ODPADLICKÁ PĚCHOTA: PATNÁCTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Nás všech dvacet dva členů pěchoty jsme stáli seřazení před Sirem Hamem a opět naslouchali jeho rozkazům.

Já se potutelně usmívala, protože moje děvčata byla přesně tam, kde jsem je chtěla mít. Nemohla jsem se dočkat až Dantemu natrhnu tu jeho egoistickou prdel.

„Tak, každej tým bude mít svoji základnu v lese, v níž budete ukrejvat přesně dvacet granátů." Sir Ham ukázal za sebe na dva kýble naplněné gumovými náhražkami trhavin. „V tý základně budete mít úkryt, prostě nějakou díru, do který se všechny ty granáty nacpou a která nebude bít do očí," upozornil nás, jako bychom byli opravdu banda idiotů. „V týmu si rozdělíte tyhle známky na krk, ale skrejte si to prosím vás pod triko, ať neprozradíte svoji identitu hned. Jsou od jedničky do jedenácti," zdvihl ruku ověšenou železnými závěsy na krk s hranatou plackou na konci, kde byla vyrytá číslice. Opravdu to působilo jako pravá vojna, když si s tím Sir Ham dával tak záležet.

„Vaším cílem bude ukrást sousední armádě, co nejvíc granátů. Ale aby to nebylo lehký, tak budete moct každej vždycky ukrást jen jeden a pak se následně vrátit zpátky do svýho úkrytu. A tak pořád dokola. Jo, a taky budete mít tejzry," usmál se skoro spokojeně. 

Kluci si mnuli nešťastně čela, protože to nebylo poprvé, co tuhle hru už za stejných podmínek hráli. Mně se ta brutalita vcelku zamlouvala. Dát šok Dantemu působilo nesmírně relaxačně a bylo to mnohem lepší, než si dávat debilní kámen nůžky papír.

„Čísla a tejzry jsou tu od toho, že jakmile se dva střetnou, nebo navzájem chytí, budou se poměřovat vaše síly a rychlý reakce. Pokud se setká třeba pětka s pětkou, hráč, kterej bude mít rychlejší reakce, dá tejzrem protivníkovi a ten se půjde oživit do svojí základny. Když se setká dvojka s šestkou, je jasný, že šestka je větší číslo, dvojka umírá, jde do základny. Pokud se ale setká jednička s jedenáctkou, jednička jedenáctku zabíjí. To je totiž jediný číslo, který smí nejvyšší číslo zabíjet, jinak je ze všech nejmenší a porazí ho i blbá dvojka," dovysvětlil Sir Ham a pak si promnul ruce. „Dotazy?"

„Musíme mít tejzry? Proč nemůžeme hrát klasiku s kámen nůžky papír?" zasténal Jonas nešťastně a Siru Hamovi ztvrdl výraz.

„Protože nejsme na školním zájezdu, ale v Nimba county, fňukno! Chovej se jako dospělák a ne jak ubrečenej fracek pořád!" sjel ho prudce a Nor párkrát z nepříznivé reakce velitele jen mlčky zamrkal.

„Já mám dotaz," ozvala jsem se a všichni ke mně stočili pohled. Dante si založil ruce na prsou a sledoval mě jak mouchu, kterou by nejradši připlácnul na zeď.

„Ano, Karin?" dal mi slovo Sir Ham.

„Vzhledem k tomu, že máme i tejzry a vzhledem k tomu, že tahle verze má jen dva týmy, platí tu nějaký morální pravidla vyjma toho, že se nesmíme zabít?" zeptala jsem se vážně a Dante se zpozorněně napřímil. Došlo mu, že o Bitvě armád neslyším poprvé a asi ho to krapet znejistělo.

„Ne, Karin. Neplatí. Záleží na vás, jak se doberete k vítězství," ujistil mě Sir Ham a já se spokojeně pousmála.

To bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Velitel ještě upozornil jako obvykle na hranici bunkrů a zákopů a pak nám nakázal, ať si rozebereme příslušenství.

Vyrazili jsme do lesa, kde nám Sir Ham odpískal pouhých patnáct minut na to si najít základnu, rozdělit čísla a taky pozice. Byla jsem nervní, že to nestihneme, ale naštěstí jsem velela bandě svědomitých odpadlíků, kteří mě v tom nenechávali samotnou. Pečlivě hledali úkryt, kde nás sousední tým hned tak nemohl najít.

Zašli jsme do křoví, kterým jsem probíhala během paintballu s Dantem v závěsu. Po boku tmavého přírodního tunelu byla škvíra a malá plocha, do které se daly granáty krásně nasázet. Fabiána s Andrém jsem pověřila vyhrabáním menší jámy a sama začala rozdávat známky.

Vřele mi bylo předáno číslo jedenáct, kvůli pozici kapitánky a protože jsem měla strategii promyšlenou víc než kluci. Upřímně mi bylo trochu úzko, že mi tolik důvěřovali, protože se to ještě vždycky mohlo totálně podělat, ale nehodlala jsem svůj tým zklamat už jen tím, že budu znehodnocovat svoje plány.

„Moe, ty máš jedničku. Budeš u hnízda, kdyby přiběhl Dante se svou jedenáctkou. Jsem si jistá, že ten si jiný číslo nevezme," ušklíbla jsem se a připomněla si naši první aktivitu, kde mi výběr čísel sám rozmázl doslova o ksicht. „Menší čísla půjdou spíš krást a ty větší budou hlídat tady. Bude to potřeba. Já budu dělat oboje," instruovala jsem je, zatímco jsme si rozebírali tejzry i známky. „Zkuste nejdříve vyzjistit, co nejvíc čísel, ať víme, čemu čelíme. Nešetřete podrazy. Tahle hra je přesně o tom!" Tleskla jsem a pak mávla na přicházející Camilu s Audrey, které měly za úkol nás nenápadně následovat lesem, aniž by si jich kdokoli z kluků všimnul. 

Nepříjemně se ošívaly při styku se zdejší faunou a flórou a tiše protestovaly. Očividně většinu času trávily opravdu jen v kuchyni. Ale nedivila jsem se jim. Když jsem sem poprvé vlezla, vypadalo to u mě dost podobně.

„Co tyhle dvě tu dělaj?" zeptal se udiveně Karl.

„Jsou součástí mýho plánu," řekla jsem stroze a usmála se.

„Bože, Karin, doufám, že nebudeme muset moc běhat!" zakňučela Camila, když ke mně obě došly, a já protočila očima.

„Budete se držet u mě, takže ano, budeme se rychlejc pohybovat, ale nemusíte běhat, okay? Hlavně nevydávejte žádný hlasitý zvuky a buďte potichu! Až přijde váš čas, dám vám znamení," ujišťovala jsem je a ony na srozuměnou přikyvovaly.

„Tohle bude ještě pěkně zvrácený, co?" ušklíbl se André a mrkl na holky. Vypadal, že se mu možná gradace událostí jen a jen zamlouvá.

„To si piš. Jakmile sesadíme kapitána, tak nemá Danteho tým absolutní šanci," culila jsem se spokojeně a můj tým se začal zlomyslně pochechtávat. 

Byla jsem ráda, že tu nejsou žádní příšerní moralisti, ale lidi připraveni na jakoukoliv špatnost v náš prospěch. Dokonce i Lucas vypadal, že se těší a usmíval se. A možná i na Diegovi, který se svým typickým postojem zaujímal místo u hnízda, odhodlaný ho bránit už teď vlastním tělem, jsem zahlédla náznak potěšenosti.

Ozvala se píšťalka Sira Hama a já mávla na holky, ať mě následují.

Vyrazila jsem okamžitě do terénu a cestou dovysvětlovala, co přesně mají dělat, zatímco se ony držely vcelku úspěšně v závěsu. Fabián a André se se svou pětkou a čtyřkou na krku zprvu drželi u mě, ale pak jsme se strategicky rozdělili, aby si našeho většího hloučku nikdo nevšiml.

Procházela jsem tím nejhorším houštím, abych nebyla na očích, a tak nějak intuitivně tušila, kam přesně jít. Mířila jsem poblíž zákopů, protože mi docházelo, že Dante by si bůh ví jak speciální úkryt nevymýšlel. Určitě spoléhal jen na svoje bohaté zkušenosti a schopnosti.

„Karin, jak ještě dlouho?" šeptla na mě Camila, když jsme se přikrčené brodily bahnem a já jim čistila co nejtišeji cestu před sebou od větví a nepříjemných trnů.

„Za chvilku. Nebojte se," řekla jsem neurčitě a Audrey sykla, když ji švihla nějaká větývka. 

Vážně jsem netušila, že to pro ně bude tak náročné. Sice to nebyl les jak v Evropě, ale dalo se to přežít. I když jsem se sama zprvu bála, že mi vleze nějaký nehezky vypadající tvor pod tričko, chuť výhry mě od negativních myšlenek držela zdařile zpátky.

Přiložila jsem si ukazováček na rty v náznaku, aby byly ticho a nepohybovaly se. Sám kapitán si to kráčel středem lesa jakoby nic. Tohle byla jeho taktika? Tohle bylo to jeho slavný vítězství? Ten idiot si vykračoval, jak kdyby šel na komedii do kina.

„Camilo, jdi první! Víš, co máš dělat," řekla jsem potichu a ona mlčky kývla. Audrey napjatě pozorovala, jak její kamarádka vychází z křoví, upravuje si vlasy a předstírá, že se jen tak prochází po lese směřujíc nenápadně k Dantemu.

Já se mezitím přiblížila k jednomu tlustému kmeni tak, abych je oba zřetelně slyšela. Audrey jsem naznačila, ať zůstane tam, kde je.

„Camilo?" ozval se Dante s nepředstíraným údivem, když kuchařku zahlédl. „Co tady proboha děláš?"

„Mám uvařeno, tak jsem se šla projít. Čekám na Audrey, šla se vyčůrat," hrála Camila svou část plánu a její kamarádka obrátila oči v sloup. Nejspíš doufala, že jí vymyslí vhodnější výmluvu pro jeji momentální nepřítomnost.

„Ehm, okay. No, já musím jít. Hrajeme, víš," vysvětlil a ukázal na tejzr v ruce, kterého jsem se každou chvíli hodlala zmocnit. Camila se kousla do rtu a hmátla po knoflících na svojí blůzce.

„To snad ne, já doufala, že si užijeme. Nikdo tu není," zavrněla, zatímco si blůzku začínala rozepínat.

„No, kluci stojej kousek odtud a-"

„Ale no tak, Dante. To bys snad nestihl ani malý odreagování?" zeptala se ho koketně a on překvapením povytáhl obočí, když si sundala vršek a odhalila rudou podprsenku. 

Rozhlédl se okolo, jako by snad povědomě tušil, že v tom má někdo prsty, ale pak bezstarostně pokrčil rameny a na Camilu se vrhl. Pudy u něj byly jednoznačně silnější než touha hru vyhrát. Tejzr mu zůstával pořád  v ruce a já mávla na Audrey, aby šla do akce.

„Takže teď už si užíváte beze mě?" houkla směrem k nim a Dante se na moment odtrhl. Usmál se a vřele Audrey přibral do žhavé líbačky. 

Doufala jsem, že to nedojde moc daleko, než bych potřebovala. Jednou už jsem tenhle film pro dospělé naživo viděla a stačilo mi to.

Zatímco se Dante líbal s Camilou, Audrey mu sundala tričko a na prstech mi za zády ukázala, že má opravdu jedenáctku. Pak se Dante přemístil na ni a Camila mu z ruky vyjmula tejzr; dlaň mu přiložila místo toho na svoje prsa. 

Obě ho zaměstnávaly natolik, že si ani nevšiml, jak španělka paralyzér hází mým směrem. Trochu se tedy na moment odtáhl, ale Audrey ruka zajíždějící do jeho rozkroku udělala svoje.

Natáhla jsem se po tejzru a vyrazila směrem, odkud předtím Dante kráčel. Holky ho měly prozatím zdržet, dokud se nedostanu k hnízdu protivníků.

Strčila jsem Danteho elektrickou zbraň pod jeden pařez po cestě a přikrčila se. Část týmu, která střežila granáty, se skládala z Jonase, Felixe a Rijka, toho kluka, co jsem pomáhala včera při první pomoci ošetřovat. 

Netušila jsem, že to pro mě bude ještě snazší, než jsem si původně myslela. Štěstí mi dneska očividně přálo. Až teda na tu nezvedenou rozcvičku.

Vynořila jsem se ze svého úkrytu a zvolala:

„Tak jo, nebudu to prodlužovat, mám jedenáctku, takže radši ustupte, páč jinak bych vás mohla všechny paralyzovat do bezvědomí!" Jonas a Felix leknutím nadskočili a Rijk se překvapeně ohlédl za mým hlasem.

Všimla jsem si Fabiána s Andrém opodál, jak se krčí za stromem. Zdvihali mi palce, na důkaz podpory, a to ještě netušili, jak jim hodlám lov granátů usnadnit.

„Počkat, ale to-," koktal Jonas v protestu a já sešla pohotově menší kopec, abych vstoupila do hnízda a vzala si bez problému svůj úlovek. Pomalu jsem z něj zase vyšla a ukázala na svou známku na krku.

„Ty seš ale zlobivá, Karin. Tohle se Dantemu nebude líbit," řekl mi s úsměvem Felix kroutíc hlavou a já na oplátku taky roztáhla rty do širokého půlměsíce. 

Rijk jako jediný mlčel a ležel opřený se zakloněnou hlavou o strom, jako kdyby si snad během hry dával šlofíka. Jonas vypadal, že se zase pomalu rozbrečí.

„No jo, Felixi, ale ty přece víš, že Danteho moc nemusím," napodobila jsem tón, kterým ke mně mluvil on, a položila mu ruku opatrně na hrudník. Felix rázem ztuhl a Jonas vykulil oči. „No tak, nebuď smutnej, Jonasi. Já Dantemu pak řeknu, jak si to tady dobře bránil, hm?" zkusila jsem to i na něj, abych odvedla pozornost a pohladila ho po tváři. Jonas byl rudý, ale vypadalo to, že to na něj zabírá. „Vždyť vás kluci mám přece ráda. Já to dělám, abych zničila jen a jen Danteho, víte to, že jo?" šeptala jsem a nevinně mrkala a kluci ve srozumění přikyvovali.

„Vezmi si všechny granáty. Naprosto je nepotřebujeme!" vydral ze sebe Felix, když jsem mu masírovala jemně krk. V duchu jsem vyprskla smíchy. 

„Jo, budeme tě pouštět, když se přimluvíš!" blekotal Jonas a já je oba začala šimrat pod bradou. Culila jsem se na ně při tom jak pitomá Barbie a nechápala, že stačilo k jejich nalomení tak málo. Nejspíš tu opravdu hodně postrádali ženský kontakt.

Mezitím Fabián s Andrém vzali granáty co nejtišším způsobem, a zdrhali urychleně pryč. Ani jeden z těch tří, co tu měli hlídat, si ničeho nevšiml. Rijk neměnil polohu a zbylí dva se nechali drbat. To je teda armáda.

„Vás to nebaví, co?" hrála jsem dál a soucitně se na ně dívala. Jenom přikyvovali. Objala jsem je, jako bychom byli snad ti nejlepší kamarádi. „Mrzí mě, že si tímhle musíte procházet, kluci. Dante může bejt pěkně nepříjemnej," šeptala jsem jim těsně u ucha a oni mě objímali vřele nazpět.

„Jo, fakt to hrozně hrotí. V podstatě ani nevíme, co dělat. Řekl, že to celý udělá sám," mrmlal Jonas nakvašeně, zatímco já ho hladila ve vlasech a Min s Lucasem přiběhli a ukradli další dva granáty.

„Musím teď jít, ale zase přijdu. Jste fakt zlatý, víte to?" zamrkala jsem na ně dlouhými řasami a naposledy je pohladila po ramenech. Koukali na mě, jak na svatý obrázek. 

Pak jsem odběhla s vítězným úsměvem a i přesto, že se mi moje chování krapet příčilo, užívala jsem si to natolik, že jsem se nehodlala cítit provinile.

„Karin!" houkl na mě Soren z mého týmu, když jsem se zastavila, abych si zavázala tkaničku. 

Konverzaci jsme spolu mimo Hamovy hry nikdy nevedli. Krčil se za stromem. Špinavé blond vlasy měl pocuchané a bílé tílko, které mu těsně obtahovalo vysportovanou středně vysokou postavu, měl zadělané od hlíny. Rozhlédla jsem se, zda někdo není v dosahu, a přiblížila se k němu.

„Tak co? Víš, kde maj hnízdo?" zeptal se mě tiše a prokřupl si prsty.

„Jo, vedle zákopů pod tím malým kopcem," zašeptala jsem. „Vezmi tohle k nám, jo? Ale ať tě nikdo nechytí, prosím. Musím jít dodělat Danteho," kladla jsem mu na srdce a on v souhlasu kývl. 

Jeho oči, které měly stejný odstín jak ty zelené listy na stromech kolem, mu v rámci adrenalinu zajiskřily.

Popohnala jsem ho a on okamžitě vystartoval pryč. Běžel neskutečně rychle, takže jsem se nebála, že by ho někdo cestou dopadl. Soren mě zbavil jedné starosti a já tak mohla dokončit to, co jsem začala.

Doplížila jsem se k těm třem nymfomanům, kteří se nacházeli furt na tom stejném místě. Byli polosvlečení a Dante vypadal dost nasraně, takže očividně ani nedošlo k vrcholnému závěru. Dusila jsem smích nad svými sarkastickými myšlenkami a nad tím, jak se Dante bez trička a s rozepnutými kalhoty vehementně rozhlížel po zemi.

Přikrčila jsem se a mávla na Camilu, která se podívala mým směrem. Ukázala mi se zazubením zdvižený palec a já jí naznačila, že se může s Audrey vrátit zpět k našemu hnízdu. Camila sebrala svou parťačku a něco řekla Dantemu. Ten ji ale vůbec nevnímal. Jen si prsty nasraně vjížděl do vlasů.

Jakmile holky odešly, přiblížila jsem se k němu tiše zezadu. Zrovna se skláněl do otvoru v zemi, jestli mu tam náhodou jeho tejzr nespadl, a dala mu ránu tím svým přímo do zadku. Leknutím vyhrkl nesrozumitelnou zkomoleninu nějaké britské nadávky a svalil se na zem. Uchechtla jsem se a on se mi podíval v šoku do tváře, zatímco si třel zasaženou půlku.

„Ty svině! Vždyť ani nevíš, jaký mám číslo!" prskl a já se k němu sebevědomě sklonila, abych mu obrátila známku na krku.

„Myslíš tu jedenáctku, Dante?" usmála jsem se a ukázala za sebe. „Běž se oživit, myslím, že jsem ti právě vzala život," ušklíbla jsem se a on mě nenávistně propálil pohledem. Chtěl něco říct, ale já se smíchem odkráčela pryč dřív, než se na to zmohl.

Hádala jsem, že vyhrávám.

...

Měli jsme u sebe celých pětatřicet granátů. Slavná bitva byla zatraceně lehčí, než jsem si ze začátku myslela. Jonas s Felixem mi své zásoby prakticky dávali ochotně do rukou a s oslabeným Dantem, který ani po hodině stále nedokázal najít svůj tejzr, neměli naši protivníci sebemenší šanci.

Zjistila jsem čísla všech tak neskutečnou rychlostí, že to sám kapitán nejspíš předběžně vzdal. Pokud Dante neměl něco dělat, tak nechávat u hnízda Felixe a Jonase, kteří po jednom pohlazení byli schopni vyslepičit i kolik má každej v týmu zářezů nad postelí. Ne, že zrovna na tohle bych se ptala. 

I při Bitvě armád jsem si potvrdila, že chlapi opravdu myslí převážně jenom pérem.

„Karin, ty vole! Tohle je neuvěřitelný. Nikdy jsem proti Dantemu neuhrál ani jeden debilní granát. Můžeš mi říct, co si mu proboha udělala?" zeptal se mě v ohromení Moe a já zvedla jeden koutek rtů uličnicky nahoru.

„Dante je možná ve fyzickejch aktivitách odborník, ale někdy je třeba zapojit i mozek," zakmitala jsem na Moa obočím a on nade mnou zavrtěl se smíchem hlavou.

Kempila jsem teď jen u hnízda a čekala znuděně na konec. Chtěla jsem Dantemu dopřát alespoň těch pár granátů k dobru. Tím, že jsem nechala největší čísla od začátku hlídat a oslabila jeho, tak se k nám nikdo neprorval.

Holky seděly skrytě kousek dál na kamenech a opalovaly se. V kuchyni měly hotovo a jen čekaly na moje znamení a velké finále.

„Karin, ty zmije!" ozval se Dante, který se vynořil kousek od nás v závěsu s Leonem a ještě jedním týpkem, který měl typický účes dnešní doby. Krátce střižený po stranách a na vrchu kudrnaté hnízdo spadající do čela. 

Jen jsem čekala až vytáhne elf bar a natočí tiktok bez trička a beze smyslu. Nechtěla jsem ho ale odsuzovat předem, aniž bych ho znala, a tak jsem se zaměřila na Danteho. Ten se tvářil fakt nepříčetně. Už byl sice oblečený, ale tejzr jaksi v nedohlednu.

„Ale, ale, Dante, kdepak máš tejzr?" zeptala jsem se naschvál děsně vytáčivým tónem a pak se spokojeně usmála, když zatnul pěsti. 

Moe, Diego, Soren a Roy se rozmístili kolem mě, aby mě mohli bránit, ale tak nějak jsem tušila, že to nebude ani zapotřebí.

„Jak si to zatraceně udělala? Kde je?!" cedil celý rudý. Vypadal, že opravdu nepočítal s tím, že by ho někdy někdo mohl obelstít. Prohru snášel ještě hůř než já. „A cos to kurva udělala s Felixem a Jonasem? Ty kokoti jsou totálně mimo!" prskal dál pln vzteku a já se jen tiše pochechtávala té jeho překypující agresi.

„Nebuď na ně nepříjemnej. Kluci bránili dobře. Dělali všechno správně. Mnohem líp než ty. Na ně vinu nesváděj. To, že prohráváš, je jen a jen tvoje vina, Dante," odpověděla jsem klidně a založila si ruce významně na prsou. „A tvůj tejzr?" zopakovala jsem jeho otázku, abych naschvál situaci ještě víc zdramatizovala. „Hm, nech mě přemejšlet," napínala jsem ho dál a Roy v sobě dusil neúspěšně smích, až se z toho celý červený zakuckal. „Ah, už vím." 

Pískla jsem na prsty, jak mě to učil kdysi děda, a Dante svraštil obočí. Výraz mu ztuhl a byl zralý skoro na omdlení, když k nám přikráčely Camila s Audrey. Rozšířila jsem svůj úsměv ještě zlomyslněji.

„Co to-" vydal ze sebe ztěžka Dante, ale svou prvotní myšlenku nedokončil a jen povolil všechny svaly v obličeji.

„Dante? Holky by ti chtěly něco říct," sdělila jsem mu, jakmile se zařadily přesně po mém boku. 

Dante nejistě překročil z jedné nohy na druhou, neschopen slova, a jeho spoluhráči si vyměnili nechápavé pohledy. Kluci vedle mě to celé sledovali jen jako zábavné představení zadarmo.

„Končíme, Dante! My nejsme žádná hračka, se kterou si budeš jenom sem tam užívat. Každej průser jsme si zatím vyžraly za tebe a seš na nás příjemnej, jen když se ti to hodí," začala Audrey a podívala se na svou kamarádku, aby jí naznačila, že může pokračovat.

„Jo, už nás to nebaví! A ty tvoje naučený kecy na nás rozhodně už platit nebudou. Najdi si jiný šukací panenky, ale hádám, že tady v Libérii a za těhlech podmínek tolik příležitostí mít nebudeš!" navázala Camila a mrkla na mě. „My jsme teď tým, Karin. Ta se totiž zachovala fér."

„Přesně tak, ženský držej spolu. Už žádný ty tvoje debilní manipulační hry, Dante! Probudily jsme se," zakončila to Audrey a já se pyšně usmála a vzala holky kolem ramen.

„Já ti říkala, Dante, že se mnou si nemáš zahrávat." Věnovala jsem mu přesně ten vševědoucí pohled, který tolik nesnášel. Dante se nadmul a nevěřícně nad nečekaným zvratem událostí kroutil hlavou.

„Ty seš taková proradná mrcha, Karin. Doteď jsem tě šetřil, ale tohle bylo přes čáru!" Přiblížil se ke mně a kluci z mého týmu v obraně udělali krok naším směrem. Já natáhla ruce do strany, abych je zastavila. Nebála jsem se ho. „Zajistím ti rychlej odvoz zpátky domů a znepříjemním ti každou část tohohle pobytu. Je ti to jasný?" vyhrožoval mi a já vyprskla smíchy.

„Měla jsem za to, že tos už dělal doteď. Bitva armád je špinavá hra, Dante. Holt sis o sobě moc myslel," řekla jsem i já, zatímco jsme si pevně hleděli do očí. „Mohli jsme spolu vycházet, ale vybral sis válku. Tak teď nebreč a přijmi to." Dante si mě prohlédl od shora dolů a s uchechtnutím pokroutil hlavou.

„Odhadl jsem tě špatně. Seš ještě větší svině, než jsem si původně myslel." Pak se podíval na holky a mlaskl. „A vy dvě děvky si polibte prdel! Levnej šuk se dá sehnat všude a kurva snadno!"

Sir Ham zapískal na píšťalku a já potěšeně vydechla. Dante si odfrkl a vyrazil se svými kumpány zase pryč.

„Nechci nic, ale myslím, že jsme vyhráli," řekla jsem po chvíli ticha vcelku lhostejným tónem a následně jsme začali všichni nahlas jásat. Hromadně jsme se objímali, jak v blbým americkým filmu. Jak kdybychom byli léta nejlepšími přáteli. Faktem bylo, že čas tady utíkal úplně jiným způsobem než v reálném životě, takže jsem tomu snad i chvíli věřila. Měla jsem pocit, že už jsem tu prožila další jeden život, a přitom to bylo jen několik dní. 

Nakonec se mi to zamlouvalo. Zamlouvala se mi celá tahle šaráda s vojáčkama z Wishe. Měla jsem pocit, jako bych tu odhalila skrytou sílu ukrytou hodně hluboko uvnitř mě, kterou jsem doposud nestačila dostat ven.

A ten pocit byl k nezaplacení.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: PATNÁCTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST