DAR SMRTI

    Odmalička byla Smrt mým nejlepším přítelem. Když si jiné děti hrály na hřišti, já seděla opodál na houpačce a povídala si s ní. Když se rodiče doma hádali, ležela se mnou na posteli v mém pokoji a vyprávěla mi o tom, jak to chodí v jejím světě. Že tam k hádkám nedochází. Že na Místě, tak svému světu říkala, je nepřehlušitelný klid. 

Zkrátka jsem se v její přítomnosti už narodila. Smrt mi říkala, že když mě přivezli z porodního sálu, stála trpělivě u mého inkubátoru a od té doby mě neopustila.

Narodila jsem se předčasně, v sedmém měsíci, a byla jsem opravdu hodně drobounká. Máma říkala, že když mě poprvé držela v náručí, měla pocit, že mě může pouhým dotekem rozmáčknout. Vždycky ke mně proto mluvila tiše, jako by mě snad i výška jejího hlasu mohla složit k zemi.

Výjma tohohle mi ale ani jeden z rodičů můj chatrný zdravotní stav nepřipomínal. Jen si každý druhý večer zalezli do koupelny, pustili nahlas sprchu a s brekem si cosi šuškali v naivním přesvědčení, že o tom nevím.

Snažili se být pro mě stateční, abych si nepřipouštěla, že mi zaostávají základní funkce v těle, ale nebylo jim to nic moc platný, když mi pak doktoři při pravidelných kontrolách dávali jasně najevo, že s plánováním budoucnosti bych se neměla příliš unáhlovat. 

Poslouchala a sledovala jsem to celý v zamlžení. Bylo mi to upřímně jedno. Brala jsem život jako nedůležitou etapu před tím, než se dostanu na Místo. Myšlenka konce mě nijak obzvlášť netrápila. Možná to bylo právě kvůli tomu, že Smrt byla mým nejbližším společníkem.

„Já se Smrti nebojím. Jsem s ní za dobře." 

Říkávala jsem vždycky odlehčeně každýmu, když na tohle téma došlo. Okolí se pak buď začalo smát a nebrali mě vážně, anebo naopak znejistěli a vyhýbali se mi pohledem. Nikdy jsem jim nevyvracela řeči typu, že bych o Smrti neměla vtipkovat, protože to přináší smůlu. Já svou pravdu znala a nepotřebovala jsem se nijak obhajovat.

Každý má o Smrti představu jinou. Někdo si myslí, že vypadá jako skeleton s kápí a kosou a někdo další, že je to zkrátka ztělesnění něčeho odporně děsivého. Já Smrt znala a nepřipadala mi o nic jinačí než moji rodiče, učitelé nebo spolužáci ve škole. 

Neměla lebku místo hlavy, neměla černou kápi a ani kosu v ruce. Měla něžný úsměv, hluboké oči, a když mluvila, člověk hltal každé její slovo s potřebou slyšet víc. Kdyby šla po ulici, nikdo by ji za Smrt neoznačil. Viděl by mladého kluka, holku, zkrátka člověka jako každého jiného. Záleželo by na tom, jakou podobu by na sebe Smrt vzala.

Já ji nejčastěji znala jako černookého dlouhána s rozcuchanými havraními vlasy. Ale na tom, jak se mi zjeví, mi nezáleželo. Naslouchala bych jí se stejnou láskou a zaujetím, i kdyby byla stará a scvrklá. Hlavně, že by jí zůstal ten pronikavý pohled a měkký úsměv. Díky těmhle rysům jsem ji v zalidněném davu vždycky poznala.

„Vyprávěj mi o Místě." 

Prosila jsem ji každou noc, když jsem nemohla spát. Přivinula si mě k sobě a vykreslovala mi svůj svět dopodrobna. Znala jsem Místo lépe než město, ve kterém jsem od narození žila, přestože jsem tam nikdy fyzicky nebyla. Táhlo mě to tam. Znělo to jako ráj, když o něm Smrt mluvila.

