ODPADLICKÁ PĚCHOTA: SEDMÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Když hra skončila, doplahočili jsme se všichni beze slov na dvůr.

Sir Ham nejspíš čekal na vhodnou příležitost, kdy nás s Dantem opět přede všemi seřve.

Ten na mě za celou dobu nepromluvil a já byla ráda, že se nesnaží rozdmýchávat ten stále plápolající plamen vzteku uvnitř mého těla. Myslím, že atomový výbuch mého temperamentu by dneska opravdu neuvítal s otevřenou náručí.

Poslušně jsme se všichni seřadili do rovné lajny špinaví od barev a Sir Ham přišpendlil pohled speciálně na mě a Danteho. A bylo to tu. Další vlna kázání velitele způsobená dvěma paličatými rivaly.

„Kapitáni, spočtěte všechny zásahy ve vašem týmu. A nepodvádět!" rozkázal jen a já zůstala zaraženě stát. Dante taky vypadal, že mu Sir Ham vyrazil dech, ale urychleně jsme se oba raději vzpamatovali a dali se do práce.

Bezkonkurenčně jsem měla nejvíc skvrn na sobě já. To se nedalo popřít. Dante na mně kuličkami nešetřil a pravdou bylo, že ani já na něm. Schytala jsem od něj celých 105 ran. A to ani nevím, zda jsme spočítali všechny, protože na některých místech se rozpíjely jen ohromné žluté koláče.

S ostatními v týmu jsme dohromady uštědřili 444 ran. To bylo kupodivu skvělé skóre. Kdybychom se s Dantem do sebe tak sadomaso nepustili, mohl náš tým dokonce i vyhrát.

„413," řekl vítězně ten arogant. Usmál se na mě zlomyslně a dal do toho veškeré úsilí svých obličejových svalů. Hajzl.

„Danteho tým tedy vítězí a získává padesát bodů. Karin tým získává 20, protože byl později sestřelen." Zajásala jsem spolu s našimi a Dante si jen se založenýma rukama na prsou nakvašeně odplivl. Byl nepřejícný až hanba, ale za zlé jsem mu to neměla. Já mu taky přála maximálně pěknou ránu do koulí.

„Sundejte si kombinézy a naházejte je sem na hromadu, ať se můžou vyprat. Pak se jděte vydrhnout, ať jste v sedm nastoupeni na večeři!" zavelel ještě Sir Ham a rozešel se směrem k budově. Já pochválila kluky, protože díky nim jsme nebyli úplně potopeni konkurencí.

„Bez tebe bychom nesejmuli Leona s Jonasem. A taky si zabránila tomu, aby nás Dante všechny nerozsekal. Díky tobě jsme vydrželi dýl než oni," ujistil mě Karl a poplácal mě pochvalně po zádech. Vděčně jsem se na něj usmála. Byla jsem ráda, že můj tým byl naplněn optimismem a podporou, a ne zpupným postojem Danteho Fleminga.

„Nechci nic, ale už teď vedu. A to je teprve druhej den," sdělil mi dotyčný nabubřele, když kolem mě procházel. Protočila jsem nad ním očima a ohlédla se za jeho nahými zády.

„Každej ví, že vítěz to nikdy ze začátku nepřepálí a má pomalejší start," utnula jsem ho a on ke mně natočil významně hlavu. Jen jsem se ironicky usmála a už se jím nehodlala zabývat. 

Danteho bylo pro dnešek dost.

...

Přišlo mi, že jsem jen dlouze mrknula a už mě budík zase hnal z postele pryč. I s mým dlouhým ranním připravováním, jsem opět byla na rozcviččce první a Sir Ham mě vítal se spokojeným úsměvem. 

Zase jsem moc nespala.

„Děláš mi radost, Karin," řekl upřímně a já se unaveně pousmála. Cítila jsem se vyčerpaně a měla jsem pocit, že dneska ze sebe žádný obdivuhodný výkon nevydám.

„To se brzy změní," zamumlala jsem si pro sebe, ale naštěstí mě neslyšel. Kluci předstoupili přesně na půl osmou. Dokonce i Dante.

„Přišli jste včas, to jsem rád. Proto dneska žádný tornádo nedám. Jen se protáhneme a dáte si jedno kolečko. Musíme včas vyrazit. Autobus tu bude už za hodinu," informoval nás velitel a já s ostatními zajásala. Pak mi ale nálada klesla při zmínce praxí. 

Po včerejšku mě pěkně bolely svaly z nárazů kuliček a všeho toho přehnaného běhání. Nebyla jsem na pravidelné vojáčkování vůbec zvyklá. Patřila jsem mezi pecivály, kteří leželi v samotě svého pokoje, a hubnuli jen tím, že zapomínali jíst. Sem tam jsem se ke sportu dostala, ale bylo to spíš občasně a náhodou.

Nejdřív jsme se od hlavy až k patě protáhli. To bylo fajn. Potřebovala jsem tu ztuhlost v nohách, zádech i rukou po celé té noci rozpohybovat. 

„Proč si včera večer Karin nepřišla? Hráli jsme Karty proti lidskosti," řekl mi Moe na oko zklamaně a pak se zazubil. 

„Vy je máte? Zbožňuju tu hru," reagovala jsem a Moe ještě víc prohloubil svůj úsměv. Nechtěla jsem mu říkat, že jsem nepřišla, protože jsem byla sociálně vyčerpaná a měla nutkání se izolovat.

„To bych si tipnul," odkašlal si Dante, který nás samozřejmě nezapomněl poslouchat. S povzdechem jsem mu věnovala bezeslovný pohled s nevyřčenou otázkou, kam tím jako směřuje. „No, vzhledem k tomu, jak dokážeš bejt brutální, bych si zkrátka tipnul, že se ti tyhle úchylárny líbí. Beztak potají děláš nějaký voodoo a tajně uctíváš satana," řekl mi narovinu a já si s poťouchlým úsměvem založila ruce na prsou.

„Až na to, že moje úcta k satanovi není tajná, si to trefil docela bravurně, Dante." Moe se zachechtal a Dante povytáhl obočí krapet v šoku. „Zahraju si ráda. Co dneska večer, hm?" navrhla jsem obratem Moeovi, ale to už mě pro změnu přerušil Sir Ham.

„Dneska na hry nebudete mít čas. Čeká nás večerní program!" Sborově jsme zasténali a velitel se široce a škodolibě usmál. „Ano, ano! A teď si dejte kolečko a žádný remcání!"

Už jsem někdy zmiňovala svůj odpor k tomuhle místu?

...

V černých džínách s dírami všude a vypasovaném zeleném tričku s nápisem VOLUNTEER od Sira Hama jsem dosedla na nejzadnější místo v autobuse. Byla jsem z těch hloupých praxí naprosto vystresovaná. Třásla jsem se jako čivava v dešti. Nesnášela jsem svoje přehnané úzkosti vyvolané zbytečnostmi.

„Můžeme k tobě, Karin?" zavolal na mě z uličky Moe v závěsu s Minem, Royem a Karlem a já přikývla. Chtěla jsem být sice zase sama, ale zasedla jsem pěti sedadlo, takže jsem se nemohla divit.

Kluci se u mě rozvalili takovým způsobem, že jsem si raději sedla doprostřed, aby mě náhodou nerozmázli na skle. I přesto, že bych náhlé usmrcení asi uvítala, pokud by to znamenalo vyhnout se praxím, tak jsem pořád chtěla odejít ze světa s trochu větší parádou.

„Seš v pohodě, Karin? Hrozně se třeseš," poznamenal Moe a já si přitlačila klepající se nohy rychle k zemi.

„Jo, jasně. Já se takhle klepu normálně. Nedostatek hořčíku," odbyla jsem ho vzápětí, aby se nevyptával. Moe jemně přikývl, ale prohlédl si mě dost divným způsobem, který jsem radši odignorovala odvrácením hlavy. Hlavně žádné otázky.

Zbytek pěchoty se nahrnul do autobusu a Sir Ham nás začal počítat, jak kdybychom byli základka na školním výjezdě. Aspoň, že tady jsme mohli sprostě nadávat bez napomenutí do žákovské knížky.

Dante se s pokrčenou hlavou prodral uličkou v závěsu s Jonasem a Felixem a jako naschvál si přisedli před nás. Věnovala jsem mu smrtící pohled, protože jsem doufala, že alespoň při cestě autobusem od něj budu mít pokoj.

„Jedeme na praxe. Ne do Nevermoru, seš si toho vědoma?" neodpustil si okamžitě při pohledu na moje rozervané kalhoty, které skvěle ladily k mým černě zvýrazněným očím.

„A ty seš si vědom, že já z Nevermoru právě přijela, abych na ty praxe vůbec mohla jet?" odpálkovala jsem ho a Dante se opovržlivě uchechtl. Pitomec. Pak shlédl na moje zápěstí, pokryté tlustými gumičkami a já si ruce založila na prsou na znamení, aby si hleděl svého.

„Poděs," šeptl a už se díval konečně před sebe, což bylo jedině dobře.

Koukala jsem se mlčky přes okno na míhající se krajinu směr Sanniquellie, kam jsme mířili. Byla jsem zvědavá, jak se Libérie představí ve svojí městské podobě. Nedoufala jsem v nic velkého. Snad jen, že si koupím tabákové propriety.

Z autobusového rádia začala hrát moje oblíbená písnička Rape me od Nirvany. Přivřela jsem oči a odprostila se od hlasů kluků, kteří se o čemsi vášnivě bavili. Naslouchala jsem Kurtovu textu a tiše si ho zpívala s ním.

My favorite inside source

I'll kiss your open sores

I appreciate your concern

You're gonna sink and burn

Při posledních slovech jsem se podívala speciálně na Danteho. Ten byl hlavou mírně natočený ke mně, takže mě nejspíš slyšel a ušklíbl se. Moc dobře věděl, že jsem závěr věnovala jemu.

„Máš ráda Nirvanu?" ozval se Moe vedle mě a na moment se odpoutal od rozhovoru s Karlem. Kývla jsem.

„Tipoval bych tě spíš na nějakej tvrdej metal," přidal se Roy do konverzace.

„Kdo říká, že ho neposlouchám?" 

Dante na sebe upozornil uchechtnutím. Otráveně jsem se na něj podívala stylem, zda má potřebu zase něco děsně důležitého poznamenat.

„Já jen, že bych tě spíš tipoval na pohřební hudbu nebo tak," sdělil mi s úsměškem.

„Tu si pouštím jen před spaním na uklidnění," řekla jsem odlehčeným tónem a Dante nahlas vydechl pod návalem dalšího velkého kalibru mojí argumentace. 

„Poslouchat vás dva je fakt jedna z mejch nejoblíbenějších činností. Hádáte se sice jako starej manželskej pár, ale mluvíte spolu jak členové pouliční sekty," komentoval to pobaveně Felix vedle Danteho a ostatní kluci mu souhlasně přitakávali a chlámali se.

„Nemůžu za to, že Dante má mentalitu jedenáctiletýho kluka, na kterýho pomalu leze puberta, a proto nedokáže vést konverzaci na úrovni," odvětila jsem s velkou dávkou sarkasmu, a to už se ke mně Dante natočil celý. 

Ostatní se smáli dál, ale obávala jsem se, že se tu strhovalo k další velké slovní potyčce, kterou smích nezlehčí.

„S tebou totiž konverzace na úrovni nikdy proběhnout nemůže, Karen. Z každý věci, co vypustíš, mi krvací uši," řekl pohrdavě a já se k němu víc naklonila, aby moje následující slova pozorně slyšel.

„Mně zas odumírají mozkový buňky nad každou stupiditou, co prohlásíš."

„Ale prosím tebe! Ty žádný mozkový buňky nemáš. Dávno je vyhladila tvoje nadměrná toxicita," opětoval mi vzápětí a v davu okolo nás to v ohromení zašumělo.

„Je zajímavý, že i když o mojí toxický personalitě víš, neustále se ji snažíš pokoušet. Kdybys měl alespoň trochu pudu sebezáchovy, vysral by ses na to!" ucedila jsem a neopomněla se na závěr zase zle usmát.

„Atmosféra houstne," prohlásil Felix dramaticky a nahlas hvízdnul. 

Sir Ham se vyklonil do uličky, aby zkontroloval situaci vzadu. Jen jsme se na něj všichni hrozně nevinně usmáli, aby si nedělal starosti, a on se vrátil do své původní polohy.

„Pud sebezáchovy mám, nemusíš se starat, jen se tě holt nebojím. Tvoje jedovatost mě prostě a jenom sere!" vštípil mi nato Dante a já si zaryla nehty silně do dlaní, abych neměla potřebu zvyšovat víc hlas.

„Ono, kdybys mě možná nechal na pokoji a ignoroval mě, tak by si nemusel dostávat pravidelnou dávku jedu, idiote!" připomněla jsem mu a kluci už pomalu tleskali nad tím, jak padala jedna urážka z mojí i Danteho strany ráz naráz.

„To je stejně tak lehký jako ignorovat řítící se tornádo, mrcho. Kdybych to udělal, celá Libérie zmizí z povrchu zemskýho!"

„Ujišťuju tě, že tenhle stát tu zůstane, ale jestli budeš dál pokračovat, tak ty rozhodně ne!"

„Začíná to bejt až moc vostrý," prolomil chvilkové ticho opět Felix už ne tak entuziasticky, zatímco já s Dantem jsme se usmrcovali pouhým zíráním.

„Omyl, ještě to ani nezačalo," vyvrátil Dante jeho slova, pak mi věnoval poslední pohled a otočil se čelem do uličky. Zasmála jsem se tomu bizáru a tiše pronesla, že má výjimečně pravdu.

Zbytek cesty už jsme byli oba ticho. 

Ostatní raději vedli konverzaci sami se sebou, aby nás nedráždili a dojeli jsme do města vcelku. Pořád po nás ale pokukovali, zda nevypukne další argumentační válka, ale naštěstí byl klid. Já i Dante jsme si svoje řekli, přestože se to točilo pořád okolo toho samého. 

Okolo vzájemné nekončící averze.

...

Sanniquellie bylo pusté místo. Bahno, písek, oprýskané omítky domů a kde nebyla hnědá cesta, tam byly husté křoviny a stromy. Díky častým dešťům tu alespoň zeleň vypadala zdravě, ale domy byly spíš chaty a jen sem tam se ocitla lépe vypadající budova.

Mrzelo mě, že lidi museli žít v těhlech podmínkách, když v Evropě nebo v Americe už jsme byli mnohem dál. I přesto, že na to nejspíš zdejší byli zvyklí a uměli si to tu zútulnit, indiferentnost světa k určitým věcem, mě zabolela.

Ženy nosily dlouhé záclony tvarované do šatů, muži něco jako hazuky a usmívali se vřele na všechno kolem. Jejich úsměvy mě tížily ještě víc. Čišela z nich pokora a laskavost, kterou jsem na ulicích v Česku, a vlastně ani nikde jinde, tolik neviděla.

Stáli jsme u autobusu a dívali se na ten cizí svět kolem. Moe se usmíval stejným stylem jako liberijští obyvatelé a působilo to jako návrat ztraceného syna do rodné dědiny.

Sir Ham nám po boku nějakého cizince nařídil seřadit se a přerušil naše konsternované zírání.

„Tak, tady s Henrym, kterej nám praxe zřizuje, jsme vás rozmístili do různejch objektů, kde se postupně prostřídáte. Je vás dvacet dva a ty sektory, kam musíte jít, jsou tři. Trhy, statek a pole. V týmech se tedy rozdělte na dvě čtveřice a jednu trojici. S každou skupinou půjde jeden z Henryho instruktorů, aby na vás dohlížel. Vím, že jste pěkný kopyta a akorát byste o samotě něco posrali!" promlouval k nám ostře velitel a Henry, vousatý třicátník s blonďatými vlasy až po ramena, se hrdelně zasmál. 

Měl svalnaté paže a jednu si nechal potetovat obří kotvou zasazenou v písku. Vypadal jako bývalý mariňák a odhadla jsem, že se Sirem Hamem budou staří známí.

S hlasitým povzdechem jsme se všichni tedy podle pokynů rozdělili. Já šla samozřejmě s Moem, Karlem a Royem. Min galantně pronesl, že se přidá k Lucasovi a Diegovi od nás z týmu, abych nebyla s někým, koho ještě tolik neznám. Přišlo mi to tak hezké gesto, že jsem ho vděčně pohladila po rameni a překvapila tím nejen jeho, ale hlavně samu sebe. Ne že bych se totiž běžně dobrovolně dotýkala lidí.

Minovi zrůžověly žlutohnědé tváře a rozpačitě se usmál. Pak se zařadil vedle Američana a Španěla, se kterými jsem prohodila za celou dobu všehovšudy dvě slova. Lucas byl hodně tichý kluk s brýlemi a kudrnatými vlasy do stran. Moe mi ho doporučil pro jeho nenásilnou chytrost a neutuchající pozitivní mysl.

A pak tu byl Diego. Ten nemluvil skoro vůbec. Nesl pořád stejně nepřístupný výraz a zaujímal permanentně postoj vojáka. Moe mi o něm při výběru řekl, že i když Diego vypadá nepřátelsky, bude ten, kdo mě vždycky podrží, a v jádru je to jeden z nejhodnějších lidí, co kdy poznal. Jeho stabilita mě prý neměla nechat nikdy ve štychu. Zatím jsem s ním konverzaci nevedla, ale dala jsem na Moa, protože znal všechny mnohem líp.

Dostali jsme jako první sektor trhy a přiřadili nám instruktora Paula. Štíhlého milého chlápka s černým strništěm. Byl to sympaťák a se všemi si potřásl rukou. Přibyla k nám trojice Danteho, Felixe a Jonase, protože Sir Ham nás dva kapitány chtěl mít zkrátka pohromadě, aby nemusel přebíhat od průseru k průseru. Podle jeho slov prý bude lepší jeden průser na jednom místě. Přesně takhle doslovně a bez okolků to prohlásil.

„Takže nudit se nebudeme. Karin s Dantem nám zábavu určitě zajistěj," zavtipkoval po slovech Sira Hama nahlas Felix a náš hlouček se zasmál. Tedy kromě mě a Danteho. My jsme si jen mlčky vyměnili pasivně agresivní pohledy.

„Craigu, nepřivolávej to! Chovejte se slušně!" okřikl Felixe ihned velitel a pak už se nás ujal konečně samotný Paul.

„Takže teď půjdeme na trhy. Každej dostanete přiřazenej nějakej stánek. Není tu moc turistů, ale zdejší lidé tu prodávaj svoje ručně dělaný práce, potraviny a tak podobně. Trhy fungujou způsobem smlouvání. Není předem daná cena. Zkrátka musíte vykomunikovat co nejlepší finanční částku, aby se vyplatila prodejci, ale zároveň jste toho prodali co nejvíc a uspokojili zákazníky. Dobře?" vysvětlil nám Paul a já se potutelně usmála. Možná jsem nesnášela interakce s lidmi, ale byla jsem přeci jen za svůj život chudým studentem a prošla jsem si brigádami za kasou, kde jsem o ceny smlouvala pravidelně. Byla tu tedy možnost, že to úplně neposeru.

Vydali jsme se po zablácené cestě směrem k většímu shluku lidí. Já šla potichu vedle kluků z týmu a Dante a spol. kráčeli za námi. Ani jsem se neotočila. Nehodlala jsem rozpoutávat další konflikt a modlila jsem se, aby Dante držel hubu a nezpůsobil průser už teď.

Felix se něčemu smál a slyšela jsem šepotání, ale bylo mi to jedno. Chovali se jako puberťáci. Neustále se mi potvrzovala pravda, že muži jsou zkrátka v jakémkoli věku mentálně nejméně o deset let pozadu oproti ženám.

Paul se zastavil u vstupu k trhům, kde se cesta zužovala. Nebylo to nic ohromného, ale i přesto se mi to líbilo víc než akce na Staromáku, kde bylo přelidněno a když si chtěl člověk koupit suvenýr, musel si pomalu vyříznout ledvinu, aby to zaplatil.

„Takže je vás sedm. Budete mít proto jednu celou uličku pro sebe. Zdejší obyvatelé jsou vždycky nadšeni, když jim chce někdo pomoct, tak se k nim chovejte stejně slušně jako oni k vám,” apeloval na nás. „Mám tu stánek s ručně vyráběnými oděvy a obuví, stánek s kožešinami, tři stánky s potravinami, stánek s ručně dělanými soškami a suvenýry všeho druhu. Tak kdo chce, co?" vychrlil na nás Paul a já párkrát zamrkala, abych ten rychlý spád informací zpracovala. 

Kluci, ti byli úplně mimo, protože vzhledem k tomu, že Paul nezmínil nic o zbraních jejich zájem prudce opadl.

„Já si vezmu to oblečení," prolomila jsem ticho a Paul se na mě přívětivě usmál. Zapsal si mě a pokynul mi, ať si zatím stoupnu vedle něj. 

Moe s Royem a Jonasem si nakonec vzali potraviny, Karl ručně dělané sošky, Felix suvenýry všeho druhu a Dante kožešiny. To mě potěšilo, protože mi nepřišlo moc pravděpodobné, že těch by se tady mohlo prodávat hodně.

„Proč se tak šklebíš?" zeptal se mě, když jsme vyrazili ke stánkům, a já se neubránila uchechtnutí.

„Ale nic, jen jsem zvědavá, jakej bude tvůj profit," odvětila jsem jednoduše a on se rovněž ušklíbl.

„Vyprodám celej stánek, zatímco ty budeš těma svejma mini ručičkama nabízet každýmu furt tu stejnou košili," popíchl mě, ale já se tomu bezstarostně zasmála.

„Dej mi jedno blbý jablko a já z něj udělám koláč, džus, křížaly a zasadím jabloň. A pokud nechápeš, co tím myslím, tak se dívej, Dante!" mrkla jsem na něj a zastavila se u přístřešku se vší možnou textilií. 

Starý černoch, kterému obchůdek patřil, ke mně ihned natáhl přátelsky ruku. Dante vrtěl hlavou a přešel pár kroků ke stánku s kožešinami naproti.

Ještě jsme se na sebe naposledy podívali. A já mu věnovala svůj oblíbený psycho úsměv, který jasně říkal, že podceňovat mě nikdy neměl.

Hra začala.

Zase.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: SEDMÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST