky by si přečetl, že ani za tělo, co správně klape, nechci, aby kdykoli odjížděl. Že se odmítám smířit s tím, aby tak snadno vymizel z mýho života a že mě z nepřipravenosti přímo bolí představa, že už se po dnešku možná nikdy neuvidíme.

„Kdybych měl vztah, musel by vypadat jako ten mezi oslíkem a dračicí,“ protrhne ticho za moment otevřeně, jakmile se na obrazovce promítne scéna, kdy se tyhle dvě animovaný postavy sbližují v opuštěný věži, odkud mezitím Shrek vysvobozuje Fionu. Zasměju se v duchu s ním, ale vmžiku si v mysli osvojím daleko poutavější obraz. 

Kdybych měla vztah já, chtěla bych, aby byl s tebou, řeknu si pro sebe a moc doufám, že to uslyší. Ale ani se nehne a kouká se na rozsvícenou širokoúhlou obrazovku dál a jen vtipně komentuje následující snímek, aby mě pobavil.

Dokoukáme film a on se zvedne k odchodu, zatímco vypíná televizi. Posmutním a snažím se mu očima naznačit, aby ještě chvíli zůstal. Že nejsem ani v nejmenším psychicky vyzbrojená na tu skličující samotu tady. Že nehodlám osamoceně čelit svým neodbytným myšlenkovým pochodům, který mi škubou cévy v mozku a zintenzivňují tu chemickou odlišnost.

Ale on to zase nepochopí a jen se skloní, aby mě na rozloučenou obejmul. Nasaju jeho vůni chladivýho pánskýho sprcháče, která je mi jedinou blízkostí a kterou si ho vehnávám do mysli ještě barevnějc. Toužím ho stisknout nazpět a vložit do toho teplýho sevření všechno, co se ve mně právě teď mele agresivitou zapomenutýho kávovýho prášku v mixéru.

„Tak jo. Tak zas někdy. Teď budu mít před odjezdem fakt plnej rozvrh, ale snad se ještě uvidíme,“ sdělí mi omluvně a stiskne silně opěradla vozíku, až se mu vyrýsují klouby pod snědým závěsem. 

Na chvíli je tak v míře mejch očí a já se snažím pomalu vymrkat svoje řvoucí nitro. A já se urputně snažím do toho pohledu vehnat to všechno, než mě tu zanechá. Tak jako vždycky opakuju svou zajetou rutinu a modlím se, že si toho všimne a pochopí. Tak jako při každým našem setkání i loučení vykonávám rituál, aby se mu zaryl hluboko do všech tkání.

Pokouším se mu skrze modrozelený duhovky povědět, co pro mě znamená a co cejtím vždycky, když se proplete naše přítomnost. A co se mnou dělá v mejch tolik živejch snech a v mojí vlastní zrádný hlavě, kde žádnej vozík neexistuje. A o kom vlastně ve volnejch chvílích v duchu píšu tu debilní brakovku, kterou by si asi v životě dobrovolně v knihovně nevybral.

„Víš, že jsem se nikdy nikomu tolik neotevřel jako tobě? Dík. Ani nevíš, jak si mi pomohla. Seš fakt nejlepší posluchač,“ zašeptá mučivej závěr a pak se odrazí od opěradel a s těmahle slovama mě opouští na dobu neurčitou. A já za ním v duchu a skrze svoje oči volám vytrvale pořád to samý dokola.

Liju všechny ty emoce ven, ale on to nedokáže slyšet, cejtit ani vidět.

A tak si ještě dlouho po tom přehrávám tu scénu znova a znova a přemejšlím, co jsem mohla udělat jinak. Jak víc jsem mu to mohla ještě naznačit. Myslím na to, že já možná nemůžu mluvit, nebo se hejbat, ale on se zase musel narodit slepej, protože přece i idiot by pochopil, že v mejch očích jsou všechny odpovědi, který potřebuje vědět.

Anebo jsem prostě jenom stupidní, protože z tohohle by to nevyčetl ani reinkarnovanej Einstein.

Vstanu z vozíku, kterej je ve skutečnosti jenom blbá obyčejná židle. Narovnám se a zvučně si povzdechnu. A posléze do ticha svýho pokoje vykřičím všechny svý tolik oblíbený nadávky.

Jistěže jsem to do prdele mohla udělat jinak a mnohem líp! Ale to bych se nesměla kurva tolik bát! A i když si nadávám a do vozíku v podobě mojí žídle znechuceně mlátím o sto šest, ani na moment mě nenapadne, abych svoje naprosto funkční nohy dala do pohybu, rozběhla se za ním a svejma dokonale funkčníma rukama ho zastavila.

Jsem zavřená sama v sobě, moje hrdost a ledovost sedí na tom zpropadeným jezdícím křesle a citově jsem se zranila natolik, aby mě to na něj ochrnutou posadilo a nedovolilo mi to nikdy víc explicitně o slabosti k lidem promluvit.

TRUDNOMYSLNÉ POVÍDKY aneb V krizi a ze zadní lavice bez vyhlídky úspěchu, píšu z povinnosti povídky, v nichž nalézám útěchu.

(Povídky staré i čerstvé, které jsem sepisovala a sepisuju za dobu svého studia)