ODPADLICKÁ PĚCHOTA: PRVNÍ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Když se mnou zelený jeep zastavil v zalesněné oblasti na bahnité cestě, věděla jsem, že je všechno už nenávratně pryč.

Že tohle je můj momentální azyl, na bůhví jak dlouho, bez vyhlídky vrátit se plnohodnotně domů.

Už jsem neměla žádný domov. Můj starý život propadl hluboko kamsi do koutů mého mozku. Problémová holka s problémy v sobě a vlastně i všude kolem. Zkrátka... problém nenacházející své vyřešení. Tak už mě brali v podstatě všichni. A vzhledem k tomu, že jsem opakovaně odmítala hospitalizaci, mi bylo mou tolik starostlivou cvokařkou doporučeno tohle. Výcvik, řád a prostředí, kde vybiju veškeré impulsy v sobě.

Podle ní jsem prý jedině daleko od známých, daleko od stereotypu a ke všemu ještě v jiné zemi mohla naleznout pocit radosti, který z mého života už nenávratně vyprchal. Ještě dřív, než se stala ta nehoda, která všechno akorát jen zmnohonásobila. V mém překladu to ale znělo pouze jako – budeš pod dohledem a místo prášků žrát vydatnou stravu.

„Vystupovat!" zahalekal můj nový „velitel”. Postarší muž v khaki uniformě a ošoupanými odznaky jménem Megune Etham. Nechával se ale oslovovat jako Sir Ham. Nechápala jsem, že muž, co si tolik zakládá na autoritě, si nechává od všech říkat „šunko”. Otevřel mi dveře od auta a já vystoupila s pohledem přišpendleným na tu podivnou kamennou budovu před sebou.

„Vítám tě u nás, Karin Marinellová," sdělil mi a usmál se. Měl tvrdý výraz a ošlehanou tvář plnou malých jizev, ale přesto vřelé modré oči, které ve mně spolu s úsměvem vyvolávaly pocit, že to nejspíš nebude špatný člověk.

„Děkuju," odvětila jsem suše.

V Libérii byla úředním jazykem díky bohu angličtina. Najet na ni pro mě nebyl problém. Mluvila jsem plynule, jen jsem si musela zvyknout, že nesmím v rámci frustrace ihned přejít na mateřštinu.

Ano. Libérie. Tam jsem skončila. Africký stát rozkládající se na západním kontinentu a sousedící s Guineou, Pobřežím slonoviny a Sierrou Leone. Mělo tu být zatraceně velké vedro skoro po celý rok, pokud nenastalo období dešťů a bouřek. Na to období jsem se ale už teď těšila, protože ukrutné vedro a dusno mi na mojí náladě rozhodně nepřidávalo. 

Na severovýchodě slavné Libérie ležel kraj Nimba County, v němž se nacházel národní stejnojmenný les, kde jsem právě vystoupila. Asi hodinu od mého nynějšího azylu bylo hlavní město Sanniquellie. Hádám, že to byla nejspíš nejcivilizovanější oblast v daleké blízkosti, ale podle toho, co jsem googlila, neočekávala jsem žádný nákupák jako v Praze. Byly tam sice nějaké školy, obchůdky a možná sem tam pochybný podnik, ale město vypadalo pustě a moc informací se o něm kvůli nedostatečné mediálnosti míst v Libérii ani dohledat nedalo.

„Tohle bude po celý rok a možná i déle tvoje nové království, Karin. Spousta pohybu, fyzické námahy, strategie, práce, pravidel a tak podobně," informoval mě s malinko varovným úsměvem Sir Ham a já si povzdechla. 

Pokud jsem něco nesnášela byly to pravidla, řád a pořádek. Příšerná věc pro bohemistického spontánního umělce a literáta, kterým jsem byla já. Já byla básník v prokletí tajemných veršů, spisovatel píšící o skutečné nereálnosti a duší umělec, který maluje podle mysli a zpívá písně, z kterých naskakuje husina. Nebyla jsem žádný voják. Nebyla jsem někdo, kdo je schopný ochraňovat svět svým tělem.

„Nemůžu se dočkat," neodpustila jsem si sarkasticky a Sir Ham mě napomenul pohledem. Když se nedíval, protočila jsem očima a upoutala znovu zrak na tu kamennou barabiznu před námi. Kolem ní se rozléhal ohromný dvůr plný jakýchsi cvičebních náčiní. Z části byl zalitý betonem a z té další působil jako bahnité pole.

Krajina tu byla nádherná, ale nejspíš plná pěkných potvor a neprobádaných zákoutí. I když jsem milovala přírodu, ztratit se v noci v Nimba County bych v životě nechtěla.

„Seznámím tě s mužstvem," pokračoval Sir Ham a vypadal být mou přítomností docela potěšen. Zdálo se od prvního momentu, že to, co dělá, dělá rád. Nejspíš mu nedocházelo, že celá tahle slavná sebranka uprostřed zablácený prdele byla jen banda idiotů v opraným oblečení, kterou vyvrhli z jednotlivých států, aby si naivně hrála na vojáčky. Psychiatrička tomu sice říkala „zocelující výcvik pro lidi s trablemi všeho druhu", ale ve skutečnosti to byl takový tábor pro problémové typy, které potřeboval někdo srovnat a poskytnout jim místo k zapadnutí. A celému tomu velel vysloužilý vojenský kápo Sir Ham, jenž si tím dokazoval, že jeho léta v armádě ještě neskončila.

Leknutím jsem sebou trhla, když velitel veškerou silou svých plic zapískal na stříbrnou odřenou píšťalku na krku.

„HEJ, VŠECHNA LÍNÁ VERBEŽ NA DVŮR!  DĚLEJTE, VY BÍDNÁ PAKÁŽ!" zařval a já na něj vytřeštila oči, když rázem celý zbrunátněl. Výraz v obličeji mu ztvrdl. Už nevypadal jako postarší chudák se syndromem vyhoření, který by mi byl schopný zalepit ranku po třísce. Najednou vedle mě stála autorita sama a já se obávala, že za pár chvil se mnou bude jednat stejným způsobem jako s ostatními.

Na dvůr se vyvalila ta takzvaná sebranka líných vší a já přešlápla nejistě na místě. Podívala jsem se na sira Hama vedle sebe a ten se na mě znovu přívětivě usmál.

„Neboj. Vypadaj jak banda neandrtálců, ale jsou to hodný kluci. Nedovolil bych, aby se ti tu něco stalo, Karin," konejšil mě Sir Ham a já opět pohled přišpendlila na skupinu asi dvaceti mladých mužů. Vysokých, menších, svalnatějších i hubenějších anebo ne tak vysportovaných. Ale všichni vypadali být docela ve formě a v opraných vojenských tričkách a kalhotách nakasaných do vysokých kanad opravdu působili jako účastníci vojenské pěchoty. Seřadili se do úhledné lajny a se zájmem na mě zírali.

„Sire Hame? Kde jsou holky?" zeptala jsem se přidušeně, protože nikdo další už jaksi nepřicházel.

„Holky? Máme tu jen dvě kuchařky, ale v mužstvu žádné nejsou. Nikdy jsme tu ani žádnou neměli." Vykulila jsem na něj oči po tom, co to s takovým klidem pronesl, a na sucho polkla. „Ale neboj, vyhradil jsem ti samostatnej pokoj s malou koupelnou. Takže soukromí mít budeš," usmál se a vypadal být spokojen sám se sebou, zatímco uvnitř mě to řvalo CO-TU-SAKRA-DĚLÁM?!

„Kde je Fleming?! DANTE FLEMING?!" zařval Sir Ham vedle mě opět z plna hrdla, až mi málem utrhl levý ušní bubínek.

„Šel vycházkovou chůzí, pane," odvětil jeden ze skupinky na dvoře a Sir Ham nabral ještě rudější odstín ve tváři. Mužstvo se hromadně uchechtlo a já už pochopila, proč k nim chová tak trochu odpor. Nejspíš to tu brali moc na lehkou váhu. Ne že já bych se ale chovala jinak.

Sir Ham tedy znovu popadl píšťalku a nakolik mu kapacita plic ještě dovolila, tolik do ní foukl. Píšťalka vydala ten nejpronikavější jekot rvoucí uši a já tiše v protestu zasténala.

„FLEMINGU, OKAMŽITĚ SEM!" zařval velitel, že to museli slyšet až v mojí rodný domovině.

V tu chvíli se z vchodových dveří vynořila asi dvoumetrová ramenatá postava s rozcuchanými vlnitými vlasy, zpod nichž vykukoval tmavý šátek držící skoro černé pramínky z čela. S potetovanými pažemi všelijakých nápisů zastrčených ležérně v kapsách dokráčel jistý Fleming doprostřed lajny a nasadil arogantní úsměv.

„Pardon, šéfe. Odskočil jsem si," omluvil se brunátnému siru Hamovi Dante angličtinou říznutou britským akcentem a dával mu tak jasně najevo, že si z jeho vzteku nic moc nedělá. Vypadal naprosto bezstarostně, jako by s ním takhle mluvil už celá léta.

„Dante, nepokoušej mě. Víš, jak tohle chování nesnáším!" ucedil Sir Ham, ale pozornost přemístil na mě a výraz ve tváři se mu rázem zjemnil. Nejistě jsem mu pohled opětovala a doufala, že mě nebude nutit se představovat, protože to jsem pokládala ve svých jednadvaceti letech opravdu za zbytečné.

„Tohle je Karin Marinella. Přijela k nám až z Český republiky. To je střed Evropy, kdybyste to, vy tupci, nevěděli. Anglicky umí a bude nedílnou součástí naší nezdařený vojenský pěchoty, že?" usmál se na mě a na sebranku před námi se zamračil. Jeho přehnaná vřelost ke mně na mě působila, jako kdyby byl fanatický feminista opovrhující mužským pohlavím. Přitom sám to náčiní nosil v kalhotách. Ale ne že bych si stěžovala. Nejspíš i on si uvědomoval jistá omezení maskulinity.

„Ale vždyť je to holka," ozval se jeden menší a hubenější stojící na kraji lajny. Protočila jsem očima a uštěpačně zamumlala, jak výborný postřeh ten dotyčný má.

„Ano, ano, je. Jsi všímavej, Haugu!" poznamenal Sir Ham ostře a pohledem blondýna střední postavy přimrazil k zemi. Ten se malinko přikrčil a ohlédl se na své „přátelé", kteří ho odměnili posměšky, že danou situaci rozhodně nezvládl. „Karin, máš jedinečnou příležitost se těm idiotům blíže představit. Samozřejmě věřím tomu, že mezi nás brzy zapadneš a dozvíme se mnohem víc než ze strohýho proslovu teď, ale byl bych ti vděčnej za uvolnění atmosféry." Sir Ham mi pokynul, abych blíže předstoupila a něco pronesla. Odměnila jsem ho ztrápeným pohledem, protože jsem tyhle věci nesnášela. Nezvládala jsem o sobě mluvit pomalu ani s těmi, kteří mi blízcí už nějakou dobu byli.

Udělala jsem tedy malý krůček vpřed a prohlédla si lajnu různorodých mužských postav.

„Jsem Karin, jsem Češka, ale mám italský kořeny, proto nemám úplně typický český příjmení. Jsem umělec. Bohém. Literát. Ale taky nejsem žádný máslo a nemám ráda, když mě někdo podceňuje," představila jsem se pevným tónem a nasadila svůj typicky neproniknutelný výraz s malinko přimhouřenýma očima.

„Jak se na tohle místo sakra dostane umělkyně?" ozval se nositel jména Fleming přehnaně ironickým tónem a pobaveně se ušklíbl. Jemně jsem zvedla koutky rtů do falešného úsměvu, který jsem mu se vší radostí věnovala.

„Stejně náhodně, jako se sem dostane arogantní nevychovanec plnej předsudků!" zareagovala jsem vzápětí a svůj neupřímný úsměv na tváři ještě víc rozšířila. Nejspíš mou pasivní agresivitu neočekával a zatvářil se krapet překvapeně. Ostatní začali hvízdat a Sir Ham si tiše odklašlal. Znělo to spíš ale jako by se snažil maskovat smích.

„No, tak to bychom měli," povzdechl si. „Flemingu, za to, že si přišel pozdě, pomůžeš Karin s kuframa. Má pokoj v druhým patře na konci chodby." Dante se nesouhlasně zaksichtil a já svou otrávenost také nijak zvlášť neskrývala. „To je vše. Rozchod!" zavelel Sir Ham a Dantemu představil má objemná zavazadla. Ostatní se začali pomalu rozcházet za doprovodu velitelova buzerování.

„To sis s sebou sbalila celej život, ne? Jenom ženská si na tohle místo může vzít pět zavazadel," zaprotestoval Dante a začal se obvěšovat jak vánoční stromeček vším, co jsem si z Prahy přivezla. I přes ty nemístné kecy ale vypadal, že mu tíha všech těch kufrů a tašek nijak nevadí.

„Šest. Ještě mám batoh," usmála jsem se nevinně a malinko se otočila, aby viděl narvaný černý ruksak osobních věcí.

„Vole, typická ženská, fakt," neodpustil si znovu a zavrtěl hlavou. Následovala jsem ho do budovy a za jeho zády udělala posměšnou grimasu.

Když jsme vstoupili dovnitř, prohlížela jsem si zaujatě šedé studené stěny a žulovou podlahu. Připadala jsem si jako v bojovném bunkru a musela jsem přiznat, že se mi to zamlouvalo  mnohem víc než nemocniční prostředí, kam mě chtěli původně uvrhnout.

Dante zamířil ke schodům. V každé ruce jeden velký kufr, na zádech krosnu a přes ramena ještě dvě tašky. Schody bral po dvou na důkaz, že se mě chce co nejdříve zbavit.

„Nechceš pomoct? Není to pro tebe moc těžký?" zeptala jsem se naschvál s hranou starostlivostí a on se na mě otočil skoro s vražedným pohledem.

„Máš pocit, že to nezvládnu sám a potřebuju pomoct od holky?" reagoval ironickým tónem a na moment se zastavil.

„Nejsem handicapovaná. Jsem jen nositelka ženskýho pohlaví." Odměnila jsem ho přemilým úsměvem a raději toho bručouna obešla. „Naštěstí."

„No právě, na tomhle místě nemáš, co dělat! Šikla by ses víc do kuchyně než na bitevní pole," pokračoval v rozepři a já té jeho předpojatosti vůči ženám nemohla uvěřit. Nechápala jsem, že může být někdo pln od konečků prstů až po kořínky vlasů tolika předsudky. Taky jsem měla vůči určitým mužům výhrady. Třeba vůči mužům jako byl on. Ale rozhodně bych mu hned při první konverzaci nepálila do očí, že by měl jít lovit potravu a vydělávat peníze.

„Tyhle stereotypní kecy fakt miluju. Tobě emancipace asi fakt nic neříká, viď?" Obrátila jsem se opět k němu, když jsem se zastavila na konci schodů ve druhém patře. Dante se zatvářil pobaveně.

„Nejenže nám sem poslali holku. Ještě k tomu máme tu čest se zarputilou feministkou, co?" Tyčil se nade mnou s vševědoucím úšklebkem a já dostala nevýslovnou chuť mu napálit. „Nemáš. Tu. Šanci."

„To si piš, že máš tu čest s feministkou, frajere! Muži, nebo spíš stvoření jako ty, kteří upozorňují jen na svoje nádobíčko v kalhotách a opovrhují ženami za doprovodu stereotypizace, čímž se nad nimi snaží povyšovat, jsou mi nadmíru odporní. Jen, aby bylo jasno! Takže bejt tebou, zavřu hubu dřív, než si se mnou rozpoutáš válku! Možná máš větší sílu a o půl metru víc jak já, ale v sociální inteligenci a nejspíš i v inteligenci obecně, dost vázneš! Dej si na mě pozor, Dante Flemingu! Já dokážu bejt opravdu velkou osinou v zadku a tvou noční můrou, když si to umanu. A to nechceš zažít!" vpálila jsem mu chladným tónem do tváře a jemu sebestředný úsměv z tváře rázem vyprchal. 

„To určitě,” zamumlal zamračeně a hlavou kývnul směrem do levého křídla budovy, kde se nacházel můj pokoj. Zamířila jsem tím směrem a cítila jeho nevraživý pohled na zádech. Už nešel tak rychle. Asi jsem ho svým výstupem dost zaskočila. Se mnou se prostě takhle jednat nebude.

„Tohle je tvůj pokoj. Klíč je v zámku, tak prosím odemkni, ať ti tam ty krámy hodím a můžu s dovolením odejít!" prskl nepříjemně, když jsme se zastavili před těžkými železnými dveřmi. Vypadaly opravdu jako vchod do vojenského úkrytu. Beze slov jsem odemknula a vstoupila do malé místnosti s velkou postelí a nejnutnějším vybavením. S těmi mříži na dvoukřídlém okně to působilo jak vězeňská cela.

Dante položil kufry i tašky na zem, s dlouhým výdechem ze zad shodil krosnu a rozhlédl se po prostoru. Ignorovala jsem ho a nahlédla do menších dveřích napravo. Sir Ham nelhal. Opravdu jsem měla malou koupelnu pro sebe. Oprýskaná vana, umouněné umyvadlo a popraskané dlaždičky. Myslím, že dát to tu do pořádku, mi dá fakt zabrat, ale stejně jsem v duchu zajásala.

„To je neuvěřitelný. Máš soukromou koupelnu? Takovej luxus tu nemá nikdo. A pak, že nejsi princeznička," ušklíbl se a zle se na mě podíval. „ale neboj, dala si mi dost dobře najevo, že se k tobě jako k princezničce chovat nemám. Takže nebudu. Budu se k tobě chovat stejně, jako se chovám ke klukům tady. Jen s tou výjimkou, že tebe si vychutnám, protože už teď mě kurva sereš!" Napodobil můj křečovitý úsměv a vydal se ke dveřím. Nasupeně jsem za ním hleděla a zatnula ve vzteku pěsti.

„Tak to máme konečně jednu věc společnou. Právě sis ze mě udělal nepřítele, Flemingu." Dante se ohlídl a jemně kývl. 

Nic už neřekl a můj momentální úkryt opustil. Aspoň, že mu došlo, že poslední slovo mám vždycky já.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: PRVNÍ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST