Všichni bojujeme. Jen každý trochu jinak.

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Občas bych potřebovala přestat tolik přemýšlet. Zastavit ty nekontrolovatelné peřeje myšlenek, které ve výsledku nikam nevedou; jen mě dovádí do větších nejistot a úzkostí.

Ve výsledku se skrze všechny ty možné scénáře, konspirace a stovky vyústění sice asi doplahočím k nejlepšímu závěru, ale ta vypotřebovaná energie, ten nekončící neklid… TO za to bohužel nestojí.

Jenomže jak tenhle cyklus zastavit?

Zkouším na to meditovat a uklidňovat se opakováním frází, že o nic vlastně nejde, že je vše, jak má být a že se není třeba bořit do těch nejdrastičtějších možných spádů. Někdy tu peřej sem tam utnu už přímo v půlce, zaměstnávám se tím, co mě baví, přehluším pochody písničkami, nebo to v nejhorším a vlastně i nejlepším případě nechám sebou celé projít. Celý ten kolotoč. Celý ten přemýšlecí proces, který vlastně zatraceně bolí.

A můžete slyšet stokrát, že se máte uklidnit, že už máte stopnout a prostě to nechat nějak plynout, protože všechno dobře dopadne a všechno jde podle plánu... ALE musím vám přiznat, že lehnout si do toho nevědomí a pokusit se ten ohlušující příboj myšlení zastavit... TO je jedna z nejtěžších věcí vůbec. Alespoň pro mě.

Ono nejde o to, že by člověk už od začátku nevěděl, co je pro něj nejlepší, ale ty intruzivní myšlenky, úzkosti a katastrofické našeptávání, dělají všechno pro to, aby tu finální pravdu sabotovaly. I tu důvěru v to, že je všechno vlastně na správné cestě.

No, vidíte to sami. Další nezastavitelný proces myšlenek, který se točí furt okolo toho samého.

A ve výsledku stejně není všechno proti mně a já proti všemu. Ve výsledku možná tolik lidí nad věcmi ani tak šíleně intenzivně nepřemýšlí a jen já se v tom zbytečně babrám.

Dovádí mě to k jediné myšlence z toho všeho, která bude i mým dnešním odkazem, a to té, že...

... pro někoho je nepřekonatelná věc ta, kterou já dokážu dělat s prstem v nose, a pro tohohle člověka by zase byla naprosto snesitelná moje situace a moje problémy. Takový je prostě život. 

Každý se dostává do jiných slepých uliček a každý je jim přizpůsoben svým ojedinělým způsobem.

Co nám přijde jako ta nejtěžší překážka, je pro dalšího prostě jen běžná záležitost. A zase naopak. 

Každý se s tím potýkáme jinak, každý máme nasbírané jiné myšlenkové pochody a potom s tím podle toho taky nakládáme. 

Pro každého má určitý problém prostě jinou váhu.

A je to ve výsledku docela barvitá zkouška, která na konci zas tak horká není a vždycky dojde k tomu nejlepšímu závěru. Lennon to přeci jen řekl taky - každý příběh má šťastný konec, a pokud ne, tak ten příběh ještě neskončil.

Nebo tak nějak. Nesu si tenhle citát už pěknou řádku let a dívám se na něj pořád stejnýma očima. S důvěrou a jistotou, že mluví pravdu.

Důležité zkrátka je, že na konci tohohle všeho si přesně tyhle myšlenky můžeme utřídit a můžeme si říct, že VŠICHNI zápasíme. Úplně VŠICHNI. I ti, co už by měli dávno být na odpočívadle, i ti, co se smějí na celé kolo a vypadají, že slovo starost snad ani neznají.

VŠICHNI. 

A každým vyhraným zápasem je ten další o to jednodušší. I když to v tom tlaku nedokážeme ani vnímat.

Tak to prostě je a vždycky bude.

A pokud jste to potřebovali slyšet, tak váš poslední zápas jste zvládli na výbornou.

Vaše, KM

Všichni bojujeme. Jen každý trochu jinak.