ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVANÁCTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Měla jsem sucho v puse a cítila se víc poníženě, než když mi v deseti letech před celou třídou vynadala učitelka za to, jak jsem neschopný fracek.

A to jen proto, že jsem nedokázala udržet pozornost u stupidních věcí a chtěla se radši koukat z okna, nebo si čmárat fiktivní charaktery do sešitu.

Tohle se celé zvrtlo. V břiše jsem měla šílené křeče, obličej od zaschlé krve, která se mi z nepochopitelného důvodu vyvalila z nosu, a třásla jsem se jak zpropadený ratlík v podzimním dešti.

Přede mnou stál Joshua. Jakýsi známý Sira Hama, co sem chodil léčit vážnější zranění, na které nestačila běžná zdravotnická praxe z výcviku. Měl tmavou pleť a oči rotvajlera, z nichž jsem ale necítila ani v nejmenším oddanou psí naivitu, ale spíš známku toho, že už toho za svou existenci viděly sakra hodně. A nebylo to zrovna pěkný.

„Tak Karin. Už je to dobrý. Musíš se jen dostat z šoku. Vypadá to, že máš pěkne zrasovanej organismus. Kdys naposledy jedla?" zeptal se mě na můj vkus až přehnaně striktním tónem. 

Měl hluboký hlas. Připomínal mi holohlavého Morgana Freemana, když hrál ještě v Útěku z věznice Shawshank.

„Uhm, včera večer jsem měla kyselý okurky," řekla jsem tiše a doufala, že tohle strohé sdělení nevyžvaní Siru Hamovi a nedostanu tak dvojnásobně seřváno. Opravdu nerada bych vysvětlovala, že jsem ty okurky čmajzla z kuchyně tehdy, kdy tam Dante pořádal orgie.

„Okurky? Za celej den?" Přikývla jsem. „A hádám, že tímhle stylem vedeš svou životosprávu pořád..." pokračoval káravě a já mykla neurčitě rameny.

„Pořád ne. Jím, když mám hlad," vysvětlila jsem, ale očividně mi to jako vhodný argument proti jeho zarputilému přesvědčení, že jsem bídný lhář, nepomohlo.

„Aha, jasně. A ten hádám, nemáš skoro nikdy." Uhnula jsem pohledem, abych nemusela čelit tomu typickému učitelskému odrazu v Joshuových očích. „Karin, takhle to nejde. Pokud nechceš mít doživotní následky, musíš se začít o sebe starat! A tady na tom místě s takovýmhle přístupem nepřežiješ!" promlouval ke mně následně už vlídněji, ale se stopami varování. Ostře se mi jeho slova zařezávala do těla, až mi naskakovala husina.

„Ale co mám kruci dělat, když nemám hlad?" Rozhodila jsem rukama bezradně. „Není to tak, že bych přece vědomě nechtěla jíst! Já jen prostě hlad nemám! Nesním ty věci. Když hlad dostanu, tak se najím. Nedělám to přece naschvál!" zvyšovala jsem hlas rozhořčeně. To to proboha nikdo nemohl pochopit? Je rozdíl mezi tím vědomě hubnout, nebo nebýt schopen pozřít sousto, protože duševní zdraví a pohoda jsou v prdeli.

„Já vím, Karin. Nejsem sice psychiatr, ale jsem lékař, kterej tě může ujistit, že pokud to takhle povedeš dál, brzo ti zkolabuje systém. A to tu nikdo nechce!" odpovídal tiše, ale přísně. Byl sice klidnější než Sir Ham, ale rozhodně ve mně vzbuzoval větší respekt, díky té své chladné upřímnosti. U něj moje nacvičené a letité lhaní nemělo šanci pochodit. „Začni malými porcemi, ano? Pomalu. Nemusíš se cpát, ale potřebuješ pozřít aspoň dostatek energie na to, abys ji mohla pak zas ve stejný míře vybít," kladl mi pozvolna na srdce, ale upřímně mi to moc nepomáhalo. 

Mohla jsem se sice snažit, ale dokud si můj žaludek neporučil, nemělo tohle tlachání absolutně cenu.

„Pokusím se," šeptla jsem, abych ho uklidnila a on už tenhle incident nechal radši v minulosti. Jen tam ale stál a koukal na mě stylem, že mi nežere ani jedno slovo. Podělanej vševěd.

„Ne, ty to uděláš, Karin! Nevím, co se ti přihodilo, ale Megune mi řekl, že si procházíš tak těžkou cestou jako nikdo tady! A on nikdy nic takovýho nevysloví do větru. Chce tě tu. A chce ti i pomoct. Když mi volal, zněl opravdu vyděšeně!" Tímhle mě Joshua uzemnil. 

Sir Ham, sám velký velitel, měl o mě strach. Nemohla jsem přece dopustit, aby se kvůli jedné zdrchané holce ještě víc stresoval. Už tak jsem mu tu s Dantem způsobovala požehnaně malérů.

„Moc mě to mrzí. Nechtěla jsem, aby se to stalo. Nechtěla jsem nikoho vyděsit," zachraptila jsem. Pořád jsem měla nepříjemný pocit v krku z toho, jak jsem se nalokala chlorované vody. „Myslím, že to bylo tím práškem, co jsem si vzala na lačnej žaludek. Byl to šok pro tělo. Slibuju, že budu jíst," řekla jsem pevně a tentokrát se Joshua usmál, jako by mi snad i uvěřil.

„Správně. Žádný prášky na lačno. Žádný prázdný žaludek," zopakoval důrazně a já kývla.

Umyla jsem si obličej v malém umyvadlu u dveří a zabalená v osušce vyvrávorala na chodbu. Sir Ham tam čekal stále v trenýrkách a byl to docela komický pohled. Jeho úlevný výraz, když mě spatřil, mě zahřál na hrudi.

„Karin, tys mi dala! Běž se převlíct a pak můžeš vyrazit na oběd. Cejtíš se líp?" chrlil ze sebe rychle a já pořád kývala, abych nevydala jedinou známku pochyb, že bych něco z jeho pokynů nebyla schopna vyplnit. I přesto, že jsem se sotva udržela na nohou.

„Omlouvám se vám, Sire Hame. Nechtěla jsem vás vylekat. Je mi dobře," ujistila jsem ho a pokusila se o slabý úsměv. Sir Ham s hlasitým výdechem kývl a pohladil mě nemotorně po hlavě. Očividně něco takového často nedělal a o to to bylo hřejivější gesto. Rozešla jsem se směrem do svého pokoje, ale pak se za ním ještě ohlédla: „A děkuju za záchranu. Nebejt vás, odejdu ze světa docela banálním způsobem," uchechtla jsem se navzdory tomu, že jsme tu řešili docela závažné téma. 

To jsem byla já. Karin a její problém stavit se k vážným věcem seriózně a bez blbýho humoru.

„To ti teda povím. To bych ti neodpustil!" pokáral mě. „ale já jsem tě nezachránil. To Dante."

Sir Ham vzápětí zmizel v ošetřovně, aby si promluvil s Joshuou, a já přimrazeně hleděla za zavírajícími se dveřmi neschopná slova.

Cože?

...

Vachrlatou chůzí jsem se dostala do jídelny, kde už kluci nějakou dobu obědvali. Okamžitě se na mě svalila hora otázek a Moe a spol. ke mně přispěchali jak hromada splašených buvolů. Udělali menší kruh a naráz mě objali, skoro jako kdybychom vyhráli nějaký zápas. Zasmála jsem se tomu, ale objala je nazpátek. Chovali se, jak kdybych se vrátila z pěkně dlouhé cesty ze záhrobí.

Ne že by ani teď můj humor nebyl pěkně zvrácenej.

Došla jsem v jejich doprovodu na svoje místo. Upřímně byla jejich starost a pozornost pro mě natolik překvapující, že jsem nedokázala ani nic říct. Dlouho se ke mně nikdo nechoval tak hezky jako kluci v tomhle zapařeném státě. Než si na to plně zvyknu, bude to asi ještě trvat.

„Co ti řekl Joshua?" zeptal se mě Moe přesně na tu otázku, na kterou jsem nechtěla odpovídat.

„Nic podstatnýho. Prostě mám slabou imunitu," vymluvila jsem se a kluci všichni nahodili pochybovačný pohled. Mávla jsem nad tím rukou a vymluvila se na to, že si jdu pro jídlo.

Věděla jsem, že tý konverzaci stejně jen tak neuniknu, ale oddálování se zdálo přesto o dost sympatičtější, než čelit další várce výchovných keců hned.

Byla jsem zesláblá a nedokázala si představit, že do sebe narvu těstoviny s UHO. Kdyby bylo k jídlu aspoň něco lákavého a ne tahle zhnědlá kaluž bez chuti. Audrey a Camila mi tu dobrotu s kyselými ksichty nandavaly na talíř a já si dávala dobrý pozor, aby mi neunikl jediný detail, kdy by mi do toho mohly naflusat. Neměla jsem tentokrát ani energii je pošťuchovat ohledně předešlých událostí, i když by mi to jistě zvedlo náladu.

Vzala jsem si oběd a došla znaveně zpátky ke stolu. Položila jsem před sebe talíř a nadějně se po očku podívala na Roye, zda by neměl zájem. Sice jsem slíbila Joshuovi, že budu jíst, ale měla jsem momentálně žaludek o velikosti špendlíkovéhlavičky, takže jsem to chtěla odložit na dobu neurčitou.

„Dneska jsem nějakej přejedenej. Nevím, čím to je. Takže, Karin? Dneska nedojídám!" prohlásil Roy otevřeně, aniž bych cokoliv vyslovila, zatímco se protahoval a hladil si břicho.

Protočila jsem očima. Bylo mi jasný, o co tu jde, protože Roy měl hlad i ve spánku. Nebylo možné, aby mou porci nechtěl.

„No, Karin, dneska to budeš muset sníst celý. Tady se jídlo neodnáší!" popostrčil mě ke všemu ještě Moe a já zavrtěla nevěřícně hlavou. Šířily se tu informace rychleji, než plíseň ve veřejných sprchách na koupališti.

„Fajn, tak jo. Poslouchali jste za dveřma nebo co?" zeptala jsem se s neskrývanou dávkou pasivní agresivity a založila si ruce nevrle na prsou. Moe s Royem se zarazili. Min si nervózně prohrábl vlasy a Karl velmi nenápadně zakašlal.

„Je to očividný, Karin. Nejsme slepí. Od příjezdu sem jsme tě neviděli jíst. Najez se! Potřebuješ to!" kladl mi na srdce mírně Moe a já si povzdechla. Naštěstí jen můj nynější problém dedukovali a neslyšeli nic z toho, co jsme probírali s Joshuou.

Ale už mě to štvalo. Dneska bylo toho diktování dost. Nebyla jsem malá holka, abych si nedokázala vyřešit osobní trable sama.

„Já prostě nemám hlad! Ne teď!" vypálila jsem zničehonic prudce a třískla do stolu. Místnost se utišila a pohledy v ní se přesunuly na mě.

„Co jeee?" ozval se Felix nechápavě, ale já koukala upřeně do stolu. Nebylo mi dobře.

Najednou mi vadila všechna ta pozornost. Tyhle nepochopitelné výkyvy nálad akorát zhoršovaly momentální situaci, ale už jsem nemohla dát zpátečku.

„Nic," odbyl ho Moe, ale stále se koukal na mě, zatímco v jídelně bylo ticho. „Karin," řekl tvrdším tónem. 

Opravdu mi až děsivým způsobem připomínal bráchu. Jako by se jeho duše reinkarnovala do tohohle milého černocha, který se mnou právě už ztrácel všechny své vycepované nervy.

„Karin, prosím. Bude ti líp," přidal se i Karl, ale jeho chabá prosba ve mně nevyvolala absolutně nic.

„Jo, najez se. Kvůli nám!" přisadil si Min a Roy kýval optimisticky hlavou od talíře směrem ke mně.

Žádná odezva.

„Nemluvte s ní, jak se zkurvenou princeznou! Slečna se zvládne najíst sama. Nechovej se jak tvrdohlavá kráva, Karin, a sežer svoji porci! Nejsme tu od toho, abychom se starali o labilní holku, co se není schopná ani debilním jezením udržet při životě!" ozval se chladně od vedlejšího stolu Dante a prudce na mě hodil brutální spršku slov. 

Krapet v šoku jsem se na něj podívala. Moe a Karl se začali ochranitelsky napínat a Min s Royem nevěřícně vrtěli hlavou nad tím, co si to ke mně dovolil.

„Naser si!" vyplivla jsem jenom a vztyčila mu prostředníček. Možná to byl můj zachránce, ale choval se jako ještě větší kretén než předešlé dny. A to už jsem si začínala říkat, že bychom spolu mohli vycházet.

„Nesneseš kritiku, co? Tak já ti ještě naložím. Tím, co si dneska způsobila, si jasně utvrdila moje fakta, že by ses měla okamžitě sbalit a vrátit se zpátky domů! Nejseš schopná ani žrát a chceš tu dělat všechno to, co my. Takže si jdi hned teď sbalit horu svejch krámů a zavolej si odvoz, nebo si vezmi do ruky tu debilní vidličku a sežer to!" útočil dál a přisunul se po lavici blíž. Byli jsme od sebe asi metr. Pořád jsem se držela, abych nevybouchla, zatímco z něj vycházel jeden impuls za druhým.

„Uvědomuješ si, že když mi TY budeš něco nakazovat, tak to asi těžko udělám, Dante, hm?" pronášela jsem mrazivě, ale zachovávala si stále klidný postoj. 

To byla jasná známka toho, že jsem byla nasranější než kdy jindy. Kluci se neodvažovali nic říct a jen tomu celému zaraženě přihlíželi.

„Marinellová, neser mě, nebo ti to jídlo naházím do chřtánu!" cedil a já se pobaveně uculila.

Odvrátila jsem od něj pohled a nehodlala s ním už dál ztrácet čas. Byla jsem v náladě, kdy hrozilo, že ho probodnu příborem skrz naskrz, pokud bychom v téhle stupidní rozepři pokračovali.

Nic se nedělo. Atmosféra byla hustší než liberijské pralesy. Kluci čučeli tupě před sebe a já skenovala talíř, který za tu chvíli stačil zodpornět ještě víc.

„Fajn, řekla sis o to!" protnul ticho Dante, popadl mě i vidličku a s nabranou částí talíře mi ji nacpal do pusy. „Žvejkej, mrcho! Hezky za maminku..." začal infantilním tónem, čímž akorát navyšoval pravděpodobnost, že ho brzy zaškrtím. „za tatínka!" Narval mi další těstovinovou břečku do pusy a já se zakuckala, protože mi nedal ani čas na to to všechno rozžvejkat.

„Tohle není nutný, Dante! Sám si říkal, že je schopná se najíst sama!" vložil se do toho Moe už rozhořčeně, zatímco Karl na Danteho německy nadával.

„Očividně není! Akorát je rozmazlená! Ale tady jsme na vojně. Ne v lázních!" cpal mi to všechno vervou do pusy, až jsem měla rozpatlané těstoviny úplně všude. Nechápala jsem, co toho vola posedlo, ale nereagoval ani na moje intenzivní plácání do stehen.

„Zhabhiju the!" mumlala jsem skrz plnou pusu a on mi hejbal čelistí, abych to nezapomněla důkladně rozkousat. Musela to být podívaná k popukání, ale ne že bych se já teda výslovně bavila.

„Tak. Šikovná holčička. A teď to dojíš celý. Ještě za Moa, Roye..." vyjmenovával postupně a já nenávistně překusovala tu rozblemcanou nechutnost. Možná jsem do té kuchyně přeci jen měla jít, protože bych rozhodně navařila líp, než ty dvě kozy. „No... a tady ta poslední, ta je za Danteho," ušklíbl se a rval mi poslední dávku do krku.

Přežvýkala jsem to se sevřenou čelistí a kluci mě v tichosti upřeně sledovali. Posléze jsem si z kapsy vytáhla kapesník a otřela si mlčky obličej. Bezhlasně jsem jej vrátila zpátky a od Danteho se mírně odtáhla, abych se mohla vůbec nadechnout.

„No, supr. Vidíš, jak to jde," usmál se nadutě. 

Byl očividně velmi pyšný na svůj výkon. Já mu úsměv v křeči oplatila a následně mu vlepila tak obří facku, že mi z toho až luplo v zápěstí. Nepřekvapila jsem tím jen jeho, ale i všechny přísedící.

„A sakra," vydechl Jonas, kterej to samozřejmě též celou dobu sledoval. Vlastně to sledovali úplně všichni.

„To máš za překročení mejch osobních hranic, kreténe!"

Vstala jsem a nechala je tam všechny v šoku sedět, ať debatují o nečekaným zvratu událostí sami. Já se totiž musela kvůli tomu nevycválanému hovadu zase znova převléct.

...

Po odpoledním klidu jsme se s celou slavnou pěchotou sešli na dvoře. Už mi bylo líp. Ještě před hodinou, jsem si teda myslela, že vrhnu, ale jen mě z té hromady sajrajtu rozbolelo břicho a dokázala jsem to úspěšně strávit. 

Teď už jsem sebevědomě stála v lajně, připravena plnit další rozkazy, i když se mi hlava motala, jak po vytrvalém chlastání ve vedru. Nehodlala jsem se ale vymlouvat z povinností, abych nebyla opět označená za labilní krávu.

„Tak, vzhledem k dopoledním komplikacím, jsem se rozhodl pro volnější program, kterej k tomu bude trochu navazovat. Odzkoušíme si první pomoc, protože mám pocit, že kromě Danteho tu není v tomhle ohledu nikdo moc zdatnej," pronesl Sir Ham s otevřenou vážností a já sklopila pohled provinile k zemi. 

Podívala jsem se po očku na Danteho, který zatínal čelist takovou silou, až se mu rýsovaly všechny prohlubně ve tváři.

„Půjdete po týmech. Jeden tým bude v lese a bude mít přiřazený zdravotní komplikace nehody. Druhej tým bude muset do celý tý spouště zasáhnout a doufejme, že i úspěšně zachraňovat. Mám k tomu i nějaký propriety, takže se nemusíte bát, že byste něco nerozeznali. Navíc bude vše napsaný na kartičkách u každýho člověka. A bude to na body! Takže čím víc lidí zachráníte, tím líp. Dejte si záležet, protože tohle budete potřebovat vždycky!" instruoval nás Sir Ham důrazně a já na sobě pocítila Danteho pohled. 

Odvážila jsem se na něj podívat. Měl ještě trochu zarudlou tvář od mého útoku. Mračil se a koukal skrz mě. Zase jsme byli nepřátelé bez vyhlídky vlídnosti.

„Karinin tým bude zachraňovat jako první. Dante, vy jdete se mnou!" zavelel Sir Ham a vyslal ho s ostatními směrem do lesa. „Pro vás pak dojdu." Přikývli jsme a sedli si na nízkou kamennou zídku, která lemovala část dvora.

Min s Karlem probírali události na území KLDR a zbytek mlčel. Nějak jsem se nedokázala podívat na Moa. Cítila jsem se provinile a trochu nesvá po předešlých zvratech.

„To, jak si dala facku Dantemu, bylo to nejlepší, co jsem, kdy viděl," prolomil napjatou atmosféru André mým směrem. Vysoký francouz, s jímž jsem zatím neměla šanci moc mluvit. Mimo výměny technických keců během aktivit, kde to bylo nutné. Většinu času se bavil se svým nejlepším kámošem Fabiánem, se kterým jsem rovněž ještě nenašla společnou řeč.

V úžasu jsem na něj pohlédla. Pokud jsem něco momentálně nečekala, bylo to vyjádření nekomunikujících členů mého týmu. André si prohrábl kaštanově zbarvené vlasy a usmál se.

„Uhm, jo, užila jsem si to," zamumlala jsem neurčitě a on se posadil na volné místo vedle mě.

„To věřím. Dante dokáže pěkně nasrat," přitakal a já stále zůstávala zaražená. Jaktože jsem se až teprve teď dostala do kontaktu se samotným odpůrcem Danteho Fleminga?

„Jo, asi sis všiml, že mě už nasral trochu víckrát," nadhodila jsem sarkasticky a André se zasmál.

„Jo, s Fabiánem ti potají fandíme." Mrkl na mě a naznačil svému kamarádovi, aby se k nám přidal. Fabián byl Ital ze severu s vlasy tak krátce střiženými jako je měl Edward Norton v Kultu hákového kříže.

„Řešíte toho kokota? Tak to se musím přidat," zasmál se zlověstně a já s ohromením sledovala dvojici Freda a George Weasleyovic v trochu jiném fyzickém podání. 

„No, tak teď si právě našla svoje lidi, Karin," přidal se do toho Moe a pokroutil pobaveně hlavou. Byla jsem ráda, že mezi námi není dusno. A je fakt, že tihle dva se mi fakt začínali zamlouvat.

„Ale no tak, Moe. My jsme hodný kluci. Jen máme sem tam rádi nějakou tu recesi," zasmál se André. Jeho francouzský akcent byl v angličtině jasně znatelný, ale docela příjemně se to poslouchalo.

„Jo, nějakou tu recesi," zopakoval Moe ironicky. „Naposledy, když se vám nějaký zachtělo, tak vám musel Dante rozbít hubu. Nechtějte to opakovat," upozornil je a já v tom okamžení ještě víc zpozorněla. Kluci se nevinně podrbali na zátylku a ušklíbli se.

„No, prostě jsme se trochu rejpali v něčem, v čem jsme neměli, a nedošlo nám, že se vrtáme v soukromí člověka, u něhož je rvaní se s lidmi na denním pořádku," řekl zastřeně Fabián a pak s Andrém zavrtěli naráz hlavou, aby nejspíš zahnali krušné vzpomínky.

„Jo, to byla sice velká píčovina, ale Karin hubu nerozbije, takže bychom v tom mohli pokračovat díky ní," navázal André šibalským tónem, a to už se do toho vložili i ostatní.

„Ne!" zvolali Moe, Min, Karl a Roy hromadně. André s Fabiánem se ale dívali jenom na mě, zatímco jsem se to snažila z těch chabých výpovědí celé pochopit.

„Co přesně jste udělali?"

„No, to je trochu na dýl, ale snažili jsme se vypátrat, co tu vlastně dělá. Je tady už fakt dlouho, už se tu prostřídalo spoustu lidí, a Dante někdy prostě odjede na pár měsíců a pak se zase vrátí. Nikdo jinej to tady takhle nemá. Zkoušeli jsme se probrat jeho soukromým ve sdíleným pokoji, ale nejenom, že jsme nic nenašli, ale taky na to Dante přišel a málem nás zabil," vysvětlil Fabián podrobněji. 

Nestačila jsem se divit. Tohle začínalo být ještě zajímavější, než jsem si myslela, a už se mi rýsovala mlhavá představa, jak bych toho mohla využít.

„Hlavně se s nima nespolčuj, Karin. Jsou jak malý děti, co si zahrávaj s ohněm," poradil mi Moe nejspíš moudře a vrtěl nad nimi hlavou s dávkou humoru i obezřetnosti. Já se tomu jen tiše chechtala, ale samozřejmě mi to v hlavě dávno šrotovalo.

Co tady Dante teda ve skutečnosti do háje dělal?

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVANÁCTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST