ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

„Co to je, Karin?” zeptal se Dante tiše s hlavou zabořenou mezi mýma rozkročenýma nohama a přejel mi po vnitřní straně stehen.

Snažila jsem se nejprve vzpamatovat z toho, že jeho jazyk na moment opustil můj klín. Pak jsem zvedla hlavu a podívala se pod sebe. V pokoji bylo šero a viděla jsem jen černý obrys Danteho hlavy a ramen.

„Co?”

Znovu přejel po tom stejném místě, jen kousek od mého středu, a já si povzdechla.

„Jo, tohle. To je mateřský znamínko. Už jsem se s tím narodila,” ošila jsem se a najednou si přišla nahá, i přestože jsem na sobě neměla oblečení už nějakou dobu.

„Vypadá to jako jizva,” hlesl krapet podezíravým tónem.

„Neboj, není to jizva. Je to prostě… jen malička estetická vada, která naštěstí není vidět,” pokrčila jsem rameny a podivně mě zamrazilo. 

Nikdy se mě na to nikdo nezeptal. Taky jsem nerozhazovala moc nohy. Přišlo mi to jako normální součást mě. Titěrná vystouplina o trochu tmavší než má kůže připomínající písmeno G.

Ale po Danteho zmínce mi to přišlo jako ohromná nedokonalost.

Stáhla jsem nohy k sobě a zavřela je, aby na znaménko už neviděl. Dante se překvapeně narovnal a okamžitě se nade mě vyhoupl a zapřel lokty u mé hlavy.

„Nemyslel jsem to nijak útočně,” ujistil mě. „jen jsem se lekl, že sis ubližovala i tam.”

Zavrtěla jsem hlavou a vydechla. Do pokoje pronikal jen pruh měsíčního světla. Dole se ještě nejspíš pařilo, ale tlusté stěny barabizny skryly veškerý hluk. 

Dante mě zase políbil. Cítila jsem teď v ústech stopy sebe a položila mu dlaně na lopatky. Opět se na moment odtáhl a chvilku setrval ve ztuhlé pozici. Oči se mu ve tmě jemně leskly. Upíral je na mně. 

„Uhm, nemám tady…,” odkašlal si, „…kondom,” šeptl a sdělil mi to tak potupným stylem, jak kdyby mi právě oznamoval, že mu ve skutečnosti chybí levé varle. 

Neubránila jsem se tichému uchechtnutí.

„To nevadí,” mávla jsem rukou, „beru antinu.” Úlevně se zasmál a pak se na mě vrhl, jak kdybych byla jeho druhá večeře.

Lhala jsem mu. Nebrala jsem žádnou antikoncepci. Nikdy jsem ji totiž nepotřebovala. A na základě výpovědi mého gynekologa v mých osmnácti letech, kdy viděl snímek mých vaječníku, jsem ji nejspíš nikdy ani potřebovat nemusela. 

Nemohla jsem mít totiž děti. Moje šance otěhotnět byla prý přirozeným početím nulová. 

Nijak zvlášť mě to netrápilo. Netoužila jsem nějak hluboce po tom děti mít. Nebyla jsem taky zrovna ideální materiál pro matku a děsila bych se, kdyby to dítě mělo být, nedej bože, po mně.

Tehdy, když jsem se to dozvěděla, to byl trochu šok, protože menstruaci jsem měla; jen nepravidelnou. I z toho důvodu jsem na gynekologii taky šla. Ale brzy mě chmurné myšlenky na neuskutečnitelné budoucí mateřství stejně přešly a nikomu jsem to ani neřekla. 

Jistě, měla jsem občas naivní představy o tom, že vychovávám svoje menší verze a dělám to dobře a moje děti mě milují, jsou v pořádku a chtějí se ke mně vracet, ale pak jsem nad tím jen zavrtěla hlavou, protože to byl neexistující scénář. Možná v jiném vesmíru jsem někým takovým byla, ale v tomhle reálném světě jsem byla jen neplodná katastrofa.

Takže jsem mohla jen doufat, že Dante není přenašečem pohlavních chorob.

Nemusela jsem mu ani zmiňovat, že by na mě měl jít pomalu nebo že se chystá na to mi prorvat panenskou blánu. Miloval se se mnou něžně, jak kdyby to snad podvědomě tušil. A já byla v přílišném roztoužení a ústa mi ochrnula sténáním, že jsem mu to i zapomněla dokonce říct. 

Zarývala jsem mu nehty do zad a paty mu tlačila do beder, jak kdybych ho tím snad mohla přinutit být mi ještě blíž. Byl to zvláštní pocit. Ne úplně bolestivý. Celou dobu mě z tohohle aktu předtím bolel asi jen chronický strach, který jsem si vyprodukovala v mysli. 

A přitom sex nebyla očividně žádná věda! Moje tělo se zrytmizovalo zcela okamžitě. 

Bylo to jako chtít se dostat kamsi na konec, ale ten mi byl mučivými pohyby oddalován. Příjemné trýznění, ze kterého se mi po těle rozlévalo horko, vlnilo se mi nitro a mezi nohama jsem se cítila, jak na thajské masáži.

Proč jsem se sexu vlastně tolik stranila? Byla to snad nějaká otupělá úzkost ve mně? Vždyť byl tak skvělej! Chtěla jsem ho dělat pořád!

„Rychleji,” vzdechla jsem, když už mi tempo přišlo, i na tohle moje poprvé, až zbytečně moc pomalé. 

Dante se uchechtl a zafuněl, zabořil mi obličej do krku a na můj povel zrychlil. Skousl mi lalůček a k uchu mi pronikaly jeho roztoužené výdechy. Sevřela jsem mu horké rameno, které se tyčilo nad mým obličejem a nebránila se hlasitým stenům. Bylo mi jedno, že mě kdokoli uslyší.

Intenzivnější pohyby mi už do těla vyslaly malý signál, že se pod neznámými přírazy trochu vzpírá. Cítila jsem tlak v podbřišku a přivřela oči. Brzy naštěstí chvilkový nekomfort vymizel a já zaťala zuby do Danteho bicepsu, abych tím svým náruživým kvílením náhodou nepřilákala Hama a jeho garnizón.

…

Otevřela jsem oči. Pode mnou se vzdouval svalnatý hrudník a pokojem se rozléhalo tiché chrápání. Zvedla jsem pohled. Dante spal na zádech s otevřenou pusou jak vačice, co předstírá smrt. 

Zívla jsem a narovnala se. Bolelo mě celé tělo. I místa, o kterých jsem si myslela, že mě bolet nemůžou. Moje třísla na sebe upozorňovala, jak kdybych byla důchodce po túře. 

Odkryla jsem pokrývku, abych zkontrolovala, jestli je po mně moc velký čurbes. S údivem jsem zjistila, že povlečení je úplně čisté. Žádná krev. Žádné stopy po ztrátě mojí jednadvacetileté nevinnosti.

Pokrčila jsem rameny. Moje tělo očividně ve všech ohledech pracovalo proti přírodě.

Dante zamlaskal ze spaní a pohladil se po břiše. Přikryla jsem se a ulehla na polštář. Cítila jsem se jinak. Jak kdybych se probudila do nového života. V hrudníku mi zela malá úzkost, že má cosi neplánovaného nadejít, ale zároveň jsem se cítila uvolněněji, než kdykoliv předtím. 

„Dáme další kolo?” zachraptěl Dante rozespale a zachechtal se, když si všiml mého povytaženého obočí.

„Chceš mě snad zničit?” zívla jsem znovu a chytla se za čelo. Cítila jsem na sobě i dopad alkoholu. Ještěže byl víkend. Stoprocentně bych v tomhle stavu nezvládla běžný Hamův den. 

„Všechno dobrý?” zeptal se Dante a ukazováčkem mi přejel po spánku až k líci.

„Jo, jen furt zpracovávám.”

„Co?”

„Teorii relativity,” odvětila jsem sarkasticky. „To, že se stalo všechno… tohle.” Mávla jsem rukama nad peřinou a Dante se uchechtl. Podepřel si hlavu a skenoval mě z boku.

