ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Z pohledu Karin

„Idioti! Buďte potichu! A ne, že ji vyděsíte!" 

Zaslechla jsem odkudsi z dálky nakřáplý hlas.

Pomalu jsem se probouzela z tvrdého spánku, který moje tělo vyloženě potřebovalo, kvůli hlučnému šramotu. Už začínalo svítat, ale všude bylo šero. Měla jsem tak zamlženo před očima, že jsem nedokázala rozeznat, kdo kde mluví. 

Pulzovalo mi v hlavě. Při vstávání jsem se vždycky cítila jak nadopovaná těhule před porodem.

„Jak ji nemáme vyděsit a bejt zároveň potichu?" odtušil zmateně někdo další, a to už jsem si na přítmí pomalu zvykala. Rozeznala jsem obrysy. Zamrazilo mě.

Někdo se ke mně vloupal? Vždyť jsem měla doslova bezpečnostní vrata!

Nedokázala jsem se pohnout. Byla jsem úplně ztuhlá a v děsu, co se to momentálně odehrává v mém pokoji.

„Prostě ji jenom jemně probuďte a pak čapněte!" prskl v odpovědi ten chraplák.

Sir Ham. Ulevilo se mi a konečně jsem dokázala vydechnout. Měla bych se přestat stresovat a nepropadat paranoidním stavům ještě předtím, než si detailně ujasním situaci.

Odvážila jsem se posadit na matraci a zjistila, že u nohou mojí postele stojí Roy, Min a Jonas a zírají na mě víc vyjukaně než já.

„Co se děje?" zeptala jsem se rozespale a zívla. Nevinně se usmáli a Roy mi dokonce zamával. Nemám přece jenom divnej lucidní sen?

Podívala jsem se zmateně na Sira Hama ve dveřích, který si dal hlavu s tichým zasténáním do dlaní. Ne. Rozhodně nemám. Moje podvědomí má větší fantazii než rekapitulovat rutinní záležitosti v pěchotě.

„Vemte ji a jdeme!" nakázal pak razantně klukům a já s vykulenýma očima vypískla, když mě ti tři opravdu popadli, jak nějakého toulavého vořecha z ulice, a táhli z postele pryč.

„Co je, do hajzlu?! Vždyť je sobota!" křikla jsem, pořád ještě dostatečně neprobuzená, a oni mě chytli pevněji, abych se jim nevysmekla.

Vyšli se mnou na chodbu, kde čekal Sir Ham se zalomenýma rukama na prsou. Odkudsi ze zdola se ozýval hrozný rámus.

„Už ho skoro maj. Netušil jsem, že bude potřeba víc jak deset lidí," sdělil klukům a kroutě hlavou je navigoval ke schodům. Nechápala jsem absolutně nic. Byla tohle další debilní aktivita Sira Hama? Šla jsem právě na noční bojovku skrz Nimba County? „Karlovi asi zlomil nos." 

Znovu mě zamrazilo. O co tu, do prdele, šlo a proč mě tahali dolů?! 

„Hele, já nevím, co to tady vymejšlíte, ale jsem si jistá, že dokážu jít sama!" prskla jsem naštvaně na kluky a zase se začala kroutit. Hamův výcvik je ale očividně dost zocelil, protože ani Karininy kopance je nedonutily stisk polevit.

„Takhle to bude jistější, vzhledem k tomu, co se děje dole," řekl mi na to Sir Ham celý nesvůj a poprosil mě, abych se uklidnila. Zavrčela jsem, protože jsem nesnášela nemít nad něčím kontrolu. 

„A co se děje? Proč tam tak křičej? A kdo Karlovi zlomil nos, proboha?" pálila jsem otázku za otázkou, ale ani jeden z těch čtyř mi nic neřekl. Jen mě Jonas s Minem dál drželi za nohy a ruce a Roy mi podpíral uprostřed trup. Byla jsem teď nastavená jako Kleopatra před svou oblíbenou mléčnou lázní. Anebo jako lidský beranidlo. 

Hluk dole utichal a ozvalo se prásknutí dveří, které otřáslo celou touhle chladnou pevností. Za chvíli nám do schodů přiběhl naproti Charlie.

„Povedlo se nám ho svázat a už je v autě. Akorát jsme museli použít paralyzéry. Jinak by se to nedalo," zašeptal k Hamovi dostatečně nahlas, že se to doneslo až ke mně. Panika mnou projela jak mrštěný šíp.

Chtěli je použít i na mě? Co když celá slavná pěchota byla ve skutečnosti nějaká tajná sekta a chtěli mě hromadně zneužít?

„Bože, bylo to fakt nutný? To mi neodpustí!" ucedil Sir Ham podrážděně a Charlie něco mumlal v obhájení nazpátek.

Zase jsem sebou začala házet, protože celý tenhle zmatek mi rozhodně nezněl v pořádku. Myslím, že jsem dokonce propadala panickému záchvatu, a pokud by přetekl můj pohár trpělivosti, obávala jsem se o všechny okolo.

„V klidu, Karin! Nic se ti nestane! Fakt!" mírnil mě Roy s námahou, protože jsem se mu v náručí smýkala jak kobra. 

Skepticky jsem si prohlédla jeho rudou tvář. Vypadal na to, že ale mluví pravdu. Musela jsem mu věřit, i když jsem to vzhledem ke své povaze neměla ve zvyku. Přestala jsem se tedy vrtět a on si s úlevou oddechl.

Odvedli mě do haly a otevřely vstupní dveře. Ovál mě chladný ranní vzduch a já zmateně hekla. Byla tohle přece jen nějaká speciální sobotní rozcvička?

Přede mnou stál starý ojetý jeep zelené barvy obestoupený zbytkem pomláceného mužstva. Třeštila jsem na ně oči, protože do jednoho vypadali pěkně zmordovaně. Potrhaná trička, rozcuchané vlasy, šrámy, krev, červené skvrny zbarvující se pomalu do fialova... To krotili gorilu nebo co?

Ztrápeně jsem se podívala na Moa, který stál u dveří auta a třel si krk. Měl natržené obočí a zkroucený obličej bolestí. Doufala jsem, že mi situaci vysvětlí aspoň on, ale jen se omluvně usmál a klukům ihned otevřel.

„O co jde?! Co jsem provedla?!" křičela jsem v rozlícení, když mě házeli na zadní sedačku. Bouchla jsem se o opěradlo za sebou do hlavy a sykla.

Min s Royem a Jonasem zamumlali jen tichý promiň a zabouchli dveře bez sebemenšího vysvětlení. Dívala jsem se, jak diskutují všichni venku, ale nedolehla ke mně jediná srozumitelná věta. 

Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy. Ruce se mi ze stresu třásly, jak kdybych právě prodělávala pozdní stadium parkinsona.

Tak vysvětli mi konečně někdo, o co tu jde?

Vedle mě cosi zamručelo.

S leknutím jsem se otočila a teprve až teď zjistila, že je vedle mě rozvalené tělo Danteho Fleminga. Hlavu měl opřenou o okénko, oči zavázané šátkem a na sobě jenom šedé trenky. Po trupu se mu pnuly šrámy, sem tam byly i náznaky podlitin a ze rtu mu dokonce tekla krev.

Takže ne gorila, ale tenhle expert.

„Co to sakra?" vyhrkla jsem a on zase pouze zamručel. „Žiješ?" Šťouchla jsem do něj a uskočila, kdyby náhodou reflexivně vypálil ránu. Jen se ale malinko pohnul. Nevypadal na to, že by byl schopen nějaké odpovědi.

Otevřely se dveře od řidiče a Sir Ham dosedl za volant. Ohromeně jsem to celé pozorovala a snažila se v hlavě všechno logicky seskládat. Žádný racionální pohled na věc ale nepřišel.

„Co mu je?" zeptala jsem se přidušeně, protože mi nechápání stáhlo hrdlo. Sir Ham obrátil tělo, aby si i druhého kapitána prohlédl.

„No, ten si dal, debil," pokroutil hlavou, zatímco se díval na tu pomalu oddechující poškrábanou horu masa. „Dostal hodně elektrickejch šoků, ale bude v pohodě. Kdyby se zbytečně tolik nerval, mohl bejt v klidu," vysvětlil káravým tónem a pak se zaměřil na mě. Svraštil obočí a znova vystoupil, aby zavelel na kluky, že mě mají svázat a zakrýt mi oči.

„Je to nutný?" protestovala jsem, když mi motali ruce do provazů a na oči mi přikládali nějakej zatuchlý kus hadru.

„Je to jistota," řekl mi na to velitel a pak nastartoval. Auto se s trhnutím rozjelo. Zavrčela jsem v nesouhlasu a chtěla ho znovu bombardovat otázkami, ale on mě už při nádechu utnul jedinou větou. „Za chvíli se všechno dozvíte. Teď ticho!"

