ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Výraz Sira Hama na dvoře, když se dozvěděl konečné výsledky, byl k popukání.

Podíval se na Danteho stylem, zda je naprosto zdravý, a ten jen protočil očima a mávnutím ruky mu naznačil, ať se raději na nic neptá. 

Přiblble jsem se usmívala, protože mnou projížděla zlomyslná radost. Obávala jsem se, že tu začínám mít až sociopatické projevy osobnosti, ale jestli to bylo ve spojení s Dantem, nepovažovala jsem to za žádný hříšný propad.

„No, tak gratuluju Karin a jejímu týmu k fenomenálnímu výkonu," zhodnotil to nakonec Sir Ham a pak se nejistě podrbal na hlavě. Nejdřív se podíval na Danteho, který se ho snažil co nejefektivněji ignorovat, a posléze na mě. „Jak si to udělala?" zasípal v komickém ohromení a kluci ode mě se zasmáli. Dante jen pokroutil hlavou a ironicky se uchechtl.

„Použila jsem mozek," řekla jsem jednoduše a dotyčný po mně letmo hodil okem. Zazubila jsem se, abych ho nasrala ještě víc, ale on naprosto neměnil svou bezemoční mimiku.

„Dante? Chceš k tomu něco říct?" zeptal se ho stále zmatený Sir Ham a kapitán se zamračil. Pak si promnul čelist, podíval se na mě a následně na velitele.

„Karin byla fakt dobrá. Neměl jsem sebemenší šanci. Její plán neprokouknul nikdo, pomalu ani její spoluhráči. Můžu hrdě říct, že jsem prohrál proti někomu jako je ona. Možná ji nemám rád, ale překvapila mě," pronesl naprosto bez okolků a já povytáhla v údivu obočí.

Nebyla jsem jediná. Všichni včetně Sira Hama si ho přeměřili pochybovačným pohledem, zda-li se z toho celého už nezbláznil. Já na něj čučela jak bezdomovec na teplou postel. O co se tu krucinál jako pokoušel?

„Cože?" vypadlo z velitele bezprostředně a ani moje reakce se dle výrazu nelišila. Chtěla jsem, aby mi nadával, aby byl nasranej, jako ještě před chvíli v lese, a ne aby mě tady chválil jak nějakou bohyni Héru.

„Ano, myslím to vážně. Karin se fakt předvedla. Gratuluju, kapitánko," řekl Dante a obrátil se ke mně čelem a s nataženou dlaní. Nedůvěřivě jsem na jeho ruku hleděla, ale pak do ní opatrně vložila tu svou. Dante mě pevně stiskl a Sir Ham si z toho málem kecnul na zadek.

„Děkuju," hlesla jsem neurčitě a potřásla si s ním. Dante se usmál a pak se zase vrátil do svý původní polohy. Nic divnějšího jsem očekávat fakt nemohla.

„Karin byla ale fakticky moc dobrá! My jsme nestačili s Jonasem ani hlídat!" ozval se Felix znenadání v obraně, poněvadž nejspíš tušil, že mu to Dante dá ještě pěkně sežrat. 

Dusila jsem v sobě smích, když jsem si připomněla, jak svědomitě bránili svoje hnízdo, když mě do něj pouštěli pomalu s otevřenou náručí.

„Jo, nestačili jsme nic!" doplnil ho s vehementním přikyvováním Jonas a přikrčený se podíval na svého vůdce. 

Dante moc dobře věděl, o co šlo, poněvadž nebyl idiot, ale nechal kluky kupodivu na pokoji. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale ještě chvíli jsem se nechtěla starat o jeho pomstu a užívala si vlastního vítězství.

„No, dobře, dobře. Dejte si rozchod! V jednu se sejdeme na oběd!" zakončil to Sir Ham a popadl svoje věci. Kráčel směrem k budově a vrtěl hlavou. Nejspíš se snažil pořád přijít na to, jak se mi to zatraceně podařilo, ale na zapojení kuchařek rozhodně přijít nemohl.

Rozešli jsme se i my a já se po očku na Danteho podívala. Zíral před sebe s rukama v kapsách. Naprosto odpoutaný od nynějšího dění.

„SAKRA!" zanadávala jsem a obrátila se čelem k lesu. Na něco jsem zapomněla. Kluci se na mě překvapeně ohlédli a já vypálila zpátky k místě činu.

„Kam běžíš, Karin?" zavolal na mě starostlivě Moe a já jen beze slov mávla do vzduchu, aby to neřešili.

Uslyšela jsem za sebou ale těžké kroky a v tu ránu se po mém boku zjevil samotný kapitán.

„Pro můj tejzr, co?"

„Možná."

„Tak to jdu s tebou. Chci vědět, kde skončil," ušklíbl se a já polkla. Doufala jsem, že k tomu stejnému místu taky znova dorazím. S Dantem za zadkem to navíc akorát křičelo po tom, že živá se nazpátek do základny už nedostanu.

Mlčky jsem s ním v závěsu uháněla k jejich hnízdu. Odtamtud jsem si byla jistá, že už trefím.

„Jedna věc mi furt nedává smysl, Karin," ozval se Dante, když jsem koukala po zemi hledajíc osudnej pařez.

„Jaká jako?"

„Mluvíš stále o mým sexismu, jehož součástí je i objektivizace žen. Pohoršuješ se nad tím, že jsou ženský redukovaný jako sexuální objekty pro chlapy, ale pak právě přesně na základě těhlech věcí získáváš něco ve svůj prospěch. Můžeš mi říct, proč si teda vyloženě sereš do huby?" řekl mi chladně a zastavil se na místě. Já sáhla pod pařez, který jsem hledala, a vytáhla tejzr. Podívala jsem se na Danteho a přimhouřila oči, protože v tu ránu se ve mně vzedmul vnitřní démon vzteku.

„To, že využívám minimální sexuální přitažlivost, flirtování a tak podobně, vůči mužům, neznamená, že se považuju za objekt a že si seru se sexismem do huby! Je to přece uvědomění si svojí vlastní moci, aniž by to bylo v rozporu s nějakejma feministickejma principama! To, že si uvědomuju, co dokážu pouhým zamrkáním na chlapa, nebo rukou těsně nad tvým pérem, Dante, ze mě nedělá nějakej objekt, jelikož já řídím veškerý hranice!" vypálila jsem prudce a on stihl jen překvapeně zamrkat. 

„Zároveň tím nikomu neubližuju, protože druhá strana to vítá doslova s otevřenou náručí a vždycky má možnost říct ne! Jakmile bych viděla na druhý straně na základě řeči těla, že se jí to nezamlouvá, rozhodně bych žádný hranice nepřesáhla! To se ovšem mužů většinou netýká, páč ty maj v mnoha případech zarytý přesvědčení, že každá žena chce bejt ve skutečnosti znásilněná! Což je ta nejvíc nechutná a lživá dedukce vůbec!" pěnila jsem a zabodávala mu přitom ukazovák do hrudi. „To, že jsem zvítězila díky svojí ženskosti a vychytralosti, neznamená, že si neuvědomuju každej krok, kterej učiním, a rozhodně ze sebe nedělám nějakou hračku pro chlapy! To už jsem spíš při hrách prospěchářská mrcha, Dante, a ty si pleteš termíny! Jen proto, že tu nemáš holky, který by ti dopomohly k vítězství, máš tendenci na mě útočit, protože tě sere, že jsem podnikla špinavou strategii, která tebe ani v nejmenším nenapadla! Vyleč si svoje komplexy a jdi s těmahle kecama do prdele!" štěkla jsem, strčila mu tejzr do ruky a nechala ho tam stát. 

Kráčela jsem naštvaně pryč. Taková drzost. Debil. Totálně mi zničil moji předešlou veselou náladu.

„Hej, Marinellová!" zařval na mě, ale já se ani neohlídla. Doběhl mě a za ruku obrátil k sobě. „Měla by sis začít léčit svoji agresivitu! Nedá se ti nic říct!" ohnal se i on a já se ironicky uchechtla.

„Až mi řekneš nějakou konstruktivní kritiku, nebo něco, co nebude totální píčovina a nebude mě to jenom urážet, pak možná přistane i klidná odpověď!" zasyčela jsem. „Už jsme to za těch ne tolik dní, co tu jsem, řešili mnohokrát! Chováš se ke mně nechutně, furt útočíš jenom proto, že jsem očividně holka, a tak se nemůžeš divit, že k tobě nebudu milá, že ti budu dělat naschvály a reagovat na tvoje debilní komentáře stejným způsobem, jak se mnou dokážeš mluvit ty! Máš neustálou tendenci mi jenom vyhrožovat a chovat se jako výstavní kokot! Nemám tě ráda a nehodlám se snažit o to s tebou už nikdy vyjít! Tak si do prdele zvykni na to, že s tebou nebudu jednat jako v bavlnce, hovado!" chrlila jsem dál vzteky v jednom zátahu. Mou dobrou náladu vážně pohřbil na dno mariánského příkopu. 

„Sám si řekl, že mi to tady budeš znepříjemnovat a mám se na to připravit, tak nechápu, proč fňukáš, když tě za stejnejch podmínek porazím! Já bych možná měla léčit svoje impulzivní chování, ale ty bys měl zatraceně léčit svoje ego až na strop a smířit se s tím, že holt ne vždycky budeš nejlepší!" 

Chtěla jsem se otočit a zase jít. Takhle moc jsem na něj ještě nikdy nevypěnila. Teda až na tu facku včera. Zkrátka jsem si nemohla pomoct. S Dantem se nedalo normálně vycházet, pokud mu člověk nehrál vyloženě do karet.

„Okay, tak jo, tak ti to přiznám, když to zchladí tvoji výbušnost! Sere mě, žes byla lepší a sere mě, žes nade mnou vyzrála tím nejhorším možným způsobem! Ale nesere mě to proto, že bych snad neuměl prohrávat, ale sere mě to kvůli tomu, že jsem tě nepovažoval od začátku za soupeře a že jsem tě podcenil!" křikl zpátky a já v šoku pootevřela ústa. „Do prdele, však se na sebe podívej! Vážíš třicet kilo i s postelí, seš holka na místě, kam jezděj jen chlapi a rozhodně nevypadáš na to, že bys dokázala přežít v přírodě nebo kdekoli jinde! Když si přijela, rozhodně jsem neočekával, že v tý svojí pěkný hlavince budeš něco mít a už vůbec ne, že seš skrytej malej génius! Sere mě, že jsem tě odhadl špatně a že jsem tě tolik znehodnotil! To je fakt jediný, co mě na tom do běla vytáčí, Karin!" zdůraznil prstem namířeným k mému obličeji. „Neznamená to, že teď budeme kamarádi, furt seš můj soupeř a piješ mi krev, mrcho, ale myslím to tak, že... že sem patříš, Karin! A já tě prostě... prostě jsem tě neměl podceňovat," sdělil mi rozhozeně a já na něj zírala, jak kdyby mi právě ukázal svoji třetí bradavku.

Začala jsem mu prohmatávat obličej i zbytek těla a hledala nějakou závadu. Třeba šíp v zadku nebo tikající bombu v hrudníku.

„Co děláš?" nechápal a zmateně se ohlížel po mých šmátrajících rukách.

„Nejsi rozbitej?" mumlala jsem a poslechla si, jestli mu buší srdce. Zdálo se, že je vše na svém místě. Dante zakoulel očima a povzdechl si.

„Mám jenom mírně raněnou důstojnost, ale jinak jsem v klidu," ujistil mě a zasmál se mému rozpačitému pátrání po poruše.

„Okay, tak to nechápu," nakrčila jsem obočí. „Ještě před chvíli si mi v lese vyhrožoval a teď se mi v podstatě omlouváš. Co plánuješ, Dante?" přimhouřila jsem na něj oči a chytla ho za bradu, abych ho donutila o přímý kontakt.

„Máš fakt enormní problémy s důvěrou, co?" zahuhlal v mým sevření a hrdelně se tomu zasmál. Pustila jsem ho a založila si ruce na prsou.

„Hmm, dobře, dobře. Jediný štěstí je, že si mi řekl mrcho. Možná je to jen chvilkovej zádrhel systému," zvažovala jsem a on nahodil grimasu, jestli tyhle divný rozpravy opravdu myslím vážně. Chvíli jsem mlčela a nejistě přešlapovala. 

„Děkuju. Víš, za to, žes tohle řekl," zamumlala jsem, ale vyhýbala se jeho přímému pohledu. Byla jsem moc hrdá na to, abych se tu ještě víc pokořovala. „a no... docela mě mrzí ta facka včera. To jsem asi neměla," přiznala jsem a rozpačitě se podrbala na zátylku. Netušila jsem, že přiznání nějaké chyby může být tak trapné a nepříjemné.

„Jo, ta facka. No, ta sedla," přitakal a společně jsme se rozešli zase zpátky. Bylo mezi námi stísňující ticho, které ještě víc narušovalo mou komfortní zónu.

„Tohle nám nejde," hlesla jsem a Dante přikývl, jako by si celou dobu myslel to samé.

„Ne, absolutně to k nám nesedí. Mohla bys mi prosím tě říct něco, co mě nasere, ať se nechováme jak dva sentimentální důchodci na školní besídce?" 

„S kuchařkama si už nezašoustáš."

„Do hajzlu!" zaklel a já se zlomyslně zasmála.

...

Chtěla jsem něco namalovat o volné hodině po obědě, než se zase bude konat nějaký boj přežití, ale namísto toho jsem se přistihla, jak píšu báseň. Čeština mi chyběla. Bála jsem se, abych tím permanentním brebentěním v angličtině nepřišla o jedinečnou zásobu svého rodného jazyka.

v koutu mysli cítím teplo

které nacházím v tvém odporu

hltám vroucí jedy živlu

a v rychlém sledu 

krmím prázdno

až naše vzteky utichnou

 a až se zeleň stane domovem

pak podlehneme klidu v nás

dřív šťastni, Dante, nebudem

Zamrzle jsem civěla na popsaný papír a na to, co ze mě právě vypadlo. Skenovala jsem jméno svého oponenta a na sucho polkla. Co jsem to k sakru vybásnila? To se mi mermomocí musel nacpat i sem?

Odhodila jsem sešit na postel a odmítla cokoliv dál psát, dokud mou inspirací nebude někdo, kdo mi nenavyšuje šanci k srdeční mrtvici ze vzteku.

Radši jsem to se svou kreativní chvilkou vzdala a šla dolů za klukama, protože dnes očividně nebyl den pro vyprodukování něčeho hodnotného.

Parta seděla na dvorku spolu s pár jedinci z Danteho týmu. Byl mezi nimi Jonas, Felix a ten tiktok kluk, jehož jméno jsem doposud nezaregistrovala.

„Pojď k nám, ženo! Nabíráme energii na odpolední aktivitu," zvolal Moe a uvolnil mi místo vedle sebe. Zbytek party spolu s Andrém a Jonasem předvedli pantomimicky v tureckém sedu meditační pózu.

„Tak to se přidám, páč moje baterka má sotva procento," povzdechla jsem si a přisedla si k nim. Měli před sebou pár krabiček cigaret a tiktok kluk si zrovna zapaloval. „Takže vy máte taky sklony k neřestem, jo?" ušklíbla jsem se a Moe zvedl ruce v obraně do míry své hlavy. U něj jsem věděla, že s tím raději už dávno seknul.

„Tady kouří většina. I Sir Ham," řekl Karl a já zpozorněla. To mě překvapilo. Myslela jsem, že všichni sportovní nadšenci tím spíš opovrhují. Nebo aspoň jsem se jen s takovými doposud setkala.

„No, tak to jsem ráda, že nejsem jediný hovado se špatnou životosprávou," zaculila jsem se a přijala nabídnutou camelku od tiktokera. Měla bych konečně zjistit jeho jméno. 

Karl, Felix, Min a Andre s Fabiánem si taky vzali a společně jsme pokuřovali a zírali do prázdna.

„Vypadáte jak reklama na rakovinu plic," ozval se ironicky Dante, který právě vycházel odněkud ze zadní části dvora, kam jsme většinou při ranní rozcvičce chodívali běhat. Do zadní kapsy si zastrčil mobil a došel k nám. „Coltere, dej mi jednu, dík," natáhl ruku k dotyčnému a ten mu automaticky podal celou krabku. Kluci se zasmáli. Samozřejmě, že mi musel bejt nápomocnej zrovna Dante, abych rozluštila jeho jméno.

„Kluci jdou v mých šlépějích a následují bohémský způsob života," pronesla jsem důležitě se zavřenýma očima, ale svým rodným jazykem, takže se ozvaly jen nechápavé odezvy.

„Tvůj jazyk je fakt mega divnej," pronesl Dante kroutě hlavou a přisedl si k nám.

„Opravdu si to myslíš?" odvětila jsem silným britským akcentem, abych mu připomněla, jak zní on, a kluci se zachechtali. Ušklíbl se.

„To nebylo špatný," přitakal. „ale čeština je fakt na hlavu. Vždyť tomu rozumí jenom váš stát, k čemu to je?" 

„Rozumí nám i Slováci, kteří se od nás v roce 92 odtrhli," mrkla jsem na něj. „a to, že náš jazyk není rozvinutej jako angličtina, akorát podtrhuje naší výjimečnost, ne? Navíc máme stokrát lepší slovní zásobu. Dokážu vymyslet takovejch sprostejch slov jen proto, že je čeština tak ohebná, že by ses nestačil divit," pokračovala jsem. „kdybys mi teda rozuměl." Drkla jsem do něj posměšně a on na mě zaraženě čučel.

„Hádám, že už sis na mě vypsala celej seznam, co?"

„To si piš," konstatovala jsem spokojeně a Dante pokroutil s tichým chechtáním hlavou.

„Hej! Co je to tady?!" zahřměl Sir Ham a já nadskočila leknutím. Kluci trhli hlavami směrem k němu. „Okamžitě mi dejte cigáro, nebo budete klikovat!" zavelel a my mu s úlevným smíchem podali krabičku.

„Ale to byste neměl, Sire Hame. Nedělá vám to dobře," neodpustil si Felix a nato mu přistál od velitele pohlavek.

„Já jsem kouřil, když si ty ještě chlemtal plodovou vodu, bídáku!" okříkl ho a já se smíchy zakuckala. Hamovy urážky neztrácely svou originalitu. Jonas se škodolibě zazubil, poněvadž konečně nepřišla přímá negace jeho směrem. „Ne že mi dneska zeblijete zas celý schody," poznamenal Sir Ham ještě, a to okamžitě upoutalo mou pozornost.

„Charlie s Minem neunesli Fabiánovy a Andrého picí návyky," uvedl mě Moe do obrazu a já se pobaveně podívala na Freda a George generace Z.

„My je varovali, že to není pro každýho. Viď, Mine?" šťouchl André do korejce, a ten se tvářil krapet zdrchaně. 

Nedivila jsem se mu. Poblít schody není něco, čím bych se chlubila. Držela jsem v sobě smích, ale v rámci respektu ke svému členovi v týmu, jsem se naštěstí udržela.

„Vy dva byste alkohol neměli podávat nikomu! Jednou jsem kvůli vám Jonase musel táhnout na zádech a on mi pak zeblil celou postel," ozval se Dante nabubřele, a to už jsem smíchy vyprskla.

„To bych si přála vidět," řehnila jsem se a všichni, kromě Jonase, který vypadal, že se za chvíli propadne hanbou, a Danteho, se ke mně přidali. Dokonce i Sir Ham.

„Neříkej dvakrát, nebo ti ho příště dovedu do pokoje," ujistil mě kapitán, ale ani to mě nezarazilo a smála jsem se bez okolků dál.

„Škoda, že ti nepoblil záda!" dostala jsem záchvat smíchu spolu s celým kroužkem. Dantemu cukaly koutky a Jonas už se taky šklebil.

„Tak jo, mládeži, dáme nástup! Je čas," zavelel Sir Ham a následně pískl na píšťalku a my se začali postupně řadit do lajny.

Když jsme byli všichni vzorně nastoupení, pokyny pro nás zazněly jasné. Danteho tým musel dokončit včerejší úkol s první pomocí.

Se Sirem Hamem jsem se já a můj tým vydali do lesa. Rozděloval nám zranění jak slevové poukazy a já vyfasovala poranění páteře a střep ve stehně. Lehla jsem si tedy na zem a vylila si umělou krev pod tříslo. Potěšeně jsem se na to šklebila a Sir Him mi s varováním, ať jsem opatrná, podal i jako rekvizitu kus skla. Položila jsem si ho na stehno a držela se, aby mě nepřepadl chtíč si ho opravdu do nohy vrazit.

„Tebe to snad baví, Karin," poznamenal mdle Roy opodál a já přikývla. Raději jsem se mu se svými masochistickými myšlenkami nesvěřovala, protože vypadal být zralej na černý čaj a suchý rohlík.

Lehla jsem si na záda a zavřela oči. Slyšela jsem jen, jak mi Sir Ham pokládá kartičku vedle těla a užívala si chvilkovou relaxaci.

Zanedlouho se celý tým našich rivalských pakoňů vyřítil k nám. Sir Ham započal svou úvodní řeč o dalším útoku Arabů a úniku plynu. Moc jsem to nevnímala. Jen jsem spokojeně nehybně ležela. Konečně tu byla aktivita, kdy jsem to měla dokonce nakázané.

Sir Ham pískl a ke mně rázem s hlasitým dupáním kdosi přiběhl. Otevřela jsem oči, když ke mně zrovna dosedal velevážený Dante Fleming.

„Tak co to tu máme, hm?" zeptal se, zatímco se natahoval po mojí kartičce. Přečetl si ji a se škodolibým úsměvem se na mě podíval. „Takže naše malá Karin se nemůže hejbat?" Vražedně jsem ho propalovala pohledem a varovala ho, ať se mě nepokouší nějak nasrat. 

On si místo toho sundal tričko a opatrně mi jej vložil pod hlavu. Obezřetně jsem sledovala Danteho pohyby, když se nade mnou tak nebezpečně blízko nakláněl, že se mi o obličej otřel jeho řetízek na krku. Udeřila mě do nosu vůně nějakého chladivého pánského sprcháče a kořeněné kolínské. Ten hajzl ke všemu dobře voněl!

Zapřel se paží u mojí hlavy a arogantně na mě vejral, jak kdybych byla jeho vlastnoruční výtvor nebo co.

„Opovaž se!" ucedila jsem jen, protože jsem moc dobře věděla, že se mi chce pomstít za to moje totožné včerejší divadlo. Dante naklonil hlavu na stranu a za chvíli jsem jeho ruku ucítila kousek od pomyslného zranění.

„Mám tě zachraňovat, slečno pacientko. Nedělám nic jinýho," podotkl nevinně a vzal střep do ruky. „Volně vyndatelené ostré těleso vyjmeme a," stáhl si šátek z hlavy a začal mi nohu fáčovat. „použijeme provizorní tlakový obvaz." 

Dal si dobře záležet na tom, aby mi prsty zavadil o vnitřní stranu stehen. Zatínala jsem čelist, abych na sobě nedala nic znát. 

„No, a teď tě očividně musím udržovat při vědomí, Karin, protože se nemůžeš hejbat, víš? Musíš bejt pořád stabilizovaná a-"

„To seš nějakej bejvalej doktor nebo co?" prskla jsem už podrážděně, protože mě rozčilovalo, že má nade mnou momentálně nadvládu, a on se ušklíbl.

„Nemluv, Karin. To nemůžeš. Musíš bejt v naprostým klidu, než přijede pomoc," pokračoval v tý směšný pohádce a já zakoulela očima.

„Ty seš máklej!" povzdechla jsem si a hrklo ve mně, když mi dlaň rozprostřel po celém stehně a konečky prstů byl tak prakticky u mých třísel. „Co to do háje děláš?" šeptla jsem a polkla. 

Tohle nebylo součástí mého plánu. A už rozhodně se mi to nemělo líbit. Stačila mi ta zkažená básnička, co jsem nejspíš z přehřátí se na sluníčku sepsala o poledním klidu.

„Máte tu seriózní problém, mladá dámo. Řekl bych, že zablokovaný tříslo," pronášel důležitě a začal mě jemně masírovat. Plácla jsem ho, ale na to mě ihned zklidnil, že se přece nemůžu hýbat. 

Snažila jsem se nevydávat žádný zvuky nazpět a zadržovala dech, ale vzešlo z toho akorát funění nosem. Tohle byla fakt debilní situace. Ani jsem se nemohla rozhlédnout, jestli to někdo sleduje. Pokud ano, tak se tím celým musel náramně bavit. 

Dante se ke mně sklonil a vydechl mi na krk. Používal stejně podlé taktiky jako já, akorát já svoji ruku neměla tak drze blízko jeho přirození.

„Karin, tuhle hru můžeme hrát v klidu oba dva. Vsadím se, že v ní budu mít ale zatraceně větší úspěch," špital mi do ucha a hladil mi vršek stehna až k vnitřku. Polykala jsem svou nedůstojnost, abych třeba náhodou vzrušeně nevydechla. Zatraceně! Takhle se mě dlouho nikdo nedotkl. Naposledy možná gynekolog.

„Za tohle tě zamorduju, Flemingu," ucedila jsem a pískla, když mi zavadil o lem kalhotek. 

TEN SRÁČ! Vyskočila jsem do sedu a Dante se tomu tiše chechtal. Sir Ham k nám okamžitě přiskočil.

„Co se zase děje?" zahřměl a já celá rudá zavrtěla hlavou.

„Nějakej brouk mi vlezl za tričko," vymluvila jsem se splašeně a začala se vrtět na důkaz, že se ho snažím setřást.

„Nevinnej brouček. Nevím, proč tak hysterčí," poznamenal Dante bezúhonně a Sir Ham zakoulel očima a nakázal nám, že máme pokračovat. Tak pokračovat já v tomhle teda fakt nebudu!

„Já ti dám nevinnýho broučka, debile! Aby ti stejnej hmyz nezalezl do trenek!" sykla jsem na Danteho, když Sir Ham odešel a on se zazubil.

„To jsem netušil, že tě tak rozhodím, zlatíčko," utahoval si ze mě. Vypadal být náramně spokojený mým náhlým vzplanutím. „To bude tím, že jsem ten tvůj typ, viď? Ta moje vejška, to moje tělo tesaný Buonarrotim. Seš ze mě docela hotová, co?" posmíval se mi a používal mou dřívější podpásovku vůči mně. 

Dala jsem oči v sloup a hodila mu zpátky tričko, aby to své nechutně perfektní tělo zakryl. Pak jsem se k němu na kolenou přiblížila, když na mě pořád pobaveně ze sedu hleděl.

„Zapomněl si ale na to, že tvůj charakter je k zblití, miláčku. A přes to nejede vlak," zašeptala jsem mu do ksichtu a usmála se. Kousla jsem se do rtu a Sir Ham odpískal konec. 

Dante zaujatě sledoval, jak vstávám a nepřerušuju s ním oční kontakt. Pak jsem ho pohrdavě odvrátila a vydala se směrem s ostatními nazpět.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST