Nech to hořet: Můj boj s úzkostmi, které mě připravily i o schopnost mluvit

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

I přesto, že je teď můj blog převážně zahlcený Odpadlickou pěchotou, neznamená to, že vám přestanu předávat svá týdenní poslání dál. Mám totiž jedno citlivé téma, které chci rozebrat a k němuž jsem se dlouhou dobu neodvažovala pořádně vyjádřit. 

Asi jsem se s ním musela holt plně smířit, aby se o tom dalo jako o dalších věcech upřímně psát.

Úzkosti mám už pěknou řádku let a za poslední dva roky mi vygradovaly na maximum. A tehdy, kdy jsem začala se vším tím healingem překročily mou hranici natolik, až jsem nebyla schopna mluvit. Přesně tak. Jako kdyby mi ochrnuly hlasivky a já se nedokázala absolutně vyjádřit.

Vždycky jsem si opakovala, že jsem jen stresař a že to tak má každý. Ale je rozdíl mezi obyčejnou nervozitou z ústní zkoušky na vejšce, s novou interakcí se starší autoritou, nebo přímo úzkostný děs z JAKÉKOLIV interakce, absolutní neschopnost se vyjádřit, i když přesně víte, co máte říct, protože jste natolik ochrnutí palčivostí tam někde uvnitř, kterou nedokážete ani pořádně definovat. 

A tak se jen třesete, koktáte a začínáte slzet nad tím, že jste úplně nemožní.

PROČ NEMŮŽU BÝT SAKRA NORMÁLNÍ? PROČ TO JDE OSTATNÍM TAK SNADNO A SE MNOU JE VŠECHNO ŠPATNĚ?!

Můžou vám stokrát opakovat, ať se uklidníte, že o nic nejde... Můžou na vás i koukat skrz prsty, jako byste to snad dělali naschvál... ALE vy to i tak NEDOKÁŽETE VYSVĚTLIT.

A já vám chci říct, těm, co to mají třeba stejně, že to vysvětlovat vůbec nemusíte. Prostě je to součást vás, za kterou se nemusíte obhajovat a vinit a do níž nikomu nic není. Nemusíte na sebe tlačit jen proto, že neodpovídáte nějakým stupidním standardům ostatních.

Vy mluvit umíte. Umíte to skvěle a možná i daleko líp, než ti, které považujete za daleko schopnější. Jen jste se na základě špatných a pro vaše sebevědomí zničujících situací přesvědčili o tom, že tomu tak není. Zapomněli jste, protože všechny ty úzkosti zahltily vaše vrozené vlohy.

Na svoje vyjadřovací schopnosti jsem se poslední měsíce zaměřila. Už jsem si nechtěla nasazovat nálepku té, co nedokáže mluvit. Nechtěla jsem tomu věřit, protože jsem přeci dříve hrála divadlo, ve chvílích, kdy jsem se cítila bezpečně a dobře jsem byla nejukecanější ze všech, mluvila jsem i na videa svobodně a plynule... jen v realitě mi to dělalo holt šílenou obtíž. Netušila jsem proč.

JÁ UMÍM MLUVIT!

Jen mě traumata a následné úzkosti přesvědčily o opaku. Přivlastnily si mou identitu.

Chci vám jen říct, že se nenechte nutit ostatními do situací, co vám nejsou příjemné a co vás trápí a kvůli kterým se vám ty úzkosti ještě stupňují. Nerozumí vám a nikdy nebudou, pokud si tím sami neprošli a nezažili ten var uvnitř, tu žluč, ten třes. Nemůžou to chápat bez velké dávky empatie a vlastních zkušeností.

Ve vaší pozici si musíte říct VY SAMI, co chcete. 

Chcete svobodně mluvit? Chcete jít tam, kam se tolik bojíte, už beze strachu? Chcete zvládat situace, co jsou pro vaše úzkosti nemyslitelné, už s přehledem?

Já vím, že chcete, protože já to chtěla taky. Ale furt mi cosi tam uvnitř bránilo. Furt jsem cítila jistou bariéru mezi mnou a tím světem venku. 

Začala jsem samozřejmě na úzkosti meditovat, abych je vyplavila. Háček byl v tom, že aby se vyplavily, musíte si je prožít všechny znovu. Musíte je cítit. A TO JE TEPRVE BOJ. 

Váš vytoužený cíl se zdá být tím pádem ještě vzdálenější, protože při healingu se čistě náhodou dostávate ještě do skličujících situací a je to snad stokrát těžší než předtím. 

Léčit úzkosti je šílenství. Řeknu vám to narovinu. Zdálo se mi, že mi akorát gradují a že se to jen zhoršuje. 

Pravdou ale bylo, že jsem se jejich uzdravení ve skutečnosti vždycky bála, protože už jsem předem začala přemýšlet nad tím, že budu muset ve výsledku mluvit a být vystavena znovu všem těm situacím, které jsem před tím nezvládla. Anebo zvládla, ale pronásledovaly mě v intruzivních myšlenkách furt dokola po dobu měsíců. Ba ne, dokonce roků! Nespala jsem a cítila pachuť minulosti furt dokola. 

Přiznám se vám, že mi z toho přílišného přemýšlení začínalo už krapet hrabat. 

Až jednou, docela nedávno, jsem si řekla, že se svým úzkostem postavím čelem. Že je chci vidět plně, že je chci cítit plně. Věděla jsem, že abych je ze sebe plně vyplavila, musím se přestat bát a musím jim dovolit mnou projít. Stejně jako jsem během meditací a healingu válčila sama se sebou, že vlastně nechci opakovat cyklus traumat, že se bojím, že nechci znovu vidět to všechno, co se stalo.

Ale pak pokaždé, co jsem shodila ten svůj obranný štít a přestala se bát, protože pocit, že budu jednou v pořádku mě motivoval, už jsem se znovu při vzpomínce na určitou událost, co mě bolela, nebála. Postavila jsem se jí. 

A s úzkostmi to bylo podobně.

Častokrát se mi promítly do snů, spánkových paralýz a já cítila, jak ve spánku hořím, jak cítím bodavé jehličky milionkrát intenzivněji než kdykoliv předtím. Když jsem se posléze promočená vzbudila, cítila jsem se svobodněji a umordovaněji, jak kdybych s nimi opravdu bojovala v ringu. 

Vlastně to tak trochu je... Vaše tělo zápasí a prožívá úzkostné stavy pořád a pořád dokola, jak když do jednoho zápasníka opakovaně vší silou buší druhý.

Těch nocí bylo tolik, že je ani nespočítám. A nebyly to jen noci. Dělo se mi to samozřejmě i přes den a jak kdyby mě život naschvál házel přesně do těch momentů, kterých jsem se zuby nehty chtěla vyhnout. 

Pálilo to. Bolelo to. Až to nakonec začalo pálit a bolet méně.

A víte, kdy to pro mě bylo už snazší?

Ne tehdy, kdy mi okolí připomínalo, že musím. Ne tehdy, kdy mě okolí do těch nepříjemných situací tlačilo, abych se naučila plavat vhozením do vody.

BYLO TO TEHDY, KDY JSEM CHTĚLA SKOČIT JÁ SAMA.

Protože o tom to celé je. Vy sami si musíte určit, co chcete. Vy sami si musíte určit, kdy je vhodná doba na to účastnit se toho nejtěžšího zápasu s vaší vlastní přípravou a tréninkem. Nikdo jiný vaše tělo a vaše limity nezná. 

Dělalo mi například problém MHD. Když byl zkrátka plný vagón a já musela stát u dveří, celou jízdu na další zastávku jsem přemýšlela, co budu dělat při vystupování. Panikařila jsem z toho pocitu, že budu lidem zaclánět, protože se jim nedostatečnou rychlostí třeba nevyhnu. A tak jsem klidně vystoupila dřív a byla jsem schopna obejít celou zastávku křížem krážem, klidně i celé místo, kde mě metro vyhodilo, abych si počkala na to další, kde už si stoupnu lépe. 

Vystoupila jsem zkrátka dřív s tím, že přijdu pozdě na sraz, do školy, kamkoliv, jen proto, že mě moje úzkosti překonaly a vyhrály...

MOJE ÚZKOSTI MĚ PŘEKONALY A VYHRÁLY...

Až do chvíle, kdy jsem si nezopakovala tenhle svůj problém desetkrát v hlavě a nezačala se tomu hlasitě sama smát. Smála jsem se tomu, že mám chorobný strach z tak stupidní věci, a přitom se nebojím daleko horších životních překážek. Nebojím se smrti, ale tohle je pro mě horor? 

Nebyla jsem na sebe zlá, protože jsem to přijala jako svou součást. Smála jsem se tomu stejně přihlouple jako se směju i svým vtipům. A pak jsem chodila víc a víc sama do metra a trénovala s úsměvem tenhle svůj menší problém, dokud se moje myšlenky plně neuklidnily.

Dělalo mi problém jít se najíst někam sama. Objednat si a pak si sednout. Stresovalo mě to ještě den, vlastně týden, před tím, než jsem tam měla vůbec jít a byla bych schopna klidně nejíst, jen abych tomu nemusela být vystavena. Stejně tak to bylo i s poštou, nákupem, vlastně skoro VŠÍM.

Dokud jsem se tomu zase a jenom nezačala smát. 

Přehrála jsem si ten nejhorší možný scénář v mysli, který může nastat, přidala mu komickou stupidní hudbu a následně pokroutila nad svou miniaturou v daném snímku hlavou na znamení, že JO. JO, TOHLE STŘEVO JSEM JÁ. 

Jak řekl můj nejlepší kamarád: „Tebe někam poslat je sázka do loterie!"

A měl a má pravdu! Je to sázka do loterie. Je to součást mě a vždycky, kamkoliv jdu, jsou z těch mých úzkostí a zážitků zatraceně super příběhy, i když se během nich třesu jak ratlík v dešti. 

NO A CO?! JSEM TO JÁ A PŘESTALA JSEM SE ZA TO STYDĚT. 

Naopak. Začala jsem se tomu smát stejným způsobem jako nade mnou se smíchem okolí kroutilo hlavou. Najednou mi to všechno začalo jít snadněji. 

Jistě, musela jsem to všechno sebou v rámci meditací nechat projít a byl a je to pořád ještě boj, ale jakmile jsem na to začala nahlížet jako na docela komickou náplň mého života, dostalo to ihned lepší barvy.

Tak panikařím! Tak z úzkostí dělám hovadiny! Tak jsem dostala panický záchvat před ústní zkouškou a kantor musel otevírat okna a nabízet mi pomalu celé menu s drinky, protože to v životě nezažil. A ano, taky jsme vedli během toho celého extempóre spolu konverzaci jak ze sitcomu! 

Ale když se na to zpětně podívám... Tu zkoušku jsem zvládla za A, protože pak jsem si srovnala myšlenky a i když můj přednes byl koktavý, na papíře byly všechny vědomosti. Byly ve mně, protože jsem VŠECHNO VĚDĚLA, jen to holt muselo mít průběh, nad kterým už dnes slzím smíchy. 

A mohla bych vyprávět miliony dalších příhod, kdy mě úzkosti ochromily natolik, že jsem ze sebe vypravila věci, nad kterými jsem pak brečela a fackovala se. Mohla bych převyprávět situace, kdy jsem kvůli nim udělala rozhodnutí, nad kterými ostatním zůstával rozum stát, ale já je i tak nedokázala vysvětlit. Mohla bych vyprávět a vyprávět a byla by z toho celá kniha, která by ve výsledku měla komický žánr, protože jsem to přestala brát tak SERIÓZNĚ. Protože jsem se tomu vystavila ve vší své choulostivosti, nahotě, zkrátka bez filtru.

Protože už to bolelo dost dlouhou dobu na to, aby to muselo bolet ještě dál. 

Teď je to jednoduše celá nekonečná série mých pomazů a mám je ráda, protože jsou pořád mojí součástí. A jistěže další přibudou, ale už se nad nimi budu zpětně zase jen smát. Už tomu nedávám takovou vážnost.

TO mě od mých úzkostných stavů osvobodilo nejvíc. Řekla jsem si, že se tomu všemu chci nechat vystavit a chci sbírat další a další příběhy, nad kterými se ostatní budou bavit a vrtět hlavou. A já se chci smát s nimi, protože díky tomu zjišťuju, že dostávají podobu hrůznou jen tehdy, kdy jim to povolím. A když se jim zasměju a přidám tu komickou hudbu, najednou je z nich Snape v šatech a klobouku. 

PROTOŽE PŘESNĚ TAK TO FUNGUJE!

Nebylo to lehký. Nebylo. A každý, kdo úzkosti plně prožil a prožívá mi dá za pravdu. Může to trvat i spoustu let a každý musí najít svou vhodnou alternativu pro to, jak je překonat. Mně prášky nepomohly. Mám citlivou chemii v mozku a naopak se mi tím ještě zhoršily... Ale našla jsem si i tak cestu ven a vím, že můj boj se chýlí ke konci.

Přeju vám hodně síly, a pokud jste to potřebovali slyšet, tak VY to dokážete!

Vaše, KM

NECH TO HOŘET: MŮJ BOJ S ÚZKOSTMI, KTERÉ MĚ PŘIPRAVILY I O SCHOPNOST MLUVIT