Vztahy ve stínu podvádění

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Byla jsem svědkem mnoha situací, kdy se lidé podváděli. Viděla jsem i spoustu filmů, seriálů a četla tolik knih, kde se přesně tahle ranivá komplikace objevovala a vždycky mě maximálně vytočila. 

Pořád se totiž držím myšlenky:

Když s člověkem být nechceš, tak s ním nebuď, a zbytečně mu neubližuj jen proto, že se ty sám nedokážeš rozhodnout...

Ale pravdou je, že jsem se nikdy do tohohle svízele sama nedostala. Maximálně jsem snila o fiktivních charakterech (což se samozřejmě za podvádění dá považovat, ale jde o úhel pohledu, taky jsem nikdy nebyla v úplně ideálním vztahu) anebo spíš chtěla být sama, než si život komplikovat nějakou další milostnou neřestí.

Nikdy jsem nikoho nepodvedla, to je pravda, ale dokážu mluvit za ty, kterým se přesně tímhle ukřivdilo. A poněvadž jsem i obecně senzitivní na rány druhých, zasahuje mě dost skutečnost, že se podvádí lidi v mém okolí a že se mnohdy stanu i svědkem takové události.

To bolí. V jejich kůži jsem byla. Tehdy jsem to vnímala jako zradu, jako by moje důvěra byla poplivaná a drze hozená do prázdna bez jakékoliv sebemenší váhy. Dneska to už vidím jako něco, co se mělo stát pro moje vlastní dobro.

Předtím jsem si ale kladla jedinou otázku, a to: PROČ? Ale ne - proč mě proboha podvedl - to jsem si dokázala posléze odvodit sama; většinou je to prostě vnitřní nespokojenost se sebou. Spíš jsem si říkala: Proč mi to neřekl dřív? Proč mě v tom nechával tak dlouhou dobu koupat? Proč jsem na to musela přijít až já sama?

PROSTĚ. PROČ.

Je fakt, že ono to chce pěknou dávku odvahy nakráčet před blízkého člověka a přiznat mu, že jste ho zradili. Že jste mu bodli kudlu do zad, i když jste ho ujišťovali pořád o tom, že ho máte rádi. Jo, to chce odvahu. Ale není to za mě těžší, než žít se svědomím, že zraňuju úmyslně člověka, co na mě čeká, co do mě dal svou veškerou důvěru a co mě má rád se vším všudy...

TO už je ovšem na každém, jak to má v hlavě nastavené.

NEMLUVĚ O TOM, když si na to ke všemu ještě musíte přijít sami... To se pak cítíte, že jste ani nestáli za to blbé uvedení do děje. Jak kdyby vás někdo hodil na pódium, kde už probíhá nějaké rozehrané představení, a očekával, že se ujmete role i přesto, že jste v životě divadlo nehráli a nevíte ani, jestli je to komedie nebo tragédie. Zkrátka v tom vztahu cítíte, že je něco špatně, ale nechcete působit jako skeptici a jako ten, co to ke všemu moc hrotí. 

Nezasloužili jste si to a už vůbec jste si nezasloužili na to přijít sami. 

Ten, kdo to dokáže říct narovinu a postavit se svým chybám čelem, ten má můj respekt, nemyslete si, I KDYŽ podvedl. Dokáže to říct. Dokáže přiznat, že to podělal. Není bezpateřní ovád, který po tom všem ještě zapírá. Protože lidé chybují a poznávají a uvědomují si.... 

Záleží jen na tom, jak se k tomu následně postaví a jak to změní.

Ptala jsem se na tuhle problematiku i lidí na sociálních sítích, ať mi posílají své příběhy, ať se podělí o svoje pocity, které je pak po bolestném zjištění zaplavily. Stejně jako jsem stála i o příběhy těch, kteří se nebojí přiznat, že to oni se stali strůjcem podvodu. Překvapilo mě, že se mi i oni ozvali a svěřili se. A já jim za to děkuju, protože je důležité o tom mluvit a je podstatné si uvědomit, kde jsme tu chybu udělali, abychom se jí napříště vyhnuli, nebo s tím celým naložili úplně jinak.

Příběhy podvedených křičely to, co jsem očekávala... Ztráta důvěry v lidi a v další milostné závazky, ztráta sebejistoty, ztráta kousku sebe, který už se nikdy plně nenavrátí... Taky depresivní stavy, nechuť k čemukoliv a občas i touha to vrátit zpátky, odpustit a napravit. 

Zejména ale převažoval ten pocit viny na straně toho, kdo nepodvedl. Podvedení vinili sami sebe z toho, že byli podvedeni. Že je to JEJICH chyba. Klidně si tu větu v kurzívě zopakujte, abyste slyšeli ten smutný bizár, který se bohužel děje.

K tomu vám chci jen říct, že TO NENÍ VAŠE CHYBA. A mluvím konkrétně k těm, kteří druhého partnera nijak netýrali, nemanipulovali, neubližovali mu, aby jej tak o to spíš donutili utéct do náručí někoho jiného. Ne. Mluvím k těm, kteří si to skutečně nezasloužili. 

Nic špatně jste neudělali. Jen jste dostali od života lekci. A ta vás nesmí přesvědčit o tom, že si nadále lásku nezasluhujete, že na vás už v budoucnu žádná nečeká a že kvůli jedné nespravedlnosti zanevřete na všechny muže a ženy...

Možná právě jedině tenhle drastický spád vám mohl ukázat, kdo se k vám v životě nehodí, a co pro vás nikdy nebylo zamýšleno. Možná, že kdyby vás ten člověk nepodvedl, neměli byste šanci jinak pochopit, že si zasloužítě stokrát víc a že toho stokrát lepšího člověka ještě teprve poznáte.

Možná to byl ten poslední signál, který vám konečně otevřel oči.

Takže u podvedených jsem dostala reakci, kterou jsem očekávala. Vaše příběhy mě mrzí, ale chci vás ujistit o tom, že to mělo svůj smysl, že jste netrpěli, nebrečeli a nebyli plni vzteku zbytečně. Ono se vám to všechno vrátí v lepší podobě a ve výsledku třeba skončíte právě s tím ideálem, se kterým jste měli být od úplného začátku. Jen jste potřebovali touhle lekcí projít, poučit se z ní a zjistit, jak chutná zkažené ovoce, které mělo být dáno na úplně jiný stůl, abyste pak byli ve správný čas na správném místě. Abyste se sladili s vaším pravým údělem.

ALE vraťme se k tématu, které mě zajímalo mnohem víc; tedy pohled těch, kteří podvedli. Zejména k otázce: Proč vedli například dva vztahy zároveň a nepustili se toho, který je už dostatečně nenaplňoval?

Sama jsem si to dokázala z okolního dění odůvodnit tím způsobem, že někdy má člověk vztah jen proto, aby prostě vztah měl. Bojí se být sám. Je to určitá jistota, ke které se vrátí, i když to není úplně ONO. Vyvolává to v nich stabilitu, která se jím líbí a kterou vyžadují. 

V dalším případě to dělají pro zábavu nebo proto, že to prostě jinak neumí. Taky ze žárlivosti, aby si druhý uvědomil, o co přichází. To upřímně nechápu, ale budiž. 

A pak jsou tu ti, kteří neví co dělat. Jsou v toxickém vztahu s manipulativním člověkem, který jim ubližuje a od něhož se nedokáží, ať chtějí, jak chtějí, normálním způsobem odpoutat. Bojí se ho a nemají potuchy, jak z toho ven, protože žádné předešlé prosby, hádky a usmiřování nepomohly... Zamilují se do čistší duše, do někoho, kdo je má opravdu rád, kdo jim rozumí, a protože z toho vztahu nemůžou za boha ven, mají jen tyhle úniky...

To je ten nejsmutnější scénář. U toho se držím myšlenky, že nejspíš jiná jízdenka než podvést ani není. Je to záchrana. A upřímně.... je to pak vůbec podvod, když z mého popisu výše to ani jako vztah absolutně nezní? 

Jo, někdo, kdo to nezažil, může argumentovat, tak proč sis takovým člověkem vůbec začal/a? Jenomže druhého opravdu poznáme až po určité době a někteří si zatraceně dávají záležet na tom, abyste jejich pravou tvář prokoukli, až teprve tehdy, kdy jste pro ně jistotou, kdy už nemáte takovou šanci odejít a kdy vás už mají takzvaně v hrsti. 

Je lehké odsuzovat, ale pokud jste to nezažili, víte prdlajs.

Dospěla jsem tedy k tomu stejnému, co i předtím, než jsem zprávu vypustila na instagram. 

Podvést je zatraceně špatný, pokud nejste ve vztahu s tyranem. 

Nedělejte to a radši vyjděte s pravdou ven. Nebuďte v závazku s člověkem, k němuž jste ztratili ty prvotní sympatie a city, a zároveň se nescházejte s někým jiným... K čemu? Kvůli jistotě? Tady už je holt potřeba se podívat i do svědomí... 

Každý bude radši vědět, na čem je, než aby žil ve lži, která vás oba stáhne akorát ještě níž. Je to těžký přiznat, ale už jen pro to přiznání je vám o kus odpuštěno. Ublížíte tím rozhodně míň, než když na to bude ten druhý muset přijít sám.

A vy, kteří máte po boku někoho, kdo vás manipuluje, kdo s vámi nejedná fér... přeju vám, aby vám byla seslána zázračná jízdenka ven. Abyste nepřicházeli o svoje prvotní přesvědčení, že si zasloužíte někoho, kdo vás pozvedne, a ne stáhne ke dnu. 

Abyste nemuseli dokola odpouštět někomu, kdo si vaše odpuštění nejspíš nezasloužil ani na poprvé...

Posílám sílu.

Vaše, KM

Vztahy ve stínu podvádění