ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DEVÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Sir Ham nic nerozebíral.

To, že jsem nedoklidila svůj chlív se k němu ani nedoneslo, protože kluci z týmu byli tak vřelí, že to udělali bez protestů za mě. Byl jen trochu ohromený, že jsem si v autobuse sedla mlčky vedle něj, abych nemusela dozadu, nebo kamkoli jinam, kde hrozilo, že bych se setkala s tím debilem. 

Velitel se mě na nic neptal. Jen seděl tiše po mém boku, občas mi věnoval rychlý pohled, ale ruce měl opatrně složené v klíně s celým tělem natočeným v uličce, aby nenarušoval můj osobní prostor. 

Nebylo to zapotřebí, protože on mi v ničem nevadil. I tak ale od něj to nenápadné pochopení situace bylo upřímně laskavé. Možná ale jen seděl v odstupu, protože můj deodorant nepřebil ten puch ze statku.

Když jsme dorazili zpátky do základny, mohli jsme se dočasně rozprchnout, než bude večeře. Po ní měl následovat další večerní program, na který bych se nejradši z vysoka vykašlala. Po dnešku jsem chtěla už jenom klid.

Vypálila jsem po nuceném nástupu takovou rychlostí, že za mnou zbyl jen oblak prachu. Večeři jsem opět vynechala a raději se válela déle ve vaně a servávala ze sebe všechnu dnešní špínu. 

Přes ty modřiny od paintballu to bolelo, ale o to víc jsem tlačila. Bolest mě činila stále žijícím člověkem i přesto, že jsem se za něj dávno nepovažovala. Přišlo mi, že jsem jen duší, která bloudí mezi dvěma světy a nemůže najít správnou cestu ke svému pokoji.

Umytá a s mokrými vlasy jsem si v čistých legínách a volném tričku sedla na postel. Dívala jsem se ven. Bylo už šero. Chtěla jsem vyběhnout do toho proradného lesa, do té nicoty, do které mě sem s přesvědčením, že bude líp, přitáhli, a ztratit se. Už na furt. Už žádné další alternativy místo léčeben a už žádné léčebny samotné.

Chtěla jsem zařvat z plných plic. Chtěla jsem brečet, dostat ze sebe to neustálé vnitřní sevření. Ale nešlo to. Nešlo prostě nic.

Takže jsem jen beze slov seděla na posteli se svými pocity a kývala se dopředu a dozadu, abych se vnitřně zklidnila. Aby bylo už konečně ticho.

Chtělo to jen čas o samotě. Všechno to potlačit v sobě a pak jít znovu mezi lidi s maskou, že se nic neděje. Bohužel, pokud se to spojilo s nenávistí k někomu, akorát to přidalo na mojí nepřístupné masce a bezemočnímu promlouvání k lidem.

Před osmou jsem na sebe hodila volnou mikinu, protože i přes to, že v Libérii býval po většinu času hic, přes tlusté stěny budovy teplo neprostupovalo. Znovu jsem si obtáhla oči měkkou černou tužkou, abych svému pohledu dodala ještě větší tvrdost. Aby jediné pohlédnutí do něj zbavilo Danteho všech přesvědčení, že tuhle válku může vyhrát.

V osm už jsem mířila do hlavní místnosti, kde to rámusilo klučičími skřeky. S neprůstupným výrazem jsem vešla do jídelny. Černá volná mikina mi silně kontrastovala s bílou pokožkou a nejspíš to působilo, jako kdyby právě vešla smrt.

Kluci se na mě zvědavě ohlédli, ale já s nimi oční kontakt nenavázala. Sedla jsem si na svoje obvyklé místo u stolu Moa a ostatních a čučela do prázdna.

„Seš v pohodě, Karin?" zeptal se mě Moe mírně a já jen přikývla. Nezmohla jsem se ani na blbý úsměv. Moje mimika na dobu neurčitou zase pro jednou ochořela.

Sir Ham vešel do místnosti a postavil se s nějakými papíry v ruce k vyvýšenému pódiu. Kluci ztichli.

„Vyhodnotil jsem vaše dnešní praxe, takže vám řeknu body a pak se přesuneme k večerní aktivitě," započal Sir Ham a já si povzdechla. „Práci na stánku zvládl bez debat nejlépe Karinin tým. Vlastně jenom díky Karin," zvolal potěšeně a můj tým zajásal. Jen jsem přikývla a pokusila se hnout koutky nahoru alespoň směrem k němu. „Tým Karin tedy získává 50 bodů!" Moe a další začali šílet a já s nimi vnitřně sdílela radost. Pokud jsem dobře počítala, tak jsme předběhli Danteho, ale to se mohlo klidně zase změnit.

