Dívala jsem se ven, převalená na boku. Koruny stromů se jemně pohupovaly do rytmu nočního větru. Bylo ticho. Urputné ticho, které až řvalo svou nepříjemnou vlezlostí a způsobovalo mi úzkostný pocit všude v těle. Hlasy v hlavě tak dostávaly ještě větší prostor k tomu mi připomínat, jak na nic je teď moje momentální životní situace.
Bála jsem se i rozsvítit a číst si, aby mě nepřišel napomenout Sir Ham, nebo jsem náhodou nepřipoutala pozornost kohokoli v té černotě venku.
Přála jsem si mít aspoň to blbé připojení k internetu, abych si jako vždycky při insomnických chvílích pustila film, nebo seriál a unavila se při něm.
Takhle sama jsem se nikdy necítila. Byla bych snad i vděčná za hloupého spolubydlícího, který by nahlas chrápal a protrhoval přílišné ticho reálným nepříjemným tělesným zvukem.
„Mami? Tati? Brácha? Jste tu?" zašeptala jsem do ticha, ale odezvou mi byla jen ozvěna mého třesoucího se hlasu uvnitř hlavy. „Jen jsem chtěla, abyste věděli, že jsem v pořádku. Že budu v pohodě," pokračovala jsem. Bylo to poprvé, co jsem na ně začala takhle mluvit. Nepočítala jsem do toho ani svůj proslov při pohřbu před bandou lidí, kteří mi byli v podstatě cizí. Byl to proslov plný slz a přes pláč mi nebylo pořádně rozumět. Stejně jako moje trapné postávání u náhrobku, u něhož jsem vlastně ani nevěděla, co říct. Ne. Tohle se mi zdálo mnohem osobnější. „Chybíte mi. Nevím, co dělat. Nevím, jak s tímhle životem naložím, ale chci, abyste věděli, že na vás myslím a že budu bojovat. Budu bojovat každou částí sebe, abych udržela naši krev hrdou. Nezklamu vás," ujistila jsem je, ale možná se tím jen snažila ujistit samu sebe. I tak mi to ale na malou chvíli pomohlo. Musela jsem se posouvat malými krůčky, abych se jednou mohla v těhlech slovech utvrdit.
Převalila jsem se na břicho, na němž jsem vždycky usnula rychleji. Bylo mi úzko, ale věděla jsem, že brečet nebudu. V životě jsem se nabrečela dost a po posledních zážitcích už jsem vnímala, že mi slzné kanálky vyschly i do takové míry, že už ani v soukromí si nepopláču. Byla jsem emočně oploštěnější než v jakékoliv předešlé životní etapě.
...
Nic nehumánějšího než vstávání v sedm ráno snad být nemohlo. Nařídila jsem si budík, abych měla alespoň půl hodiny na přípravu a stihla se umýt a obtáhnout si oči černou linkou. Sice jsem rozhodně nevypadala vyspale, nic moc jsem včera nesnědla a rozhodně jsem si nedokázala představit, že do sebe po rozcvičce narvu snídani, ale svou unavenost ze života jsem vždy dokázala výrazně namalovanýma očima zamaskovat. Poskytovaly mi jistou obranu a neproniknutelnost před okolním světem.
Koupelnu jsem si včera stihla vydrhnout, abych se v ní nemusela štítit umýt. Ještěže mi to myslelo a vzala jsem si s sebou všechny možné hygienické prostředky. Tuhle připravenost do nepohody jsem zdědila po mámě a stejně jako ona jsem dokázala jakoukoli nechutnou kobku zútulnit a zpříjemnit.
Opláchla jsem si obličej a stoupla si na špičky, abych na sebe viděla do čtvercového zrcadla s prasklinami na krajích. Nechápala jsem, kdo ho pověsil tak pitomým způsobem, že se do něj člověk nemohl podívat, aniž by si při tom zlomil páteř.
Vysadila jsem ho z hřebu a opřela ho o stěnu za stolem v rohu místnosti. Když jsem se usadila a konečně viděla svůj obličej, zamrkala jsem v překvapení. Kdyby mělo zoufalství fyzickou podobu, vypadalo by přesně takhle. Propadlé tváře nedostatečným stravováním, černé pytle z nevyspání a oči propletené roky válčením a trápením se s nestabilní psychikou. Vypadala jsem jako staré dítě.
Nalíčila jsem si oči a korektorem si trochu zahladila ty černé koláče. Teď jsem aspoň působila jako mrcha unavená životem. To byla nejlepší obrana proti mužskému pohlaví, které by si mě dovolovalo podceňovat.
Za pět minut měla píšťalka Sira Hama prorvat okolní klid. Aspoň, že jsem už byla na nohou a mohla se v poklidu kontrolovat před zrcadlem. Módní přehlídku jsem tu provozovat moc nemohla, jak jsem měla ve zvyku. Potřebovala jsem jen volné hadry, jejichž poškození a následné ztráty mě nijak nezamrzí. V černé teplákovce a kožených kanadách jsem vyšla z pokoje zrovna ve chvíli, kdy Sir Ham z plných plic hvízdal. Ten zvuk jsem nesnášela a nedokázala si představit, že ho budu poslouchat ještě dalších x měsíců.
S povzdechem jsem přidala do kroku, abych nebyla poslední, kdo přijde na nástup. Seběhla jsem po schodech a překvapilo mě, že je všude po budově prázdno. Rozbušilo se mi srdce při myšlence, že se čeká už jen na mě.
Vyběhla jsem na dvůr, kde stál samotný velitel s píšťalkou v puse a vydýchával se, než ji zase pěkně provětrá.
„Nemusíš tak uhánět, Karin. Ty bídáci jsou ještě nejspíš v posteli," povzdechl si Sir Ham a na mě se přívětivě usmál. „Jsem vděčnej, že alespoň někdo tu dodržuje pravidla a je tu přesně v sedm třicet." Úsměv jsem mu oplatila a stoupla si do neviditelné lajny před něj. Byla jsem ráda, že už se na mě po včerejšku nezlobí a že mi moje nespavost byla pro jednou i k užitku.
„Já moc ranní ptáče nejsem, ale... v novým prostředí se stejně moc nevyspím," řekla jsem tiše a podívala se na špičky svých bot. Ještě včera večer jsem z nich drhla špínu, a teď se v mírném slunečním svitu leskly.
„Vypadáš unaveně. Spala si vůbec?" staral se Sir Ham ihned a já jen kývla, abychom to nemuseli dál řešit. Nejspíš by se vyptával dál, ale banda zívajících mladých mužů ho naštěstí nenechala. Byla jsem jim vděčná. Nepotřebovala jsem chůvu.
„No to je dost! Všichni máte zpoždění! Za trest deset kliků. A honem!" křikl naštvaně a mužstvo se znaveně snížilo k zemi a začalo klikovat. „Fleming je zase kde?!" zaburácel ještě hlasitěji, když drzého dlouhána v davu nezahlédl.
„Čistil si zuby, když jsme odcházeli," sdělil zadýchaně Jonas ksichtem k zemi.
„To mohl udělat po rozcvičce! Já ho asi za-"
„Jsem zde. Mám těch kliků udělat rovnou dvacet?" zeptal se nesměle Dante, když k nám doklusal.
„Třicet. Za to, že mě sereš!" prskl Sir Ham a já se uchechtla. Dante jen bezstarostně pokrčil rameny.
Ostatní už se zvedali a on začal pohotově klikovat. Kliky dělal ukázkově, to jsem mu musela přiznat. A narozdíl od několika nejmenovanných jedinců mu to nedělalo žádný problém.
„Předvádí se před Karin," zaslechla jsem mluvit tiše Felixe a odfrkla si. Ten kluk opravdu neví, kdy zavřít pusu.
„To, že se udržím v pohodě na rukách a nezdechnu po druhým kliku narozdíl od tebe, Craigu, ještě neznamená, že se předvádím," sjel ho Dante ze země a Felix mu ukázal prostředníček.
„Nechte toho už takhle po ránu!" okřikl je Sir Ham a uznale kývl na Danteho, když svůj trest poctivě dokončil. Ten pohotově vstal a oprášil si ruce, jako kdyby právě nemusel zvedat celou svou váhu hned třicetkrát.
„A takhle to bude vždycky, pokud nebudete respektovat moje pravidla! A budu to zhoršovat!" zařval na ně Sir Ham, když už jsme stáli všichni v pozoru. „Jediná Karin tu byla na čas, ba ještě dřív! Ke všemu se stihla upravit, učesat, umýt a další věci... a vy všichni vypadáte jak pytel hoven bez morálky! A to je to Karinina první rozcvička!" hulákal a pochodoval před námi opět jako pravý generál. Malinko jsem zrudla, když si mě celé mužstvo začalo zaujatě prohlížet.
„Je to ženská. Ty jsou zvyklý vstávat ještě před svítáním, aby stihly všechny ty píčoviny okolo," ozval se, kdo jiný, než můj milovaný mistr Dante.
„Zkurvenej sexisto," zamumlala jsem tiše, ale určitě mě musel slyšet, protože po mně vzápětí střelil pohledem.
„Z toho si vy, muži, a dokonce i já, můžeme vzít příklad. Ženy jsou v tomhle pro nás vzorem," utřel můj feministický společník Sir Ham Danteho zas a znovu a já mu věnovala ten nejkrásnější úsměv. „a teď už se, vy tupci, rozběhnete! Kolem celýho obvodu dvě kolečka. Nejdřív se ale trochu protáhněte, ať si nenatáhnete svaly. Až doběhnete sem, což by vám mělo zabrat MAXIMÁLNĚ deset minut, dáme si tornádo!" usmál se na nás jízlivě a pískl, abychom se hned začali protahovat. Všichni v protestu zasténali. Vyděšeně jsem se podívala na Moea, který se taky zatvářil ztrápeně.
„Co je to proboha tornádo?" zašeptala jsem směrem k němu, zatímco jsem se zahřívala krouživými pohyby rukou.
„To je Hamova specialita. Během posledních pěti minut je z nás schopnej vytřískat duši už po ránu," odpověděl mi tiše Moe ohnutý v pase.
„A do prdele," vydechla jsem ve svém rodném jazyce až příliš nahlas a pár kluků z mužstva včetně Danteho se na mě s povytaženým obočím obrátilo.
„Co že to?" zeptal se Moe a rychle se vzpřímil.
„Češtinou se zkrátka všechno vystihne nejlíp," pokrčila jsem rameny a Sir Ham se na nás zamračil.
„Můžete běžet!" pískl na nás a já vystartovala za bandou kluků. Rozhodně jsem jim nemohla stačit. Dante se okamžitě dostal kupředu, aby nejspíš všem ukázal, že jeho dlouhé nohy jsou výhodou a dvě kolečka, z nichž každé mělo asi 800 metrů, bude mít odsprintované raz dva.
Já jsem se tedy moc nehnala. Spokojeně jsem si klusala ve svém volném tempu. Ne příliš rychle, ale taky ne příliš pomalu. Držela jsem se pohotově za rychlejší bandou. Nebylo přece kam spěchat.
„Koukám, že hubu plnou keců bys měla, ale rychlost nemáš, Karin. Kochej se pohledem na moje záda, protože to bude teď tvůj nejčastější výhled!" křikl na mě zepředu Dante otočený čelem, běžíc pozadu, když jsem se při běhu nezúčastněně rozhlížela okolo.
Mužstvo se začalo chechtat a on se zase se samolibým úsměvem obrátil a vztyčil mi prostředníček. Následně zrychlil, aby tím svoje arogantní slova podtrhnul. Pokud něco neměl dělat, bylo to nasrání mě hned po ránu. Debil.