„Lituješ toho?”

„Ne.”

„Bylo to podle tvých očekávání?” ptal se dál a já se na něj otočila s úšklebkem. 

„Chceš po mně, abych ohodnotila tvůj výkon v posteli?” 

Dante si po mojí otázce pohrdavě odfrkl a převrátil se na druhý bok, aby mi dal jasně najevo, že se právě urazil.

„Ty seš primadona!” povzdechla jsem si nevěřícně. „Abys věděl, byl to nejlepší sex mýho života,” doznala jsem se a snažila se nesmát.

Okamžitě se převrátil zpátky.

„Vážně?” uculil se domýšlivě. „A to to byl jenom misionář. Věř mi, že příště jenom u jedný polohy nezůstanem.” Zakmital obočím a já ho plácla po rameni. Podbřiškem mi ale projela souhlasná odezva.

Chvíli jsme mlčeli, zatímco já si pohrávala s obrubou peřiny. Dante si prohlížel mou tvář, jak kdyby mě viděl prvně.

„Jaký bylo vůbec tvoje poprvý?” zeptala jsem se ho a on vydechl všechen vzduch z plic. Přimhouřil oči do prázdna a tvářil se trochu ztrapněně, když se prohraboval vzpomínkami.

„Ty si to nepamatuješ?” zhrozila jsem se a on svěsil koutky, čímž mi jasně odpověděl. „Dante!”

„Hele, nebudu lhát. Měl jsem dost… sexu za svůj život, okay? A tohle už bylo dost dávno,” obhajoval se a já vrtěla pohoršeně hlavou, „ale určitě to bylo aspoň dobrejch pět vteřin, doplnil naprosto vážně a po navázání krátkého očního kontaktu jsme oba vyprskli smíchy.

„Fajn, tak to pak chápu,” kuckala jsem. „takže si svoje poprvý neměl s nikým speciálním?”

„Nikdy jsem neměl sex s nikým speciálním,” odtušil okamžitě a našpulil rty. „až s tebou.”

Příjemně mě zahřálo a i přesto, že jsem nesnášela ranní dech, vlepila jsem mu malou pusu na tvář.

„Co ty?” zeptal se vzápětí a nejspíš se extrémně těšil na celý seznam O TOLIK HORŠÍCH chlapů než on, kteří skončili s Karin v posteli. 

Dlouze jsem se na něj zadívala a nejistě si skousla koutek rtu. 

„Co?” nechápal. „To to bylo tak špatný?”

„Ne,” pousmála jsem se a obmotala se do peřiny, abych mohla po svojí odpovědi co nejrychleji zmizet, „byl to ten nejlepší sex mýho života.”

Dante se zarazil a chvíli na mě zíral beze slov s pootevřenými ústy. Pak svraštil obočí a vystrčil dolní ret jak malé dítě. 

„Počkej, ale tos říkala o mně! To nemůžeš! Nemůže bejt každej sex v tvým životě ten nejlepší. To si beru osobně!” rozčílil se a já se smíchem vstala, protože to vůbec nepochopil. „Kam jdeš? Nemůžeš s tímhle jen tak odejít!”

„Můžu,” broukla jsem cestou do koupelny.

„Karin!” křikl po mně a já se zastavila na prahu. „Mluv se mnou už konečně vážně. Tohle není fér!” Plácl rukama o matraci na znamení, že se mám vrátit.

„Ale já s tebou mluvím zcela vážně, akorát ty nedokážeš přemejšlet,” mrkla jsem na něj a zamkla za sebou, abych se v klidu umyla. 

Dante se nejspíš mezitím pral s neviditelným výplodem svojí fantazie, který měl představovat jeho konkurenta v posteli. Zasmála jsem se a naložila se rychle do vany s kartáčkem v puse. Horká voda byla na moje bolavá třísla přesně to, co jsem potřebovala.

Strávila jsem tam dobrou půlhodinu a Dante se z druhé místnosti vůbec neozval. Nejspíš z toho náročného přemýšlení usnul. Přeci jen na to nebylo jeho tělo moc zvyklý. 

