Sama sobě majákem: „Zachránit jsem se musela sama."

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Je jedna věc, kterou jsem se musela naučit a posléze se s ní i v klidu smířit. I přesto, jak ze začátku její uvědomění bolelo.

NIKDO MĚ NEZACHRÁNÍ. NIKDO MI NEPOMŮŽE.

NENÍ NIČÍ POVINNOST MĚ ZACHRÁNIT. NENÍ NIČÍ POVINNOST MI POMOCT.

ZACHRÁNIT SE MUSÍM SAMA. POMOCT SI MUSÍM SAMA.

PROČ? 

PROTOŽE TO NIKDO JINÝ ZA MĚ NEUDĚLÁ.

Někdy holt dostanete dar pomáhat druhým, dar hojit všechny kolem, ale s tím omezením, že o to těžší bude vaše vlastní cesta. Budete majákem pro druhé, ale kolem vás samotných bude tma.

Můžete mít úžasné přátelé, úžasnou rodinu, parádní vztah, můžete mít kolem sebe lidi, na které se dá spolehnout...

...a i tak můžete důvěřovat ve svou vlastní záchranu jen a jen sami sobě.

Může vás namotivovat stovky lidí, můžete docházet na terapie, mluvit s lidmi okolo sebe, kteří vás chtějí slyšet, ale nakonec si stejně pořád musíte pomoct vy sami. Dostali jste dar hojit a stejně jako jste ho aplikovali na ostatní, tak i stejnou měrou ho musíte aplikovat sami na sebe.

Protože sami se ocitnete mnohokrát, a dokud sami se sebou nevydržíte a nebudete ten čas mít rádi, je před vámi dost a dost práce. Pokud budete dokola vyčítat do prázdna, proč vám nikdo nepomůže, proč se nikdo nezajímá, proč vás nikdo nehodlá zachránit… 

...ještě víc tak dáváte najevo, že si nedokážete pomoct vy sami a že svou vlastní pomocnou ruku nepřijímate.

Protože přátele vás můžou vyslechnout a podpořit, protože to stejné může udělat i vaše rodina; můžou vám zařídit, aby to pro vás bylo snazší, ale jen VY SAMI musíte chtít bojovat.

Se svou hlavou jste o samotě a nikdo vám do ní plně nevidí. I když se z ní pokusíte vyventilovat maximum toho, co se v ní nachází, nikdo si z toho nevezme tu stejnou realitu, jakou vy. A není třeba jim to vyčítat.

Vás to bolí. Je to nebolí. 

Je možná může bolet jen vidět někoho, koho mají rádi, trpět, ale… tíha toho ve vás je nikdy nezatíží natolik, aby se zachovali podle vašich představ. Aby řekli věci podle vašich představ. 

Neznamená to, že vás nemají rádi. Neznamená to, že jste pro ně méněcenní... jen nemají vaše tělo, vaše srdce, vaše emoce, vaše pocity, váše zážitky, vaše bolesti...

Říkám vám to na rovinu a napřímo, i když ta slova mohou bolet, protože ve vás chci probudit ujištění, že i to nejtěžší, co prožívate, můžete zdolat jen díky sobě. Že tu sílu máte a že se na sebe můžete spolehnout.

Když mi bylo nejhůř a nacházela jsem se v nejhorší fázi svého života, pořád jsem opakovala, že to tak má asi být. Že je to můj úděl; pomoct dalším a neočekávat, aby někdo pomohl mně. 

Příliš dlouho dobu jsem spoléhala na to, že někdo přijde a zachrání mě a dostane mě z toho dna, odkud jsem se až příliš dlouho dobu nemohla zvednout...

...ale nikdo nepřišel. 

Vždycky jsem vstala sama, vždycky jsem bojovala sama, vždycky jsem se na světlo i sama vyhrabala.

A tehdy mi nedocházelo, že už v ten moment se zachraňuju a pomáhám si. Tehdy jsem pořád věřila myšlence, že to udělá někdo jiný, aniž bych postřehla, že už to všechno sama vlastně dělám.

Čím víckrát jsem se sama sebrala a pospojovala dohromady, o to víc mi přišlo zbytečné, aby to dělal někdo jiný. Tím méněkrát jsem do éteru ticha svého pokoje vypouštěla slova – proč mi nikdo sakra nepomůže?!

Přestala jsem spoléhat, protože už jsem stejně věděla, že mě nikdo nesloží tak precizně zpátky a v lepším provedení, jako jsem schopna to udělat já.

Přestala jsem vyčítat lidem, že to nedokážou, že to nevidí, že to necítí, že jim nedochází, že to nechápou…

…protože pokud ze všech lidí na planetě měl přijít člověk, který by mě vysvobodil z toho dna, byla jsem to já. A řeknu vám, že jakmile jsem si uvědomila, že budu v pohodě za jakékoli situace a události, protože mám samu sebe, život se pro mě od základů změnil.

Uvědomila jsem si vlastní sílu, vlastní kapacitu, vlastní hodnoty…

A dneska už se jenom směju nad tím, že jsem furt doufala, že se zjeví nějaký zázračný člověk a vyřeší to za mě. A směju se o to víc, když si uvědomuju, že po celou dobu ten člověk tady byl, ale já ho přehlížela. Neviděla. Neposlouchala. Nechápala.

Nedocházelo mi totiž, že ten člověk, který mi opravdu chtěl pomoct vším, co v sobě měl, a který měl tu jedinou moc to dokázat, že tím člověkem jsem byla já sama, ale příliš dlouhou dobu jsem si stavěla takové bariéry, které se k tomu prozření zdolávaly sakra těžko.

V moment, kdy si uvědomíte, že vám fakt nikdo nepomůže, je to i chvíle, kdy otevřete ty dveře svému vnitřnímu zachránci, aby to konečně udělal.

Vaše, KM

Sama sobě majákem: „Zachránit jsem se musela sama."