ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DESÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

V noci jsem se převalovala jako obvykle.

Nemohla jsem spát a navíc jsem měla křeče v břiše. Nejspíš z hladu. Byla pravda, že jsem za poslední dny nesnědla skoro nic. Nechtěla jsem ale žádné sbalené tyčinky nebo brambůrky z Prahy. Měla jsem chuť na tu blbou žemli ze včerejších praxí.

Zanadávala jsem a posadila se na posteli. Nebyl ztřeštěnější nápad, než se v téhle jeskyni proplížit do kuchyně a něco ukrást. Ale nemohla jsem si pomoct. Něco jsem do toho břicha dostat musela. Moe měl pravdu, že živit se jenom heetama, doplňky stravy, kafem a sem tam něčím nutným, nebyla nejlepší vyhlídka, i přesto, že jsem to praktikovala většinu dospívání až doteď.

Ve svém velkém triku s potiskem Jokera jsem si stoupla na ledovou kamennou podlahu a raději si navlékla tepláky. Opravdu jsem nestála o to, aby mě někdo viděl v kalhotkách. Vyštrachala jsem i ponožky, aby mi chodidla nepleskaly po schodech.

Pokusila jsem se, co nejtišeji otevřít ta vrata, co vedla do mého pokoje, a vytáhla klíč ze zámku. Malinko zavrzala, ale díky mým pomalým pohybům nevytvářely tak příšerný hluk. Do karet mi i hrálo, že jsem byla v opačném křídle než kluci, takže mě nikdo ani nemohl slyšet. Celá tahle budova vydávala v noci mnohem prapodivnější zvuky.

Zamkla jsem a docupitala ke schodům. V chodbě sálalo ticho až na občasné neidentifikovatelné prasknutí. Tlouklo mi srdce návalem adrenalinu. Bylo chvíli po druhé ráno. Říká se, že čas démonů nastává přesně ve tři, takže jsem měla čas, než mě nějaký polapí. Tiše jsem se těm svým momentálně nepodporujícím myšlenkám zasmála.

Sešla jsem schody a zamířila do kuchyně přes jídelnu. Ani jsem upřímně zatím nevěděla, kudy by se tam jinudy dalo vejít. Vešla jsem neohraničeným průchodem a ocitla se ve veliké místnosti se vším, co by vojenská kuchyně nejspíš měla obsahovat. Obří železný pult, který vypadal spíš pro pitevní účely, lednice, do níž by se vešly zásoby celé Libérie, a spoustu skříněk, špajzů a pultů.

Zamířila jsem k lednici. To bylo asi to jediné, na co jsem si tu momentálně troufnula sáhnout a u čeho bylo zaručené, že tam něco poživatelného najdu.

Opatrně jsem ji otevřela a vyvalilo se na mě ozařující světlo, které mi na moment způsobilo mžitky a náběh na epilepťák. Zamžourala jsem na zásoby a přešlapovala nerozhodně na místě. Všechno bylo v krabičkách a konzervách, ale nechtěla jsem je otevírat, protože bych tím jistojistě způsobila takový hluk, že by sem přiběhl i ten liberijskej prodejce ze stánku. 

Pak mě ale zaujala poloprázdná sklenice s kyselými okurkami a bylo rozhodnuto. Ať si na mě klidně přijdou, tohle jsem tu nemohla jen tak nechat.

Vzala jsem si ji s širokým úsměvem do náruče, zavřela tu solární krabici a chtěla se vydat nazpátek do pokoje, když jsem zaslechla nějaký rámus u zadního průchodu. Zamrazilo mě. Vtěsnala jsem se do nejbližšího špajzu překrytého závěsem a sedla si na zem. Bylo tu útulno, ale představa havěti, která se na mě mohla každou chvíli snést, mě držela v křečovitém klubíčku. Pak jsem se ale uklidnila faktem, že v kuchyni se to všechno muselo z hygienických důvodů určitě likvidovat, a lépe se uvelebila.

Naslouchala jsem zvukům, zatímco jsem pomalu otevírala víko od sklenice. Slyšela jsem mužský šepot a dívčí hihňání. Počkat... dívčí? Široko daleko jsem tu byla jen já. Teda ještě kuchařky, ale ty jsem tu vídala minimálně.

Ozvalo se další hihňání, tentokrát vyšší. Paráda. Jestli to byly ty dvě nádhery z kuchyně se Sirem Hamem za zadkem, tak jsem měla náběh na pořádný průser.

Tiše jsem chroustala okurku a skrz malou škvíru mezi závěsem a dřevěným rámem rozeznávala obrysy tří různých těl, které se přemístily k pitevnímu pultu.

„Dante," vydechla ta nižší postava s kypřejšími rysy a španělským akcentem. 

A do prdele! Že já radši nezůstala v pokoji. Tohle byl snad nejbizarnější zvrat událostí, který se mi při spontánním nočním výletu mohl přihodit.

„Co s náma uděláš tentokrát?" zašeptala ke všemu ta hubenější s kratšími vlasy, jejíž tón byl podbarvený francouzštinou. Málem jsem tu okurku vyprskla.

Podle následného mlaskání jsem pochopila, že se s nimi Dante střídavě líbá. Výborný. Nejenže jsem žrala skoro ve tři ráno kyselé okurky ve špajzu a v zakázaném území, ale dokonce jsem si zasloužila i pornhub premium úplně zadarmo.

„Tebe vohnu jako první, Audrey, zatímco budu prstit Camilu přesně na místě, kde připravujete jídlo," šeptal nakřáplým hlasem Dante, na který jsem u něj rozhodně nebyla zvyklá. 

No, tak tohle byla opravdu paráda. Já věděla, proč tu nemám nic jíst, když to tu ty dvě nafrněný pipiny servírovaly s příměsí tělních tekutin.

Holky zavzdychaly a ozvalo se otevírání poklopce. Měla jsem neskutečnou chuť vytáhnout mobil a vyblejsknout Dantemu jeho holou prdel, zatímco bude bušit do francouzsky s druhou rukou ve španělským klíně.

„Svlíkni se, Camilo!" vydechl Dante otočený ke mně zády a dělající přesně ty činnosti, které před chvílí slíbil oběma holkám. 

Černovlasá Španělka ho bez remcání poslechla a prohýbala se pod jeho kmitajícími se prsty v jejím rozkroku, který by mě při posvícení v místnosti asi udeřil přímo do očí.

Bylo mi docela nepříjemně těsno v tom přítmí. Ještěže bylo natolik šero, abych neviděla každý detail toho všeho, co se tu odehrávalo. A ještěže měl Dante kalhoty jen mírně stažené. Jinak bych se na něj už nemohla nikdy podívat stejným způsobem. 

Ne, že by to po tomhle mohlo být ráno jednodušší.

Koukla jsem se co nejopatrněji na mobil. Už bylo po démonické hodině a tahle trojka byla teprve v začátcích. Rozhodně jsem nechtěla to porno dokoukávat až do konce, ale nenápadně se odsud dostat nebylo momentálně možné.

Sklenici s okurkama jsem co nejtišeji zašroubovala. Pravdou ale bylo, že holky a Danteho přirážení utlumily veškeré další zvuky v místnosti. Asi bych se smíchy počůrala, kdyby tu teď na ně narazil Sir Ham. Dělo se tohle každej večer?

Nebyla jiná možnost, než odejít z tohohle kumbálu se vší grácií. Odhrnula jsem závěs a prudce vstala. V tu ránu Camila zapištěla a Dante jí musel zacpat pusu toutéž rukou, kterou jí předtím bořil do vnitřku těla. Trhl hlavou za sebe, aby viděl na zdroj jejího úleku.

„Nenechte se rušit. Šla jsem si pro okurky, ale nějak mě přešla chuť," reagovala jsem s potlačeným smíchem nevinně, zatímco jsem mířila pryč. Ani jeden z nich se v šoku nevyjadřoval a v šeru jsem bohužel neměla šanci rozeznat Danteho mimiku. 

U východu z kuchyně jsem se ale ještě zastavila, zatímco oni zůstávali stále přimražení na místě. Nastavila jsem si rychle foťák s bleskem na mobilu, tak aby to neviděli, a znovu se k nim obrátila.

„Úsměv, Dante!" zvolala jsem a zaznamenala celou tu scenérii. „Ta půjde do fotoalba na památku!" Smála jsem se, zatímco jsem urychleně zdrhala pryč a za mnou to v nadávkách rámusilo. Nejspíš kvůli tomu, jak se snažil co nejsvižněji vyprostit z útrob Audrey. 

Obě holky pištěly a Dante nasraně nadával. Sprintovala jsem se smíchem do svého pokoje a doufala, že cestou nenarazím na samotného velitele.

Slyšela jsem za sebou Danteho těžké kroky, ale to už jsem byla celá zadýchaná u svých dveří. Motala se mi z těch schodů hlava, ale obratně jsem odemkla a zabouchla tak prudce, až se ozvala ohlušující rána. Pro jistotu jsem ještě otočila zámkem a pak se s rychlým oddechováním opřela o dveře a smála se do dlaně jak puberťačka. Tohle mi vyplavilo všechny možné endorfiny v těle. 

S pobavením jsem se podívala na fotku, na níž bylo snědé nahé tělo Camily rozkročené na pultu s hlavou natočenou přímo k foťáku, Audrey rozpláclá se zmatením vedle ní a Dante v šoku a v nasrání stojící za svýma dvěma úlovky. Dokonalá fotka.

Zaslechla jsem hluboký křik Sira Hama a dívčí protestné vřískání. Nehodlala jsem už otevřít a komukoli dokázat, že jsem tuhle noc vykročila za hranice svého azylu.

„Karin Marinellová, okamžitě otevři, nebo tě zabiju!" zasyčel hlasitě Dante u mých dveří zničehonic, až jsem leknutím nadskočila. Vzápětí zabušil a já odstoupila. „Dělej, než se sem dostane Ham, kurva!" naléhal. 

Bylo docela dost riskantní ho sem pozvat, ale pravdou bylo, že jsem ho do téhle situace dostala já. Kdybych si tu fotku odpustila, velitel by na to nikdy nepřišel.

„Fajn, ale popros a řekni, že se budeš chovat slušně!" pobídla jsem ho a on zaklel.

„Prosím, Karin, a ano, slibuju, do prdele! Ale dělej!" popoháněl mě a já mu tedy odemkla.

Vklouznul rychle dovnitř a zavřel za sebou. Pak se opřel o vedlejší stěnu a zdlouhavě vydechl. Zvenčí se ozval dusot, který zanedlouho naštěstí utichl. 

„Čistej vzduch, Casanovo," ušklíbla jsem se a rozsvítila svou malou lampičku měsíce na baterky, abychom na sebe viděli. Dante měl ještě pořád rozepnutý pásek a vypadal dost nakrknutě. Já se ale nemohla udržet nesmát.

„Vážně vtipný. Tobě snad hráblo. Cos tam do prdele dělala?!" vyjel po mně tiše a rozhodil rukama.

„Šla jsem si pro okurky, už jsem ti to říkala," odvětila jsem nevinně a ukázala na zavařovačku v ruce. Dante zavrtěl nevěřícně hlavou a promnul si čelo.

„Bože, ty seš fakt máklá," ulevil si a pak sklonil pohled k mému tričku s klauním princem zločinu, který jeho slova akorát potvrzoval. Já pokrčila bezstarostně rameny a sedla si na postel a pokračovala v noční svačince.

„Já se o trojku v přímým přenosu neprosila. To vy jste se mi tam nasrali," upozornila jsem ho a užívala si, jak je z toho furt nesvůj. 

„Promiň, že jsem v tu chvíli neuvažoval nad tím, že v tom špajzu bude nejspíš nasáčkovaná Karin a bude to celý sledovat!" reagoval s dávkou ironie a máchal rukama. „Ještě si to vyfotíš! Seš fakt střela, ty vole," začal se k mému vlastnímu ohromení chechtat. Atmosféra se mezi námi konečně víc uvolnila. V životě by mě nenapadlo, že by tomu musel předcházet Danteho striptýz.

„Nemohla jsem odolat.”

Došel ke mně a nabídl si okurku bez náznaků jakýchkoliv potřeb se mi dneska ještě pomstít. V tichosti jsme chroupali nakládanou zeleninu a musím říct, že to byl asi jediný moment za celou dobu, kdy jsme dokázali být v přítomnosti toho druhého v klidu.

„Holky tě ráno zabijou," upozornil mě po delším mlčení.

„Tak těch se fakt nebojím," ušklíbla jsem se. „Viděla jsem jim dneska doslova až do duše!" Dante se na mě s údivem podíval a oba jsme v tu ránu vyprskli smíchy.

„Vždycky, když teď budu s někým šukat, budu se bát, že se někde skrejváš a sleduješ to jak malej úchyl," neodpustil si a promnul si zvlhlé oči od slzavého smíchu.

„Jo, budu tvoje chodící antikoncepce," podotkla jsem naprosto seriózně a v popichu do něj šťouchla loktem. „V paranoie nebudeš mít šanci nikdy dokončit to, co si začal.”

„No, to ne. To už bych pak musel prcat jenom s tebou, abych měl jistotu."

Nejspíš se mu ještě všechna krev z péra nenahrnula do mozku. Kroutila jsem nad ním hlavou, zatímco se chystal k odchodu a já dopíjela lák od okurek.

„Neboj, zůstanu radši v noci ve svý jeskyni, aby se to nemuselo stát," ujistila jsem ho hraně vážným tónem a on se rozhlédl po všech těch malbách a plakátech na stěnách, jako by si jich teprve až teď všiml. Usmál se a přikývl.

„No, přece jen jsem ten tvůj ideální prototyp muže, takže by se ti to ještě líbilo," neodpustil si škádlivě a já po něm popuzeně hodila polštář. 

S tichým chechtáním opustil můj pokoj a já se bez jakékoli sebekontroly usmála. Byl to vůl, ale tahle jeho stránka mu připsala pár bodů k dobru. Přeci jen to nebyl stoprocentní šutr.

Přežraná okurkami jsem se svalila na matraci a doufala, že na ty tři a půl hodiny, než mi zazvoní budík, ještě usnu.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DESÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST