CO SE MŮŽE SKRÝVAT ZA SLOVY

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Bylo mi čerstvě devět, když jsem se poprvé pokoušela oběsit… A kdyby moje paměť nebyla sem tam tak chatrná, možná bych zabředla i do dřívějších let, kdy se projevily moje sebevražedný sklony úplně poprvý. 

Narazila jsem na tenhle záznam ve svým úplně prvním deníku. Dostala jsem poznámku na škole v přírodě a bála jsem se s ní vrátit domů. Možná proto, že už na předešlé škole jsem si vysloužila přezdívku „ďáblovo dítě“ a nechtěla jsem, aby mi ta nálepka přistála znovu.

Chtěla jsem se oběsit, protože mě tenkrát nikdo pořádně nevyslechl. Protože se mě nikdo nesnažil ani trochu pochopit. Protože to, že jsem nazvala spolužačku děvkou a spolužáka děvkařem, nebylo mým špatným vychováním a ani pouze tím, že bych to snad jen zaslechla ve Třech mušketýrech, kde tak nazývali Milady… Tehdy to bylo moje vyjádření k neloajalitě, nebo tak jsem ta slova tehdy aspoň chápala.

Totiž… Moje tehdejší kamarádka, říkejme jí třeba Lola, chodila s takovým frajírkem z naší třídy. Byl to výstavní fracek, co šikanoval ostatní, osahával holky a jeho maminka ho pak na třídních schůzkách opěvovala chudáčkem. Vytáčel mě už tenkrát. (Čistě náhodou byl v pozdějších letech jedním z těch, co se podepsal na mojí mentální anorexii… Jak kdybych to už tenkrát tušila...). A Lola byla smutná, protože ji prý „podváděl“ s jinou spolužačkou, která přitom věděla, že je s Lolou ve vztahu…

A ano, mnozí by to odbyli slovy typu „děti a ty jejich problémy“, ale ať jste v jakémkoliv věku a setkáte se s jakýmkoliv problémem má prostě určitou váhu a je v pořádku, že ho víc prožíváte, protože formuje vaši osobnost do budoucna. A je normální a mělo by tomu tak být, aby děti řešily nesmyslný lásky na základce a dospělí se potýkali s těmi zádrhely komplikovanějšími, protože už jsou na to dostatečně uzpůsobení. Říká se tomu totiž RŮST a DOSPÍVAT a VYVÍJET SE.

Kdybych měla děti, tak po nich přece nechci, aby mi platily nájem, podávaly daňový přiznání anebo se rozcházely za mě s mým toxickým partnerem, který mi vyluxoval účet…

Zkrátka mi to přišlo nespravedlivý, a když se za sebe Lola neuměla vyjádřit, promluvila jsem za ni holt já. Takže jsem frajírkovi řekla, že se chová jako děvkař a daná spolužačka je děvka, pokud jí přijde normální tahat se s někým, kdo je ve vztahu…

Kdybychom tuhle situaci posunuli o takových deset/patnáct let, najednou by moje odezva už tu správnou váhu měla a byla by validní. Mluvila jsem v podstatě o neloajalitě ve vztazích, o tom, že podvádět a ubližovat někomu, kdo vás má rád, je špatný… Jistěže slyšet to od devítileté je krapet jiná situace, než to slyšet od dospělého člověka, ale ve výsledku je to stejná věc… Jen dospělí se víc poslouchají a občas si myslím, že by to mělo být spíš naopak.

Tenkrát po mně nikdo vysvětlení ani slyšet nechtěl. Když jsem se před třídní učitelkou snažila obhájit, jen na mě přísně zírala a opakovala, že by se takhle malá holčička vyjadřovat neměla.

JISTĚŽE NE! Ale myslíte, že se hrabala za spouštěčem toho, proč jsem to vůbec řekla? To jí nenapadlo, že jsem si to třeba přinesla z domova, že jsem mohla být třeba já sama označena děvkou v rámci emoční tyranie?

Nenapadlo. A možná to není ani její povinnost. Ale je to něco, co by se mělo stát běžnou přísadou KAŽDÉHO učitele, vychovatele apod. 

Byla jsem zase a jenom dítě, co si zaslouží potrestat, co nemá právo na obhajobu a co pálí na všechny strany, protože ještě nedovršilo toho adekvátního věku…

Pravdou je, že bych jí svůj v té době sice ještě krátký, ale i tak intenzivní, životní příběh, nevypověděla, protože jsem se upřímně bála a neuměla svěřovat… ALE jde mi asi jen o ten princip…

Dělám každé léto vedoucí na táboře a dávám si dobrý pozor na to, aby se žádnému z dětí neukřivdilo dřív, než se vyslechne celá pravda. A i tak si myslím, že dělám mezery a mám co zdokonalovat. Občas děti nadávají, protože to pochytily z internetu… jo… Ale někdy za tím může být i daleko víc. Pořádný nepořádek, do kterého nechci přihazovat.

Se svěřováním už dělám daleko větší pokroky. Přeci jen sem vpisuju tenhle zážitek, překvapuju tím samu sebe, a otevírám se čím dál víc… Možná jednou vypovím svůj příběh vcelku, ale asi k tomu potřebuju ještě víc dospět. Je mi sice třiadvacet, ale pořád dospívám a nestydím se za to. Možná proto, že jsem v dětství musela až příliš rychle vyrůst a nezbylo čas na to, jako to správný dítě žít.

Co říct na závěr?

Asi jen, že jsem ráda, že jsem se tenkrát těmi svázanými hadříky, zaklesnutými o pelest vysoké postele, tenkrát fakt neoběsila… Přišla bych o tu realitu, ve které žiju momentálně, kdy jsem smířená se vším, co se událo a kdy se těším na každý další rok, který si proŽIJU…

A nakonec ještě… poslouchejte, naslouchejte, nesuďte a hleďte ZA tu zeď, kterou postavili lidi, co přemýšlí jen povrchně. Vraťte se k těm vašim dětským verzím, které tenkrát nikdo nechtěl ani slyšet a vyslechněte si je sami a věnujte jim objetí, které by si tenkrát nejvíc zasloužily…

Vaše, KM

CO SE MŮŽE SKRÝVAT ZA SLOVY