Láska dnešní doby: Radši single než béčkový sitcom

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Kdyby se mě někdo zeptal, co pro mě znamená slovo láska, asi bych vyzněla jako patetický a přílišný romantik. Což jsem, i když to možná zprvu nepůsobí. Schovávám svýho romantika za maskou nezávislý a samostatný ženský, která flirtuje stylem: 

Nakopu tě do prdele tak silně, že se bude skoro až podobat tvýmu nechutnýmu ksichtu!

Poznali byste z téhle fráze, že jsem do toho člověka zamilovaná?

Samozřejmě to berte s nadsázkou. Tohle není můj skrytý romantik. Je to spíš obranný mechanismus, aby daný neměl ani ponětí, že k němu něco cítím. Nebo taky můj vytříbený humor, kdy očekávám, že dostanu stejnou spršku nazpátek. 

Ale o tom se bavit nechci. (Ve skutečnosti jsem jen nevěděla, jak tenhle článek načít, aby to nevyznělo už od začátku moc nudně...)

Chci se bavit o podobách lásky v dnešní době. 

Jsem obklopená převážně zadanými lidmi a taky těmi, co mají už nějaké vztahy za sebou a užívají si svou single fázi. Nebo též mnohými, kteří už mají letité zkušenosti a zaštípenou pravomoc, že na základě toho můžou ostatním kecat do života.

Podporuju lásku a jsem šťastná, když jsou tou správnou lidé obklopeni a ona je motivuje vpřed. Mám prostě ráda zamilovanost, protože je to za mě jedna z hlavních věcí, proč tu na světě jsme. Však se podívejte na všechny ty filmy. Může to být i pitomá béčková komedie a stejně se tam odehrává nějaká milostná zápletka. Láska je všude a lidé ji potřebují a podvědomě vyhledávají, i když mluví o tom, jak na ni třeba dávno zanevřeli. 

Nikdo nechce být do konce života sám.

Ano, jsou potřeba taky peníze a tohle a tamto... To slyším pořád! Ale ve výsledku ty peníze chcete i s někým sdílet, chcete si lehnout do postele s tím, že tam na vás někdo čeká a vy nebudete usínat sami. Chcete s někým zestárnout anebo se oháknout na další rande a doufat, že to bude možná ten člověk, s kterým jednou do tý společný postele budete ulehat.

Když koukám na ty podoby lásky v dnešní době, málokdy se setkám s tou podobou, o níž jsem vždycky psala nebo snila já. Někomu asi fakt prostě stačí jen někoho mít a cítit se s ním dobře i přes to, že nepadají hradby, když se tomu druhému podívate do očí. Téhle lásce říkám smířlivá. Taková, která vás vyloženě nevysadí z kolejí a tělem neprochází vlny náruživé energie... ale prostě JE. A ty lidi si zkrátka rozumí a už nepotřebují víc. Možná, že kdysi snili o tý lásce z románů, ale pak se spokojili s tím, že žádný Zápisník nebude a že nejspíš tohle asi stačí.

Mě by to osobně asi nenaplnilo, ale mám pro to pochopení. Někdy je třeba opustit ten adrenalin a vášeň a chaos a komplikace, i přes to, že to s vámi zamává, jak na nějaký pouťový atrakci. Někdy je možná lepší být dole v objetí a jen se v klidu dívat. 

Pak je tu naopak ta, co je plná nenávisti a vzteku, která se zakončí tím, že žádná hádka neproběhla a budeme dělat, že je to jen z další mnoha - shodneme se, že se neshodnem - situací, a půjdeme společně na tu akci předstírat, jak jsme perfektní pár, který spolu už ani nespí; jen žije.

U týhle podoby si říkám jediné:  

Proč spolu proboha teda jsou?

Očividně je štve na tom vztahu všechno, kromě vědomí, že ten vztah mají. A nemusí to být ani ta situace, kdy je druhý narcistický manipulativní kretén a ten druhý oběť. Tyhle lidi si nejspíš zbyli a udržuje je pospolu jen realita, že se bojí být sami. A že už jsou spolu tak dlouho, že kompletně zanevřeli na další vztahy, kde by jim možná mohlo být i líp. A nemusí se ani hádat. Ne. Možná spolu jen sdílí byt a pak se na tajňačku vzájemně podvádějí, protože vyprchalo veškeré prvotní nadšení z toho s tím druhým koexistovat. Za mě je to všechno, jen ne láska. Možná i nevyřčená dohoda na soužití v magorově.

Tohle je zatím moje shrnutí podob ze starších ročníků než jsem já. U mých vrstevníků a i mladších sleduju všelicos. Třeba... zašukáme, uvidíme nebo jednoduše situationshipy. I když se to nezdá, v nich vnímám ten potenciál největší. Dva lidi, co se přitahují, na tajňačku se muchlujou, kde to jen jde, a visí mezi nimi otázka:

Co tedy jsme, když děláme všechno, co normální páry, ale pár nejsme? 

Slovo vztah je děsivý. I mě vždycky děsilo, to se přiznám. V podstatě se poutu mezi dvěma lidmi dá nálepka, která je teď už vnímaná jako určitá povinnost. A přitom ta povinnost tkví jen ve svědomí člověka samotného. Prostě jen spíte s jedním člověkem a jste mu věrní. Taky nemáte víc situationshipů... nebo jo? Pokud jo, jak to proboha stíhate a kdy máte čas na sebe? 

To je tak těžký být loajální? 

Mě na vztahu asi vždycky děsilo, že se zklamu nebo že zklamu toho druhýho. Být věrná by mi nedělalo problém. Naopak. To je přeci samozřejmost. Spíš bych zápasila s tím, že bude chtít ten někdo klidnit můj hormon. Srovnat mě. Zakazovat mi si svobodně lítat a já bych se pak cítila jako v kleci. V tom lepším případě... V tom horším, že to bude toxický a že mi to rozklove část mojí osobnosti.

...ALE!

Zpátky k situationshipům. Nečím mě tyhle nevyřčený lásky dost bolí. Jasně, opravdu může jít jen o sex, ale asi jsem holt starmódní a říkám si, že něco víc mezi nimi přeci musí jen být. Aspoň z jedné strany, co kapitulovala jen na občasný sex, i když srdce říká něco jinýho...

Když se z situationshipu stane vztah, je to za mě to nejlepší řešení. Je tam ten počáteční adrenalin, ta vášeň a nakonec i láska, protože přece... na tebe musím pořád myslet a nedokážu si představit, že seš s někým jiným, i když vlastně nic nejsme! (Okay, teď už do toho cpu další potenciální námět na příběh, omlouvám se...)

Bohužel, v mnoha případech to končí slzami. Aspoň, co jsem se doslechla od vlašťovek na okapu. Je krušný zahrávat si s láskou, ke které ten sex prostě patří. Pokud není člověk psychopat anebo při tom nemyslí na někoho jiného, vždycky se časem city objeví. Situationshipy jsou a budou problém a asi se na to radši vykašlete, pokud nejste dostatečně obrnění. Je to stejné jak přátelství s výhodama. Vždycky z toho jeden odejde víc v háji, pokud z toho ve výsledku nevyplyne na povrch, že spolu oba chtěli chodit od začátku, jen nikdo neměl koule na to to jako první říct nahlas.

No a pak jsou tu ti motýlci a jednorožci. Vzpomeňte si na ten přeslazený pár, co o sobě furt mluví a cukruje a musí spolu být prostě POŘÁD. Jo, já vám to přeju, ne že ne, ale asi jsem holt z odlišného materiálu. Tohle by mě dost brzo přestalo bavit a odešla bych ze vztahu se zkaženými zuby. 

Moc cukru škodí.

Stojím si za tím, že v lásce má být určitý tajemství. A tím nemyslím, že si budete tajně psát s jinými lidmi, ale spíš... někdy prostě není třeba říct všechno a všem, ne? Nemusíte o člověku mluvit 24/7, abyste jemu a všem okolo ukázali, že ho milujete, stejně jako, že není za potřebí mít ho všude na tapetě, vytetovanýho na těle, potisklýho na tričku a mluvit o něm i tehdy, kdy se probírá, co bude k večeři. (Tedy tehdy, kdy se opravdu nikdo neptal.) 

Někdy asi prostě místo slov stačí činy anebo se na něj zpovzdálí dívat, když dělá, co ho baví. Někdy stačí si to říct pro sebe, napsat si to do deníku a necpat to každýmu na potkání. Já vám to přeju, ale i kytka zvadne, když se moc přelívá. 

Takže ne, ani tohle není pro mou romantickou duši TO ONO. Asi zním náročně, ale já nikomu neříkám, ať přestane měnit svoje přesvědčení a začne přemýšlet jako já. Ne!

Držte se toho, co vám vyhovuje! 

Já jen ventiluju do světa svůj pohled, který nemusí být nutně správný, ale je můj. Správná varianta stejně neexistuje. Sto lidí, sto chutí. 

Já bych nesnesla, kdybych byla se svým partnerem pořád a neměla tak čas na své přátelé a samu sebe, nebo kdybych žila po boku člověka, co mě nebude vyzývat k tomu být ještě lepší verzí sebe sama a jehož největším romantickým gestem by bylo mi přinést kytku a dát si mě na tapetu. Ale to neznamená, že to tak musíte mít taky. Určete si vlastní priority! Vlastní podobu lásky, v níž budete spokojení. O to jediné přeci jde.

Mohla bych mluvit donekonečna. Třeba o podobách, kdy se city vyznávají způsobem - Toužím po tobě víc než po iPhonu 15 s pamětí 256GB anebo Miluju tě víc, než Calinovo nový album. 

Romantiku v tom tedy moc nevidím, ale někdo asi holt nepotřebuje 365 dopisů od Noaha, nebo aby o něm ten druhý napsal rovnou celou knihu. Někdo holt ne. Anebo možná i tihle přestali věřit v to citově naplněné skutečno, protože to kolem sebe nevidí a největší inspirací jsou jejich rodiče, co spolu v podstatě jen... přežívají. I tihle si možná myslí, že to tak funguje jen ve filmech a románech, ale v reálném životě absolutně ne.

No... ale proč na to věřím já a proč si za tím furt i po zklamáních a nedobrých zkušenostech stojím?

Protože vím, že tímhle způsobem dokážu milovat já. Bezpodmínečně. 

Jsem ta, co dokáže roky psát básně a písničky jen o jedný osobě. Ta, co člověku věnuje celý deník, aniž by to věděl, a tiskne ho na malovaný plátna. Ta, co bude druhýho milovat i přes to, že on vedle ní povídá o někom jiným a ona ho nechá, protože chce, aby byl šťastnej. I přesto, že to nebude zrovna s ní. Jsem ta, co je loajální druhý osobě, i když nemusí, protože spolu ani nikdy nechodili. 

A mohla bych pokračovat, ale furt jsem přece ta nezávislá a soběstnačná ženská...

Teď už možná zním jako materiál na odpověď - Tak holka, ty zůstaneš s tímhle přístupem na dobro sama! Ale já si i tak stojím za tím, že je to stejně lepší, než předstírat naplnění a v budoucnu si nadávat za to, že možná, kdybych dýl věřila a nenechala se zlámat nároky ostatních, mohla jsem mít svoji pohádku pro dospělý. A je to lepší, než se stavět za chladnou mrchu, co říká, že na lásku už nevěří a že na ni v životě nic kromě toxických volů nečeká. (I tuhle fázi jsem dokázala zlomit.)

Pokud to máte stejně...

NEPŘESTÁVEJTE VĚŘIT! 

Až moc lidí přestalo, a proto to dnes vypadá, tak jak to vypadá, a svět je plný odsuzujících idiotů, co hlásají, že - Láska je jen domluva. Neexistuje. Všichni si chtěji bodnout kudlu do zad! A že Nicholas Sparks nastavil laťky moc vysoko a nežijeme v knižním příběhu. 

Jistěže nežijeme. Ale žijeme v tom svým vlastním. A i Zápisník jedné lásky je inspirován skutečností. Na všem je vždycky kousek pravdy, jen záleží na tom, jak si ji člověk odvodí. A nemůžeme se pořád obklopovat JEN negací a překládat to stylem, že jsme realisti. Ne. Mezi realismem a pesimismem je docela velký rozdíl.

Věřte a nevsugerovávejte si, že když vám to řekla nějaká zapšklá a zakomplexovaná babizna od vedle, že to musí být hned stoprocentní rozuzlení vašeho milostného života. To, že jí se život nepovedl podle představ a že přestala věřit, není váš úděl a už vůbec ne vaše chyba. Politujte ji a jděte dál.

Asi teď zním jako veterán přes vztahy všeho druhu. To nejsem. V nějakým už jsem byla, i v těch, co neměly status vztahu, ale ti v rodičovském věku by to nazvali spíš jako první lásky a zklamání a jsi příliš mladá na to, abys o životě mohla tolik vědět. Takže ne. Nejsem dvakrát rozvedená, neojela jsem půlku republiky a s nikým jsem trvale nechodila už asi čtyři roky. (A myslím, že jsem zatím o nic nepřišla.)

ALE pozoruju a naslouchám a jsem spiritualista (Jo, celibát mi asi zatím vyhovuje.) A hlavně už se nespokojím s málem. Tak to taky nedělejte. Ve výsledku si ublížíte víc, než když si pár let počkáte v single fázi a poznáte tak sami sebe aspoň o další kus víc.

Nic vám neutíká. Je to iluze. 

Pokud vám to ještě nikdo neřekl a potřebovali jste to slyšet.

Vaše, KM

 

Láska dnešní doby: Radši single než béčkový sitcom