Když jsem se vrátila s ručníkem kolem těla a přešla ke skříni, abych se převlékla, zjistila jsem, že nespí. Čučel bez pohnutí do stropu a s jednou paží zalomenou za hlavou. Protáhla jsem obličej a vylovila kalhotky. Zkontrolovala jsem zpoza skříně Danteho polohu, ale ani se nehnul. 

Byl uraženej?

Natáhla jsem si jeho tričko, které leželo na zemi, a ručník přehodila přes opěradlo židle.

„Byl jsem tvůj první, že jo?” ozvalo se za mnou a já se zastavila v pohybu. 

Páni. Došlo mu to.

„Jo.”

„A proč si mi to proboha neřekla dřív?”

„Styděla jsem se.”

„Styděla?”

„Jo. Vezmi si, jak si mluvil o Jonasovi. A navíc, jak jsem ti to mohla říct, když si ze mě už předem udělal nymfomanku,” připomněla jsem mu naše předešlé rozhovory a on se vyhoupl do sedu.

„Pane bože, Karin! Tyhle věci se říkaj! Bral bych na to větší ohled!” Kroutil hlavou a nejspíš si naši noc doteď přehrával do kolečka v mysli. „Občas mám debilní kecy, ale mám pochopení!”

„Já vím.”

„A abys věděla, cením si toho a…a znamená to pro mě hodně.” Držel se za hrudník a vypadal skoro komicky s tím vykuleným výrazem a rudými tvářemi.

„Já vím,” ujišťovala jsem ho klidně.

„A nebudu si z toho dělat srandu, protože tohle je velká věc. Fakt velká!” Naznačoval rukama jak moc velká a já přikyvovala na srozuměnou a užívala si tuhle groteskní show.

„Já vím, Dante.”

„A klidně to můžeme zopakovat a dělat, že to bylo poprvý. A já ti budu říkat, jak seš úzká a jak panny vlhnou nejrychlejc a-” 

Zakřičela jsem a skočila urychleně za ním, abych mu připlácla pusu. Začal se chechtat a já se mu mermomocí snažila tu nevymáchanou držku umrtvit.

…

„Tady je moje jméno,” poznamenal Dante a ukázal na papír v notesu s mými náčrty a obrázky. Seděl na zemi opřený o bok postele, mokré vlasy z koupele měl sčesané dozadu a prohraboval se bez povolení mými věcmi. 

Přimhouřila jsem oči a zděsila se, když jsem zjistila, co to je. Byla to ta báseň, která ze mě vypadla tehdy, kdy jsme se pohádali po Bitvě armád.

„To není slušný čmuchat někomu ve věcech!” vypískla jsem a chtěla mu papír sebrat mezitím, co luštil můj rodný jazyk.

„To je písnička?” ptal se během toho, co se mě jednou rukou snažil přeprat.

„Ne!”

„Co to je?”

„Neřeknu! Dej mi to!” Spadla jsem z postele a on mě začal lechtat. Chechtala jsem se, jak pominutá a kopala do stran.

„Řekni mi to, nebo se pochčiješ!”

„Báseň! Je to báseň!”

Dante přestal a s povytaženým obočím ke mně namířil papír, abych mu to okamžitě přečetla a přeložila.

„Tak vysvětluj, ty Shakespeare!” nakázal mi a já nespokojeně zamručela.

„Je to jen taková prkotina, co ze mě vypadla po tom, co jsem šla hledat tvůj schovanej paralyzér a tys běžel za mnou. Pak jsme se zhádali a usmířili a tys mi řekl, že sem patřím,” pokrčila jsem rameny a on se samolibým úsměvem pořád čekal na ten překlad. 

Zavrčela jsem, čapla papír a sedla si mu na klín. 

v koutu mysli cítím teplo

které nacházím v tvém odporu

hltám vroucí jedy živlu

a v rychlém sledu 

krmím prázdno

až naše vzteky utichnou

 a až se zeleň stane domovem

pak podlehneme klidu v nás

dřív šťastni, Dante, nebudem

„Do angličtiny se to těžko překládá. Čeština je hezčí jazyk,” upozornila jsem ho a on si položil hlavu na tu mou.

„Jen mi řekni, o co v ní jde,” pobídl mě tišeji a já dala oči v sloup, ale vyhověla mu. 

Dívala jsem se na kostrbaté řádky a bavila se nad svým nedávným já, které tohle sesmolilo a nejspíš absolutně nepočítalo s tím, že se to jednou ústřednímu hrdinovi dostane do rukou.

„O to, že mi ta tvoje zášť vlastně dělá dobře a že to ve mně plní prázdný místa, protože aspoň něco cejtím. A taky o to, že dokud ten vztek, co mezi sebou máme nevymizí a nepřijmeme fakt, že tohle je teď náš domov, nikdy nenajdem klid a nikdy nebudem šťastní.”

Dante chvíli mlčel a pak mě políbil na spánek.

„Tak to jsme docela zvládli, ne?”

Zavřela jsem oči.

„Jo. Zvládli.”

…

„Dante? Karin?” ozvalo se za námi, když jsme bosky cupitali s naší snídaňo-obědo-večeří zpátky do mého pokoje. Každý jsme měli dva talíře napěchované vším, co zbylo v kuchyni. Od obložených chlebů, až po tuňákový salát, a s čutorami plnými kafe a čaje v podpaží.

Zarazili jsme se v pohybu a nejprve po sobě hodili očkem, než se Dante jen v boxerkách a s chlebem v puse obrátil na Sira Hama.

„Anho, phane?” zahulal na velitele a já vyprskla smíchy a obrátila se též čelem. 

Přešlapovala jsem na místě jen v Danteho tričku a kalhotkách a Sir Ham si nás oba prohlížel s otevřenou pusou. Když zjistil, že to XXL triko asi jen těžko bude moje, zrůžověly mu tváře.

„Ehmm,” vyšlo z něj a ruce si složil za zády. Pak se podíval do země a zase zpátky na nás. „Jen pak vraťte to nádobí,” řekl nervózně a odkašlal si. S Dantem jsme naráz přikývli. 

„Samozřejmě,” dodala jsem ještě a následně jsme tam všichni tři stáli jak zahradní trpaslíci a vyměňovali si tupé pohledy.

„Můžete pokračovat v chůzi,” popohnal nás a my se skoro až rozeběhli, abychom té trapné shledávačce unikli. 

Když jsem se pak otočila, zjistila jsem, že se Sir Ham usmívá a kroutí hlavou.

…

Venku už byla tma a my leželi v posteli. Já měla hlavu opřenou o Danteho hrudník a obkreslovala mu prstem tetování kříže, zatímco on mě hladil na boku.

„Proč kříž, Dante?” šeptla jsem. „A neříkej mi, že seš věřící, protože to ti rozhodně nesežeru,” dodala jsem sarkasticky a on se zachechtal.

„To nejsem. Věřím sice, že tu nejsme jen tak náhodou, ale Bible a chození do kostela není nic pro mě,” odpověděl s pobaveným úšklebkem.

„Tak proč kříž?”

Chvíli byl ticho a pak dlouze vydechl.

„Je to takový zpečetění něčeho, co jsem musel podstoupit,” sdělil mi nakonec a já se zmateně zamračila.

„Víc konkrétnější už bejt nemůžeš?” neodpustila jsem si kousavě a on se zazubil.

„Jednou ti to řeknu, teď si nechci kazit hezkej večer,” vymluvil se z toho a já pochopila, že opět balancujeme na kraji srázu, pod nímž byl důvod, proč tu Dante vůbec je. 

Nesoudila jsem ho. Taky jsem mu to ještě neřekla. Nebylo přece, kam spěchat. 

„Dobře,” vydechla jsem a on mě přestal na moment hladit.

„Počkej! To nezní jako ty. Ty neprotestuješ?” pronesl dramaticky a šťouchl do mě. 

„Až v pondělí. Teď je víkend.” Příjemně jsem se uvelebila a nechala ho, aby mě zabalil do své náruče a teplé kůže. 

Už dlouho jsem se necítila tak v bezpečí.

…

„Jakej je vlastně tvůj největší cíl?” zeptala jsem se Danteho, když jsem mu ve vaně umývala záda. Přemlouval mě tak dlouho, že jsem nakonec souhlasila se společnou koupelí.

„Jak to myslíš?”

„No, co chceš v životě nejvíc dokázat. Ať už z kariérního hlediska, v osobním životě, jestli máš třeba nějaký snový místo, kam se chceš vydat nebo tak,” vysvětlovala jsem a jemně ho masírovala. Spokojeně zamručel.

„Asi bych chtěl jednou rodinu. Mít děti a postavit barák někde u jezera a kousek od lesa. Mít psy, možná i nějakej dobytek. Nejlíp koně. Chtěl bych žít v klidu a míru, obstarávat svoje hospodářství a dát svejm dětem všechno to, co jsem já nedostal.” Na pár vteřin se odmlčel a vrtal se jedním prstem v pěně na povrchu hladiny. 

„Chtěl bych bejt dobrej rodič, to je asi můj největší sen. Mít prostě normální život,” vypověděl zcela upřímně a já byla hrozně ráda, že mi nevidí v tu chvíli do obličeje. Tváří mi projel zklamaný a smutný výraz, protože tím utvrdil, že náš příběh, který pomalu ještě ani nezačal, měl už teď sepsaný svůj závěr. A ten závěr rozhodně nekončil šťastně.

I když Danteho představa zněla krásně, já mít děti nemohla. Nikdy jsem si ani nemyslela, že nějakou rodinu mít budu, poněvadž jsem si před smrtí rodičů a bratra myslela, že zemřu ještě před třicítkou. 

Malá touha mít tenhle život, jaký Dante popisoval, ve mně byla vždycky, ale příliš jsem se bála, že nebudu dobrou matkou vzhledem k tomu, jakým jsem byla člověkem. Finálně u mě rozhodly výsledky na gynekologii a i když jsem mohla děti adoptovat, přišlo mi to jako jasný signál pro to, že jsem nikdy mít děti ani neměla.

„Co ty?” zeptal se Dante vzápětí a já se probrala z chvilkového tranzu a začala ho znovu masírovat.

„Chtěla bych se živit psaním knih a malováním. Možná nahrát i pár písniček. Zkrátka bych se chtěla živit tím, co mě opravdu baví. A… hlavně bych si přála, aby po mně zůstal ve světě nějakej otisk. Něco, na co budu opravdu pyšná. Taky bych chtěla žít někde v přírodě. Industriální svět mi přijde příliš depresivní. Možná u moře,” řekla jsem s pokrčením ramen a Dante se na mě ohlédl s úsměvem.

„A jezero by ti místo moře vadilo?”

Ohromeně jsem na něj koukala a docházelo mi, kam tím míří. V očích mě zašimralo na znamení, že dojetí si požaduje zviditelnit, a na moment jsem se musela odvrátit. 

„Ne. Nevadilo,” šeptla jsem a neubránila se tomu se smutně usmát. Dante mě uchopil za bradu a políbil.

„Tak platí.”

…

S Dantem jsme strávili v mým pokoji celý víkend. Váleli jsme se v posteli, povídali si, měli spoustu sexu a opustili ho jen tehdy, kdy jsme dostali hlad nebo žízeň. 

Jeho slova v koupelně mi rezonovala pořád hlavou. Na chvíli se zdálo, že by to snad mohlo být jednou i možné. Pak přišla bodavá realita a já musela zavřít víčka, abych se nerozbrečela.

Nechtěla jsem nic kazit. Ještě jsem měla právo alespoň chvíli na svou vlastní pohádku.

Když Dante v neděli před večerkou odcházel, protože už nebylo povolené se zdržovat na cizích pokojích, a já odteď musela zase usínat sama bez něj a z té představy mi bylo těžko, došlo mi, co to znamená. 

Koukala jsem na jeho záda, když odcházel chodbou, a byla si stoprocentně jistá. Opravdu jsem se zamilovala do Danteho Fleminga. 

Tak neočekávaně a tak bolestně krásně jako se mi ještě nikdy předtím v životě nestalo.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA