ODPADLICKÁ PĚCHOTA: OSMÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Z pohledu Danteho

Koukal jsem na tu kreaturu, jak rozdává falešné  úsměvy a prodává jeden kus oblečení za druhým. Sám jsem na tom nebyl špatně, protože jsem věděl, že kožešiny se budou prodávat cizincům a hlavně Rusákům, co sem zavítali  a přeprodávali je, ale ta mrcha prodala každému, kdo se u ní zastavil, něco. I tu největší pitomost si od ní převzali a ještě jí navrch dali dýško.

„Karin to umí, co?" ozval se z vedlejšího stánku Moe a přiblížil se ke mně. Spolu se mnou pozoroval tu mrňavou ďáblici, co vábila zákazníky na svůj zevnějšek.

„Hmm," zabručel jsem jenom. Moe mi věnoval významný pohled, což mě vytočilo. Nesnášel jsem tu jeho přesvědčenost, že když je starší než já, ví všechno okamžitě líp. „Nevím, co je tak děsně poutavýho na tom, že prodá víc hadrů," odpálkoval jsem ho proto vzápětí a Moe se zazubil.

„No, to mi řekni ty. Čučíš na ni už nějakou dobu s otevřenou držkou," oplatil mi ten přechytralej zmrd a já se na něj varovně podíval, ať do takových vod radši ani nezabrušuje.

„Protože mě vytáčí. To je asi to jediný, proč jí věnuju pozornost. Princezna si myslí, že když se usměje, svět jí padne k nohám!" rozčílil jsem se už a máchl jednou z kožešin. Moe nade mnou zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Dante, ty seš fakt jak malej kluk. Je to hodná holka. Vostrá, ale hodná. Já s ní problém nemám a ty bys taky neměl, kdybys na ni furt tak neútočil," upozornil mě a já nemohl uvěřit, že něco takového vůbec řekl. Normálně ho zblbnula.

„Bavíte se o Karin? Jde jí to, co?" přidal se i Felix s tupým úsměvem a zařadil se mezi nás, jako by jeho stánek nenesl absolutně žádnou váhu. V tu ránu zpozoroval naše srocení i Jonas a nemohl samozřejmě chybět. Měli štěstí, že se to tu na chvíli vylidnilo, protože u Karin stála celá fronta dementů, co si asi mysleli, že když si od ní koupí tričko, získaj si pozvánku i k ní do postele.

„O čem je řeč?" přidal se Jonas a já znavením nahlas vydechl. Opravdu jsem neměl zájem tady rozebírat Karininu úžasnost.

„Ále, bavíme se o Karin a o tom, že jí to jde mnohem líp než nám," vysvětlil Moe s poťouchlým úsměvem věnovaným mně a zamával ještě na ty dva idioty ze svého týmu. Karl a Roy k nám samozřejmě ihned přispěchali, aby se mohli pokochat tím, jak „slečna skvělá" boduje.

„To je pravda, prodala toho už fakt dost. Jak to dělá?" reagoval Jonas ohromeně při pohledu na poloprázdný přístřešek s oblečením, u něhož seděl liberejský prodejce a zářivě se usmíval na svou nejschopnější pomocnici. Bylo mi zle.

„Manipulace!" prskl jsem podrážděně a založil si ruce protestně na prsou.

„Co to meleš?" ozval se ihned Karl, který mě nikdy neměl moc rád. Nemohl přenést přes srdce, že jsem byl ve všech fyzických i ostatních aktivitách zkrátka lepší. A taky jsem moc nemusel Němce.

„Tak asi logicky, ne? Je to furt ženská. Můžete se posrat jenom z toho, že na vás zamrká těma velkejma očima a sladce se usměje. Jste fakt kreténi, pokud si neuvědomujete, že je to celý jenom hra," vysvětlil jsem všem těm naivům, co tu stáli, a slintali nad impulzivní Češkou, kterou bych nejradši zahrabal pod zem.

„Já mám hry rád, a když se Karin usměje, zaškube mi v péru," ozval se Felix se smíchem a kluci se k němu přidali.

„Ty seš fakt kus kokota," zavrtěl jsem nad ním hlavou, zatímco se ostatní chlámali jako malí kluci. Hlavně, že já byl pro Moea nevyspělej.

„Přestaň se furt tak upejpat, Dante. Neříkej mi, že bys ji nevohnul. Vojedeš kde co, ale Karin ti není dost dobrá?" dobíral si mě Felix a Jonas vydal chichotavý pazvuk. Utlumil jsem ho pohledem, aby se laskavě uklidnil.

„Jo, Dante, neříkej, že tě nerajcuje, jak je Karin soběstačná. Koukej, co už všechno prodala. A jak jí to v tom upnutým tričku sluší," přidal se ještě ke všemu Karl podobným stupidním tónem jako Moe a já už měl opravdu chuť jim prostřelit hlavu, abych je nemusel poslouchat. Nebo radši rovnou sám sobě, abych měl jistotu, že tyhle prkotiny nikdy víc neuslyším.

„No přesně, neříkej mi, že se ti nelíbí, ten její-"

„Držte huby! Já neříkám, že je fyzicky odporná, ale je to mrcha! Je to potvora, kterou bych si do postele nevzal! A konec!" utnul jsem až příliš rozvášněného Felixe a všichni se hromadně zaculili jak banda mimoňů.

„Takže se ti líbí," vydedukoval z absolutního nic Jonas a já zvažoval, jestli jsem se nějakým nepochopitelným důvodem nedostal na území mateřské školky.

„Komu by se nelíbila? Má všechno, co by ženská měla mít," přisadil si ke všemu ještě Roy. Už jsem na ten fanklub Karin Marinellový neměl nervy.

„Nelíbí se mi!" odsekl jsem.

„Ale líbí. A to tě na tom sere nejvíc. Že se ti líbí holka, která ti konečně řekla narovinu, co si o tobě myslí a která nevlhne po každý větě, co vypustíš z huby," nasadil tomu korunu Moe a já třískl pěstí do stolku s šuplíkem na peníze. Kluci to pobaveně sledovali, jako bych jim snad dobrovolně předváděl stand up show.

„Zavři hubu, Moe, nebo ti fakt jednu napálím! Vy jste se totálně zcvokli, ne? To nevidíte, že s váma jenom prospěchářsky manipuluje? A ne, nelíbí se mi! Já neříkám, že nemá ženský fyzický kvality, jasně, jo... ale celkovej balíček je pro mě ne, protože její charakter je k zblití!" utnul jsem tuhle konverzaci konečně, ale Moe si po mých slovech založil ruce významně na prsou a zakřenil se.

„Hoši, taky vás tak zajímá, co by si o týhle konverzaci myslela Karin?" zeptal se jich vítězně a já se zamračil. Tohle nemohl myslet vážně. To byla doslova základková záležitost.

„Karin! Pojď k nám!" zavolal na ústřední hrdinku téhle celé debaty, a to už jsem ho propálil pohledem, který hraničil se zničením každé jeho části těla a který jsem snad nebyl schopen vynaložit ani u ní.

Z pohledu Karin

„O co jde? Nával je pryč. Už jsem vydělala pěknej balík!" pochlubila jsem se a mrkla schválně pyšně na Danteho, který vypadal, že za chvíli z nepochopitelného důvodu praskne.

Kluci měli u stánků prázdno, takže tu už nějakou dobu debatovali o bůh ví čem. Měla jsem krásný náskok Danteho tým porazit, a to bylo to jediné, co mě momentálně zajímalo.

„Ále, bavíme se o holkách a tak. A protože seš teď součástí party, bylo by dobrý se zapojit a říct nám svůj ideální typ chlapa," zaskočil mě Moe svou náhlou otevřeností. Felix se na mě koketně pousmál a ostatní si pobaveně přikryli pusu dlaní. Dante vedle mě čučel do stolu a já už si dokázala představit, co se tu bez mojí nepřítomnosti probíralo.

Přesto jsem ale na jejich hru přistoupila. Já byla pro každou výzvu.

„No, tak... měl by bejt inteligentní, iniciativní, odvážnej... Měl by mít koule větší než já, což je dost těžký," ušklíbla jsem se a kluci se zasmáli. Dante se jen jízlivě uchechtl, ale naschvál dělal, že nás ignoruje.

„Jasně... a z hlediska fyzický stránky?" vyptával se dál bez ostychu Moe a já protočila očima. Byli jsme snad na základce?

Ohlídla jsem se na Danteho, který se stále vyžíval v tom mě děsně nenápadně opomíjet, a rozhodla se pro upřímnou podpásovku.

„Fyzicky? No... tak třeba Dante je fyzicky můj typ," řekla jsem narovinu a on se v nepředstíraným šoku zarazil. Kluci na mě vyjukaně civěli, jako kdybych právě veřejně prohlásila, že jsem neonacistka.

„Dante?" vydral ze sebe přidušeně Jonas.

„No jo, můj první dojem z něj byl. Wow. Kdo tohle vytesal? To je lepší práce než od Michelangela," zakřenila jsem se a po očku sledovala, jak to Dante obtížně zpracovává. Kluci se pochechtávali, ale furt byli pod vlivem ohromení. „Je vysokej, dobře stavěnej, silnej, pěknej...," vyjmenovávala jsem bez studu dál a navyšovala mu ego čím dál tím víc. „ale pak otevře pusu a veškerý zalíbení jde stranou. Protože fyzická přitažlivost nenahradí mozek. A i kdyby jeho sperma chutnalo jako piňakoláda, nenahradí to fakt, že je to prostě kretén!" uzavřela jsem své doznání a kluci vyprskli nahlas smíchy. Dante se nepřestával tvářit zaskočeně, ale obočí mu po tom, co jsem domluvila, kleslo v naštvání. Otočila jsem se na patě, abych mohla zase ke stánku a věnovala mu na závěr spokojený úsměv.

Kráčela jsem pryč a zaslechla Moa ještě předtím, než se do jednoho rozprchli na stanoviště, říkat:

„No vidíš, Karin JE ti schopná složit kompliment."

...

Než jsme se přesunuli na pole, sečetly se naše výdělky. Byla jsem samozřejmě s mým tučným profitem na prvním místě. Kluci si to zkazili tím zdlouhavým vykecáváním.

Dante mi nic neřekl. Od mého přiznání zkrátka mlčel a pokoušel se na mě ani nedívat. Užívala jsem si to. Věděla jsem, že tímhle ho zaskočím. Složit poklonu nepříteli byla nejlepší forma porážky.

Na poli to bylo dost nezáživné. Paul nám půjčil holinky a staré kalhoty, abychom si nezadělali vlastní oblečení. Učili jsme se sázet rýži a byla to taková nuda, že jsem nachytala Roye, jak si dává v půlce dokonce šlofíka. Hodila jsem po něm hrstku hlíny, aby se probral, a Karl s Moem to po mně s radostí zopakovali. Strhlo se to v menší bitku, než nás Paul zastavil, abychom raději pokračovali v práci. 

Bolely mě z neustálého předklonu záda a bylo mi horko. Kluci to vyřešili tím, že si sundali tričko, ale já jsem tu jen tak v podprsence běhat nehodlala. Nemohla jsem se dočkat, až se vysprchuju.

„Karin, sledoval jsem ty tvoje obchodnický schopnosti. Bylo to skvělý. Hodně si pomohla Ziyadovi. Nikdy toho tolik neprodal," složil mi poklonu Paul, zatímco jsem si já snažila prokřupat trup, aby ještě něco vydržel.

„Jo, jsem zvyklá z brigád. Dělala jsem jako chudej student všude možně. Jsem ráda, že jsem to mohla využít pro takhle dobrou věc," přiznala jsem a Paul se zazubil. 

Společně jsme dokončili poslední detaily u sázení, abychom křehké rostliny neponičili, a vydali se přes pole na slíbený odpočinek.

„Až se převlečete, máte tu oběd," houkl na nás ještě Paul a kluci sborově zajásali. Ne že by se mi v tom vedru chtělo jíst. Potřebovala jsem se hlavně převléct, ale Paul nás varoval, že to nejhorší teprve přijde.

Ještěže jsem byla natolik chytrá a všude tahala svůj malý batoh poslední záchrany. Vlezla jsem za jedno z aut, co tu stálo, a svlékla si tričko. Převoněla jsem ho deodorantem, aby se v něm dalo vydržet, párkrát s ním máchla do vzduchu, aby se vyvětralo, a znovu si ho oblékla. Alespoň částečně jsem se cítila zase jako žena.

Když jsem se vrátila, kluci se ládovali obloženými žemlemi a pro změnu vášnivě debatovali o fast foodech a jejich běžným jídelníčku. Aspoň, že už se to netýkalo mě.

„Karin, taky tu máš oběd," zavolal na mě Paul a natáhl ke mně sáček s jídlem, načež já odmítavě zavrtěla hlavou. Vypadal překvapeně a i ostatní si mě zaujatě prohlíželi, jako by mě snad dneska viděli prvně. Roy se nadechl, aby něco řekl, ale já ho vzápětí přerušila.

