Dante jen se zalomenýma rukama na prsou pokrčil rameny, jako by mu to bylo ode dneška všechno úplně jedno. To jsem mu ale rozhodně nežrala. Nebylo pro něj většího potěšení, než mě vidět prohrávat.
„Proto každýmu týmu uděluju 50 bodů. Příště se víc snažte!" pohrozil nám velitel jako obvykle. „No a Bitvu armád vyhrál s velikou převahou, sám tomu doteď nerozumím, Karinin tým. Po tomhle výkonu si asi opravdu můžete říkat Danteho Malárie, Karin. Uděluju vám 350 bodů a druhýmu týmu 50, podle počtu granátů!"
Můj tým začal v nadšení burácet a já ohromeně s nimi. Tohle bylo snad ještě lepší, než jsem původně doufala. Dante svěsil s povzdechem hlavu na znamení, že vzdal veškerou svou zatvrzelost vůči mojí výhře.
„Karinin tým je teda na první příčce s 1846 body a Danteho... NO, DANTE! S 1296 body," zakončil to Sir Ham kroutě hlavou a já s klukama opět vítězně zabušila do stolu.
Dante na velitele jen beze slov mykal rameny a pohledem ho nejspíš prosil, ať už to dál nerozmatlává.
Sir Ham si vzal svou porci večeře, aby si v klidu mohl zalézt do soukromého kutlochu, a ještě než odkráčel, nezapomněl nás varovat, ať pijeme s mírou a zodpovědností. Pak nás konečně ponechal pátečním radovánkám.
Teda spíš pořádný kalbě v závěru pracovního tejdne.
„Prosím o pozornost!" zvolal André a stoupl si dramaticky na stůl. „Moji věrní alkoholici, nadešel čas oslavit konečně příjezd naší nový členky! Takže se jdeme hezky pěkně poslat do sraček!" zakřičel a my ho odměnili povzbudivým jekotem a třískáním do stolu.
Moe se ujal cajónu na pódiu a začal vybubnovávat známou melodii We Will Rock You od Queenů. Rijk si sedl za klavír a okamžitě se k němu přidal. Zaskočeně jsem sledovala, jak si i Diego bere tamburínu a rytmizuje se svým typickým bezemočním výrazem.
Kdyby se teď z kuchyně vyřítil Santa Claus, asi bych se tomu ani nedivila.
Namísto toho se ale přidaly Camila s Audrey a doprovázely kluky sexy tanečkem, kdy se o sebe třely, jak ryby na jaře.
Přidala jsem se s nimi do hlasitého řevu, který se jen vzdáleně podobal zpěvu, a sledovala Andrého s Fabiánem, jak do rytmu toho rachotu nosí zásoby lahví s pitím na stůl a spokojeně se při tom šklebí.
Poprosila jsem je o kubíčko, a i když to asi nebylo zapotřebí, obezřetně jsem sledovala, jestli mi do drinku něco nevhazují. Věděla jsem, že to byl zbytečný paranoidní pocit, ale těhlech úzkostných stavů jsem se bohužel ještě nedokázala zbavit.
První píseň dohrála a kluci pokračovali dál už tišeji ve svým zajetém playlistu, kterému dominovali staří dobří R.E.M. Já a většina jsme se mezitím přemístili na žíněnky a zbytek, co zpravidla spíš mlčel a jejich jména mi ještě pořádně neuvízla v hlavě, zůstával na svých místech u stolu a klábosil mezi sebou.
Představovala jsem si při pohledu na tohle všechno Sira Hama ve svém pokoji, jak osamotě jí a nejspíš si čte nějakou svou oblíbenou válečnou literaturu, zatímco my si tu důkladně dezinfikujeme vnitřnosti.
Přemýšlela jsem, jestli se necítí třeba sám a jestli třeba nečeká celou dobu na to, až ho přizveme mezi sebe. Ale měla jsem takový pocit, že kdyby opravdu chtěl, tak by tu s námi i byl. Nejspíš byl konečně rád za chvíli právoplatného odpočinku, než zase bude řešit naše peprné maléry. A možná dneska ani nehodlal jít vůbec spát, dokud si nebude plně jistý, že mu nesrovnáme tuhle barabiznu se zemí.
„Tak, Karin, při prvním pátku nováčků si vždycky vyprávíme, proč tu jsme a blíž se seznamujem. Řada je na tobě. Musíš se s námi podělit, proč si u nás vlastně skončila," spustil André, když už jsme seděli rozsazení v kruhu, jak na nějaké tajné seanci. Rozdělili jsme si žíněnky, abychom na sebe všichni dobře viděli, a Rijk s Moem a Diegem nás jen potichu melodicky doprovázeli.
Znejistěla jsem a okruh si prohlédla. Všichni na mě zaujatě čučeli, včetně Camily s Audrey, jak kdybych jim měla vyprávět starou dobrou veteránskou povídačku. Dokonce i Dante opřený o malou kladinu, zabarikádovanou dalším harampádím z pódia, mi věnoval všechnu svou pozornost.
„No..." začala jsem a pak zase umlkla a napila se kubíčka, abych odplavila nervozitu. Nehodlala jsem jim tu říkat svůj životní příběh, protože přílišná otevřenost nebyla můj styl a rozhodně by to ničemu nepřispělo. „byla jsem dost problémovej typ a-"
„Tomu bych i věřil," skočil mi do toho ihned kapitán a uchechtl se, když ho Felix káravě plácnul, aby držel hubu. Protočila jsem očima, ale pokračovala dál:
„A dostala jsem ultimátum. Buď jít sem, nebo do jednoho pomocnýho střediska v Česku. A tak jsem si vybrala tohle," shrnula jsem to celé dost zkráceně a víc to nehodlala ani rozebírat.
Nemohla jsem jim přece říct, že jsem měla na výběr mezi cvokárnou a Libérií. Pak by na mě jako většina lidí, co hltala debilně kuriózní titulky v novinách, koukali skrz prsty.
„Pomocný středisko? Myslíš vězení?" zasmál se odlehčeně Colter spolu s ostatními a já zkrabatila čelo po uvědomění si, že nebyl v podstatě daleko od pravdy.
„Jo, tak něco," odvětila jsem pevně a všichni v kruhu vzápětí ztichli.
„Jakej průser si udělala?" ozval se okamžitě Dante zaujatě, aby zahnal trapné ticho. „Vsadím se, že si někoho nasrala tou svojí nevymáchanou pusou," ušklíbl se a já se o trochu víc uvolnila. Kupodivu mi svýma otravnýma kecama docela napomohl ze svízelné situace, aby se v ní kluci tolik nešťourali.
„Ve středu Prahy, na Václavským náměstí, jsem uspořádala protest a vychcala se na Putinův portrét. Řvala jsem do toho, ať ten zmrd zdechne," řekla jsem naprosto vážně a kluci po chvíli překvapené úmlky obdivně hvízdli. Camila s Audrey si celé zhrozené daly dlaně před pusu a Dante vypadal, že jsem mu svými slovy právě přiškrtila koule.
„To jako fakt?" vydral ze sebe nakonec Jonas přidušeně. Já si stále zachovávala seriózní pohled a pro navýšení napětí i pomalu přikývla.
Když si kluci ale začali vyměňovat svoje zaražený prdy očima, nevydržela jsem to a začala se chlámat.
„Dělám si srandu, ale bylo by to cool." Mávla jsem rukou a oni si viditelně oddechli. Jako by tu snad oni nebyli za podobný hovadiny.
Začali se smát spolu se mnou a Dante si mě zkoumavě prohlédl. Zdálo se mi, že nad mým neúplným svěřením, proč tu jsem, přemýšlí až podezřele hluboce. Raději jsem tedy úspěšně předstírala ignoraci. Sám se tomu taky přece vyhýbal.
„Já jsem tu proto, že jsem černej!" ozval se Moe a párkrát hlasitě zabubnoval. Kluci se uchechtli a já povytáhla obočí. „No, opravdu. V Americe je to s rasismem furt na hovno," konstatoval už vážnějším tónem. „Dva poldové mi zabili bráchu, protože byl černej, a tak jsem před třema rokama skončil tady, abych se z toho vzpamatoval. Jsem tu s Dantem nejdýl ze všech, protože jsem nebyl připravenej na to čelit nenávisti lidí a hlavně taky proto, abych ty zmrdy sám nezabil," pousmál se, ale oči se mu i na dálku zaleskly.
Takovou dardu jsem nečekala. Bolelo mě to za něj. Bolelo mě, jak strašně odporný bytosti dokážou chodit po světě. Moe byl jeden z nejsrdečnějších lidí, co jsem kdy poznala, a schytal to přesto i s úroky. Vždyť bez jeho prvotního ujmutí bych sem jen těžko sama zapadla.
„Ale to už vlastně není můj problém. Doneslo se mi, že rok po tom, co se to stalo a ty sráči nebyli bez pádnejch důkazu vrženi do vězení, se jejich těla našly zbídačený na pobřeží Severní Karolíny. Karma je mocná věc." Pokýval smířlivě hlavou a na moment zavřel oči, aby uklidnil ty rozvířené emoce v sobě, které si po odhrnutí minulosti našly zase cestu zpátky.
„Dobře jim tak!" křikla jsem ostře. „Svině! Doufám, že dostatečně trpěli za to, co udělali tvýmu bráchovi i tobě! V žádným případě bych je nešetřila!" rozvášnila jsem se a třískla pěstí do žíněnky. Neuměla jsem se v těhlech ohledech nikdy držet. Nesnášela jsem nespravedlnost.
Dante na mě zaskočeně hleděl, ostatní jen přikyvovali a dívali se do země. Kypil ve mně vztek čím dál tím víc. Tohle absolutně zbytečné nepráví mě zbavovalo veškerého racionálního uvažování. Moe na mě smutně hleděl zpovzdálí a věnoval mi malý úsměv jako tiché díky.
Chvíli jsme se každej brodil svými vlastními myšlenkami, zatímco Rijk hrál náhodné tóny na klávesy.
Vzpomněla jsem si na tu nehodu. Světla. Hlasy. Řev. Plameny.
„Já jsem tu proto, že jsem byl závislej," přihlásil se o pozornost krapet poníženě Charlie, aby hustou atmosféru rozkrojil. Vydechla jsem všechen zadržený vzduch z plic a ulevilo se mi, že se moje depersonalizace o něco dýl neprohloubila.
„Nikdy jsem neměl moc kámoše a nechodil ani ven. Koukal jsem na všechny možný filmy a seriály a pak jsem propadl počítačovejm hrám a z domu mě nedostal už nikdo. Zeptej se klidně, na jakou chceš, s velkou pravděpodobností jsem ji hrál, nebo ji aspoň podle názvu znám.
No... a nikotin byl tehdy můj nejlepší kámoš. Byl jsem schopnej vyžvejkat dva puky šestkovýho snusu denně a moje životospráva stála dost za hovno. Vůbec jsem nežral. Šlo to se mnou z kopce, vážil jsem 40 kilo, což je zatraceně málo. Před půl rokem mě sem dostali a od tý doby jsem přibral celejch 20," přiznal zastřeně, ale v závěru už zněl o něco sebevědoměji.
Usmála jsem se na něj. Trochu mě děsila moc mojí intuice, když jsem ho od začátku odhadla přesně na ten typ, co proseděl až moc času za monitorem.
„To je parádní! Vypadáš skvěle, Charlie," ujistila jsem ho a on se vděčně napřímil. Čtyřicet kilo bylo šílený. Tohle místo opravdu dělalo divy. Možná jsem měla přeci jen šanci na svou vlastní regeneraci.
„Jen by sis mohl mejt častejc vlasy," upozornil ho suše Dante a hodil po něm prázdný kelímek. Charlie se tomu zasmál, protože to byl očividně jejich opakovaný vtípek.
„Taky jsem byl závislej na počítači, ale spíš v hraní pokeru za peníze a měl jsem přesně opačnej problém než Charlie.
Když jsem sem před rokem přijel, měl jsem pořádnou nadváhu. Miluju jídlo, ale neměl jsem žádnej výdej energie a byl jsem dost v depce, že jsem se nedostal na vysněnou vejšku, protože jsme na to doma neměli prachy, takže jsem jenom kynul.
Když jsem jsem teda začal s hraním, abych se k prachům rychle a snadno dostal, udělal jsem přesně tu chybu gamblera; chtěl jsem pořád víc a víc. Šlo to se mnou tak z kopce, že jsem se ve výsledku dostal do strašnýho průseru a přišel o dost peněz. O všechny, co jsem během celýho svýho hraní vyhrál a ještě o to málo, co jsem měl i před tím.
Takže žádná vejška a zbylo mi jen jídlo, který mi jako jediný dokázalo zlepšit náladu. Máma ze mě byla zoufalá, odmítal jsem chodit ven a s někým se stýkat, protože jsem byl doslova obří. Libérie mě dost zachránila. Shodil jsem a nemusel se kvůli tomu zbavovat ani tý svý lásky k jídlu. Už se za sebe tolik nestydím," přidal se Roy pokořeně i se svým tajemstvím a já ho podpořila stisknutím ramene.
„Nemáš se, za co stydět. Všichni občas ztratíme kontrolu. Je to lidský," konejšila jsem ho a on vděčně přikývl a poděkoval mi.
Nechtěla jsem, aby se tu nikdo z nich cítil míň kvůli tomu, že v určitý části života sešli z cesty. Kdyby otevřeli moje memoáry, pečlivě uschovaný v hlavě, pochopili by ta slova a zaryli si je hluboko do paměti, aby je žádné pochyby už neovlivnily. Já ztratila kontrolu nesčetně víckrát než všichni tady dohromady. Já opakovaně selhala na plné čáře.
Navázala jsem oční kontakt s Dantem, který ho ode mě za celý večer nedokázal z nepochopitelného důvodu odpoutat. Mohl se sice tvářit, jak nejsebevědoměji chtěl, mohl zaujmout jakýkoliv postoj a mít hubu plnou keců na moji iritující osobu, ale na jeho očích jsem prostě poznala, že ho zajímám a že chce za každou cenu vědět, proč tu jsem. Ne-li víc věcí. Jen by to nahlas nikdy nepřiznal.
Každej mi postupně odříkával svou osobní historku a já k nim pociťovala čím dál tím větší pochopení. Jejich příběhy byly sem tam dost s podobnou zápletkou.
Min vyrostl v děcáku, kde se necítil dobře, a tudíž začal dělat průsery. Dostal se ještě do horšího zařízení a odstartoval tím tak ještě větší recese, aby na ten nekomfort zpupně upozornil. Nakonec skončil na nápravu tady. Byl tu už přes rok a nikde se prý za celý život necítil líp.
Colter a Leon byli v podstatě to samý, jen rodiče měli a dělali hovadiny ve škole, aby přilákali jejich pozornost.
Karl se rval s pouličními hajzlíky, Fabián utíkal z domu a prodával trávu, André zase se špatnou smetánkou sprejoval ulice a Diega po vyslovení osobního postoje vykopli z armády.
A taky Lucas s Jonasem, co zažili obří šikanu, protože se okolí prostě nezamlouvali. Oba příběhy mě dost zasáhly. Hlavně ten Jonasův.
„Neměla mě ráda jedna parta na střední. Myslel jsem, že k nim zapadám, ale od prváku to byl podvrh a jen střádali plán na to, jak mi způsobit pořádný peklo. Taky se jim to povedlo.
Nechodil jsem moc na sociální sítě. Až ve třetáku jsem se dozvěděl, že mi založili na nějaký gay stránce profil a že se celou dobu prezentuju na internetu jako teplouš. Byly tam i moje fotky, zeditovaný, ale nebylo to bohužel poznat.
Ani ti nedokážu popsat, jak mizerně jsem se v tu chvíli cejtil. Strašně jsem se styděl, a přitom to absolutně nebyla pravda a už vůbec ne moje chyba.
Čtvrťák byl pak o to horší, protože už se ani nesnažili přetvařovat. Denně mě mlátili a kradli mi věci. Pak se na to přišlo a učitelé i s ředitelem se postavili na moji stranu. Jel jsem sem a už jsem tu dva roky. Nejsem furt připravenej na to vrátit se zpátky. Tady jsem doma," dovyprávěl Jonas se skloněnou hlavou a Dante ho poplácal po zádech, aby ho podpořil.
Sice byl Flemingův charakter z 99% kokot, ale to jedno procento se mi na tom narcistickým stvoření začínalo dost zamlouvat. Nikdy by mě nenapadlo, že se o city kluků tady tolik stará.
„A co se stalo s těma hajzlama?" zeptala jsem se a Jonas pokrčil rameny.
„Moc nevím. Myslím, že byli vyloučení. Na chvíli jsem měl individuální výuku, ale nechtěl jsem jim bejt nablízku. Žili pořád ve stejným městě a kdykoli mě mohli přepadnout a pomstít se." Ošil se a já k němu vyslala soucitný pohled. Bylo mi ho tak líto.
„Sráči! Kdyby byli teď tady, ta děsná kuráž by je hodně rychle přešla. Všichni tihle svalouši by jim nakopali prdele!" prohlásila jsem s úsměvem a kluci se souhlasně zasmáli. „Včetně mě. Já bych se ale zaměřila na koule!" dodala jsem a na důkaz sevřela s poloúsměvem pěst. Už jsme byli docela napití, takže se to rychle zvrhlo v pořádný rozbor všech možných mučících praktik a v záchvaty smíchu.
Všechno to byli přeci jen v jádru hodní kluci. I Camila a Audrey byly bratelné. Neměla jsem důvod se nikoho tady bát. Prostě jen chtěli žít jinak, podle jiného řádu a hlavně toužili najít pochopení, které je v závěru dovedlo bohužel i k výtržnictví.
Vydobyli si to celé nakonec sem. Do Liberijský prdele. Jestli to byla výhra, to se říct nedá, ale ať už byl každej nějakej, všichni do jednoho si rozuměli. Měli pro sebe empatii a chovali se líp než kdejaká rodina, protože je spojovala naděje, že tady jim to všechno, co bylo předtím, dá konečně smysl.
„My jsme totiž šikanovaný Hamem, my se nebojíme ničeho!" zahulákal Felix do chaosného rozhovoru. Dante se natáhl, aby mu oplatil předešlý útok a dal mu pohlavek.
„Vole, ještě tě uslyší a nasereš ho!" sykl a Felix se pokorně napil drinku.
„Proč tu seš vlastně ty, Felixi? Nějak si tě furt nedokážu zařadit," ušklíbla jsem se a všichni ostatní vyprskli smíchy. Felix se zakuckal a já pobaveně pozvedla obočí.
„Jeho se radši ani neptej," pokroutil hlavou Dante, zatímco se shluk furt pochechtával. Pořád jsem tomu nerozuměla a Felix se pohotově zazubil.
„Moje ex byla pěknej psychouš, takže jsem si tohle místo dohledal. A popravdě jsem neměl ani nic lepšího na práci," sdělil upřímně a já vyprskla kubíčko v návalu smíchu. Ostatní se přidali. Čekala jsem cokoli, jen ne tu poslední větu. Felix si počkal, až se uklidníme, a pak se svým typickým úsměškem pokračoval:
„Všechno se kvůli ní v mým životě dost proměnilo a kdybych se ještě teď po roce vrátil, asi by tam na mě čekala s kudlou. Jednou jsem ji dokonce našel ve svým bytě, jak si to dělá na kuchyňským pultu v mejch boxerkách a tričku, a když jsem se ji pokoušel vyhnat, popadla nůž a odmítala mě opustit. Bylo to šílený. Tý holce fakt mrdlo!" smál se tomu a já ho zhrozeně poslouchala. Sice to byla odlehčenější historka, protože ji přeci jen vyprávěl Felix, ale pořád nesla dost dobrý důvod, proč zdrhnout na jiný světadíl.
Na malý moment jsem si myslela, že si vymýšlí, aby nemusel říkat pravdu a jen opět humorně zaperlil, ale pak vypověděl celý ten slavný románek o tom, jak se dali dohromady přes seznamku a jak byl vyloženě do vztahu s ní vmanipulovaný.
Když se pak dotyčné pokoušel rozumně vysvětlit, proč to nemá budoucnost, zvrhlo se to v jednostrannou Itálii.
„Tak tohle je definitivně vítěz," zhodnotila jsem a Felixovi připila na odvyprávěný největší bizár v kruhu.
„No jo, buchtám se holt líbím." Mrkl na mě a já v duchu sarkasticky poznamenala, že tohle už jaksi hraničí s trochu něčím jiným, než pouhým zalíbením.
Camila s Audrey ho však přesvědčily o tom, že ze sebe chrlí fakta. Za chvíli byl totiž součástí odpadlické seance i Felixův muchlovací koutek.
Danteho významná grimasa naplněná falešným pobavením a pasivním nasráním mrštěná mým směrem, hovořila za vše. Noc byla ještě mladá a on si, jak jsem ostatně dnes již podotýkala, s kuchařkami už nezašoustá.
.webp "ODPADLICKÁ PĚCHOTA: SEDMNÁCTÁ KAPITOLA") |
ODPADLICKÁ PĚCHOTA: SEDMNÁCTÁ KAPITOLA |
.webp "ODPADLICKÁ PĚCHOTA: SEDMNÁCTÁ KAPITOLA")
Původní komentář z Wattpadu (@Preliw): udělala jsi mi moc velkou radost, že jsi vydala další kapitolu, jak já jsem se těšila! 🤍
OdpovědětVymazatPůvodní komentář z Wattpadu (@xxxajaxxx): miluju tooo!!!!
OdpovědětVymazatPůvodní komentář z Wattpadu (@strylea): Nemůžu se dočkat další kapitoly,...love it! ❤❤
OdpovědětVymazatPůvodní komentář z Wattpadu (@pherenique): chcipam smichy, miluju!
OdpovědětVymazatPůvodní komentář z Wattpadu (@Alasanaso): Aaaaaaa, LoVe ittttt😩💗💗💗
OdpovědětVymazat