TAK KDY UŽ VLASTNĚ ZAČNEŠ ŽÍT?

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Jack Kerouac prý jednou řekl:

Protože nakonec si nebudete pamatovat čas, který jste strávili prací v kanceláři nebo kosením trávníku. Tak na tu zatracenou horu vylezte…

Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak.

A jeho volnomyšlenkářství mělo v mnohém pravdu. A já s ním přesně v tomhle souzním.

Lidi by měli otevřít oči.

Pořádně.

Podívat se kolem sebe a zejména dovnitř sebe.

Přišli by totiž na to, že když na svět a na budoucnost budou koukat s bolestí, tak i ty zítřky bolavé budou. Je to jen o rozhodnutí nás samých, ať se vám to zdá sebenemožnější. To je zákon přitažlivosti. A funguje. FUNGUJE!

Jen jsme si až příliš zvykli na bolest, a tak si nedokážeme představit, že by jednou taky mohla zmizet. Sama jsem si myslela, že je bezmezná. Že na ni snad i existuje kouzelný hrneček, který pořád vaří jen to všechno, co pálí tam uvnitř, co vpadne do naší cesty a zlomí nás na příliš dlouho dobu. 

Jen jsem si ale zvykla. Jen jsem si nedokázala připustit, že to může být i jinak.

Chce to hodně práce na sobě. To nepopírám. Možná právě kvůli tomu se lidi drží v tom únavném koloběhu bolesti. Ve skutečnosti se v podvědomí už bojí sebe samotné vidět šťastnými. 

Je to obrovská statečnost vystoupit z té jízdy opakovaného trpění. JE! A i když si stokrát můžete opakovat, že to není tak jednoduché a že se to nikdy nemůže změnit, TAK MŮŽE.

Ale máte ovšem pravdu, že lehké to tedy vůbec není. Chce to odvahu větší, než jakou jste do té doby vynaložili.

Budete muset čelit všem těm prožitým neprávím, vší té bolesti, všem těm traumatům a situacím, co vás zlomily, ZNOVU. Tolikrát, dokud už vás nebudou bolet. Tolikrát, dokud se nad nimi nakonec neusmějete a neřeknete si, že díky tomuhle všemu jsem právě teď přesně člověkem, kterým jsem vždycky chtěl být.

Lepším a zformovanějším do své nejlepší verze.

A tahle reakce, ta přijde až PO TOM, co budete dokola opakovat, že jste si to nezasloužili, že jste byli moc mladí na to, abyste chtěli na základě nepráví nazpět sílu, a že jste naopak chtěli být jen milováni. 

Já vím. A máte plné právo se tak cítit. Ale jednou – po tom divokém kolotoči breku a bolení – si fakt řeknete: 

ALE TEĎ JSEM TADY! DOSTALO MĚ TO AŽ SEM! PŘEŽIL/A JSEM! ŽIJU A JSEM ŠŤASTNÝM ČLOVĚKEM!

A teď si k tomu všemu ještě vezměte, že to všechno, co jste si museli vytrpět, bude nahrazeno desetinásobně větším štěstím, láskou, radostí a přesně tou odměnou, po které jste vždycky toužili. 

A to hojení nebude ve výsledku tak bezvýchodné jako to trápení před tím, protože bude kratší a bude vás pořád motivovat k tomu jít dál.

Svět není továrna na to nejhorší. Svět není továrna na negativní věci. Svět je vlastně zatraceně krásný místo, který může být ještě krásnější, když se pro to rozhodneme. 

Jenomže ne všichni tu volbu udělají. Ne všichni budou chtít bojovat pro lepší svět. 

Protože je pro ně snazší žít jen v té představě o lepším světě, než ho i lepším udělat.

Máme momentálně JEN JEDEN život. Minulé životy už jsou za námi, pro někoho ty další ještě před ním, ale teď je JEN TENHLE JEDINÝ. 

Berte ho jako život, který si máte ze všech těch již prožitých, co nejvíce užít. Že je to přesně ten život, který vás může bavit, můžete ho milovat, můžete si ho zařídit podle svého. Nemusí to být jen zbožný přání, ale může to být vaše realita, pokud se rozhodnete, že v takové realitě opravdu chcete žít.

Buďte těmi, co vidí věci jinak. Buďte blázni a těmi, co nezapadají do nějaké šablony…

Mám takovou harmonickou motivační myšlenku na závěr, která mi všechno tak nějak poskládala dohromady.

Ještě před tím, než jsem tenhle svůj poslední život začala žít, tak mi vesmír, nejvyšší entita anebo prostě Bůh, jak té nejvyšší energii mnoho lidí říká, musel pustit, jak to celé dopadne. Co se vlastně všechno odehraje a čeho všeho vlastně docílím. A muselo tam být něco zatraceně parádního, když mě to i v těch nejtemnějších časech pořád táhlo k tomu, abych žila dál.

Protože pokud to čte někdo, kdo už to chce skončit, nebo někdo, kdo jen přežívá a nevidí dopředu a má pocit, že se mu nic nedaří, tak mě poslouchejte: 

Věříte správně, že si zasloužíte víc. Máte důvod, proč to ještě neskončilo. Na té promítačce před tím, než jste vešli do tohohle života, bylo něco, co vás ujistilo o tom, že ať se stane cokoliv, ať to bude sebevíc těžký, tak budete vytrvale pokračovat, abyste se viděli všechny ty situace zažít. Abyste se dočkali vlastního vítězství.

Nepíšu tahle poslání a motivace pro to, abych lidi udržovala v nějaké delulu fázi, ale proto, že to sama vím. Proto, že píšu s tou největší upřímností a všechny tyhle strachy jsem sdílela anebo pořád ještě sdílím. 

Viděla jsem se padat mockrát, viděla jsem se i mockrát zvednout, chtěla jsem to skončit a chtěla jsem zmizet, utéct a už nikdy se nevrátit.

Ve všech případech jsem zůstala a pokračovala dál a nepřestala věřit. Protože můj film před tímhle životem měl zatraceně parádní příběh, za který mi celý tenhle proces stojí. A vám doufám taky!

Nechť je pro vás rok 2025 tím nejlepším.

Vaše, KM

TAK KDY UŽ VLASTNĚ ZAČNEŠ ŽÍT?