„Royi, vezmi si mou porci." Vděčně se usmál a hned po ní hmátl. Já si zapálila iqosku a sedla si na kus dřeva opodál od kluků.

Dívala jsem se na pole a stromy, které ho lemovaly. Příroda na Libérii byla tím nejhezčím. Sice se tu člověk bál kamkoli šlápnout, aby se nestrhla živelná katastrofa, ale pohled na to všechno byl zkrátka ohromující. A nebylo nic lepšího, než si ten výhled vychutnávat s tabákem v ústech.

„Proč nechceš oběd, Karin?" zeptal se mě Moe a přisedl si ke mně. Dojídal svůj podíl a tázavě na mě hleděl.

„Nemám hlad," odtušila jsem tiše a Moe přimhouřil oči.

„No, to se nedivím. Pokud pravidelně kouříš, nebudeš mít nikdy moc hlad. Vím to sám. Kouřil jsem deset let," zasmál se a mně vystřelilo obočí až ke kořínkům. „No jo, měl jsem krušný mládí. Měl jsem potřebu všechno vyzkoušet už ve čtrnácti letech. Všichni mě měli za kriminálníka kvůli pleti, tak jsem to začal nosit se vší parádou." Vrtěl hlavou pobaveně, ale v očích se mu odrazily náznaky nespokojenosti.

„Nesnáším rasismus, homofobii... všechny tyhle sračky. Lidi odsuzují lidi na základě absolutně bezvýznamnejch věcí. Jako by barva kůže nebo orientace mohla ovlivnit lidskou laskavost," ulevila jsem si naštvaně. „Celej svět jde furt a furt do hoven, protože lidi se neumí poučit z minulosti." Moe mě pozorně poslouchal a sledoval letmé pohyby, kdy jsem popotahovala to své mentolové uvolnění.

„Děkuju, žes to řekla. I přesto, že se tváříš neustále, jak kdybys nenáviděla všechno, co se hejbe, máš dobrý srdce, Karin. Vím to od první chvíle. Vybrala sis mě přece jako prvního," šťouchnul do mě se smíchem a já se pousmála se skloněnou hlavou.

„Připomínáš mi něčím mýho bráchu," svěřila jsem se mu a rázem toho zalitovala. Doufala jsem, že tohle doznání nebudeme nijak moc rozebírat.

„Taky je černej?"

Zasmála jsem se tý jeho oprsklosti.

„To ne, ale máš zvláštní auru. Jde z tebe taková energie, kterou nikdo tady nemá," přiznala jsem a odvrátila pohled. 

Věděla jsem, že se nerozbrečím, ale oči vyprávěly vždycky zvláštní příběh a řekly toho víc, než by člověk chtěl, pokud se jim věnovalo dostatečně pozornosti.

„To jsem rád. Kde je brácha teď?" zeptal se a já ztuhla. Naštěstí mě vysvobodil Paul, který nás zase hnal na další sektor. Jen jsem se na Moea letmo usmála, že to dořešíme pak, ale doufala jsem, že na to raději zapomene. I když jsem si ho oblíbila, neměla jsem v plánu tady o sobě šířit moc soukromí. 

...

Na statku byl převážně chov skotu, ale našla se tu i drůbež, ovce a kozy. Smrdělo to tady hůř, než v kdejakém chlévě, který jsem navštívila u nás. A to jsem do toho počítala i bráchův pokoj.

„No, to je fakt krásný," povzdechl si Roy a chytl se za břicho. „Dělá se mi kurva nevolno," zasténal a já mu musela dát za pravdu. Puch to byl k nevydržení.

„Tak tu hlavně nic nesežer, jo?" požádal ho Moe a následně mu dal herdu do zad. Vyprskla jsem smíchy a Karl se ke mně přidal. Roy vypadal, že se ho to na moment skoro dotklo, ale za chvíli se chechtal taky.

„Tak... teď půjdete kydat hnůj u krav. Holinky si radši nechte a vezměte si rukavice, je to tam strašně špinavý. Dělá se někomu vyloženě zle?" zeptal se nás Paul a my se všichni do jednoho naráz přihlásili. „No, tak si zacpěte nos a jděte do toho!" Tleskl a my sborově zanadávali. 

Jasně, že jsme se tomu nemohli vyhnout. Čekala nás hovna dobytka v plný parádě.

Pokud to zvenku smrdělo, tak uvnitř se to nedalo přežít. Uklízeli tu po těch kravách vůbec někdy?

„To si snad dělaj prdel!" ulevil si Dante za mnou a já s ním kupodivu sdílela stejné pocity.

„Tohle není žádnej výcvik, tohle je vězení," postěžoval si Felix a já v opětovným souznění přikývla.

„Tady máte důvod, proč jsem nechtěla obědvat," povzdechla jsem si a vydala se za Paulem, který už nás každého navigoval jinam. Bylo mi sice z toho celého na omdlení, ale nebyla jsem žádná bábovka, abych to nevydržela. Dělalo se to přeci jen pro dobrou věc.

Ujala jsem se jedné z lopat a opakovala pohyby, které Paul naznačoval. Když viděl, že to chápu, vzdálil se. V podstatě nás v tom smradu nechal o samotě.

Zanedlouho jsem přestala vnímat, kde jsem. Vplula jsem do lepšího vesmíru, který moje mysl pro tentokrát vyprodukovala, a nechala se unášet fantazií, že jsem na Bahamách a smažím se s kokosovým drinkem na pláži.

Na chvíli jsem se narovnala z dlouhého předklonu a zjistila, že na mě Dante z vedlejší ohrady upřeně zírá. Věnovala jsem mu tázavý pohled a on se okamžitě odvrátil. Nechápala jsem, co to mělo znamenat.

Pokračovala jsem ale v práci dál a po očku zjistila, že to začíná dělat znovu.

„Okay, fajn, co je? Proč na mě furt čumíš?" zeptala jsem se ho napřímo a Dante se zamračil. Odvrátil hlavu, ale pak se na mě zase intenzivně zadíval. 

Obávala jsem se, že jsem ho tím proslovem u stánku rozbila.

„Nic asi," hlesl jen a kydal hnůj dál. Jeho odhalená horní polovina těla se leskla od potu a každým pohybem se rýsovala víc a víc. Sice jsme byli doslova v hnoji, ale ani teď ten bastard neztrácel sexappeal.

„Jasně," ucedila jsem. Dante se napřímil a odhodil lopatu.

„Co zase máš za problém, Karin?" křikl po mně znenadání na můj vkus až příliš agresivně i přesto, že nepoužil své oblíbené zkomolení mého jména. Překvapeně jsem rozevřela oči a kluci se z ostatních stájí k nám prudce obrátili.

„Já? Tobě snad totálně mrdlo! Celou dobu na mě zíráš, jak kdybych právě spadla z Marsu, a já mám podle tebe problém?" zeptala jsem se ho nevěřícně a taky mrskla vidlemi na zem.

„Jo. Jo, máš! Protože ty seš sama o sobě problém, Karin. Sama o sobě! A mě už to přestává bavit, i když seš tu teprve pár dní!" zvolal zlostně a já stačila jen párkrát zamrkat. 

Tohle přehnal. Tohle jo. Neměl teď jediný důvod útočit.

Nevím, proč mě zrovna v tenhle moment zasáhl tolik fakt, že mě nazval problémem, protože mě Dante už přirovnával k horším věcem. Možná to bylo tím tónem, kterým to s odporem pronesl.

Neznal moji minulost, nevěděl o mně prakticky nic, ani proč tu jsem, a věnoval mi označení, kvůli němuž jsem se častokrát kácela do atak. Byla jsem problém u rodičů, u specialistů, u těch, co mě znali déle a měli povědomí o mojí diagnóze. Ale on o ničem ani netušil. A i přesto to na mě teď zařval s takovou záští, že se mi vybavily všechny ty chvíle, kdy jsem to poslouchala neustále.

Strhla jsem si rukavice ze zarudlých dlaní a mrskla s nimi o zem. Ani jsem se na něj nepodívala a kráčela pryč.

„Došly ti poprvý slova, nebo co tady zase předvádíš?” prskl. „Hej, Karin!" zavolal za mnou už mírně zaraženým tónem, ale neohlížela jsem se. 

Tohle už nebyla jen hloupá potyčka za účelem zisku. Tohle byla válka, kterou jsme mezi sebou rozpoutali, a jen jeden ji mohl přežít. A Dante to nebude, protože pokud jsem v něčem neměla protivníka, bylo to v přežívání.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: OSMÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST