Všechno má svůj důvod: Smíření se s konci, které si nikdo nepřál

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Dnes chci řešit takové krapet i do hrudníku bodavé téma. To, které mě sem tam nepřestane ani udivovat, ale vzhledem k tomu, že už jsem se naučila tak nějak víc orientovat v cyklu života a jeho procesech, dokážu z něj vyvodit i ty pozitivní stránky...

Představte si, že jste na měsíc ztroskotali na ostrově s člověkem, co zprvu nebyl ani váš kamarád. Ale po měsíci, kdy jste se společně zachraňovali a sdíleli každý jediný moment, se z vás stala nerozdělitelná dvojice. Už si nedokážete představit, že by ten člověk nebyl součástí vaší budoucnosti. Lovíte spolu, jíte spolu, spíte vedle sebe, povídáte si během rozpáleného dne, kdy se učíte adaptovat na kousku šutru uprostřed ničeho...

A pak?

Pak přijede záchrana. 

Nejdřív se radujete, protože vám dochází, že jste to společnými silami opravdu dokázali. Že ten vzkaz v lahvi, kouřové signály anebo rozžhavená hranice k něčemu vážně byly. Jenomže se tím pádem dostávate i do REALITY. Do té, kterou jste na měsíc opustili, a přitom vám na ostrově přišlo, že musely uběhnout snad nekonečné roky po tom všem, co jste tam zažili.

Ale je to přesně naopak. V realitě se nic nezměnilo, i když u vás snad milion věcí. Naučili jste se extremním způsobem žít, našli jste společníka na celý život, asi strokrát jste polemizovali o tom, co učinité po svém návratu, co v životě změníte a jak povedete svou budoucnost, pokud nějaká vůbec po téhle zkoušce přežití bude... A přitom realita je stále stejně nudně obyčejná jako předtím. Vůbec to není tak, jak jste si na opuštěném ostrově malovali. A váš přítel na život a na smrt už do téhle reality nespadá, protože je čistě oblečený, vede svůj vlastní život, v němž jste před ztroskotáním nefigurovali, a řeší své vlastní problémy.

Najednou jsou z vás cizinci a zážitky, které jste do té doby neprožili s nikým jiným, zůstávají jen v mlhavém oparu vzpomínek. 

Asi si říkáte, proč mluvím krucinál o ostrově, když se to stane tak jednomu člověku z miliónu, ALE ostrov je jen metafora. 

Ostrov představuje jinou realitu, do níž se dostanete, pokud vykolejíte ze svého stereotypního života. A nemyslím tím nějakou počítačovou hru. Ne. Myslím třeba obyčejný výlet se spolužáky, které sotva znáte, výcvikový kurz, tábor, prácovní zájezd, dovolená s čerstvě seskupenou partou anebo prostě náhodná sešlost náhodných lidí, kterou nikdo neplánoval. Nebo například i pouze blbé uvíznutí ve výtahu na příliš dlouho s člověkem, jehož vidíte poprvé v životě. 

Už mě chápete?

Každý rok jezdím na tábor, kde máme super partu. Čas se tam určitým způsobem zastaví a můj dlouholetý kamarád to letos při návratu perfektně vystihl, když řekl, že měl pocit, že mu během těch tří týdnů tam utíká život v Praze a ono se přitom vůbec nic nezměnilo. Zatímco v naší realitě, kde jsme byli tři týdny skoro bez signálu a v přírodě, se změnilo a stalo spoustu věcí... A to kouzlo té naší skupiny, těch dětí a zkrátka všech, co tam s námi byli a s kterými jsme se denně bavili a diskutovali o čemkoliv, vyprchalo tehdy, kdy jsme dojeli zpátky sem. 

Jako kdybychom spolu nikdy nebyli skoro měsíc na ostrově.

Tím nechci říct, že ty lidi nechci v realitě vídat a že už nejsme super parta. Jistěže jsme a jistěže budeme. A za rok to bude, jak kdybychom nikdy neodešli. Jen se mezi námi opět vystkytla pomyslná propast naprosto jiných problémů, než jsme řešili tam. Stejně jako ztroskotanci hledají všechny způsoby k tomu, jak přežít, a zápasí s faunou a flórou, a následně se vrátí a mají se učit na zkoušky, nebo sedět každý den týdnu v kanceláři. 

Je to jiný.

Ne vždycky to musí ale nutně skončit jen ponurým způsobem. To ne. Někdy se kontakty udrží a vy si za boha nechcete nechat toho vašeho Pátka zmizet ze života. V tom smutnějším případě potkáte duši na omezený čas, a i když s ní strávite intenzivních několik dní, pak se ze dne na den vaše cesty rozdělí s novými zkušenostmi do života a už jsou z vás opravdu jen cizinci.

Život takhle funguje a bude pořád. A není třeba žít ho kvůli tomu v lítostech.

Někdy jste holt jen návštěvníkem v něčím světě a za pár chvil mu jej dokážete markantně překopat, ať v dobrém nebo ve zlém, aniž byste to tušili. Můžete být jeho světlem i karmou. A jindy v tom existenčním koloběhu druhého budete na věčnost, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. I když vaše seznámení bylo plytké a vlastně si na něj pomalu ani nepamatujete. V dalším případě se do jeho přítomnosti opakovaně vracíte či se rozhodnete tenhle únavný opakovaný proces skončit sami, abyste pro jednou rozhodli o vlastním osudu. A to je taky v pořádku.

Celé je to pořád součástí vaší osobní cesty.

Ještě dneska si pamatuju, jak jsem nejmenované osobě držela mnohokrát vlasy při zvracení a koupala se s ní nahá v tůňce kousek od dálnice, zatímco jsme si vyměnovaly tutlaná tajemství. A dnes? Dnes bychom se možná pozdravily na ulici a šly zase dál, protože jsme každá už ve své jiné realitě.

Nebo si vzpomínám, jak jsem probírala se svou velkou první láskou budoucnost a kolik si pořídíme dětí. A dneska? Dneska bychom se na ulici jen minuli a už bychom nestáli ani o tu výměnu pozdravu.

Anebo ten kluk, s kterým jsem na jiném táboře v dětství byla nerozdělitelná a chytali jsme kobylky na louce a lovili ještěrky a psali si pak každý den přes herní portál. Asi bychom se ani nepoznali.

Lidi jdou prostě dál. 

Z přátel a lásek se stávají cizinci. Z partiček, co si myslely, že se budou scházet až do konce života, se každý člen rozutekl brzy jinam a našel si další partu na další polemizování o budoucím konání...

A můžu vám na to jen říct, že je to dobře. 

Bolí to, jo... Vždycky to nejdřív bolí. A i za pár let, kdy si vzpomenete, tak vás nejspíš píchne obraz lidí, o nichž jste si mysleli, že s vámi půjdou ještě dlouho po boku, ale všechno to má svůj důvod a ve výsledku zůstanou JEN ti, kteří v té budoucnosti opravdu měli být s vámi. 

Ti, kteří se vyvinuli do finální etapy, kam zapadají.

Může to být někdo, koho jste potkali už jako malí, ale vaše cesty se v průběhu rozdělily, aby se pak mohly zase spojit nazpátek pro další společné učení. A může to být i ta nejvíc neočekávaná skupina lidí, kterou jste sesbírali tím nejpodivnějším způsobem, ale opakovaně se k vám v průběhu života navracela a čas strávený s ní vás kupodivu nabil energií víc, než ty odpadlé články, kvuli nimž jste probrečeli až moc nocí.

Možná jste ještě ani nepotkali člověka, co vám půjde za svědka, nebo si neuvědomujete, že ten, s kým strávíte zbytek života, k vám usedá každý den v lavici či nastupuje každé ráno do stejné tramvaje. Je to nevypočitatelné a sem tam to s vámi dost zamává, ale jak říkám, celý se to děje z důvodu a není třeba se utápět v tom, co mohlo být s touhle a tamtím, kdybych sebral/a odvahu a dal/a s ním řeč. 

Možná jste vůbec neměli. Možná by vám to ublížilo mnohem víc a vaše bojácnost to udělat byla ve skutečnosti jen skrytá intuice, která vás udržela před katastrofou.

Nelitujte a netoužete po tom vrátit se pořád zpět, protože vám pak uniká to, co je přímo před vámi a co může být ještě lepší! 

Tak se z vašich nejbližších přátel na život a na smrt stali cizinci... NO A CO? Tak se to stalo! Ale co když to bylo kvůli tomu, že za pár měsíců máte poznat člověka, co vám obrátí pozitivně život na ruby a stane se tím nejlepším parťákem do života? 

No tak vás zradila ta láska, o níž jste si mysleli, že zůstane a že toho nikdy nebude schopna... Tak jo! Tak se to zas a znova stalo! Ale co když to bylo proto, že do pár měsíců zapracujete na svém sebepojetí, ujasníte si, co ve vztahu vlastně nechcete, a potkáte člověka, který s vámi jednou bude stát u oltáře a vy budete vědět, že jste udělali správně?

Někdy je třeba zahodit ty řeči o tom, jak jste to měli udělat jinak a napravit po stopadesátý a taky ty sebeschazující negace, že jste to podělali na plné čáře a už to nebude lepší. Někdy je třeba je zaměnit za afirmace typu:

Možná se to přesně takhle stát mělo. 

Možná, že díky téhle lekci se konečně posunu dál a dostanu od života to, co si opravdu zasloužím.

Rozumíme si?

Nevracejte se k ostrovu, když jste se z něj už dostali. Nevracejte se k myšlence, že jen na ostrově můžete být s vaším Pátkem skuteční přátelé. Pokud je váš Pátek součástí vaší budoucnosti, najdete si k sobě cestu i za hranicí ostrova. A pokud ne? Možná vám předal to, co jste v tom úsekovém čase právě potřebovali, stejně jako jste to udělali vy pro něj, a další kapitola příběhu už se pro vás dva sepsat nikdy neměla.

Vezměte si z celé téhle metafory to nejdůležitější a aplikujte to na tu skupinu lidí anebo jen toho jednoho člověka, přes něhož se už dlouho nedokážete dostat. Aplikujte to na ten čas, na to období, ke kterému se furt chcete mermomocí vracet a uniká vám tím akorát to, co je teď a tady a co je mnohem důležitější pro formování vaší budoucnosti. 

A PAMATUJTE, ŽE VŽDYCKY TO MÁ SVŮJ DŮVOD!

Vaše, KM  

Všechno má svůj důvod: Smíření se s konci, které si nikdo nepřál