„Práci na poli ale obstál lépe Danteho tým. Takže padesát bodů vám!" ukázal do shluku vedle nás, kam jsem se za celou dobu ani neohlédla. Jejich otravný pokřik vítězství mi zvedal mandle. Dante opět vítězil. „Hlavně proto, že Higgins tam usnul!" křikl Sir Ham vztekle a podíval se na Roye, jenž se přikrčil na židli. Kluci dostali záchvat smíchu a já zavrtěla v pobavení hlavou.

„A co se týče hnoje, tam jste se s tím porvali nastejno. Proto každýmu týmu uděluji ještě 25 bodů," zakončil proslov a já si nasraně přejela jazykem přes zuby. Takže Dante měl převahu. Sice už jsme byli v plusu, ale vedl o celých 30 bodů. Dostal se do mě znovu adrenalin vyhrát tuhle večerní prkotinu, ať bude jakákoliv.

„Dnes večer jsem si pro vás připravil svou oblíbenou vědomostní aktivitu Ohrožení!" zvolal Sir Ham až příliš dramaticky a já povytáhla obočí. Vědomostní hra? Že by konečně něco, co by nemuselo obsahovat kliky a shyby? Kluci narozdíl ode mě zasténali v nespokojení. „Mám tu otázky od deseti bodů do sta. Takže si tady můžete konečně nahrabat nějaký pořádný skóre. Ale pozor! Za špatnou odpověď budu body odečítat," usmál se velitel zlověstně. Bylo mi jasné, o co půjde. V Česku jsme tomu říkali Riskuj, ale to tu nejspíš nikdo neznal.

„Jaký jsou kategorie?" zeptal se Jonas a Sira Hama tím maximálně vytočil.

„Hned to povím, Haugu! Ale přemejšlíte tak pomalu, že radši nespěchám!" utnul ho a Nor s vytřeštěnýma očima zvedl ruce v obraně. „Kategorií je celkem šest. Mám tu historii, geografii, biologii, psychologii, literaturu a všeobecný znalosti," vyjmenoval postupně a kluci začali okamžitě protestovat. Doufala jsem, že ne všechno bude spojené s vojenskou tématikou, protože o tom jsem věděla vcelku kulový. „Přestaňte vzdychat. Učíme se tu celou dobu. Všichni do jednoho se učíme celej náš život. Takže si nestěžujte na to, že chci, abyste měli i povědomí o něčem jiným, než je kurva samozřejmý!" zahřměl na nás dost zprudka a já doufala, že už mu do toho nebude nikdo víc kecat, aby mu necvaklo a nedonutil nás v téhle tmě třeba běhat. 

Vypadal být už dost zdrchaný a unavený celou naší slavnou bandou, že bych se tomu ani nedivila.

„Začínat bude prozatím vítězící tým. Dante, jakou kategorii a za kolik vybíráte?" odstartoval to bez zbytečných řečí kolem ihned a podíval se na naše soky.

Pořád jsem se neotáčela, nechtěla jsem, aby si Dante myslel, že mě zajímá, co právě vyplodí.

Chvilku se nic neozývalo. Společně v týmu debatovali o nejvhodnější variantě k zodpovězení.

„Chceme geografii za padesát bodů," rozhodl Dante a opět jsem cítila ten jeho příšerně intenzivní pohled, co se mi ze strany hlavy provrtával až do útrob mozku. Ani jsem nemrkla.

„V jakým státu se nachází Mount Everest?" položil jim otázku Sir Ham a já protočila očima.

Tohle za 50 bodů? To se jich mohl rovnou zeptat třeba na svoje jméno. Dante se ani nesnažil radit se spoluhráčema a odpověď rázem vypálil.

„Nepál." Sir Ham mu připsal padesát bodů a pokýval hlavou v souhlasu.

„Co vy, Karin?" obrátil se na náš tým vzápětí a pohledy toho sousedního se na nás pověsily. Podívala jsem se na kluky, ale vypadali dost nerozhodně. Já už předem věděla, co si vyberu.

„Literatura za sto," řekla jsem bez pohnutek v obličeji.

„Karin, seš si jistá?" zašeptal mým směrem Roy v obavách, ale já ho nevnímala. Byla jsem odhodlaná dneska vyhrát.

„No, dobře," reagoval malinko zaskočeně Sir Ham. Po očku jsem se konečně podívala na kapitána u vedlejšího stolu. Pozoroval mě, ale ten malý výhled na něj mi neumožňoval vyčíst jeho momentální emoce ve tváři.

„Z jakýho slavnýho románu pochází tento úryvek?,We are forlorn like children, and experienced like old men, we are crude and sorrowful and superficial—I believe we are lost...' Řekněte i jméno autora," zadal nám velitel první úkol a kluci se v panice podívali okamžitě na mě. 

Oproti spoustě z nich jsem to měla mnohem těžší. Sice jsem mluvila slušně anglicky, ale překlady knih vždycky zněly jinak. I tak jsem si ale slavnou větu: ,Jsme opuštění jako děti a zkušení jako starci, jsme vyhořelí a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni...' dokázala ihned přiřadit. 

Moe s ostatními spoléhali jen na mě a sousední tým též nevypadal na to, že by cokoli tušil. Překvapilo mě, že ani Karl, rodilý Němec, neměl páru o tom, kdo tahle slova napsal.

„Na západní frontě klid. Autorem je německej spisovatel Remarque," odpověděla jsem s klidem a všichni se napjatě podívali na Sira Hama, který na mě jen mlčky hleděl. „Pokud teda chcete i křestní jména, tak je to Erich Maria, samozřejmě," doplnila jsem se a Sir Ham se následně vzpamatoval.

„Ano! Ano, máte sto bodů!" zvolal přidušeně a kluci v týmu začali tleskat a burácet.

„To si děláš prdel," ulevil si se smíchem Moe. „Tys snědla nějaký příručky? Jak si to z toho malýho úryvku sakra poznala?"

„Protože jsem to četla,” pokrčila jsem rameny.

Zatímco kluci furt obdivovali naprosto normální výkon pro knihomola a literáta, otočila jsem se směrem na Danteho, abych s ním konečně navázala oční kontakt. Mračil se na mě, ale ne vyloženě nenávistně, což by se vzhledem k předchozím událostem dalo očekávat.

„Tak klid. Dante, váš tým vybírá další kategorii," přerušil hluk v místnosti Sir Ham a pokynul Dantemu, ať se vyjádří.

„Historie za sto," odvětil a v ten moment jsme začali už opravdu hrát.

...

V podstatě to byla jen soutěž mezi mnou a Dantem, pokud jsme nenarazili oba na otázku, kde byla rada týmu potřeba. Ale většina jen přihlížela tomu, jak křičíme jednu odpověď za druhou a saháme po nejvyšších číslech, aniž bychom vedli přehled o tom, kolik bodů už jsme oba nasbírali.

Zbývalo několik malých otázek a pak už jen dvě velké.

„Psychologie za sto!" vyhrkla jsem. Ovládala jsem ji a vybrala už skoro všechny otázky z ní.

Až na tu jednu za 60, jsem je uhádla, a v tý nejvyšší jsem si musela holt věřit. Byla jsem uvnitř děsně nervózní, ale kluci z týmu na mě jen beze slov koukali a čekali na příval bodů.

„Čím se zabýval psycholog William Herbert Sheldon? Popište mi celou jeho teorii," zadal nám Sir Ham, ale koukal při tom už jen na mě.

Mohlo mi to odečíst celých sto bodů a i když jsem zodpověděla většinu otázek, snížilo by mi to šanci na výhru. Moe a ostatní si dali hlavy do dlaní. Vůbec neměli potuchy, o čem to tady Sir Ham mluví a nejspíš předem očekávali, že je to v háji. A pak, že já měla problémy s důvěrou.

Spokojeně jsem se uvolnila a věnovala úsměv přímo Dantemu, který na mě napjatě zíral. Ani on neměl páru. V psychologii byl nejspíš úplně ztracený, jelikož po téhle kategorii stejně jako po literatuře vůbec nesahal.

Já si mezitím vybavila přesně tu maturitní otázku z celého odvětví psychologie, kterou jsem si častokrát opakovala, abych si Sheldonovy myšlenkové procesy zapamatovala. Věděla jsem přesně, co řeknu.

„Sheldon byl chytrej chlapík," začala jsem familiárně a ostatní na mě koukali, jako kdyby mi už tuplem přeskočilo. „Jeho tabulka somatotypů, kterou vymyslel, je fakt zajímavá věc, poslouchejte,” gestikulovala jsem na všechny. „Sheldon totiž propojil tělo s psychikou člověka. Zkrátka to, jak máme tělo stavěný, určuje i nějakým způsobem náš typ charakteru a taky temperament," pokračovala jsem. „On sám zavedl pojem somatotyp a rozdělil druhy postav do tří kategorií. Ektomorf, mezomorf a endomorf. Ektomorfové jsou vyšší a štíhlí a bejvaj popisování spíš jako introverti, mezomorfové jsou zase silnější a svalnatější a charakterem průbojnější a endomorfové jsou menší a tlustší a pomalejší a otevřenější. Ale pravdou je, že na základě jenom těhlech tří se nemůžou rozdělit všichni lidi. Každej může mít od určitýho typu něco," vysvětlila jsem a Siru Hamovi z návalu informací málem spadl celý štos otázek. Kluci na mě zírali v nepředstíraným šoku a Danteho to jak jinak než nasralo.

„Sto bodů pro Karin," vydechl s námahou velitel a já se potěšeně uculila. Bylo mi mnohem líp, než když jsem sem vešla. Pohled na Danteho, který prohrával, mi akorát tak přidával na mým božským komplexu.

„To si děláš prdel. Všeobecný znalosti za sto!" řekl už podrážděně Dante a Sir Ham si odkašlal. Hra nabírala čím dál tím rychlejší spád.

„Kolik hmotnosti naší sluneční soustavy tvoří Slunce? Uveďte v procentech a můžete zaokrouhlovat v desetinných číslech," sdělil mu a já byla zatraceně ráda, že jsem si přesně tohle nevybrala. Měla jsem představu, že to bude asi hodně, ale do přesného čísla bych se tedy trefit nedokázala.

Dante si promnul dlaně. Vypadal nejistě a podíval se na svoje spoluhráče. Očividně ani jeden neměl páru a nechtěl si troufnout si to tipnout.

„90 procent," odvětil Dante a rozhodil rukama v rámci frustrace. Pohlédla jsem na Sira Hama, který odmítavě zavrtěl hlavou.

„Bohužel. Mínus sto bodů pro vás. Je to 99,9 procent, ale byl si blízko, Dante."

V tu ránu jsem si měla vytáhnout foťák a vyfotit si jeho výraz, jak poraženecky sevřel ruce v pěst. Jak zatnul čelist s odmítnutím na mě pohlédnout. A přitom já bych ho ani neodsuzovala. Tuhle otázku mohl vědět jen člověk, co se aktivně zabývá astronomií. Na všeobecnou znalost mi to přišlo až moc složité.

Další otázky byly už jen za deset bodů a s tím jsme oba problém neměli. Ale myslím, že jsme už oba tušili, jak to dneska dopadlo. Měla jsem náskok. A nemohla jsem se dočkat, až to Sir Ham vysloví.

„Takže...S celkovým počtem bodů 1110 se Danteho tým umístil na druhým místě, se ztrátou 540 bodů, a Karinin tým s počtem 1490 na místě prvním, s menší ztrátou 160 bodů. I přesto, že to byla převážně soutěž jenom Dante VS Karin, musím říct, že jste si oba týmy vedly skvěle," rozlousknul to konečně Sir Ham a já konečně projevila alespoň nějakou radost a šibalsky se usmála na kluky ze svého týmu. Ti bušili do stolu, aby mi vzdali svůj obdiv.

Nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale pocit výhry mi sakra slušel.

„Ještěže máme v týmu Einsteina!" zvolal Karl, jakmile velitel zalezl kamsi dozadu do svého kutlochu uklidit výsledky. Usmála jsem se. Od Einsteina jsem měla fakt hodně daleko. Kdyby v té soutěži byly otázky na matiku nebo fyziku, Dante by mě převálcoval, a to by ani nemusel být bůh ví jaký myslitel.

Dokonce i jeho tým mi gratuloval, ale on sám tam jen seděl a pozoroval to se sevřenou čelistí. Krásný pocit.

„No tak, kapitáni, podejte si už konečně ruce," pobídl nás Moe a ostatní kluci se přidali. 

Já se s významným pohledem podívala na Danteho a on mi pohled uraženě opětoval. Koukali jsme na sebe, jak kdybychom každý viděli svoje nejméně oblíbené jídlo na talíři.

„Já mu ruku podávat nehodlám, dokud se mi neomluví," překvapila jsem všechny přísedící a Dante zkrabatil obočí.

„A za co jako? Za to, že nejsem tak strašně chytrej jako ty?" odtušil sarkasticky.

„Ne, to nemusíš. Nemůžeš přece za to, že ses narodil s podprůměrným inteligenčním kvocientem." Mávla jsem rukou a on se nadmul. 

Sama jsem věděla, že to není pravda. Dante byl chytrý. Víc, než se mi zamlouvalo, ale byl to prostě hajzl, který si nezasloužil nic ze všech těch předností, kterými byl od toho nahoře obdařený.

„Okay, fajn. Tak jsi sežrala víc moudrosti než já a seš malej génius, ale to, že rozpoznáš úryvky z knih, vyjmenuješ umělecký styly, nebo co já vím, a vyznáš se v historii psychologie, ti nepomůže k tomu, abys přežila v boji. Chápeš to už konečně? Seš jenom holka, co umí výměnněj obchod, ale kdyby tě obklíčila banda chlapů, tak seš jenom bezbranná kořist. A to je něco, co se ti zaručeně v tomhle místě může stát!" vypálil opět zatímco se ke mně po dlouhé dřevěné lavici, na níž seděl, přisouval blíž. 

Mrazilo mě z jeho slov, protože v určitých věcech měl pravdu. My ženy jsme byly oproti mužům v mnoha věcech v nevýhodě, a to právě tím, že jsme nesly přednosti, díky nimž se nás opačné pohlaví mohlo kdykoli zmocnit. Tučné statistiky sexuálního násilí ve světě způsobených na ženách byly jasným důkazem.

„Jo, to máš pravdu," přiznala jsem. „Jako žena mám značnou nevýhodu oproti mužům, protože pro mnoho z nich jsem, stejně jako ostatní ženy, jen hračkou, se kterou si můžou zacházet podle libosti. Ale kdyby ses nad tím zamyslel, Dante, tak já tu jsem právě proto, abych tu šanci na to stát se jejich protivníkem a ne kořistí zmenšila. Jedině v boji s váma všema," rozhlédla jsem se po místnosti plných mužů, u nichž jsem měla pocit, že se bát nemusím a kteří na mě momentálně shlíželi s pochopením. „se můžu všemu postavit! Protože věř mi nebo ne, já se tu hodlám od vás hodně věcí naučit, abych právě pak mohla v budoucnu přežít! A neříkám, že to bude snadný. Neříkám, kurva fakt neříkám, že jsem připravená na to čelit nějakejm zmrdům na bitevním poli, jak ty říkáš, protože v tom si opravdu nevěřím, ale musím! Od toho jsem tady. A nevzdám to jenom proto, že ty ve mě nevěříš!" řekla jsem pevně a cítila jsem soucitný pohled Moa. Cítila jsem těch pohledů víc.

Měla jsem pocit, že jsem se konečně dostala do komunity chlapů, kteří to v hlavě měli v pořádku a pro něž jsem nebyla jen sexuální oběť, ale rodící se parťák. Bála jsem se věřit slovům Sira Hama, že mi tu nikdo nemůže ublížit, že je přece všechny zná, ale každým dnem jsem si byla jistější, že jsem nevstoupila na území nepřátel.

Dante na mě koukal beze slov. Asi jsem ho nepřesvědčila, ale i tak pokýval na srozuměnou hlavou. Nevím, opravdu nevím, odkud se brala ta jeho ohromná zášť ke mně, vyprodukovaná během několika dní, ale ani jeho jsem se nebála v tom ohledu, že by mi fyzicky ublížil. Byl to sice kretén, ale ne srab. Tím jsem si byla jistá.

„Pak se ti teda omlouvám za to, co jsem řekl v tom chlívě. Nevím, proč se tě to tak dotklo, když si vyměňujeme mnohem horší nadávky, ale dokážu to respektovat. Promiň, Karin," řekl upřímně, ale stále s hlavou vztyčenější, aby nedokazoval žádné známky porážky. S poloúsměvem jsem jeho ruku ruku přijala a potřásla si s ním. Měl pevný stisk a jeho obří mozolovitá dlaň překryla tu mou drobnější stejným způsobem, jako když King Kong popadl Jessicu Lange.

Kluci hvízdli a my se zase odtáhli. Pravdou bylo, že i já jsem byla docela zaskočená. Ale příjemně. Tuhle omluvu jsem od něj potřebovala.

„No, sláva, takže teď už se k sobě budete chovat slušně?" zeptal se zvědavě Jonas a my se oba ironicky uchechtli.

„Nikdy," řekli jsme naráz, ale poprvé jsem měla pocit, že mi to snad ani nevadí.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DEVÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST