NAPOSLEDY PŘIDÁNO

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ Na displeji telefonu mi blikalo teprve šest hodin ráno a budovou se už táhl nepříjemný zvuk píšťalek. Počkat! Píšťalek? Zmateně jsem zbystřila. No fakt! Pískali nejméně tři lidi. Okamžitě jsem se začala hrabat z postele a v pyžamu a rozvázaných kanadách sprintovala dolů. Ze schodů se valila celá pěchota a nahlas nadávala. Sir Ham a jeho garnizón stál ve vstupních dveřích budovy a v přísné lajně každý jeden z nich pískal, co nejhlasitěji to šlo. Můj rozespalý mozek se bolestivě otřásal. Vyměnila jsem si s Dantem roztěkaný pohled a on pokrčil rameny na znamení, že taky netuší, co se tu děje.  Henry dal píšťalku z pusy a očima projel nashromážděný dav na chodbě. Ostatní také přestali hvízdat. Charlie ještě dobíhal a chudák na posledním schodu v pantoflích uklouzl a povalil při tom Jonase. Dante jim pomohl se rychle sesbírat a pak jsme se všichni zaměřili na naše slavné generály. Asi minutu byli ticho a koukali na nás tak přísně, až jsem n...

Lidi potřebují lidi

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Občas se dostaneme do bodu v životě, kdy ztratíme perspektivu. Ztratíme tu svou původní vizi, kterou jsme měli. A to i tehdy, kdy jsme doposud byli plní ambic, plní odhodlání jít si za svými sny a cíli. 

I přesto, že jsme byli právě ti, co měli tu vůli a „drive“ do života skoro nejvíc.

Najednou to prostě nejde. Nemůžeme se hnout. Nevidíme dopředu. Nic nedává smysl.

V téhle fázi jsem se ocitla opakovaně. Je to taková bipolární horská dráha; jednu chvíli se život zdá být až příliš jednoduchý a jako úžasná pouť za veškerým naplněním, a v tu další je to přesný opak a propad do těch nejtemnějších zákoutí v nás samých. 

Lidsky řečeno: jdeme z extrému do extrému.

Co v takovém stavu dělat? Meditovat? Brečet? Být sám? Bloumat? Spát? Zase brečet?

JO. Vlastně všechno tohle je správně. Je to součástí hojení míst v sobě, které možná ještě nejsou plně připraveny na ten život, který jsme si my vysnili a který v nás začíná teprve kvést... 

Všechno tohle je i stálé pokračování v boji kupředu.

I když jen ležíte na posteli s chaosem v hlavě a s nechutí do ničeho, s tím tlakem na prsou JAK a CO bude… I TO je práce na sobě. I TO je vaše praní se se životem a pilné kroky k vytouženému. 

I TO znamená plně žít.

Nádech a výdech. 

Vedu si dobře, jen moje tělo občas nestíhá. 

Jen moje tělo ČLOVĚKA potřebuje občas polevit. 

Můj přepal do všech cílů a neustálá práce na všem, co chci stihnout v tom nejkratším možném čase, mě vyhodily až na lavičku v parku, kde jsem seděla s vlhkýma očima a dívala se na lidi se sešitem v ruce, naprosto odevzdaná stavu, že nevím, jak ZASE PSÁT. 

Co světu říct? Co chce vlastně slyšet? Mám na to ve skutečnosti kapacitu? Mám opravdu potenciál to všechno dát? 

Naprosto odevzdaná stavu… A co teď? Co dál? Kam se zase hnout a proč se v tom svým vytrvalostním běhu neustále zastavuju?

Dívala jsem se na skupinky všech těch lidí, párů i jednotlivců a přemítala… Mají to oni srovnané? Žijí všichni tihle lidé podle svých představ? Taky občas skončí vyprázdnění na lavičce a už nechtějí vstát, protože neví, jakým směrem se vydat?

Došlo mi, že i já jsem častokrát tím, kdo se se smíchem prochází davem, zatímco na mě možná kouká  někdo, kdo to v momentálním bodu svého života nemá tak úplně jasné. 

Neříkám, že si každý prochází tou bipolárkou, která je z extrému do extrému, ale… každý se občas musíme zastavit. Pobrat všechen ten ztracený dech.

V těhlech chvílích a obdobích mi nejvíc pomáhá si zrekapitulovat, co všechno už je za mnou. Co všechno už jsem překonala. Najednou ta chvilková prázdnota nevypadá zas tak bledě.

Občas se zkrátka podívejte, co všechno už jste zdolali a že tenhle momentální stav se sice může zdát nepřekonatelný, ale pro vaši verzi za pár let, to bude jen úsměvná situace. Jen střípek z těch životních strastí.

Někdy je fajn si uvědomit, že i když máte pevný krunýř, který nechcete jen tak sundávat, protože jste přesvědčení, že si se vším jako vždycky poradíte sami – že sami opravdu nejste. Že na světě bloudí více lidí, než si zase najdou to svoje místo. Že někdy vás může až překvapit, u koho najdete oporu a kdo vás zachytí těsně před tím, než se svezete na kolena.

Někdy je to jenom strach, který se v nás rozrostl za všechny ty roky, a přitom už jsou věci kolem úplně jinak. Neposouváme se totiž jen my sami, ale i lidi kolem nás, kteří se snaží držet tempo. Někdy je musíme přestat vidět těma stejnýma očima jako kdysi, které patřily naším rozbolavělým verzím.

Nebojte se svěřit. Nebojte se otevřít. 

Nemůžete všechny věci do konce života dusit v sobě a s myšlenkou, že si poradíte jenom vy sami. I slavné superhrdiny skolí jejich vlastní emoce, a to do té doby byli schopni zachraňovat celý svět.

Možná, že přiznat si, že vám není úplně fajn a sundat si ten krunýř, je jedna z těch nejstatečnějších věcí, kterou můžete udělat.

Proč?

Protože lidi potřebují lidi. 

Není nás tu osm miliard, abychom se všichni do jednoho míjeli.

Samozřejmě, že některé mineme velmi rádi, ale to neznamená, že by to tak mělo být už napořád a se všemi.

Přeju hodně sil, a pokud jste to potřebovali slyšet... vedete si zatraceně skvěle.

Vaše, KM


Darkary, Motivační blog, Sebeláska, Osobní rozvoj, Sebepojetí, Spirituální cesta, Sebejistota, Vztahy, Životní příběhy, Láska, Samota, Potřeba druhých
Lidi potřebují lidi

Komentáře