...

Jeli jsme na můj vkus neskutečně dlouhou dobu a v té tmě mi tedy rozhodně nebylo příjemně. V hlavě se mi promítaly všechny možné děsivé scénáře, které mi akorát prohlubovaly rostoucí úzkosti.

Nechápala jsem, kam do toho všeho ale spadal zrovna Dante. Vždyť jsme žádný problém v poslední době neudělali. Naopak. Úplně jsme se ignorovali. Sir Ham by nám měl dokonce děkovat za náš posun a ne nás unášet jako Polednice zlobivé haranty.

„Co se kurva děje?" ozvalo se malátně z mé levé strany a já se neodvažovala nic říct. „Proč jsem do prdele svázanej?" mumlal Dante a začal se vrtět, čímž bolestivě zasáhl moje stehno.

„Jau, vole! Buď v klidu, jo?! Taky vím totální hovno!" okřikla jsem ho zpruzeně a on rázem ustal. Chvíli bylo ticho, který protínal jen chrčivý zvuk motoru.

„Karin? Co ty-,"

Auto prudce zabrzdilo, až mě to vystrčilo nepříjemně dopředu. Ještěže mě ti vášniví vojáčci zapásali natolik důkladně, abych neproletěla sklem.

„Tak mládeži, vystupovat!" ozval se Sir Ham po dlouhém mlčení. „Ten, kdo bude dělat problémy, tomu to znepříjemním ještě víc!" S těmito slovy vystoupil z auta a nechal nás chvíli o samotě. 

Pořád jsem očekávala ty konfety a klauna na důkaz, že je tohle celé jenom blbý vtip. Byla jsem přesvědčená, že jsme si já ani Dante momentálně nezasloužili být potrestáni.

„Tomu starýmu idiotovi fakt hráblo!" prskl Dante podrážděně a já mu odtušila souhlasným mlčením.

Otevřely se dveře nejprve na mojí straně a Sir Ham mi z očí sundal ten nevábný cár látky. Několikrát jsem zamrkala. Duhovky mi překrýval mlžný závěs.

Rozhlížela jsem se okolo, zatímco mě velitel rozvazoval, ale nic jsem za sklem nepoznávala. Stáli jsme na kraji lesa, ale vstup mi absolutně nebyl povědomý. Za autem byla jen prašná cesta, po níž jsme přijeli, a všude okolo rozlehlá savana.

Vyšla jsem konečně ven a mnula si ruce odřené od provazů, z kterých jsem se nenápadně a marně snažila během jízdy vyprostit.

„Nikam nechoď!" varoval mě Sir Ham a já přikývla. Ani mě to upřímně nenapadlo. Kam bych asi tak v týhle prdeli a s mým orientačním smyslem šla?

„Haló? Taky by mi docela bodla asistence!" ozval se Dante kousavě ze svého místa a Sir Ham si povzdechl a auto obešel. Sundal mu šátek z očí a sklonil se k němu.

„Žádný blbosti, Flemingu! Varuju tě!" pohrozil mu prstem a on se ušklíbl. Nevím, jestli ten škleb měl představovat naser si nebo neboj, ty starej zmrde, ale velitel se nenechal ani tak vyvodit z míry a zbavil ho pevných uzlů.

„Věřte mi, že s tím, co do mě ty čůráci poslali, byste mě dohonil i vy!" odsekl mu na to Dante ve finále a serval ze sebe povolená lana. Narozdíl ode mě měl i svázané nohy, takže se s hlasitým klením vrhnul i na ně.

„Padej z auta a jdi ke Karin!" nakázal mu Sir Ham, když se Dante za doprovodu nekonečného remcání osvobodil. Něco zabručel nazpátek a svoje dvoumetrové tělo vysoukal ven. 

Začal se prokřupávat a protahovat jak po první lekci aerobiku. Pak se podíval na tu paseku, co měl na těle, a z hrdla mu vyšel vrčivý zvuk.

„Vypadám, že jsem byl právě na swingers party s nymfomankama, do hajzlu!" 

Dala jsem si dlaň před pusu a snažila se nesmát při pohledu na jeho zdevastované tělo jen ve spodkách.

„Kdybys kolem toho nedělal takovej tyjátr, mohl si vypadat úplně normálně!" zpražil ho Sir Ham bez špetky empatie a popohnal ho gestikulací směrem ke mně. „A zbytek by si nemusel sbírat zuby z podlahy!" dodal ještě hlasitěji a práskl dveřmi od auta. 

Dante protočil očima a zařadil se vedle mě. Prohlédl si moje pyžamové šortky s batmanem a staré černé metalové tričko po tátovi.

„Sladký," zakřenil se a já si založila ruce na prsou s rozmrzelým povzdechem. Neměla jsem na jeho frackovitý kecy náladu.

„Tak," začal velitel a my čekali, co slavného z něj po tomhle extempore konečně vypadne. „se všemi jsme se shodli, že takhle dál to prostě nejde!" pokračoval a my si s Dantem vyměnili nechápavé pohledy. Co tentokrát že přesně nejde? 

„Ta vaše pubertální tichá domácnost je ještě horší, než když po sobě řvete! Takže jsme se rozhodli, že potřebuje vy dva podstoupit Přežití," usmál se na nás přeslazeně, jak kdyby nám oznamoval příchod Vánoc, a nám oběma vystřelilo obočí až ke kořínkům.

„Není to už trošku moc? Doslova jsme vás přestali srát svejma hádkama, a teď je zase problém, že se nebavíme?" zeptala jsem se nevěřícně a zároveň nejistě přešlápla z nohy na nohu, když mě přepadla obava, že by snad mohl celou dobu tušit, o co tu mezi mnou a Dantem jde. To snad poslouchal za dveřma, když jsme minulej pátek s Dantem vedli koketnou a až příliš upřímnou konverzaci?

„To je pakárna!" ulevil si Dante otráveně a já s ním absolutně souhlasila.

„Je to pro vaše dobro i pro dobro celý bandy. Jenom když spolu strávíte tuhle cestu nazpátek, máte šanci se nějak rozumně vypovídat a my budeme mít zaslouženej klid! Jste přece už dospělí," zmírnil ke konci Sir Ham tón a já nemohla uvěřit tomu, co nám to tu právě naservíroval na talíř. „Dneska je sobota. Máte čas na to vrátit se do pondělí do dvanácti dopoledne." 

Zašel do kufru, vytáhl nějaký maskáčový batoh a mrštil ho po nás bez sebemenšího varování. Dante ho naštěstí v letu zachytil a zatnul čelist ještě pevněji. 

„V tom je to nejnutnější, co potřebujete, ale vzhledem k tomu, jak seš Karin hnidopich na hygienu, máš tam i kartáček, pastu a vlhčený ubrousky. Aby ses na mě tolik nezlobila," sdělil mi odlehčeně a já se pokusila o vděčný úsměv. Ale vzhledem k tomu, v jaký situaci jsem se právě ocitala a jak rozčílená jsem byla, vyšel z toho jen křečovitý škleb. Nedělal mi to zrovna jednoduchý.

„Vřelý dík," šeptla jsem s dávkou sarkasmu a Dante si odfrkl.

„Supr. Paráda. A je tam třeba aspoň tričko pro mě, když tady princezna má celou hygienickou taštičku?" zeptal se podrážděně a Sir Ham pokrčil rameny a kráčel zpátky k místu řidiče.

„Uvidíte. Zkuste se nezabít, prosím. Příroda je tady dost divoká, ale určitě to zvládnete. Dante je přece jenom v přežití dost zběhlej," poznamenal na závěr kysele a opravdu nasedl do auta. 

Ohromeně jsme sledovali, jak couvá a posměšně nám ještě mává na rozloučenou. 

„Dělá si prdel?" ucedil Dante nasraně a rozhodil rukama, když se od nás jeep začal vzdalovat.

„Fakt mu hráblo," konstatovala jsem a vrtěla hlavou. Pomalu a jistě jsem pro velitele ztrácela veškeré sympatie.

Beze slov jsme zírali za odjíždějícím autem a čekali na to, až ten dědula konečně šlápne na brzdy a otočí to o sto osmdesát stupňů k nám. Až si z nás přestane laskavě dělat debilní figurky ve svojí vlastní humorné hře a vrátí se. 

Ale jakmile zmizel za horizontem, došlo mi, že jsem opravdu odkázaná dva a půl dne jenom na Danteho Fleminga.

„Ne!" vyjekla jsem a chtěla se z čirého zoufalství rozběhnout za Sirem Hamem. Tohle mi přece nemohl udělat! 

Dante mě ale stáhl za paži prudce zpátky a já narazila zády do jeho hrudníku.

„Žádný blbosti, Marinellová!" napomenul mě jako malou holku a já sevřela rty do přímky. „Nehodlám mít na triku, že se ti něco stalo!"

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST