PRO TY, CO ZŮSTÁVAJÍ PŘÍLIŠ DLOUHO

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Tenhle článek je opět mířen spíš jen na specifickou skupinu lidí. Ne každý se v tom totiž může najít.

 Ale zejména k téhle skupince chci dnes mluvit, a to z toho důvodu, že jsem v mnoha ohledech její součástí. Mám pro ni pochopení i přes to, že z dalších padesáti procent se moje osobnost skládá z prchání od lidí a situací, v kterých nenacházím ten pravý smysl; i přes to, že jsem vás doteď motivovala k tomu, ať zanecháte věci zejména za sebou.

Zůstat příliš dlouho totiž neznamená, že jste slaboši, ať už se to týká čehokoliv. Taky jsem si dlouhou dobu myslela, že tím získávám nálepku sraba a neschopného podpantofláka, nebo spíš jsem to vydedukovala z uštěpačných poznámek okolí... ALE ve skutečnosti mi posléze došlo, že jsem právě díky tomuhle zatraceně silný člověk. Protože zůstat například v permanentním stresu, JEN PROTO, že doufáte, že to vyřešíte jinak, že tím dokážete rozbité zafixovat a vůbec svou přítomností něco ZMĚNIT, TO chce sakra odvahu!

A ten, kdo vaši situaci nezažije, to NIKDY NEMŮŽE POCHOPIT!

To si prosím pamatujte. 

Takže jo... Jsem i člověk, co občas zůstává až příliš dlouho a vrací se k některým věcem opakovaně, aby se ujistil, že je opravdu NUTNÉ odejít, protože už to prostě bohužel nejde ZACHRÁNIT. Ale pak když to opustím, OPUSTÍM to už navždy. Kompletně. Potom, co se na stoprocent ujistím, že mi to nemůže přinést už nic pozitivního... 

Moje laťka trpělivosti se v tomhle samozřejmě snižuje, poněvadž se tím staráním se o sebe zvyšuje i můj pud sebezáchovy, ale ne vždy tomu tak bylo.

Sice předešlé příspěvky byly převážně tematizované na to, abyste nechávali věci, co vám nic nepřináší, za zády, ALE pokud to nejde hned, a pokud jste v nějakém stresovém koloběhu delší dobu a bojíte se toho kroku a bojíte se udělat hned to razatní rozhodnutí, protože si ještě nejste jistí, NETLAČTE NA SEBE! 

Nemusí to jít vždycky hned. Nechávání starého za sebou může trvat měsíce, ba i roky. Záleží na tom, jak velkou stopu to na vás doposud zanechalo...

Dneska vás chci ujistit o tom, že to chápu a že vaše zůstávání má taky svůj osobní smysl a je projevem velké síly. 

Je to jako snaha se nevzdat do posledního dechu. Takový životní maratón, na který jste sice moc netrénovali, ale i tak ho hodláte doběhnout do konce, protože na vás v cíli čeká vaše další verze, která má pochopení pro to, proč jste to nevzdali již při prvním píchání v boku.

Některé věci lze opustit snáz. Třeba utrácení za zbytečnosti nebo opakované sebelitování, kterým neděláme žádný pokrok... ALE ve vztazích a v práci už to tak jednoduché být nemusí.

Naučila jsem se proto, místo svých radikálních rad na toxické partnery svých přátel a blízkých, říkat i:

 Jo, vraťte se k nim. 

Odpusťte jim to ještě třeba čtyřikrát nebo klidně dvacetrkát, pokud v tom vidíte smysl... 

Nechte je, ať vás ještě po padesáté rozbrečí a naštvou, protože jim respekt nic neříká... 

Vraťte se!

Vraťte se tolikrát, dokud už se SAMI nebudete chtít vracet.

Poněvadž můžete radit a vědět milionkrát, že tenhle a tamten pro ni a pro něho není dost dobrý. A že tohle a tamto nedělá vašemu blízkému dobře, ale DOKUD si nespálí hubu on sám a HLAVNĚ si na to SÁM taky nepřijde, nezmůžete nic. A vlastně ani nemusíte. To není váš úkol. Je to jejich úkol, stejně jako vy jste si určitými lekcemi taky museli projít, aby jste se naučili od života to potřebné... 

A pro ty, co mají příliš ochranářské sklony a chtějí zabránit tomu, aby si jejich milovaní ublížili stejným způsobem jako se to kdysi stalo vám, věřte mi, pokud sami chtít nebudou, neuděláte s tím nic. Můžete být pak podpůrné rameno, ale zocelit se musí na vlastní triko a není to od vás žádná podpásovka. Naopak. Pomůžete jim tím sem tam daleko víc, aby se už napříště tak nespálili.

Možná jejich vnitřní dítě chce mít prostě svou vysněnou pohádku, a tak se o sto šest snaží, aby byl šťastný konec zvonec. K jejich vnitřnímu dítěti ještě nedoputovalo uvědomění, že zrovna tenhle člověk není tím princem na bílém koni a že zejména tahle činnost jim tu pohádku nestvoří... Ale na to si musí přijít SAMI.

Stejným způsobem to předávám v podstatě i já VÁM. 

Pokud nedokážete opustit nějakou věc IHNED, i přes námitky a nátlak okolí, pokud se nedokážete ze dne na den odmilovat od toho a tamtoho člověka, co vám místo motýlků v břiše způsobuje spíš střevní problémy, a pokud nedokážete odejít z práce, instituce, špatného zázemí, čehokoliv ihned, i když podvědomě víte, že byste asi měli...

NETLAČTE NA SEBE A JDĚTE VE SVÉM TEMPU!

Ono to přijde. Tehdy, až posbíráte víc síly a odhodlání... Tehdy až se vrátíte třeba po stopadesáté a zjistíte, že už necítite ABSOLUTNĚ NIC. Tehdy až uvnitř uslyšíte klidný hlas, který vám bude říkat, že už nastal ten správný čas. Tehdy tomu dáte své sbohem.

A nekoukejte na ostatní!

To je jedna ze základních chyb, která dokáže člověka sejmout dolů... Ten pocit, že někomu to jde o tolik snáz a někdo to zvládá o tolik líp než vy... 

Jenomže vy jste na světě sami za sebe. Je to váš život. Vaše tempo. Ne toho šťastlivce, kterýmu se vždycky všechno záhadně povede. Ne té, co jí všechno projde. 

VÁŠ! 

Na nikom jiném v tomhle ohledu nezáleží, protože sami se sebou půjdete do konce života. Sami sebe chcete vidět vyhrát. Tak místo toho, abyste koukali jak už vyhrávají všichni ostatní a stěžovali si, že vám to tak lehce nejde, zkuste sejít z té jejich cesty, kterou celou dobu nevědomky šlapete a stoupněte si konečně na tu svoji.

A ještě jednou si zopakujte tu velmi důležitou větu, u níž jsem si jistá, že zasáhne přesně tu specifickou skupinu lidí... 

TEN, KDO TO NEZAŽIL, KDO NEBYL VE VAŠÍ KŮŽI, TO NEMÁ NIKDY ŠANCI POCHOPIT. 

Tak neztrácejte čas obhajováním a pokračujte ve svém vlastním tempu, ať už je očima ostatních sebepomalejší...

Vaše, KM

PRO TY, CO ZŮSTÁVAJÍ PŘÍLIŠ DLOUHO