Nezapomínejte na to, co všechno jste už dokázali

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Měla jsem teď chvilkovou pauzu od blogu, protože mi docházelo, jaký přepal jsem si zase naložila...

Vydávat povídky do časopisu, třikrát týdně napsat na blog, chodit mezitím do školy, kde se absolutně zatím nevyznám a kam jsem první dva týdny měla dost velký problém vůbec trefit (UK a jeho třídy po celé Praze mi zajistily pomalu žaludeční vředy ze stresu), do toho domalovávat a seskládavat vernisáž, která mě čeká v prosinci, nenechat úplně zemřít moje sociální sítě, které byly za poslední rok opuštěnější než kdy předtím, taky cvičit a meditovat, abych se nezcvokla (ZASE!), jo a ještě dopsat svou milovanou Odpadlickou pěchotu, ke které se za boha nedokážu dostat, a ke všemu vyhovět všem pro jejich spokojenost, stihnout dobrovolné semináře pro svůj vlastní vývoj a lepší budoucnost a pomalu rozjíždět své vlastní podnikání a vytváření značky, která pomůže lidem s mentálním onemocněním, poruchami a tak podobně...

Když to teď vidím všechno shrnuté, a to v tom ještě ani není zakomponované všechno, dochází mi, že jsem opravdu MAGOR, pokud jsem si myslela, že bych to všechno mohla krásně zvládat bez stresu a bez rozpoložení, a že mi necvakne, když to budu chtít stihnout, v co nejkratším časovém úseku.

Jistěže jsem se pak dostala do úzkých, kdy jsem začala pochybovat naprosto o všem a stěžovala si svému nejlepšímu příteli, jestli je se mnou něco špatně, když NEDOKÁŽU POSTAVIT ŘÍM ZA JEDEN DEN a že mě to trápí...

Koukal na mě po těch osmi letech, co se známe, už jen s menším překvapením, poněvadž si na tu mou osobnostní horskou dráhu za roky zvykl. 

Povzdechl si, promnul si obličej a zavrtěl hlavou.

„A co kdyby sis třeba řekla, že to VŠECHNO, co děláš každej den, je pomalej růst k tomu velkýmu, co tě čeká nakonec? Jasně, ono je sice hezký, že budeš každej den jet na maximum, ale vždyť ty se ani nepochválíš. Nejsi schopná ani vidět, co už si dokázala. Je super mít velký ambice, ale sakra, Klári, když neuvidíš, že děláš dost, nikdy to k tvýmu vlastnímu úspěchu nepovede. Zblázníš se."

Přibližně něco takového jsem si z našeho rozhovoru odnesla. A jistěže má pravdu! A jistěže já budu mít pořád vtíravý pocit, že musím furt něco dělat, abych se cítila, že se nepoflakuju a dělám všechno proto, abych docílila toho všeho, co chci. (Ale pracuju na tom. Opravdu ano.)

Ale občas je třeba se vážně kouknout rok zpátky a uvědomit si ten pokrok byť jen za jediný rok. Pak se podívat o další rok zpátky, a to už víte, že jste ušli zatraceně velký kus cesty.

Když se totiž na ten rok zpátky podívám a uvědomím si, co byla tehdy moje nejniternější přání, zjistím, že teď to mám! Že jsem to dokázala. A i když během toho přišlo dalších sto jiných priorit a přání ještě větších, u nichž momentálně vidím přednost, zapomněla jsem, co si přála moje o rok mladší verze.

Nedělejte tu stejnou chybu a opravdu se sem tam ohlédněte. Před rokem jsem ještě zápasila s méněcenností, kdepak jen s ní, ještě jsem se NENÁVIDĚLA, neměla jsem ještě plně ráda ani to svoje tělo, neměla jsem takovou svobodu, neměla jsem tak utužené vztahy a moje úzkosti byly stokrát horší. A moje duševní stabilita ještě vůbec neexistovala.

A mohla bych pokračovat dál a dál a zjistila bych, co všechno jsem tehdy NEMĚLA a co všechno už mám teď. Co všechno jsem si tehdy myslela, že nepřekonám, a co jsem přesto dokázala. Jaké blbiny jsem si přála tehdy, u nichž dnes už nevidím takovou váhu, protože by mi nepřinesly takové naplnění, jaké mi přineslo čelit tam sama sobě uvnitř.

Byl to boj. Byl to krásný boj. Nejhezčí za můj život, protože mě dovedl sem k tomuhle sepisování. A já bych se na něj přesto nebyla ani schopna ohlédnout a zrekapitulovat si svoje velká i malá vítězství.

Nemusíte být miliardářem, nemusíte být známou celebritou, nemusíte sbírat tituly jak pokémony, abyste si mohli říct, že jste dokázali hodně.

Protože už teď jste dokázali.

Vaše vítězství, které VÁM přijdou přehlédnutelné, jsou pro někoho tím vítězstvím největším.

A pokud si potřebujete upravit svoje priority a ujasnit si v hlavě, co je pro vás momentálně nejdůležitější, mně jako člověku osobně pomohla odpověď Cameron Diaz v tolik neseriózním filmu Mejdan v Las Vegas. (Jo, i mě samotnou to překvapilo, ale zarylo se mi to do paměti natolik, abych o tom pověděla i vám.) 

„Radši nebudu dělat nic a budu šťastná, než dělat něco, co mě nebaví."

Vaše, KM 

NEZAPOMÍNEJTE NA TO, CO VŠECHNO JSTE UŽ DOKÁZALI