DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM
Občas se dostaneme do bodu v životě, kdy ztratíme
perspektivu. Ztratíme tu svou původní vizi, kterou jsme měli. A to i tehdy, kdy
jsme doposud byli plní ambic, plní odhodlání jít si za svými sny a cíli.
I
přesto, že jsme byli právě ti, co měli tu vůli a „drive“ do života skoro nejvíc.
Najednou to prostě nejde. Nemůžeme se hnout. Nevidíme
dopředu. Nic nedává smysl.
V téhle fázi jsem se ocitla opakovaně. Je to taková
bipolární horská dráha; jednu chvíli se život zdá být až příliš jednoduchý a
jako úžasná pouť za veškerým naplněním, a v tu další je to přesný opak a
propad do těch nejtemnějších zákoutí v nás samých.
Lidsky řečeno: jdeme
z extrému do extrému.
Co v takovém stavu dělat? Meditovat? Brečet? Být sám?
Bloumat? Spát? Zase brečet?
JO. Vlastně všechno tohle je správně. Je to součástí hojení míst v sobě,
které možná ještě nejsou plně připraveny na ten život, který jsme si my vysnili a
který v nás začíná teprve kvést...
Všechno tohle je i stálé pokračování v boji
kupředu.
I když jen ležíte na posteli s chaosem v hlavě a
s nechutí do ničeho, s tím tlakem na prsou JAK a CO bude… I TO je práce
na sobě. I TO je vaše praní se se životem a pilné kroky k vytouženému.
I TO znamená plně žít.
Nádech a výdech.
Vedu si dobře, jen moje tělo občas nestíhá.
Jen moje tělo ČLOVĚKA potřebuje občas polevit.
Můj přepal do všech cílů a neustálá práce na všem, co chci stihnout v tom nejkratším možném čase, mě
vyhodily až na lavičku v parku, kde jsem seděla s vlhkýma očima a
dívala se na lidi se sešitem v ruce, naprosto odevzdaná stavu, že nevím,
jak ZASE PSÁT.
Co světu říct? Co chce vlastně slyšet? Mám na to ve skutečnosti kapacitu? Mám opravdu potenciál to všechno dát?
Naprosto odevzdaná stavu… A
co teď? Co dál? Kam se zase hnout a proč se v tom svým vytrvalostním běhu
neustále zastavuju?
Dívala jsem se na skupinky všech těch lidí, párů i
jednotlivců a přemítala… Mají to oni srovnané? Žijí všichni tihle lidé podle
svých představ? Taky občas skončí vyprázdnění na lavičce a už nechtějí vstát,
protože neví, jakým směrem se vydat?
Došlo mi, že i já jsem častokrát tím, kdo se se smíchem prochází davem, zatímco na mě možná kouká někdo, kdo to v momentálním bodu svého života nemá tak úplně jasné.
Neříkám, že si každý prochází tou bipolárkou, která je z extrému
do extrému, ale… každý se občas musíme zastavit. Pobrat všechen ten ztracený dech.
V těhlech chvílích a obdobích mi nejvíc pomáhá si
zrekapitulovat, co všechno už je za mnou. Co všechno už jsem překonala. Najednou
ta chvilková prázdnota nevypadá zas tak bledě.
Občas se zkrátka podívejte, co všechno už jste zdolali a že tenhle
momentální stav se sice může zdát nepřekonatelný, ale pro vaši verzi za pár
let, to bude jen úsměvná situace. Jen střípek z těch životních strastí.
Někdy je fajn si uvědomit, že i když máte pevný
krunýř, který nechcete jen tak sundávat, protože jste přesvědčení, že si se
vším jako vždycky poradíte sami – že sami opravdu nejste. Že na světě bloudí více lidí,
než si zase najdou to svoje místo. Že někdy vás může až překvapit, u koho najdete
oporu a kdo vás zachytí těsně před tím, než se svezete na kolena.
Někdy je to jenom strach, který se v nás rozrostl za všechny
ty roky, a přitom už jsou věci kolem úplně jinak. Neposouváme se totiž jen my
sami, ale i lidi kolem nás, kteří se snaží držet tempo. Někdy je musíme přestat
vidět těma stejnýma očima jako kdysi, které patřily naším rozbolavělým verzím.
Nebojte se svěřit. Nebojte se otevřít.
Nemůžete všechny věci
do konce života dusit v sobě a s myšlenkou, že si poradíte jenom vy
sami. I slavné superhrdiny skolí jejich vlastní emoce, a to do té doby byli
schopni zachraňovat celý svět.
Možná, že přiznat si, že vám není úplně fajn a sundat si ten
krunýř, je jedna z těch nejstatečnějších věcí, kterou můžete udělat.
Proč?
Protože lidi potřebují lidi.
Není nás tu osm miliard,
abychom se všichni do jednoho míjeli.
Samozřejmě, že některé mineme velmi rádi, ale to neznamená,
že by to tak mělo být už napořád a se všemi.
Přeju hodně sil, a pokud jste to potřebovali slyšet... vedete si zatraceně skvěle.
Vaše, KM
.webp) |
Lidi potřebují lidi |
Komentáře
Okomentovat
Vítej.
Tento blog je posvatným prostorem pro otevřenost, zranitelnost a lidskost. Sdílím zde kousky své cesty s tím, že osloví ty, kteří jsou připraveni vnímat do hloubky.
Nejde mi o dokonalost. Jde mi o pravdu.
A proto, zde nepřipouštím žádný jed. Na světe je ho až příliš.
Nenávistné, útočné nebo zraňující komentáře budou bez dalšího vysvětlování smazány.
Každá bytost, která přichází s respektem a otevřeným srdcem, je zde vítána.
Děkuju, že jsi tady.
S láskou,
KM