NEZANEDBÁVEJ SVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ

    Pokud něco opomíjíme během tý naší cesty za spokojeností a naplněním, jsou to naše vnitřní děti. Nemůžeme si ze dne na den říct, že naše minulost už je v tahu, že ji nehodláme dál řešit a půjdeme jen kupředu bez sebemenší zmínky o tom, co se stalo.

Jistěže během hojení a plnění si svejch cílů půjdete vpřed, ale musíte taky klást ohled na to, co se ve vaší minulosti zanedbalo. Co vám vzalo víru v sami sebe anebo třeba i v celej svět. 

A ve většině případů tyhle dopady odnášejí právě vaše vnitřní děti. A vy jste na ně vzteklejší, než kdy dřív, a svádíte na ně vinu, že kvůli nim nedosahujete toho všeho, co chcete. Ale jejich vina to absolutně není. Už jen tohle uvědomění vám naplní tu nádrž odhodlání, která vás vede k tomu vytouženýmu cíli. Jen tak dosáhnete opravdovýho pocitu sebejistoty. Ne jen tý naivní představy o ní.

Protože jo... můžete tvrdit, jak jste úžasní a nejlepší a jak vše zvládáte s přehledem, ale pokud se podívate zpátky na vaše mladší verze a stydíte se za ně a nadávate jim pořád dokola a omíláte dokola situace, kde jste udělali krok stranou, ve skutečnosti jste si vůbec neodpustili. Babráte se furt v tom samým bordelu a nedokážete přijmout fakt, že je naprostou součástí procesu se rozvíjet i za doprovodu trapnejch zažitků, nedokonale navázanejch interakcí, úletů, vzteků, selháních...

Nestyďte se za to!

Když se podívám zpětně na ty svoje všemožný osobnosti a na ten celistvej vývoj, už se jenom uklidněně směju. A smát se je v pořádku. Necejtím se trapně ani za tu holku, co tvrdila, že si jednou vezme Harryho Stylese, co sepisovala potrhlý knížky plný erotiky, co ventilovala do světa nevědomí svejch prožitků a co se nechávala příliš unášet emocema na životním jevišti. Necejtím se trapně za to, že jsem si naivně myslela, že všechno bude růžový, že jsem psala citáty o lásce až za hrob, že jsem se oblíkala do těhlech a tamtěch hadrů, že jsem se příliš nechala pohltit úzkostmi a závislostmi na špatných věcech... a tak podobně a podobně. 

Nestydím se za to.

Protože jsem se vyvíjela, poznávala, neznala se, potlačovala skutečnost a překrejvala ji fiktivními vyjádřeními, který byly mým bezpečným místem. A taky jsem si dostatečně nevěřila.

Jen jsem chtěla věci jinak. Chtěla jsem, aby byl svět jinačí. Aby lidi byli jinačí. Aby mě chápali. A to je v pořádku, ale vlastně to nemá ani takovou váhu. Nemusí mě přeci chápat oni, když se chápu já. Ale to jsem tehdy nevěděla. Myslela jsem si, že mě musí chápat všichni, aby to tak bylo správně.

A neříkám, že jsem za těch jednadvacet let neudělala dost pitomejch rozhodnutích a neříkám, že jsem v útlým věku kvůli svojí neschopnosti chápat nezničila dost věcí. Ale byla jsem dítě a netušila, co sama se sebou. Během svýho hojení jsem přišla na tolik důležitejch aspektů a rozuzlení, že se spíš stydím za to, že jsem to se sebou v průběhu furt vzdávala. Už vím, proč jsem utíkala od tísnivejch situací, proč jsem odstrkovala lidi a proč jsem ničila všechno hezký kolem sebe s vědomím, že si to nezasloužím. 

Teď už to chápu. Každej kousek. A pomohla mi v tom jen cesta k mýmu vnitřnímu dítěti, s kterým jsme holt museli dát řeč. Celej život jsem se snažila pochopit všechny ostatní a nikdy se opravdu nesnažila porozumět sama sobě. 

A proč? Bála jsem se. Tak jednoduchý to je.

A jo, pravdou je, že mi ten prcek prozradil věci, že jsem chtěla zdrhat storkát rychleji. Ale nebylo by přece fér ho v tom nechat brodit samotnýho zas a znova. Jak už jsem říkala v předešlých darkary dílech na youtube, není důvod stát se dalším šikanátorem a tyranem svý vlastní osoby.

Nedělejte to. Tím, že opovrhujete verzemi, kterými jste byly. Tím, že nedáváte lásku sami sobě a těm verzím předtím, tím se ničíte stokrát víc. Nepomáhá vám to v cestě za úplností asbolutně v ničem. Spíš vás to táhne níž a níž.

Ukážu vám, co jsem sepsala v patnácti letech svýmu budoucímu já na zapadlej blog.

Chci, abys byla šťastná. Nechci, abys litovala nějakých rozhodnutí, i když budou třeba špatné... Chci, abys je přijala se vztyčenou hlavou a nemrhala čas slzami.

A spal se, spal se tolikrát, že už nebudeš mít jediné místečko na těle nepohmožděné, ale nevzdávej to. Protože... pokud to vzdáš, tak to teď čteš možná se zklamáním a vlastně i zbytečně...

Budoucí já, časem poznáš, že v tvém životě jsou jiné priority, takže se jim věnuj. Jdi za tím, co chceš. To je momentálně mé největší přání, protože nechci, aby ti život protekl mezi prsty.

Nepanikař, nelituj a nezahazuj životní šance. Dej věcem čas a nesnaž se je uspěchat. Vím, nikdy nebudeš klidné povahy, ale i tak se občas můžeš usměrnit, jo?

Žij, mé budoucí já. Je jedno jak, ale prostě žij. Nepromrhej ty dny, kdy jsi ještě v plné síle. Nesahej po ostrých předmětech, abys to všechno urychlila.

Zkoušej nové věci, ale jen proto, že chceš, ne kvůli ostatním.

Moje patnáctiletá verze absolutně netušila, co to tehdy sepsala. Až teď můžu říct, že by na mě byla plnohodnotně hrdá. Nevzdala jsem to, cejtím pocit šťastnosti, ale spálila jsem se mnohonásobně víc, než nejspíš očekávala, poněvadž ta patnáctka věřila ve svý budoucí já víc, než ve svoji přítomnost. A to je chyba. Sepsala to tehdy, kdy v sobě vlastně žádnou víru neměla. A ani dlouho po tom.

Nespoléhejte se jen na to, že v budoucnu to bude lepší, když se to v minulosti všechno tak zpackalo. Nespoléhejte se na to, že budoucnost bude lepší, když se nejste ani schopni se smířením ohlídnout dozadu a podržet se už teď a tady. V přítomnosti.

Začněte úplně od začátku. Od vnitřního dítěte. A ruku v ruce s ním jděte kupředu s tím, že si navzájem vysvětlíte, proč se stalo tohle a proč jste se zachovali tímhle způsobem. Držte ho za ruku během tý cesty od prvotního bodu doposud a chovejte se k němu něžně, s láskou a naslouchejte mu. Nejdřív zahojte jeho, splňte mu jeho tužby, a pak si jako svý velký verze splňte cokoli.

Snít můžete. To je v pořádku. A věřte, že budoucnost bude zatraceně skvělá. Ale teď se kopněte do zadku a uvědomte si, že už teď tu budoucnost můžete ovlivnit. Že už teď můžete s tou sebejistou a harmonickou částí sebe spolupracovat. 

Nestydím se za to, kým jsem byla. Umím se zasmát těm svým úletúm a trapným promluvám. Umím se utěšit a najít důvod pro všechny svoje minulý rozhodnutí a činy, který končily katastrofou a větší várkou sebeničení. Umím se dokonce už i politovat a odpustit si.

A jediná spojka k tomuhle celýmu byla, že jsem svýmu vnitřnímu dítěti dala to, před čím jsem jednadvacet let tak zaslepeně utíkala. Lásku, bezpečí a pochopení.

Dala jsem mu to, co si celou tu dobu zasloužilo.

Vaše, KM