Všem ženám, které se bojí samy večer ven!

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Je rozdíl, když jde večer ženská sama, než když jde o samotě chlap. 

JE. TO. ROZDÍL. 

Proč? Protože...

Ženy mají limitovanou svobodu muži. 

Tak to bohužel je a ještě nejspíš dlouhou dobu bude. 

Nesnažím se tu o nějaké fanaticky feministické řečičky a nemám ani potřebu druhé pohlaví snižovat. Ne, o tom tenhle článek není. Jen říkám smutnou pravdu, která v nynější společnosti pořád visí. Netýká se všech mužů, TO POZOR! Ovšem na tu nevinnou část, která umí kontrolovat své pudy a nemá násilnické sklony, padá automaticky nálepka potenciální hrozby. 

To jsou smutná fakta.

Když chlap skončí v jedné místnosti zavřený s přebytkem žen, je to pro něj situace nanejvýš nekomfortní v tom, že se bude nudit, ALE pokud žena skončí v jedné místnosti s přebytkem mužů, dostává se do situace, kdy její hlava vidí jediné: Buď to bude v pořádku anebo TEĎ využijí příležitosti pro to mě znásilnit. 

Ano, říkám to s naprostou explicitností. V tu chvíli totiž nemyslí na to, že ji zabijí nebo okradou. Myslí na to, co by smrti předcházelo a co je za mě osobně dokonce i horší. Protože v ten moment chce být člověk raději mrtvý, než tyranským způsobem ponižován a rozkročen na odiv zvrhlému světu ve své největší choulostivosti.

Vedla jsem rozhovory se spoustou žen i holek a každá zažila byť jen tu nejmenší zálěžitost s chlapy, kdy byla brána jako pouhý kus masa. Jen jako kořist. Něco, proti čemu usilovně bojujeme celá staletí; něco, co jsme ještě plně nevyhrály. Ono i blbé zírání, oplzlé řečičky, nevyžádané letmé dotyky udělají své. A pak se není čemu divit, že nedůvěra nás žen v muže nikdy nebude zcela úplná. 

Je to smutná pravda, kterou bych ráda smetla ze stolu a žila na tomhle světe s pocitem, že se můžu večer vydat sama do parku a sednout si na lavičku s tím, že mi nic nehrozí. Ale nemůžu, protože bych nebyla v bezpečí. Stejně jako, že si na sebe nemůžu vzít odhalený outfit, který se mi zatraceně líbí, aniž bych neměla doprovod, který mě dovede až k domovním dveřím. 

Smutná pravda.

Mám nejlepšího přítele. Jsme přátelé skoro osm let a častokrát se s ním ocitnu v místnosti o samotě. Cítím se s ním v bezpečí. Znám ho. Ale nemyslete si. Sem tam mi hlavou proběhne myšlenka, co když mu přepne a zapomene, že je mým nejlepším přítelem. A zapomene, že mě má rád. A to nejen u klučičích přátel. Někdy se zhrozím, když mě ta myšlenka napadne i po boku mého staršího bratra, kterého miluju ze všech nejvíc a u něhož mám stoprocentní důvěru.

Je to tím, co se ve společnosti děje, co už se stalo, o čem čteme, o čem slyšíme, co vidíme. Je to všude kolem nás a tenhle nevyřčený strach tkví v každé ženě. A pokud se najdou takové, u nichž ne, tak jen doufám, že do našeho zástupu nikdy nevstoupí.

Stejně tak doufám, že někdy tahle úzkost pomine a přijde den, kdy budeme moci bezpečně chodit v čemkoliv a kamkoliv samy bez nutného doprovodu. A kdybych se ho náhodou nedožila, což je velmi pravděpodobné, celou svou existenci budu věřit přesně pro tenhle lepší svět. 

Četla jsem, že svět jako takový si tvoříme podle toho, jak jej dokážeme vidět. Třeba, když si ho budu malovat jako bezpečné místo, tak jednou plně bezpečný bude. Zní to naivně, ale občas musíme být i trochu naivní a nedržet se jen v pesimistických vyhlídkách budoucnosti.

Mým sdělením pro dnešek však je, že MY ŽENY máme víc než jen prsa, zadek a klín. MY ŽENY jsme víc než jen otvor mezi nohama, který nám po dekády nedovoluje to, co mužům a který nás bohužel limituje. Jsme bytosti stejně tak cenné jako muži. Jsme chytré, silné, schopné a každá máme přednosti, které se netýkají pouze fyzična a toho, co máme právě na sobě. Také máme city a slabiny a přání a touhy...

Nejsme jen ten jediný otvor!

Protože někteří jedinci si to očividně myslí.

Nezáleží, že máte na sobě krátkou sukni nebo vytahané tepláky. Nezáleží, že je vám pět, osmnáct nebo čtyřicet. Pro ně budete jen otvor, kam si podle svých domněnek mohou kdykoliv vstoupit. Ale to není vaše chyba. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Stejně jako, že to není vůbec pravda. Jen jejich nechutná domněnka, která se zrodila v nedostatečně rozvinutém myšlení. 

Těm ženám, které přepadají intruzivní myšlenky v místnosti, kde jsou jen s muži; třeba i s těmi, co dlouho znají, těm sděluji, že VÁŠ STRACH CHÁPU. Rozumím mu. A vzhledem k situaci, která ve zvrhlé části světa panuje, je pochopitelný a je na místě. 

Není to naše chyba. Je to bohužel už normální součást nás.

Vaše, KM

VŠEM ŽENÁM, KTERÉ SE BOJÍ SAMY VEČER VEN!