„Zanedlouho se Místa dočkáš. Vezmu tě tam. A budeme spolu napořád." 

Slibovala mi a já s touhle informací spokojeně usínala. Místo znělo ještě daleko líp, než obyčejný život tady na zemi. Smrt mě činila výjimečnou. A já svou výjimečnost nemohla zahazovat v zajetým konvenčnu tady.

„Hele, co je tak zajímavýho na tý nástěnce?" Vyrušil mě kdosi během toho, co jsem upírala zrak na úsměv Smrti pár metrů před sebou. Stála v mojí škole přesně před korkovou tabulí s rozvrhy a já seděla na lavičce u zdi. Párkrát jsem zamrkala a zadívala se na narušitele klidu vedle sebe.

„Koukám na... špendlíky." Vypravila jsem ze sebe sekaně a cizinec povytáhl překvapeně obočí. V hlavě se moje malá verze profackovala za tu nejpitomější vyhrknutou odpověď vůbec.

„Na špendlíky?" zopakoval po mně pobaveně. „No... tak to tě můžu ujistit, že ti na dnešní večer můžu zařídit lepší zábavu. Co říkáš?" Roztáhl rty do úsměvu ten cizí blondýn a tentokrát překvapením vystřelilo obočí mně.

„A my se známe?" Reagovala jsem zmateně a on se uchechtl.

„Ehm, no... chodíme spolu už dva roky na seminář z angličtiny, takže hádám, že jo." Nejspíš si myslel, že si z něj utahuju, protože mě pobaveně sledoval a ležérně své vysoké tělo v džínách a bílé mikině rozvalil na lavičce.

„No, já nevím. Kam bychom šli?" Odpovídala jsem váhavě na jeho předešlou otázku a nejistě se ošila. S klukama stejnýho věku jsem za svých osmnáct let mockrát nepromluvila.

„Co bys řekla na to, že bychom místo civění na nástěnku, civěli na ryby v akvárku?" Navrhl a já se uchechtla tomu neplánovanýmu rýmu. Pokrčila jsem rameny a on si mě znova důkladně prohlídl.  „No tak," přemlouval mě dál po tý hluchý odpovědi a i když jsem sváděla vnitřní boj sama sebou, nakonec vyhrála zvědavost.

„Tak jo."

...

Vzal mě do Mořskýho světa a nejspíš to považoval za naše první rande. Já přitom ani polovinu večera netušila, jak ho oslovovat, poněvadž mi svoje jméno neřekl. Očividně počítal s tím, že ho budu dávno vědět, když jsme se potkávali na hodinách. Jenomže moje pozornost ve škole odplouvala vždycky jinam a nepamatovala jsem si ani blbej rozvrh. 

Proto se mi dost ulevilo, když jsme zahlídli spolužáky, co na něj pořvávali „Nathane" z druhý strany ulice.

„Proč si mě pozval ven?" Zeptala jsem se zničehonic, když jsme stáli u vitríny se vzorky kostí vyhynulých druhů ryb.

„Protože jsem chtěl." Odvětil jednoduše, jako by to byla naprosto normální věc.

„A to se ti nechtělo ty předešlý dva roky, co se známe?" Dobírala jsem si ho a on se zazubil a promnul si nervózně zátylek.

„Nesebral jsem odvahu." Zadívala jsem se mu do očí. Byly odlišné očím Smrtí. Světle modré a s jiskrou, která Smrti chyběla. Ale zase mě tak nepoutaly a neměla jsem potřebu se do nich hodiny bořit těmi svými. Odtáhla jsem od nich pohled a dívala se na mrtvolky ryb ve vitríně.

„Nechceš vidět spíš ty živý? Jsou lepší." Ukázal se zmateným obličejem na tyrkysová akvária kolem, kde proplouvala pestrobarevná hejna.

„Tyhle jsou šťastnější." Usmála jsem se na nažloutlé kůstky. Jsou přece na Místě, pomyslela jsem si v duchu.

„No, tak šťastnější bejt rozhodně nemůžou. Jsou mrtvý." Reagoval sarkastickým tónem Nathan a já se na něj zamračila.

„Smrt přece nemusí nikoho udělat nešťastnýho. Není zlá nebo hnusná, je přirozená!" Bránila jsem svého přítele, který byl momentálně v nedohlednu. Od chvíle, kdy nás Nathan vyrušil ve škole, jsem Smrt neviděla.

„No ale... jak může bejt dobrá, když ti nenávratně vezme život, kterej pak už nemůžeš žít?" Odpověděl mi Nathan otázkou a na dlouho mě tím umlčel. Netušila jsem, co na to říct. Stejně by se hádal dál a já svoji pravdu dávno znala.

...

Když mě doprovodil domů se slovy, že by to rád někdy zopakoval a že se uvidíme ve škole, zalilo mě příjemné teplo. Trochu podobné tomu, které jsem cítila, když jsem byla poblíž Smrti. Usmívala jsem se a nevěděla ani proč. Jen jsem se těšila, až Nathana uvidím znovu.

 Nechápala jsem to. Nikdy jsem se na nikoho z pozemskýho světa netěšila.

Smrt seděla v mém pokoji na židli. Měla svou obvyklou podobu kluka s uhelnou spletí vlasů na hlavě a pokožka jí ve tmě bíle zářila. Její oči se do mě probodávaly a v přítmí pokoje se leskly jako dva obsidiány.

„Mě nemůžeš opustit, Andreo," oznámila mi Smrt v moment, co jsem vstoupila do dvěří, a nepřestávala mě provrtávat hloubkou svého pohledu.

„Ale já se o to přeci ani nepokouším," řekla jsem v obraně a zavřela za sebou. Hlas se mi třásl. V pokoji vládla divná atmosféra, kterou ke mně vysílala Smrt. 

Zdálo se, že se zlobila. Přímo niterně plála vztekem.

„Vím, že se na něj těšíš, ale s ním nemůžeš mít budoucnost. Není pro tebe stvořený! Ty patříš na Místo. Tam je tvůj domov!" Promlouvala ke mně chladným pevným tónem, kterým mě přimrazovala k podlaze. 

Takhle jsem Smrt neznala. Takhle ještě ne.

„Vyprávěj mi o Místě," poprosila jsem ji roztřeseným hlasem jako vždycky, abych ji získala zpět na svou stranu. Aby měla zas ten něžný úsměv na tváři.

Mužská postava se trochu uvolnila a přistoupila ke mně. V černých očích byly stále stopy varování, ale už mi nic víc neřekla. Jen si lehla na mou postel a dala se do našeho večerního obyvklého rituálu.

...

Nathanovi jsem se ale i tak nedokázala vyhýbat. Čas strávený s ním mě bavil. Byl jako dar, což podtrhovalo význam jeho hebrejského jména. 

Smáli jsme se, naplňoval mě zvláštní energií, díky níž jsem se těšila i na běžné hloupé věci, jako třeba na stání ve frontě na pečené vafle, které jsme si kupovali každý pátek ráno na oslavu konce týdne ve škole.

Když jsme byli spolu, Smrt jsem nikdy nezahlédla. Nebyla po mém boku jako vždycky. Bylo to zvláštní. Jakoby Nathan byl její protipól ve skutečném světě, kam ona nemohla.

„Zítra tě ráno vyzvednu, ať nejdeš sama na vlak. Těším se," řekl mi Nathan, když jsme se loučili u mého baráku a dal mi malou pusu na rty. 

Naplánovali jsme si na víkend výlet a já se nemohla dočkat. Celá rozzářená jsem se vřítila domů, vše nejdřív odvyprávěla rodičům, kteří se z toho pomalu až dojali, a pak se svalila na postel v pokoji. Usmívala jsem se tak široce jako nikdy předtím.

„Začínáš ho mít raději než mě. Cítím to," ozval se z rohu místnosti hlas Smrti a já nadskočila leknutím.

Byl škrábavý a nepříjemný. Otíral se o mou pokožku tak dravě, jako by ji chtěl prorvat a dostat se dovnitř. Nebyl to ten hlas, který jsem tak ráda poslouchala. Chtěla jsem si zacpat uši a už nikdy ho neslyšet. Chtěla jsem Smrt zahnat. Najednou mi tak děsně vadila. Ty její hluboké oči mě teď jen stahovaly k sobě, ale já chtěla zůstat tady. Pevně na zemi.

„Cítím se s ním živá. Líbí se mi to! Chci s ním bejt a poznat s ním všechny ty věci, co jsme si slíbili!" Křikla jsem vztekle a postavila se před ohromnou postavu rostoucí a napřimující se v koutě místnosti.

„Ty patříš na Místo! Sama to víš a sama jsi to i řekla!" Smrt rostla stále výš a výš. Nabírala ohromných rozměrů. Srdce mi málem protrhlo hrudník, když jsem viděla její černou rozsáhlost, která se v žádném případě nemohla rozložit do velikosti mého pokoje.

„Já už nechci na Místo! Já chci zůstat tady!" Zařvala jsem na ni a ona se opět scvrkla na svou normální velikost. 

Byla ticho. Tak ticho, že jsem slyšela, jak se mi na pažích rozsévá husí kůže. Tak ticho, že jsem slyšela muže otevírat víko od popelnice na druhé straně města.

„Buď si s ním. Buď si tady. Ale pamatuj, že já nikdy neodejdu, stejně jakože čas nejde zastavit. Že já i ty máme svůj osud jasný, Andreo!" Tím Smrt zakončila naši hádku, z které mě mrazilo ještě dlouho potom, a zmizela.

 Najednou nebyla po mém boku. Najednou mi nevěnovala něžné úsměvy a svá poutavá slova, kterýma si namotala vždy mou pozornost jako pavouk mouchu na hubící vlákna.

 Chyběla mi, jo, ale zároveň jako by odpadla jistá tíseň, kterou jsem pociťovala po celou dobu její přítomnosti, přestože jsem si to nikdy dřív nedokázala připustit.

...

Čas šel dál a mně Smrt chybět přestala. Přestalo mi chybět vše spojené s ní. Můj život naplňovali přátelé, rodina a hlavně Nathan. Na Smrt jsem časem úplně zapomněla. Už nebyla mým nejlepším a nejbližším přítelem. Byla čímsi cizím, co jsem kdysi dobře znávala, ale nechtěla jsem to už nikdy znovu potkat, protože by to akorát otevřelo staré vzpomínky i rány.

„Miluju tě, Andreo," zašeptal mi Nathan do rtů, když jsme stáli na vyhlídce kousek od lesa. Bylo to poprvé, co jsem od něj tahle slova slyšela. Polilo mě tak ohromné štěstí, srdce mi vervou naráželo do hrudní kosti a já se nadechla, abych zareagovala. 

Když v tu se kolem mě rozprostřela černá tma. Mohutný plášť, skrz který nešlo vidět ani dýchat. Jako bych byla ponořená do dehtu a nemohla z něj ven. Dusil mě a mučivě táhl níž a níž do svých útrob. 

Ta dvě slova z mých rtů nevyšla. Nevyšlo z nich totiž vůbec nic.

Ve tmě jsem konečně zahlédla bílý proužek. Až pak mi došlo, že pomalu rozlepuju víčka od sebe. Musela jsem usnout, ale prostředí kolem sebe jsem nepoznávala. Už jsem nebyla na vyhlídce. Tohle široké prostranství bylo o dost rozdílnější.

„Kde to jsem?" Vydechla jsem s šokem sama k sobě a ucítila, jak mě kdosi bere za ruku.

 Obrátila jsem hlavu a setkala se s hlubokým pohledem, který mě doprovázel většinu mého života.

„Jsme na Místě," sdělila mi Smrt.

Tuhle povídku jsem napsala před více jak rokem a nikdy ji nikam nedala. Mám ji ráda, protože je na zamyšlení. Je na vás, co si z ní odnesete. 

Vaše, KM.