„Uvidíme," zašeptala jsem a předběhla hlouček přede mnou, který ke mně překvapeně natočil hlavu. Dante byl ode mě dál a běžel dost rychle, ale sebrala jsem sílu a sprintovala jeho směrem. Nezapomínala jsem pořádně dýchat, i když to místy znělo jako nafukování bazénu rozbitou pumpičkou. Vždycky mě v tom buzeroval brácha, když už mě někdy vytáhl na ty jeho pravidelné maratony. Dostatečným kyslíkem v plicích jsem mohla vydržet daleko dýl.
Dante si mě zatím nevšiml, a tak trochu zpomalil. Měla jsem díky tomu šanci doběhnout až k němu. Zařadila jsem se s úsměvem po jeho boku a on sebou leknutím trhl.
„Oh, bože. Tenhle výhled je mnohem lepší!" kochala jsem se volným prostranstvím před sebou. Byla jsem zadýchaná, ale cítila jsem v těle proudící adrenalin, který mě hnal kupředu. Dante byl nejspíš ještě stále v průběhu překvapení, protože pořád běžel na něho až moc volným tempem. „V cíli mi můžeš políbit moji ctěnou prdel!" Poslala jsem mu vzdušný polibek a druhé kolečko začala sprintit ohromnou rychlostí. Věděla jsem, že nejsem schopna tuhle běhací prkotinu vyhrát a že za chvíli ze mě nápor energie vyprchá, ale nemohla jsem ho zanechat v omylu, že si ke mně může všechno dovolit.
„JOOO, KARIN! BĚŽ!" křičeli kluci z mužstva, ale já se neohlížela. Beztak byl těsně za mnou, jen mi nechával náskok. Slyšela jsem těžké dopady jeho podrážek, ale nepolevovala jsem.
„Slušný, mrcho," ozval se za mnou jeho hlas. „ale stejně se nad tebou neslituju a nenechám tě vyhrát," vydechl už vedle mě.
Blížili jsme se do finishe a já už na sobě začínala pociťovat, že slábnu. Nebyla jsem na dlouhé sprinty zvyklá. Nebyla jsem zvyklá ani na normální běhání. Nikdy jsem v něm nenašla přílišnou vášeň. Možná jen tehdy, kdy jsem se opila a nalitá běžela za neznámým cílem.
„O to ani nestojím, kokote!" prskla jsem a stále se koukala před sebe. V hlavě mi hrála ta pitomá písnička - Když nemůžeš, tak přidej víc. Vždycky jsem ji nesnášela, protože mi nedávala absolutní smysl. Zátopkovi se to kecalo, když běhal celý život.
„Nejsi unavená, Karin? Nechceš to vzdát a radši to do cíle dojít?" pošťuchoval mě naschvál ten zmrd, kvůli kterému jsem v paličatosti ignorovala i protesty svého těla na neočekávanou zátěž. I přesto, že byl zadýchaný, vypadal na to, že by uběhl pohotově klidně dalších deset koleček. Za to já bych se už nejradši s vyplazeným jazykem svalila na zem.
„Já to nikdy nevzdávám. Bohužel,” zasyčela jsem a srdce mi zaplesalo, když už jsem ve svém zorném poli registrovala Sira Hama na dvoře.
„Jak to myslíš ,bohužel’?” nechápal Dante. Když se mnou mluvil, bylo to lepší. Soustředila jsem se na víc věcí. Moje potřeba dělat víc věcí naráz se projevovala i v pitomým běhu.
„Bohužel, vždycky všechno nakonec přežiju. I takovýho idiota jako seš ty," pálila jsem při každém dopadu nohy na tvrdý povrch jedno slovo za druhým. Dante mě kupodivu poslouchal a nesnažil se mě předbíhat.
„Seš fakt šílená, víš to?" pronesl s výdechem, když už jsme dobíhali. Ještě jsem okusila víc sil, abych se do cíle nedoloudala. S Dantem jsme dorazili k Siru Hamovi a posléze popocházeli okolo sebe, abychom se vydýchali.
„To byl výbornej výkon. Zvládli jste to za pět minut. Kdybyste nekecali, mohli jste to dát klidně ještě rychlejc. Ale jsem rád, že vás ta vzájemná averze aspoň žene k lepším výsledkům," usmál se na nás velitel a následně se podíval na stopky ve svých dlaních, které nejspíš vyštrachal z kapsy při startu. „Karin, si skvělá běžkyně. Dante měl co dělat, a to je nejrychlejší z mužstva," pochválil mě Sir Ham a Dante se ušklíbl. Já byla určitě rudá jako jahody v nálevu.
„Šetřil jsem se. Uběhl bych to i s ní na zádech za lepší čas," neodpustil si Dante, ale Sir Ham jen mlčky kývl a bedlivě sledoval hlouček běžců, který se záměrně loudal, aby nejspíš nemusel absolvovat to všemi tolik oblíbené tornádo. „ale... no... překvapila si mě. Nebyla si nejhorší," sklonil mi snad něco jako poklonu a pak se zamračil, jako by tomu snad sám nemohl uvěřit.
„No, za to tys byl dost špatnej. Já jsem kuřačka a běhám v životě jen když nestíhám," odlehčila jsem divnou atmosféru a sundala si mikinu, protože jsem opravdu netušila, jak reagovat na jeho skoro komplimenty. Dante se usmál a blíž se ke mně sklonil.
„Taky jsem občasnej kuřák,” konstatoval a já si dala ruku v bok.
„A já nestíhám vlastně pořád," trumfla jsem ho a on zvedl koutek rtů nahoru možná dokonce v upřímným pobavení.
Sir Ham začal vehementně pískat, aby mužstvo popohnal.
„Vy tlupo šneků, okamžitě přidejte! Jinak nebude žádná snídaně a tornádo bude o deset minut delší!" zařval na ně a v tu ránu se všichni tak opřeli do tempa, že se za nimi až valil mrak špíny. Když konečně doběhli k nám, Sir Ham si naštvaně odplivl.
„Tak a teď písknu a vy během pěti minut podáte ten nejlepší možnej výkon. Je to jasný?" rozkázal a já zhluboka vydechla. Ještě jsem měla v krku nepříjemný škrab. Tohle, že byla rozcvička? To byl rovnou celý vojenský dril. „K zemi!" zahřměl velitel a opět pískl.
Tak jsem se přeci jen nemýlila, že tuhle frázi od něj jednou zaslechnu. Slovo držel, jen co je pravda. Všichni jsme se svalili naráz na špinavou zem a já zanadávala.
„Pět kliků!" křikl Sir Ham za doprovodu mého protestného kvílení. Pokud mi něco nešlo, byly to kliky. Bratr mě s nimi vždycky mučil, ale já si na ně přišla moc slabá. Znaveně jsem střídavě pouštěla tělo k zemi a posléze zase nahoru. Samozřejmě, že jsem byla nejpomalejší.
„Není to trochu krutý? Chtít po holce, která je tu ke všemu nová, to samý, co po nás?" zeptal se káravým tónem Moe Sira Hama, který se nejistě díval na to, jak se škrábu na nohy.
„Karin, ty můžeš dělat dámský kliky. To je jasný," konejšil mě velitel, ale mně už to teď bylo docela jedno. Musela jsem si přeci zvyknout na tu fyzickou námahu, před níž mě sám na začátku varoval.
„Vztyk a deset dřepů!" Sir Ham pískal jak divej a já se dala do dřepování. Dřepy mi naštěstí nevadily. Ty jsem dělala dokonce i dobrovolně.
„Nohy do pravýho úhlu, krucinál, Crane! Zničíš si kolena!" napomenul jako vždycky hubeňoura, který vypadal na to, že za chvíli zkolabuje. Nebo se chudák možná ještě neprobudil.
„A angličáky, šup!" diktoval dál, když jsme dodřepovali. Zasténala jsem a dala se tedy do dalšího pokynu. Doléhalo ke mně funění ostatních. Nechtěla jsem radši vědět, jak moc je slyšet to moje. „Dokud nepísknu!" ječel Sir Ham, když se pár kluků z mužstva pozastavilo, aby nabrali dech. Já se neopovažovala na velitele ani podívat. Zase pískl. „Sklapovačky!" zadal další povel a já si odevzdaně lehla na zem, pokrčila nohy a snažila se přitahovat tělo ke kolenům co nejefektivněji. „Makejte! Pořádně!" popoháněl nás, jako bychom už tak dost nevěnovali jeho rozkazům úsilí.
„A tady vidíš, proč je tornádo po běhání tak neoblíbený," ucedil mým směrem Moe a já chápavě kývla, protože na víc jsem se momentálně nezmohla. Musela jsem být nevzhledně rudá. Cítila jsem, jak mi hoří obličej a dokázala si představit, že kdyby mě National Geographic zdokumentovali, lidi by si mě stoprocentně spletli s Makakem.
„A posledních deset kliků, šup!" S kňučením jsem se opět zapřela na rukou. Tentokrát jsem ale už opravdu dělala dámské, aby mi nezkolaboval systém.
„Tak a kdo je hotov, může jít vykonat hygienu a pak přijít na snídani. Prominu vám malý zpoždění. Lepší, než abych při jídle cejtil smrad zpocenejch prasat!" pronesl závěrem a usmál se. Pak pomalu spokojeně odkráčel, když už jsme všichni docvičili.
„To je nelidský takhle po ránu!" zabrblala jsem a oprášila se od suché hlíny. Zase jsem mohla jít celá do pračky.
Kluci, kteří mě slyšeli, přikývli a pak si začali stahovat zpocená trička. Pokud bylo něco výhodou na tom být součástí mužstva plného vycvičených kluků, bylo to tohle. Po očku jsem si prohlédla jejich lesknoucí se svaly a šlachy a se sklopeným pohledem se sama sobě ušklíbla. No co? Jsem taky jenom člověk.
S úsměvem jsem se ale raději vydala do budovy, abych nepůsobila jako vlhká třináctka.
„Hej, Karen, máš tu mikinu!" zavolal na mě Dante a já se naštvaně otočila, abych mu dala opět jasně najevo, jak mě ta jeho zkomolenina mého jména vytáčí. Když se ke mně ale blížil polonahý, s tričkem přehozeným ležérně přes rameno a mou mikinou v ruce, nějak mi asi došla slova. Tetování velkého kříže na boku žeber a nečitelné malé nápisy všude po těle se mu vlnily při chůzi a já opravdu neměla jinou reakci než blbé čučení. „To tě ta rozcvička tak vyřídila, že už se ani neskloníš pro mikinu?" utahoval si ze mě a já protočila očima a mikinu si od něj otráveně převzala. Snažila jsem se koukat kamkoliv jinam, jen ne na něj, abych mu ještě víc nekrmila jeho přerostlé ego.
To, že největší kretén tady musel mít tělo lépe vytesanější než Michelangelův David, mi rozhodně nezvedalo náladu. To nemohl bejt Dante přímo fyzicky odpornej? Proč jeho krevetí mozeček strčili do tak atraktivní hory masa?
„Ne, já jen zkoušela, jestli mi ji jako poslušnej pejsek přineseš," usmála jsem se na něj přesladce a vešla do budovy. Následoval mě s tichým smíchem.
„Ty prostě vždycky musíš mít poslední slovo, co?" zavolal na mě ještě, když jsem začala vybíhat schody do svého pokoje, abych se umyla. Ohlédla jsem se na něj. Kráčel do sprch a díval se mým směrem.
„Jo. Jaký to je poprvý v životě něco uhodnout správně?"
Vypálila jsem dřív, než po mně stačil mrsknout svoje připravené tričko.
.webp "ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ČTVRTÁ KAPITOLA")
Původní komentář z Wattpadu (@caroline04h): Já ty dva žeru!🤍
OdpovědětVymazat