VĚTA, KTERÁ MI ZMĚNILA ŽIVOT

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Podělím se s vámi o myšlenku, která mi změnila život. K lepšímu, samozřejmě, ač ze začátku zněla docela děsivě a trvalo mi ji, kvůli mé nedůvěře v pozitivní závěry, kvůli katastrofizujícímu smýšlení a porouchanému nervovému systému, plně pochopit...

Pokud svou cestu vidíš před sebou detailně rozloženou krok za krokem, pak kráčíš po cestě někoho jiného.

Pokud jste stresaři a bojíte se udělat odvážná rozhodnutí KVŮLI NĚKOMU JINÉMU, nebo se bojíte vybočit ze stereotypu, který vám ovšem neslouží a nenaplňuje vás, ale je v něm určitý komfort jistoty... TAHLE VĚTA JE PRO VÁS! 

Svoji cestu si totiž tvoříme s každým krokem, který uděláme. Tehdy víme, že jdeme správně. I když to ze začátku může být stres ještě větší, než když máme přesnou mapu v ruce. Problémem u téhle okolnosti totiž je, že tu mapu nám do ruky vložil někdo jiný, nebo jsme si ji tam kdysi vložili my sami a kdysi nám asi dávala smysl... 

...ale měníme se, poznáváme, rosteme... Je normální, že se nechceme držet pořád zajeté struktury, která v nás kdysi tu jistotu upevnila. 

Zaznamenávala jsem situace, při kterých se cítím nejvíc úzkostlivě. A HÁDEJTE CO! Byly to případy, které se absolutně neztotožňovaly s mou vlastní cestou, kterou jsem si vždycky chtěla dláždit a po níž jsem OPRAVDU chtěla jít. Byly to situace, které pro mě napsal někdo jiný, protože JEMU dávaly smysl, jemu přinášely komfort...

...jenomže já nežiju život za někoho jinýho, já nežiju život pro lidi, co se nerozhodli podle svých představ, anebo si život vykládají způsobem, že se musí dodržet podle určeného plánu... 

Žiju ZA SEBE. PRO SEBE. 

A teprve tehdy, kdy jsem pro sebe plně žít začala, tehdy ve mně i ta tíha přestala růst. Tehdy jsem šla po té cestě svojí.

Jistěže to nebylo jednoduchý, ale rapidní rozdíl byl v tom, že to nebylo jednoduchý zejména ze začátku. Ne konstantně. Nebyla jsem v permanetním stresu. Ulevilo se mi. 

Čím víc jsem se rozhodovala, tak jak chci opravdu já, tím víc jsem možná netušila co, jak a kdy přesně bude, ale taky mi to všechno šlo o to víc snadněji. Našla jsem komfort v odezvdání se SAMA SOBĚ. Věřila jsem si, že to všechno dokážu, protože... kdy JÁ jsem něco nezvládla? 

(Upomínka pro vás, že TAKHLE se sebou máte mluvit... Však si vzpomeňte na všechny ty situace, o kterých jste si mysleli, že je nepřekonáte, a i tak se vám to povedlo! A pokud pořád žijete s vědomím, že jste v určitý části života selhali, že se vám něco zatraceně nepovedlo, tak vás můžu uklidnit, protože se to přesně tak stát mělo, nic vám neuteklo, nic se nezbořilo a váš konečný závěr, který bude pozitivní, to nezměnilo. Vy jste neselhali. Vy jste se zase jen posunuli dál, aniž byste to v ten moment tak vnímali...)

Začala jsem prostě cítit jistotu v jediném, a to mi stačilo; ve svůj šťastný závěr, v to, že to všechnu bude dobrý, protože BUDE a protože už žiju život podle svých vlastních rozhodnutí. Na svoje vlastní triko a na odevzdání se vlastní způsobilosti a schopnostem.

Věřte mi, že ten život není zase až tak seriózní. Není to zas taková věda, tak šílená komplikace, něco, co se musí brát děsně vážně. To vám nalhali ti, co život NIKDY nedokázali vidět v odlehčení. Ti, co si život nedokázali usnadnit a zlepšit a kteří se k tomuhle myšlení nikdy ani neprobojovali. 

A můžete mi věřit, protože vám to říká člověk, který se dostal z dost silné psychózy, z letité deprese, z PTSD, úzkostí, panických atak, spánkových paralýz (na posledních třech bodech ještě pracuju, ale můžu vás ujistit, že už to jde daleko snadněji a že už vím, že se jednou PLNĚ zbavím i toho), který se setkal s tolika lidmi, co se ho pokoušeli sejmout pokaždý, když znovu vstal, aby si urputně dláždil cestu dál, člověk, co musel poznat nejprve tu nejčernější stránku života, než mohl spatřit tu nejsvětlejší...

Věřte tomu vnitřnímu hlasu, který vás chce vést tou VAŠÍ cestou. Jednou vás totiž dovede až k tomu šťastnýmu konci.

Vaše, KM

VĚTA, KTERÁ MI ZMĚNILA ŽIVOT