ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Na displeji telefonu mi blikalo teprve šest hodin ráno a budovou se už táhl nepříjemný zvuk píšťalek.

Počkat! Píšťalek? Zmateně jsem zbystřila. No fakt! Pískali nejméně tři lidi. Okamžitě jsem se začala hrabat z postele a v pyžamu a rozvázaných kanadách sprintovala dolů.

Ze schodů se valila celá pěchota a nahlas nadávala. Sir Ham a jeho garnizón stál ve vstupních dveřích budovy a v přísné lajně každý jeden z nich pískal, co nejhlasitěji to šlo. Můj rozespalý mozek se bolestivě otřásal.

Vyměnila jsem si s Dantem roztěkaný pohled a on pokrčil rameny na znamení, že taky netuší, co se tu děje. 

Henry dal píšťalku z pusy a očima projel nashromážděný dav na chodbě. Ostatní také přestali hvízdat. Charlie ještě dobíhal a chudák na posledním schodu v pantoflích uklouzl a povalil při tom Jonase. Dante jim pomohl se rychle sesbírat a pak jsme se všichni zaměřili na naše slavné generály.

Asi minutu byli ticho a koukali na nás tak přísně, až jsem na moment zapomněla dýchat.

„Všichni se nasáčkujete teď do našich aut, zbytek vám řekneme na místě,” spustil Sir Ham bez emocí a my se na sebe všichni nechápavě podívali. Touhle větou jsem se definitivně probudila.

Henry a ostatní nás bez dalšího vysvětlování začali tlačit do dveří a davem bylo slyšet protestné brblání a skeptické teorie.

„Já to říkal! Říkal jsem vám, že se něco stane!“ opakoval Roy a tentokrát mu na to kluci nic neřekli. Nikdo se nesmál. Ve vzduchu opravdu bylo cítit cosi zvláštního.

Nastoupila jsem do auta k Siru Hamovi. Tam jsem si mohla být jistá, že pokud mě někde vyhodí, tak aspoň s Dantem po boku. Moe a Felix se k nám přidali a Jonas se natěsnal do kufru. Velitel vyrazil na cestu jako první a řada aut s ostatními ho následovala. Všichni jsme si v malém prostoru jeepu vyměnili mlčky pohledy a pak se podívali na Hama, který řídil až s příliš vážným výrazem.

Moe na místě spolujezdce naším směrem jen pokrčil rameny na znamení, že ani ze své pozice víc nevyluští.

„Ani jsem si nevyčistila zuby,“ zaprotestovala jsem tiše a Felix vedle mě se taky zatvářil zničeně. Ovšem ne kvůli dentální hygieně. Vypadal spíš, že nespal celý víkend.

„Neboj, Karin, stejně nebudeš mít čas se s Dantem líbat,“ zareagoval Sir Ham k mému šoku a Dante se vedle mě napřímil tak prudce, až se třískl o střechu auta. Moe se na mě otočil s lišáckým úsměvem a Felix do mě žďuchl loktem a zakmital obočím. Z kufru se ke všemu ozval Jonasův smích.

S růžovými tvářemi jsem se ani nezmohla na slovní reakci. Co mi to právě Ham, proboha, řekl?! Dante si mezitím třel hlavu a vyslal ke mně protáhlý obličej s vykulenýma očima.

„My už to stejně víme,“ ušklíbl se Moe, „po tom, co vás Ham viděl na chodbě, vyšel na dvůr, kroutil hlavou a podíval se na nás, jak kdyby se právě setkal s duchem.“

„A pak prohlásil: Felixi, prosím tě, dej mi facku! Já jsem už asi senilní, páč jsem právě viděl zacházet Danteho s Karin do jejího pokoje polonahý,“ pokračoval Felix v chechotu a jeho ospalost byla ta tam.

„Za tu facku máš u mě rozcvičku navíc, Craigu,“ upozornil ho Ham s povytaženým obočím do zpětného zrcátka.

„Sorry, šéfe, ale vyloženě jste mě o to žádal,“ pokrčil rameny Felix a já si nevěřícně představila scénu, kdy velitel dostává lepáka. Nevím, jestli bylo bizarnější to, nebo fakt, že si z nás právě teď utahoval jak malý puberťák.

„Takovejch scén jste natropili! Málem jste mi dokonce způsobili infarkt, kvůli těm vašim neustálým hádkám,“ lamentoval Sir Ham na nás s Dantem, zatímco jsme se oba propadali ještě hlouběji do sedačky, „abych pak nakonec zjistil, že to celou dobu byla jenom láska.“ Zavrtěl hlavou, koutky mu zacukaly a já si připlácla obličej dlaněmi.

Nic víc ponižujícího jsem v tom autě už zažít nemohla. Bylo by mi snad i příjemnější, kdyby tu se mnou chtěl probírat gynekologické obtíže.

Dante se po jeho slovech tentokrát třísknul o okýnko a já vyprskla smíchy. Oba jsme rudí od zadržovaného smíchu i ponížení zírali raději jen do svého klína. Všichni ostatní začali přilévat do ohně tím, že vyjmenovávali momenty, kdy si Marinellová s Flemingem šli po krku, aby nakonec skončili v posteli.

…

Po dvou hodinách strávených v autě, při nichž jsme ze Sira Hama nevypáčili nic, kromě tedy narážek na náš milostný románek, jsme dojeli na podobnou pláň, na níž nás s Dantem nedávno vyhodil.

Bylo dusno. Slunce ještě příliš nepálilo a schovávalo se za mraky na znamení, že brzy přijde déšť. Ideální počasí pro to nás v pyžamech dostat do džungle. Byla to snad velitelova tajná úchylka? Naštěstí jsem tentokrát měla aspoň boty, a když jsem se podívala na ostatní, byla jsem na tom z hlediska garderoby zaručeně nejlíp. Většina byla jen v boxerkách.

„Takže,“ začal Henry, když jsme se všichni rozmístili na pláni, „je osm hodin ráno. To znamená, že máte čtyři hodiny na to vrátit se do základny, kde v jídelně u našich dvou kuchařek leží zápisový papír. Camille a Audrey bylo velmi důkladně naznačeno, že žádné nadržování se neakceptuje a tvrdě se trestá. Takže se o to ani nepokoušejte!

Až se do základny dostanete, zapíší vám čas. Čím dříve, tím samozřejmě lépe!“ instruoval nás a mně se začal svírat žaludek. Dneska mi fakt nebylo nejlíp a svého soutěživého ducha jsem bohužel nechala v základně.

„A abyste si nemysleli, že je to bůh ví jak jednoduchý, že si jen uděláte na čtyři hodiny procházku a pak se podepíšete, tak od toho jsme tu my,“ vložil se do toho Sir Ham a ukázal na svůj garnizón. „Možná nás není tolik, co vás, ale máme auta, máme vámi tolik oblíbený tejzry a paintballový pistole a budeme vám dost znesnadňovat vaše probojování se do cíle. Stačí, abychom vás chytli, a jste vyřazeni. Už se pak dál nemůžete účastnit,“ upozornil nás a Roy kousek opodál skoro zakňoural. Už teď byl celý zpocený a vypadalo to, že se mu do ničeho takového absolutně nechce.

Vlastně nikdo nevypadal dvakrát nadšeně. Dokonce ani tolik soutěživý Dante. Dneska na tyhle kraviny prostě nebyl ideální den.

„Dáme vám patnáct minut náskok. Nechť vyhraje ten nejlepší z vás, protože teď o týmy vůbec nejde,“ zakončil to Henry a Sir Ham pískl.

Rázem celá akce začala a já se neměla k pohybu. Měli jsme jen debilních patnáct minut?! Za tu dobu jsem nebyla schopna dojít s mou energií ani k lesu a schovat se.

Ucítila jsem dlaň na svých bedrech, když jsem se otáčela směrem k té zpropadené džungli, abych projevila alespoň malou snahu. Dante se ke mně naklonil, abych ho slyšela jenom já:

„Budeme spolupracovat?“

Úlevně jsem vydechla.

„Už jsem si myslela, že se nezeptáš.“

...

Zanedlouho jsme si všichni zmizeli z dohledu. Sem tam jsem možná zahlídla cíp trika, nebo pohyb, ale jakmile se začalo hrát naplno, všichni se rozdělili maximálně do dvojic a ztratili se kdesi v džungli. V ní už pořvávalo ptactvo a bylo v ní dusno. Na náladě mi to nepřidalo, ale aspoň jsem s sebou měla dalšího rozmrzelého parťáka.

S Dantem jsme si trochu připomněli naše předešlé fungování v divočině a vypotřebovali celý slovník sprostých slov nejen na Sira Hama, ale i na celý vůdčí zbytek. Ani jeden jsme netoužili po tom vyhrát. Spíš mít klid a nenechat se chytit.

Schovali jsme se za zarostlými balvany na vyvýšené strži. Dostat se na ni nebylo zrovna nejjednodušší, takže jsem pochybovala, že by se za námi sem někdo hrnul.

„Zatím je to celý docela nuda,“ odfrkl si Dante, přikrčený vedle mě. Kontrolovali jsme cestu pod námi, zda po ní někdo nepůjde, abychom si zkrátili čekání, než zase vyrazíme.

Sjel mi rukou znenadání na zadek. Plácla jsem ho.

„Tímhle si ji teď rozhodně zkracovat nebudeme!“ sykla jsem varovně.

„A proč ne? Já to Hamovi neřeknu,“ ujistil mě s úšklebkem a já protočila očima.

„Protože jsme v džungli. Jsme v džungli, Dante!“

„Opice taky musely prcat v lese, abychom se mohli narodit my,“ nadhodil a já rozevřela ústa v šoku, zda to myslí vážně. V obraně zvedl dlaně a pochopil, že teď rozhodně není vhodná doba na realizaci jeho erotických snů.

Chvíli bylo ticho a pak jsem vyprskla smíchy.

„Tohle byla definitivně tvoje nejhorší balící hláška,“ vrtěla jsem hlavou.

„To nebyla balící hláška. Dávno jsem tě už sbalil,“ mrkl na mě a já zakoulela očima.

Přikrčili jsme se za kameny, protože se ozval rachot v jednom z keřů kousek u cesty. Zanedlouho z obřích listů vykoukla Karlova hlava a pak se celý rozplácl na zemině. Dante dal oči v sloup a vypadalo to, že nejdřív počítá v duchu do deseti, než se rozhodne promluvit nahlas.

„Co tam vyvádíš, ty debile?!“ sykl na něj a Němec se na něj zamračil, zatímco se snažil nasoukat zpátky do listů.

„Nebudeš mi to věřit, ale hledám tebe!“ prskl nazpět a už mu zase jen trčela hlava.

„Proč?!“

„Jonas má trable. Musíš mu pomoct!“ Karl se zase celý schoval, protože se na cestě ozvaly kroky. S Dantem jsme lehli k zemi.

Skrz škvíru mezi kameny jsem spatřila Henryho s pistolí. Chvíli se rozhlížel. Byl nepatrný kus od strže. Jeden náš, nebo Karlův, špatný pohyb by nás poslal pod Henryho bolestivou palbu.

„Planej poplach. Asi zvíře!“ zavolal kamsi za sebe a pak šel po cestě dál. Za ním se vynořil Paul se svým typickým milým a bezstarostným poloúsměvem. Nejspíš to nebral tak vážně jako jeho společník.

Chvíli jsme se nehýbali, dokud kroky plně neutichly a nebyla možnost, že za nimi půjde ještě zbytek. Pak Dante zase vykoukl.

„Karle!“ Němec se vynořil a naznačoval mu, ať ho následuje.

„Musíš mu pomoct. Rychle! Vyšplhal na strom a odmítá kamkoliv jít!“

„A v čem je to kurva můj problém?!“

„Seš jedinej, koho poslouchá! Všichni ho tam z tvýho týmu nechali a seš snad kurva kapitán!“

Snažila jsem se nesmát. Bylo to jako sledovat Toma a Jerryho v lidském ztvárnění, když se na sebe snažili co nejtišeji pořvávat a gestikulovali při tom vztekle rukama.

„Kurva, Jonasi, ty snad musíš bejt moje karma nebo co!“ ucedil Dante šeptem směrem k nebi.

„Tak jdeš?!“ ozval se zase Karl a Dante agresivně přikývl, rozhodil rukama na znamení, co jiného mu zbývá, a pak se obrátil na mě.

„Karin neber! Když nás bude moc, tak to bude nápadný!“ houkl na něj Němec a Dante zhluboka vydechl a ukázal mu beze slov prostředníček.

„Cestou ho zabiju a pak i Jonase,“ zavrčel a já se uchechtla. „Počkej tu. Sem do tý prdele nikdo šplhat nebude. Nikam beze mě nechoď! Budu hned zpátky,“ ujistil mě a v rychlosti líbl na tvář.

S potlačovaným smíchem jsem jim kryla záda, kdyby někdo šel, zatímco se plížili pryč.

…

Dante se furt nevracel. Hlavou mi běhalo, jestli na mě náhodou nezapomněl a nerozhodl se nakonec dojít do základny s Karlem a Jonasem. To ale neznělo jako on. Spíš si naložil těžký úkol hledat v téhle divočině jednoho z dvaceti dvou členů mužstva, a ještě mít za prdeli bandu chlápků, co neměli nic lepšího na práci, než nás honit s pistolemi a paralyzéry.

Všichni se už museli dostat za hranice prvního lesa, a tak se všude rozléhalo ticho. Vítězství jsem na dnešním seznamu přání stejně neměla. Začínal mě spíš pořádně bolet zadek z tvrdé země a toho kusu skály, o který jsem se celou dobu opírala. Jak dlouho mohl být Dante pryč? Půl hodiny? Hodinu?

Rozhodně dost dlouho na to, abych se začala nudit. Vstala jsem, protože jsem se potřebovala aspoň protáhnout.

Nikde nikdo. Jen libozvučná Libérie a její šum listnatých korun, zpěv ptactva a sem tam i zvuky mnou neindifikovatelných zvířat. Znělo mi to jako opice. Aspoň jsem v to tedy doufala. S divokou šelmou bych se teď nerada setkala.

Už jsem tu odmítala čekat dál. Dantemu asi nedošlo, že nejsem zrovna trpělivý člověk. Seškrábala jsem se z vyvýšeniny a rozešla se stejným směrem, jakým předtím zamířil s Karlem. Měla jsem možnost urychlit tenhle proces nám oběma.

Nemusela jsem se už ani skrývat. Kromě zvuků přírody jsem neslyšela nikoho jiného. Jak dlouho jsem tu proboha čekala? To už se fakt všichni dostali pryč?

Vykoukla jsem z lesa na pláň, ale po nikom opravdu ani stopa. Kdyby mě sem ráno Sir Ham s ostatními nepřivezl, myslela bych si, že jsem v celé džungli úplně sama.

Projel mnou nepříjemný pocit a znovu se mi sevřel žaludek. Nedokázala jsem to definovat, ale jak kdyby nastalo ticho i ve mně samotné. Převládala jen jediná myšlenka – „něco je tu sakra špatně.“

Otočila jsem se zpátky do lesa a vyskočila leknutím. Opodál stály čtyři mužské postavy a koukaly přímo na mě. Znala jsem je. Sabotéři.

„Kde máš Fleminga, panenko?“ zeptal se mě ten s bledým ksichtem, zatímco si pohrával s hlavní malé pistole. Polkla jsem. Tak tohle bylo špatně.

„Na cestě sem, takže bych vám neradila ho předem rozčilovat,“ odpověděla jsem pevně a oni se zasmáli. Na obličeji měli už skoro dohojené rány po naší poslední potyčce.

„Ty seš opravdu roztomilá,“ ozval se ten s vytetovanou patnáctkou pod okem. „Myslíš si, že jsme tu náhodou, co?“

Začala jsem očima kmitat po prostoru a rychle vymýšlet jakoukoliv strategii pro únik. Možná, kdybych pro jednou Danteho fakt poslechla a zůstala za tím debilním šutrem, vůbec k tomuhle nemuselo dojít. Anebo jo?

„Ujednal se přece mír! Sir Ham to říkal!“ pokoušela jsem se natahovat čas a oni se znovu rozesmáli.

„Oprava. Ten starej dědek si MYSLEL, že ujednal mír, ale tohle slovo u nás v Saclapea neznáme,“ odpověděl mi bledý ksicht a začal se s ostatními pomalu přibližovat. Začala jsem couvat.

„A tak jsme přemejšleli. Jak vzít zpátky svoji čest, jak se konečně zbavit toho vašeho malýho zbytečnýho tábora, kde si hrajete na skautíky,“ pokračoval a všichni se na mě tak nechutně pousmívali, až se mi zvedal kufr. Projížděly mnou úzkostné jehličky. „A nakonec, jak to všechno udělat, aby z toho Dante Fleming odešel úplně nejhůř!“ prskl už s dávkou agrese a mrštil rukou s pistolí do vzduchu. Z úst se mu odrazily kapičky slin. Oči měl neživé a prolezlé tak silným hněvem, že mi došlo, v jak svízelné situaci jsem se ocitla, a že nemám šanci uniknout.

Tenhle člověk mi sem nepřišel jen nahnat strach. Přišel mě sem zabít. Ne-li hůř.

Ztuhla jsem a nebyla schopna pohybu. Byli už skoro u mě. Všechen ten vojenský dril mi byl k ničemu, protože jsem nedokázala normálně uvažovat. Nevěděla jsem, jak se bránit. Nikdo mě nevytrénoval dostatečně, abych se bez újmy dostala z obklopení čtyř ozbrojených kreténů.

Vzpomněla jsem si na Danteho minulá slova, že ženská v tomhle prostředí nemá co dělat. Nechtěla jsem mu to věřit a tvrdohlavě proti těm slovům týdny bojovala, ale měl pravdu. Na tohle jsem připravená a uzpůsobená rozhodně nebyla.

„Ty! Ty seš ten klíč ke všemu! Jediná ženská v táboře, kterou všichni tak zbožňujou, ochraňujou a za kterou Dante chodí jako malej zkurvenej pejsek!“ zazubila se patnáctka a úlisně si mě celou přejel pohledem.

Nitro mi žhnulo z nervů a hlavou se mi promítaly ty nejhorší scénáře, co se mnou udělají. Cítila jsem, jak se odděluju od svého těla a koukám na tu scénu z dálky jako další osoba. Hlasy se mi škrabavým šepotem začaly prodírat k uším a já tušila, co přichází.

Tohle je konec.

Znásilní tě.

Umučí.

Nikdy už nezažiješ svoji pohádku, Karin.

„Já?“ pokusila jsem se o hraný smích a ignorovala vřeštivý chechot, který se po šepotu rozlehl kolem a který se mi urputně snažil prodrat dovnitř mozku. „Tak to jste se kurva spletli. Já a Dante se nesnášíme. Jsem hned po vás první člověk, kterýho by nejradši zabil!“

Poddej se nám, Karin.

Poddej se!

Přivřela jsem víčka, ale z šepotu se stal řev, který opakoval stále to samé dokola. A můj slabý vnitřní hlásek, který se jej snažil přesvědčit o tom, že je to jen iluze, utichal a ztrácel se.

„Ale prosím tě, Karin, myslíš si, že jsme amatéři? V tom autě, co jste nám ukradli, byla štěnice. Slyšeli jsme všechno. A jak říkal Dante správně, my nejsme úplně ze stejný sorty lidí. Jak to říkal přesně?“ Bledý ksicht se dramaticky otočil ke svým kumpánům s roztaženými pažemi, ale nečekal na odpověď. „Prostě v tom jedou dost špatný lidi. A měl pravdu. My si na vojáčky nehrajeme,“ ušklíbl se a já se malátně začala rozhlížet kolem. Hlasy mi nedávaly pokoj, bylo mi špatně a chtěla jsem Danteho, aby je zpacifikoval jako předtím. Kde kurva byl?

„Ah, koukněte na ni. Fakt si myslí, že se zjeví její slavnej zachránce,“ ozval se už i vousáč, který měl stále ještě přelepený nos. Vybavilo se mi, jak ho tvrdým loktem Dante srazil k zemi a ozvalo se křupnutí.

Nezachrání tě.

Jsi v pasti.

Zdechneš!

Poddej se a nebude to bolet!

„Přijde za chvíli! A dám vám to sežrat!“ opakovala jsem pořád, ale už se do mě hrnula neblahá úzkost, že si to opravdu jen sama namlouvám. Kdyby to byla pravda, už by tu přece dávno byl.

Slábla jsem ve vnitřním boji proti hlasům a ten fyzický už jsem měla prohraný dávno. Hlasy měly pravdu. Jediné, co mě mohlo zachránit, bylo ztratit kontrolu a nechat je mluvit a konat za mě.

Nech nás!

Seš naše!

„Nepřijde, Karin. O to jsme se postarali,“ řekla hraným lítostivým tónem patnáctka.

Na moment všechno ztichlo. Na moment jsem ještě byla stále tady pevně na zemi, protože to jediné, co mě dokázalo udržet při smyslech, byl Dante. To on mě přeci dokázal uklidnit. To on byl můj lék na chaos. To on dokázal rozhrnout tu temnotu a usurpovat si sobecky místo v ní, dokud pomalu nevymizela.

Hlasy se odplížily a já zatnula bojovně pěsti.

„Co jste mu udělali?!“

„My? Vůbec nic. Řekl bych, zeptej se Karla, ale už asi nebudeš mít příležitost,“ ucedil bledý ksicht tak blízko u mě, až se mi nahrnula žluč do krku. Dřív, než jsem to stačila zpracovat, mi spánkem projela tupá rána a svět kolem mě zčernal.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA