ODPADLICKÁ PĚCHOTA: OSMNÁCTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Nějakou dobu jsme jen klábosili, poslouchali hudbu a pili, nebo přihlíželi sprostým tanečkům kuchařek na Felixově klíně.

Cítila jsem, že alkohol začíná nebezpečně rychle působit tehdy, kdy mě přepadalo opakované nutkání smát se každé prkotině. Měla jsem v sobě asi pátý drink. Příjemně jsem se uvolnila a opřela se o stěnu za sebou. Přeci jen jsem byla ze středu Evropy. My Češi měli při chlastání jinačí výdrž.

Pokuřovala jsem spokojeně Iqosku, kterou mi každou chvíli někdo vytrhl z ruky pro dodání potřebné dávky nikotinu, a zaklonila s výdechem hlavu.

S Dantem jsme si celou dobu vyměňovali jen bezeslovné pohledy a já přemýšlela, co celá tahle oční telepatická konverzace má asi signalizovat.

Vzpomněla jsem si na báseň, kterou jsem o něm „omylem" napsala, a v tu ránu z té palné vnitřní trapnosti zrudla. Ve stejnou chvíli se na mě opět zadíval a já se až příliš rychle odvrátila. Sice z toho nemohl nic pochopit, ale nanejmíň to působilo, že jsem z něj nervózní. A to jsem rozhodně nepotřebovala!

„Tak a teď si zahrajeme moje oblíbený Nikdy jsem," zvolal André, když se hovor točil až moc dlouho ohledně programu dalšího týdne, a kopnul do sebe zbytek smíchaného ginu s meruňkovou vodkou a tonikem. „Všichni to předpokládám známe, takže žádný zbytečný okecávání!" Promnul si natěšeně dlaně a Moe, Fabián, Felix a Colter zabubnovali na souhlas.

Protočila jsem očima. Na tyhle hry jsem sice vždycky měla originální nápady, ale nechtěla jsem, aby se to obrátilo proti mně a kdokoli se dozvěděl něco, co by mi mohlo být do budoucna nepříjemné.

„Asi se zdržuju hry," ozval se Dante a přihnul si přímo z láhve Diplomatica. Nechápala jsem, že to lidem fakt chutnalo i bez coly.

Obrátila jsem po jeho slovech oči v sloup a věnovala mu svůj oblíbený všeznalý pohled.

„Hmm, tak ještě se můžeš podělit o svůj příběh, proč seš tady," navrhla jsem mu místo toho a kluci okolo povzbudivě zahvízdali. Dantemu rázem ztvrdl výraz a jeho šedé duhovky ke mně vyslaly varování okamžitého usmrcení. „Myslím, že je to jasný. Hrajeme všichni." Triumfálně jsem se usmála a užívala si, jak se do mě očima boří hlouběji a jeho jed se ve mně pomalu a jistě rozkládá, zatímco já mu vesele připíjím.

„Okay, tak začínám," ujal se toho suverénně vzápětí a nepřetrhoval se mnou ani na moment oční kontakt. „nikdy jsem se skoro neutopil v bazénu jenom proto, že neumím žrát." Vyřkl ostrou podpásovku mým směrem a kluci naznačili hromadným zahučením zhoustlou atmosféru. 

Dante mi s malým úsměvem pokynul, ať laskavě zvednu svůj kelímek ke rtům, a já se křečovitě pousmála a dopila jeho obsah. Fabián mi automaticky přilil další potřebné náboje do hry.

„No dobře, ale to mi přišlo docela slabý, tak přiTVRDÍME hned od začátku, ne?" reagovala jsem zase já a na všechny se při tom ohlédla. Pak jsem se zastavila na namyšleném Britovi a on nejspíš moc dobře pochopil, kam tím mířím, protože se rázem proměnil v nehybný šutr.

„Nikdy jsem neměl stojáka při první pomoci a pak se po běhu nevymlouval na to, že mám něco s nohou," vyslovila jsem s neskrývaným potěšením a kluci i kuchařky se obrátili na Danteho, který přišel o absolutně všechny emoce ve tváři. „No šup," popohnala jsem ho a on si odfrkl. Posléze se napil a bylo vidět, že se přemáhá, aby mě hned na místě nezabil.

Kluci na něj čučeli s otazníky nad hlavou a domáhali se vysvětlení.

„Já to věděl!" vyprskl smíchy Felix a dal si ruku před pusu, aby ztišil ten hrnoucí se výbuch.

„Nesnáším tě," zaksichtil se na mě Dante a pokroutil s potupením hlavou, když už se smáli všichni. 

Uculila jsem se jako nevinnost sama, ale než jsem se zmohla na nějakou reakci, odvedla se pozornost urychleně Royovým směrem, který se taky napil. Felix i ostatní ustali ve škodolibém chechotu.

„Děláš si prdel? Vždyť jsem tě ošetřoval já!" zvolal Felix zhrozeně, a to už jsme se do smíchové exploze přidali i my s Dantem.

„Snažil jsem se hrozně nemyslet na tu umělou krev všude kolem, a tak jsem si prostě představoval jiný věci," přiznal zahanbeně Roy a Felix, pořád ještě v šoku, exnul svoje pití, aby se vzpamatoval.

„No, tak to jsme si vysvětlili, a teď bych se toho zase rád ujal já," vpadl do trapných doznání André a pozvedl kelímek.

„Nikdy jsem si to v tomto týdnu neudělal." 

V dobré náladě se konečně napila většina lidí. Někdo i nadával, že to ještě nestihl, další, že naopak až mockrát.

Dante se též napil. Projelo mnou nevítané mírné chvění. Taky jsem si to udělala. Ještě, aby ne. Měla jsem to přece jen jako jedinou pořádnou formu uvolnění. Jenomže jsem masturbovala těsně po tom, co skončila odpoledne první pomoc. A S KÝM JSEM PROVOZOVALA PRVNÍ POMOC?!

Sakra.

Napila jsem se, když se kluci nanovo rozřehtali, a doufala, že si toho nikdo nevšimnul.

„Nikdy jsem si to neudělal právě dneska," ozval se Danteho hlas asi minutu potom a já zamrzla v pohybu. 

Podívala jsem se na něj. Domýšlivě se usmíval jedním koutkem a upřeně na mě čučel. Moc dobře věděl, co dělá. Pár kluků se bez jakýchkoliv námitek napilo.

Sváděla jsem pár vteřin boj s vlastní hrdostí, ale už jsem se v životě poddala daleko větším výzvám. Vyhovět svému největšímu rivalovi? Brnkačka.

A tak jsem se bez výmluvných keců pohotově napila a užívala si tu mužskou neschopnost skrýt cokoli, jen ne ohromení. Dantemu zaplápolalo v očích a pak se napil taky.

COŽE?

Ten alkohol mě rozhodně nepodporoval v rozumném uvažování. Přistihla jsem se, jak si to nestydatě představuju, a pak moje hlava sehrála celou sérii odhalených obrazů nás dvou.

Do prdele. Kruci. Stop. Tohle teda ne!

Dante Fleming byla pro mě obří červená vlajka. Absolutně ne. Ani pod vlivem, ani pod ničím jiným a už vůbec ne pod ním.

Měla bych se naučit svoje opilý myšlenky kontrolovat.

Raději jsem si stoupla a na překvapené kluky mým náhlým prudkým vzpřímením se usmála. V alkoholovém opojení jsem teď na nohou stála, jak na zvlněné hladině. Trojice v pozadí hráli nějakou vypalovačku a já seskočila z pódia s rukama roztaženýma jak Rose v Titanicu.

„Musím čůrat," oznámila jsem všem na přímo a vyběhla ven z jídelny. 

Kluci se za mnou pochechtávali a komentovali mou mírnou připitost. Nebylo se, čemu divit. Měla jsem sice dobré odbourávání, ale nedostatek živin a únava konaly svoje.

…

Vymotala jsem se ze záchodů v dolním patře a opřela se o stěnu, abych si zklidnila zvlněné zorné pole. A taky jsem potřebovala svou introvertní chvilku, aby se mi podařilo zahnat ty nemravné myšlenky podbarvené rudým vykřičníkem.

Je to jen chlastem. Dante ne. Dante ne, Karin. Dante v žádným případě ne!

„Chcací pauza!" zařval André z jídelny a vyřítil se na chodbu v závěsu s celou bandou, co ještě před chvílí seděla v kruhu na žíněnkách. Dřepla jsem si, aby to vypadalo, že jsem se zdržela při zavazování tkaničky.

„Neřvi, vole! Vzbudíš Hama!" sykl na něj káravě Dante a hlouček se zasmál. Prošli kolem mě a já se na pár z nich usmála a pak zase sklonila hlavu.

Prosím, ať se u mě nezastaví. Prosím, ať se u mě nezastaví. Prosím-

„Hledáš svoji hrdost?" ozvalo se nade mnou a velké kanady se zastavily přesně v mém spodním výhledu. Zanadávala jsem. „Obávám se, že ji nenajdeš," neodpustil si a já s hlasitým výdechem vstala. Rukou se opřel o stěnu za mnou, čímž uvěznil jednu mou polovinu těla.

V chodbě bylo naštěstí dost šero na to, aby neviděl, že jsem v obličeji z nejistoty rozpálená, jak naplno zapnutý sporák. Proč jsem vlastně nejistá? Od dnešního večera už nehodlám nikdy pít!

„Ne... hledala jsem... počkej..." zašmátrala jsem v kapsách a pak z jedné vytáhla prostředníček. „...tohle," usmála jsem se sladce a ruku zase se zformovanými rty do rovné linky stáhla. Začala se mi totiž z nepochopitelných důvodu třást.

Dante se hrdelně zasmál.

„Jo, to bylo fakt vyspělý," dobíral si mě okamžitě a já v tichosti zpupně zavrčela. Bože, to je kretén. To svět snad ještě neviděl.

„Pardon, ale nějak mi v tuhle chvíli nestačíš za větší námahu," odbyla jsem ho a chtěla už konečně jít, ale chytil mě pevně za paži a stáhl na to samé místo. Rozhodně mi mou nezávislost tímhle chováním neulehčoval.

„Nikam!" přikázal mi a já semkla rty agresivně k sobě. 

Setřásla jsem jeho stisk a zvedla bojovně bradu. Začínalo mě z jeho předešlého dotyku příjemně šimrat v těle. Podělaný promile pohrávající si s mým zpropadeným libidem!

Založila jsem si ruce protestně na prsou, abych zabránila třasu.

„Co je?!" vypálila jsem rázem.

„Takže...," začal a já od něj očekávala příval další várky jedu. „jaký to bylo?"

„Co jako?"

„No, dělat si to se mnou v hlavě." Ochromeně jsem si zopakovala jeho prohlášení ještě jednou v duchu. Fakt to právě řekl nahlas?

„Nevím, o čem mluvíš," vzdorovala jsem, ale pak se neubránila úsměvu. Úsměvu?! Pane bože, Karin, seber svou důstojnost a vypadni! zařvala na mě moje feministická vnitřní bohyně.

„Já myslím, že není třeba dělat slečnu záhadnou, ne?" vymlouval mi s nádechem koketního podtónu a mně se sevřely svaly v podbřišku. 

Moje pohrdavá bohyně uvnitř si dala hlavu odevzdaně do dlaní.

„No jo... To máš pravdu. Tak jaký to bylo, Dante?" přidala jsem se do hry sebevědomě taky. „Počkej! Nech mě hádat... Tutově jsem na sobě měla jenom zástěru, nebo jsem se máchala v prádle, že jo?" flirtovala jsem kousavě, abych mu připomněla jeho dřívější sexistické narážky. 

Dante se uchechtl a cosi nesrozumitelného zamumlal. Zdálo se mi, že se mu o něco prohloubil hlas.

„Ani hovno," vyvrátil mi. „Ve skutečnosti...," sklonil se pomalu k mému uchu a mně se zadrhl dech uvnitř v těle.

Dýchej, Karin! Klidně dýchej! Je to Dante, do prdele! Ne Johnny Depp! Ne Flynn Rychlík! Žádná celebrita!

„jsem při Bitvě armád dělal o strom tebe a ne ty dvě čůzy z kuchyně," sdělil mi naprosto otevřeně a mně v tu ránu došla všechna slova.

Byl opilej? Šlehnul si něco? Byla tu někde skrytá kamera? Anebo mu už fakt kompletně mrdlo?

Netušila jsem. Jediné, co mi v tu chvíli kolovalo hlavou, byl obrázek jeho ruky v mých kalhotkách uprostřed lesa a nemohla jsem se té představy za nic na světě zbavit.

Co jsem mu na to asi tak měla říct? I moje vnitřní feministka to bohužel kompletně vzdala.

„Už tomu rozumím," zašeptala jsem. „Vzala jsem ti šukací panenky, a teď si za to žádáš odstupný," přiblížila jsem se k němu a stoupla si na špičky, abych i jemu mohla slavný závěr zašeptat do ucha. „jenže mě si musíš zasloužit, Flemingu." Přiložila jsem mu dlaň na hruď a sjela naschvál níž. 

Bušilo mu srdce stejně splašeně jako mně. Přeci jen jsem na něj měla vliv. Mohl si nalhávat, co chtěl, ale tohle byl jasný důkaz. Vydechla jsem mu teplý vzduch na krk a on zamručel. „Na mě platí něco docela jinýho."

„Jo? Třeba kytičky? A abych ti říkal miláčku a skládal ti komplimenty?" odvětil sarkasticky a já dlaň zastavila. Zatnul břicho a vypustil zadržovaný vzduch nosem při přímém pohledu na mě.

„Ne, ta tvoje toxicita mě asi vzrušuje víc," vyvrátila jsem mu šeptem a nemohla jsem uvěřit tomu, co to tu melu. Alkohol mě upřímně otevíral až moc. „Na kytky ani sladký řeči si nepotrpím, ale na upřímnosti jo," pokračovala jsem. „a já vím, že tohle celý děláš za nějakým skrytým účelem zisku. A já nejsem další hračka, Dante. Vidím do tebe víc, než si myslíš!"

Ruku jsem z něj stáhla a pak jsem odstoupila a kráčela urychleně pryč. Nechal mě. Byl natolik zaskočený mou sdělenou pravdou, že mě nezastavil.

Moje vnitřní feministka mi pogratulovala. Zvládla jsem to.

„To si namlouváš, Karin! Nevidíš absolutně nic!" ucedil za mými zády a já se jen zachichotala, abych mu naznačila, že se nemá cenu bránit.

Kluci už se hnali ze záchodů, a tak jsem rychle zaplula do jídelny, aby nezapočal nepříjemný výslech.

Moje libido mě prosilo, ať se vrátím, ale moje důstojnost mě dokopala hezky zpátky na žíněnku. Přece jsem nebyla snadná a poddajná kořist. Já! Karin Marinella, která si nechala nadbíhat a pohrávala si s klučičí psychikou úspěšně už od základky!

Ani žádný Dante Fleming mi nemohl podkopat tu pracně vydobenou oploštělou masku. Moje nohy se před někým jen tak neotevřely. Maximálně před zrcadlem, ale tohle malé skleněné tajemství nemusel nikdo vědět.

A tak jsem udělala to, co by měla udělat každá hrdá ženská, která chce narušiteli jejího teritoria dokázat svou nezávislost a cenu.

Popřála jsem všem dobrou noc a odkráčela si to udělat SAMA do klidu a útulna SVÉHO pokoje. A ani za nic jsem si při tom nepředstavovala Danteho arogantní ciferník a ten dokonalý tělesný zbytek, co si absolutně nezasloužil!

…

Víkend byl osvěžující. Žádná blbá rozcvička, žádný uši rvoucí pískot a ani nátlak kvůli výhře. Jen relaxace a čas na samu sebe.

V sobotu a neděli bylo dokonce povoleno i vyjet ze základny pryč. Na půjčení tu byly dvě erární auta, jenomže já neměla ani blbej řidičák, takže tenhle únik byl pro mě předem zavrhnutý. Vlastně se mi ani nechtělo. Ne, že bych v Libérii totiž přišla o bůh ví jaký Disneyland.

Všichni, kdo se do aut narvali, se rozutekli do Sanniquellie. André i Moe mě přemlouvali, abych jela s nimi, ale vymluvila jsem se, že potřebuju podstoupit svůj obvyklý introvertní rituál jako každý víkend.

I Dante odjel. Jako jediný tu měl svou vlastní motorku a bylo znát, že už má svou dvoudenní cestu několikrát zajetou. Dívala jsem se za ním z okna a přemýšlela, kam jede a co mu asi koluje hlavou.

Od pátečního večera se mnou nepromluvil. Ne že já bych se o navázání konverzace nějak pokoušela. Myslím, že jsem ho dost zarazila svým přístupem. A to bylo jedině dobře. Přece jsem si nemohla něco začít v opilosti s mým nepřítelem, abych pak jako střízlivá dostala odplatu i s úroky.

A tak jsem strávila většinu volna u sebe v pokoji nebo vzadu na dvoře. Malovala jsem, psala, zkoušela složit novou písničku, zútulňovala si pokoj a hlavně se psychicky připravovala na blížící se pondělí.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: OSMNÁCTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST