ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

 ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Pokud jsem si někdy stěžovala na budíček Sira Hama, tak jsem byla blázen, protože ten nebyl nic oproti tomu, co další ráno předvedli kluci u dveří mého pokoje. Připomínalo mi to přesně den vyhnání, kdy mě popadli a naložili k Dantemu do auta.

Slunce bylo čerstvě na vrcholu a mým pokojem se rozlehl nepříjemný rachot, jak tvrdými předměty začali mlátit do plechových vrat. Křičeli přitom sborově: „KARIN, UŽ JE RÁNO, SPÁT TI NENÍ DÁNO!”

A to furt dokola. Burácení se nedalo vydržet. Vyskočila jsem na nohy, které se mi třásly z nepříjemného úleku. 

„Zabiju vás!” zakřičela jsem na ně, zatímco jsem se s námahou soukala z postele do pantoflí. 

Na sobě jsem měla volné triko s obří hlavou zombíka, který se mi musel právě teď dokonale podobat, a volné šortky. Vypadala jsem jak skejťák v pubertě.

Vystřelila jsem ke dveřím, jakmile ještě přidali na hlasitosti, rozrazila je a když všech jednadvacet spatřilo můj výraz, v čele s Moem, Dantem, Felixem, Jonasem, Andrém a Fabiánem, rozumně se dali na útěk. Jonas ve zbrklosti upustil pánvičku a já ji popadla a vysprintovala za tím stádem neandrtálců, abych ujasnila na pravou míru, že udělali tu největší chybu mě budit.

„Stůjte, vy hovada! Za tohle vám všem nakopu prdel!” řvala jsem a uháněla jako blázen. 

Polovina z nich se přerazila bez mojí pomoci ještě na schodech. Padající těla jsem začala za běhu fackovat, ale můj cíl byl jasný. Věděla jsem, že těch, co byli vepředu, to byl prvotní nápad.

„Chtěli jste rozcvičku, co?!” hulákala jsem, zatímco se další polovina, co ještě stála na nohou, hrnula z budovy na dvůr. „Dám vám rozcvičku, pičusové!”

„To je v prdeli,” křičel Jonas skoro bez dechu. „Sir Ham se reinkarnoval do Karin!”

„Byl to nápad Danteho a Moa!” volal v panice Felix. „Ne náš!”

„To mě nezajímá! Všichni si to odskáčete! A vy na schodech taky ven! Tohle nebudu tolerovat!” prskala jsem a už za nimi taky vybíhala ze dveří. Jako bych v sobě opravdu na moment zaslechla našeho slavného velitele.

Pak jsem se zarazila přímo na prahu. Těsně vedle dveří byla ještě smotaná hadice, kterou si včera kluci v hale plnili kýble užitkovou vodou k úklidu.

Nečekala jsem ani vteřinu, popadla konec a otočila kohoutkem na maximum. Silný proud vystřelil dopředu a jako první pokropil záda Jonasovi, který vypískl jak malá holka. Následně jsem jak hasič vodním dělem kropila jednoho po druhém. 

Hadice byla dostatečně dlouhá, abych se mohla rozběhnout po celém dvoře. Z budovy mezitím vyskákalo dalších pár těl a stačila jsem je zlít ještě před tím, než se s pištěním přerazili jeden přes druhého v marném pokusu dostat se do bezpečí.

„Připomeňte mi, že Karin už nikdy budit nemám,” křikl Moe se smíchem a třepal si z trička vodu částečně skrytý za překážkovou dráhou. Na dvoře se nikde nedalo moc schovat. Rozpálená plocha se měnila ve větší bahenní lázeň každým dopadem vodního proudu.

„Ale no tak, klídek. Snad se nebojíte jedný ženský,” ozval se vzpurně Dante a svižným krokem se rozešel ke mně. Věnovala jsem mu osobní vodopád přímo do ksichtu a chlámala se. 

Vypadal teď jako rozzuřená mokrá slepice. 

„Pokud jde o Karin, je to trochu něco jinýho!” vypískl Jonas přikrčený za malou zídkou na hranici lesa. 

Dante máchal rukama kolem sebe a statečně došel až ke mně. Vyjekla jsem a chvíli s ním o hadici zápasila. To už jsem byla celá mokrá taky. Zbytek vycítil, že má konečně šanci zasáhnout, a rozběhl se k nám.

Ve výsledku jsme se váleli všichni v bahně a řehtali. Ti, co se neúčastnili, se smáli už jen z bezpečné vzdálenosti u dveří a povzbuzovali nás v našich prasečích zápasech.

Uprostřed války se ovšem dvorem rozlehl známý pronikavý zvuk píšťalky.

„CO MÁ TOHLE JAKO ZNAMENAT?!” zařval v zápětí Sir Ham a my se všichni zbrkle začali jeden přes druhého tlačit na nohy. Sem tam nám unikl pobavený úsměšek, když se někdo svalil zpátky do těch sraček.

Velitel k nám se svou taškou nekompromisně nakráčel a Joshua nad námi se smíchem vrtěl hlavou ode dveří černého terénního auta. Nejspíš neočekával, že namísto spořádaného tábora přísného Sira Hama, uvidí kopu rochnících se prasat.

„Tohle je podle vás správný a zodpovědný dohled, Moe? Dante?!” běsnil velitel a došel k nám. 

Ruce měl založené v bok, ale když jsem se na něj důkladně zahleděla, modré oči mu malinko jiskřily. Nebyl ve skutečnosti naštvaný. 

„No… ale tohle je součástí rozcvičky,” obhajoval to Dante, zatímco se snažil nesmát. „viď, Moe?”

„Jo. Nacvičujeme utkání se s protivníkem při… divokých přírodních podmínkách. Jako je bahenní lavina nebooo-”

„Bouře,” doplnila jsem i já Moa. „Využili jsme, co jsme měli, protože… nepršelo.” Všichni jsme naráz kývli sebejistě hlavami a zadržovali smích. 

Sir Ham si nás všechny prohlédl od hlavy až k patě a dlaní si přikryl ústa. Unikl mu malý úsměv, ale profesionálně si odkašlal a kývl v pochopení.

„No… oceňuju vaši kreativitu v JEDNÁCT DOPOLEDNE, ale teď si za ni dejte hezky pět koleček, jo? A opovažte se zamazat vnitřek. A uklidíte to!” Pískl a zburcoval i všechny, co načuhovali ze dveří. „Makejte! Honem, honem!” 

Všichni se rozběhli k okruhu s doprovodným smíchem a Sir Ham nad námi vrtěl hlavou. Byla jsem přesto všechno ráda, že ho vidím. Vrátil se dokonce dřív, než jsem očekávala.

„Jsem ráda, že jste v pořádku a zpátky,” usmála jsem se na něj a mrkla. Pak už jsem se rozběhla za ostatními, ale ještě si užila jeho vděčný úsměv na oplátku.

…

Když jsme doběhli poslední kolečko, zadýchaní a už po dopoledni, totálně zničení, Joshua mi věnoval jeden souhlasný pohled. Zatímco jsme se seřazovali na běžný nástup, ještě něco pošeptal Siru Hamovi a pak došel až ke mně. 

„Nestačím se divit, Karin. Vypadáš mnohem lépe, než když jsem tu byl posledně,” řekl mi tiše a Moe po mém boku mě poplácal pyšně po zádech. „musím se přiznat, že jsem se trochu obával, ale pravdou je, že Sir Ham by nikdy nevložil tolik nadějí jen tak do někoho. Jsem na tebe pyšnej.” Joshua mě pohladil po rameni a já se na něj plaše usmála. Poděkovala jsem mu a tiše vydechla, abych se ještě ke všemu dojetím nerozbrečela. 

Tenhle rozhovor se od toho posledního rapidně lišil. Najednou už mi nepřišel tak přísný jako předtím na ošetřovně.

Všichni na mě byli tak hodní. Nechápala jsem, že jsem vůči tomuhle místu měla tolik předsudků. Kdybych tenkrát v ordinaci svojí psychiatričky opravdu věděla, co mě tu čeká, v životě bych s ní tolik neválčila.

„No, takže,” začal Sir Ham, když už se Joshua postavil vedle něho. Připomínali mi takhle bok po boku Danteho a Moa po třiceti letech. Jen, kdyby budoucí verze Danteho spadla do skartovačky a přišla o dobrých dvacet centimetrů. „vrátil jsem se dřív, protože to nebylo tak horký, jak jsem si myslel. Sice mám stále pochybnosti, ale mluvil jsem s Rahoonem a Wastadem i s těmi bídáky, co vás napadli,” podíval se na mě a Danteho, „a přistoupili na mou dohodu, že pokud nás nechají na pokoji, nebudu nucen to vést nikam dál.” Všichni jsme sborově zajásali a začali mu tleskat. „Ovšem za dobu, co se v Saclapea osamostatnili se jejich tábor pořádně naplnil. Mají daleko víc členů, než máme my tady. A jistí z vás ví, že ho nevedou za stejným účelem jako já,” Sir Ham si povzdechl a ruce si založil v bok, „ale na tom nezáleží. My si budeme hledět svýho a oni snad taky. Nikdo nás odsud nevyžene, dokud se k tomu my sami nerozhodneme!” řekl pevně a my ho v tom hvízdáním povzbudili.

„Jste frajer. Velmi správně!” rozvášnil se Jonas a vyskočil s pěstí do vzduchu. Pak se zase stáhl a my se všichni zasmáli. Sir Ham poprvé nic sarkastického neprohodil a jen s uchechtnuím zavrtěl hlavou.

„A mám další dobrou novinu. Joshua se s dalšími pár lidmi z bezpečností základny přesunou k nám. Zabydlí se do pokojů ve třetím patře a pomůžou mi, protože to s váma není procházka růžovou zahradou, co vám budu,” ušklíbl se pobaveně a my se rozesmáli. „Dva z nich už znáte. Henryho, mýho starýho přítele, kterej nám zřizuje praxe, a jednoho z jeho instruktorů Paula,” pokračoval a já se potěšeně usmála. 

Paul byl skvělej chlápek a ze všech Henryho instruktorů se zdál i nejsympatičtější. Ostatní se tvářili až příliš přísně. 

„Další dva jsou přímo z Joshuovy ošetřovny. Milí chlapi a určitě si s nimi dobře porozumíte. Zejtra přijedou a já doufám, že se za vás nebudu muset stydět, protože se dobrovolně přihlásili o výpomoc.” Varovně si nás prohlédl a my poslušně zavrtěli hlavou. 

Posléze pískl a zvolal rozchod na umytí, úklid a pozdní druhou snídani. Při té první jsem měla já totiž ještě půlnoc.

…

Odpoledne jsme si vyslechli pochvaly za splnění všech prací, takže si Moe s Dantem krapet odčinili tu první scénu, do které Sir Ham vpadnul. Každému týmu pak ještě připsal 50 bodů za naše kapitánské vyhnání a dalších 50 za Moův a Danteho částečně spolehlivý dohled a vykonané práce.

Stále jsem sice týmově vyhrávala, ale o pouhých 250 bodů. A to nebylo nic moc. Sice mě už ten prvotní chtíč Danteho kompletně zničit tak trochu přešel, ale pořád se ve mně ozývala moje bojovná část, která mu to všechno chtěla ještě nechat sežrat. 

Například ten včerejší večer.

Sice o něm nepadlo ani jedno slovo, ale jen proto, že já se chovala, jako by se neodehrál, a Dante na můj postoj přistoupil ve stejném stylu. Chuť pomsty mě ale samozřejmě ještě neopustila.

„No, a protože dlouho nebyla žádná válečná aktivita, máme teď celé odpoledne na jednu, která vám může pomoct pěkně zahýbat s bodovým žebříčkem!” pronesl Sir Ham a spokojeně si před námi vykračoval, jako by se na to těšil snad celý příjezd sem. „U nejzadnějšího bunkru v lese je raněný Joshua. Ovšem teď to není Joshua, ale generál, kterého nepřátele střelili do nohy a zajali. Musí se, v co nejrychlejším čase, dostat na ošetřovnu, která je přímo tady na dvoře,” prstem ukázal dramaticky pod sebe. „háček je ovšem v tom, že nepřátelé samozřejmě nechtějí svého zajatce jen tak vydat. Ale taktika, ta už je na vás. Meze se nekladou, stejně jako tomu bývá i na bojišti. Takže ano, můžete se i rvát,” usmál se a založil si ruce na prsou. „Hodíte si mincí, kdo bude jako první hlídat generála. Ti, co jdou první, mají značnou výhodu. Nebudou tak vyčerpaní a budou mít víc síly na uhlídání.”

Sir Ham ukázal na mě s Dantem a my předstoupili. 

„Hlava,” řekla jsem bez rozmýšlení.

„Orel,” ušklíbl se Dante s pokrčením ramen.

Sir Ham hodil mincí a připlácl ji na hřbet ruky.

„Orel,” rozsekl to a já nepotěšeně mlaskla. Dante se zazubil, ale neztrácela jsem naději. To ještě nemuselo nic znamenat. 

Dante se se svým týmem tedy přesunul do lesa a já se podívala na kluky. Mnula jsem si bradu a přemýšlela. Měli jsme jen pět minut na taktiku, ale nic moc mě nenapadlo. 

„No, hádám, že smlouvání a inteligenční strategie nám budou k ničemu. Tohle bude zejména o pěstích a vzhledem k tomu, jak vypadala Bitva armád už se mnou nenechají jen tak  zlámat,” povzdechla jsem si a podívala se na Moa. „co myslíš?”

„Dante je v tomhle zvíře. Když chytneme jeho a dostaneme ho do úzkejch bude to daleko snazší,” sdělil mi a vypadal krapet nervózně.

„Co se děje?” zeptala jsem se a podívala se na zbytek týmu. Uhýbali pohledem. 

Rázem mi to došlo.

 „Vy se bojíte?”

„Karin, já jsem zažil Danteho pěsti. Nebylo to nic příjemnýho,” ozval se André a Fabián přitakal v souhlasu. 

Byla pravda, že oni dva s ním tu čest měli a já sama viděla jeho MMA dovednosti. Nebyl úplně jednoduchým protivníkem.

„No ale, teď vás dolámat stejně nemůže, že ne, Sire Hame?” otočila jsem se s obavou na velitele a on pokrčil rameny.

„No, řekl jsem, že se meze nekladou. Záleží na svědomí útočníka,” odvětil skoro lhostejně a já na něj vytřeštila oči. Tímhle rozhodně můj tým neuklidňoval.

„Hele, je to jednoduchý. Já vím, že jste si ho už užili dost při tom unášení do auta před vyhnáním. Já vím, že se umí rvát. Viděla jsem to v přímým přenosu. Ale není to debil, nebude lámat kosti. Stačí, když ho pozastavíte, a kdyžtak si lehnete na zem a budete předčasně simulovat. To ho aspoň zdrží. Nebude do vás kopat, když budete na zemi,” ujišťovala jsem je, ale nebyla si tím tak jistá. A už vůbec jsem si nebyla jistá tím, že to není debil. 

„Mě bít určitě nebude, takže vám budu pomáhat, okay? Jen to nevzdávejte ještě teď. Máme přece Karla! A Moa! A Diega!” ukazovala jsem na ty nejsvalnatější a pokračovala i s dalšími pro povzbuzení. Karl se jako jediný sebevědomě napřímil, protože určitě doufal, že se mu konečně povede Danteho sesadit. 

Bylo komický, že celý můj tým se bál jednoho balíka a vůbec se nepozastavoval nad tím, že je jich tam ještě dalších deset.

Dřív, než jsme ale mohli vymyslet lepší strategii, Sir Ham nahlas pískl a my se museli rozběhnout až na konec lesa. Sprintovali jsme plni adrenalinu ke stanovišti, abychom nahnali čas alespoň tou cestou tam.

Zadýchání jsme doběhli k ostatním. Joshua seděl opřený o strom se zakloněnou hlavou a hraně naříkal. Než jsme se vůbec stačili vzpamatovat, rivalský tým spolu s kapitánem nás naskočili ze svých skrýší. Žrala jsem hlínu dřív, než jsem se rozkoukala. 

Výborná aktivita, Sire Hame… Výborná. Smekám. Opravdu!

Mě si vzal na starost Charlie. Zalehl mě celým svým tělem a obličej mi tlačil do zeminy. Nebylo to dvakrát příjemné a podle okolních zvuků jsem odhadovala, že to všichni měli podobně. Vzedmul se ve mně vztek a vymrštila jsem tělo prudce na bok. Uvolnila se mi ruka a loktem jsem mu napálila do žeber. Charlie vyjekl a chtěl na mě znovu celou vahou nalehnout, ale nedala jsem mu možnost a věnovala mu další loket. 

Neměla jsem sice takovou sílu jako kluci, ale byla jsem aspoň mrštná a zákeřná.

„Jau, Karin! Snažil jsem se bejt něžnej!” zakňoural v protestu a já po něm s funěním skočila a tvář mu přirazila k zemi.

„Je tohle něžný? Tak je?” prskala jsem. Sice jsem nebyla žádný rváč, ale sem tam jsem se dokázala proměnit v malého psychopata. Koleny jsem mu sevřela boky do kleští a ve spěchu se rozhlédla, jak situace vypadá. 

Karl s Moem a Diegem zápasili proti Dantemu, který se při tom ještě pobaveně smál, jak kdyby si to užíval. Snažili se ho zalehnout, ale on se vždycky jen hbitě převalil a i bez využití přílišného násilí je zneškodnil. 

Zavrčela jsem. Takhle jsme se nemohli nikam posunout. 

Zavolala jsem na Moa a mávala na něj, aby šel ke mně. Odběhl od Danteho celý udýchaný a zmatený. Natržené obočí s poslední potyčky s Dantem mu zase krvácelo. Charlie se snažil vymanit, ale loket jsem mu zarazila mezi lopatky. Moe ho chytil za ruce a naslouchal mi.

„Tohle nemá cenu. Musíme prostě vzít Joshuu a pokusit se jít. Musíme to aspoň zkusit, jinak se nikam nedostaneme,” diktovala jsem a Moe kývl. Rozhlédl se po bojišti. Soren právě úspěšně skolil Jonase na zem, a ten se bolestivě chytil za koleno. 

„Tak jo, vezmem Sorena a jdeme na Joshuu. Zbytek si musí poradit!” zavelela jsem a nechala Charlieho ležet. Ten pro nás nebyl zas takový problém. 

Moe mi kryl záda a popadl Sorena, aby mu zběžně vysvětlil situaci. Ostatní od nás začínali zpozorovávat, že se něco děje a začali se o to víc rvát jako psi.

Skočila jsem na zem k Josuhovi a začala si ho prohlížet. Umělá krev na hlavě, břiše, ale hlavně na stehně.

„Zvládnete aspoň trochu chodit?” zeptala jsem se a Joshua kývl. Nemluvil, ale očividně měl mít indisponovanou jen jednu nohu.

Moe mi přiskočil vzápětí na pomoc, abychom ho podepřeli a zvedli. Fabián se zbavil na chvíli Felixe a přidal se k nám jako další obrana. Nedokázala jsem si však představit, že tímhle tempem se včasně dostaneme do základny.

„Musí ho nás vzít víc, ať můžeme běžet,” ozval se vzápětí Moe a Soren s Fabiánem vzali Joshuovi nohy.

„Krejte nás!” křikl Fabián na náš tým, ale to neměl dělat, protože v tu ránu se zvedl Dante ze země, napálil Karlovi pěstí do držky a Diega o něco mírnějším způsobem, kolenem do břicha a lokty do zad, poslal za ním. 

Rozběhl se za náma a pak už to šlo ráz na ráz. Všichni jsme se navzájem mlátili, zatímco Joshua si hověl na zemi kousek od rvačky a s rukama za hlavou si pobrukoval.

Po neskutečně dlouhé době za námi došel Sir Ham.

„Přesáhli jste už půl hodinu. S tímhle tempem by byl váš generál už nejspíš mrtvej,” ušklíbl se, ale docela chápavě se na můj tým podíval. 

Všichni byli pěkně zmydlení. I Danteho tým nevypadal být úplně v pořádku, ale schytali jsme to rozhodně hůř. Celá rozcuchaná jsem si stoupla na nohy. Tuhle hru jsme měli už teď prohranou.

„Tak, teď chráníte vy, Karin. A vy, Dante, pojďte se mnou,” zavelel Sir Ham a Dante se se smíchem vydal za velitelem. 

Zakoulela jsem očima. Nejradši bych mu ten sebevědomý ciferník urazila pořádným šutrem. Jak si někdo takovou rasovinu mohl vůbec užívat?

„Tak jo, bando. Vstávejte a pojďte ke mně!” tleskla jsem a unaveně si promnula oči. „Vím, že to nevypadá úplně nejlíp, a proto… to prostě nechte celý na mně. Já mám značnou výhodu jako holka a vy se prostě vrhněte na ostatní a mně přenechte Danteho,” povzdechla jsem si s pokrčením ramen a oni protáhli s údivem obličeje. 

Když jsem si je znovu prohlédla, zjistila jsem, že každému z nějakého místa na tváři nebo rukách teče krev. Trika měli potrhaná a špinavá. Já byla rozcuchaná a měla jsem pár šrámů, ale přeci jen se mi nikdo pěstí dát neodvážil.

„Seš si jistá, že tohle vyjde?” zeptal se zmoženě Min a otřel si zpocenou tvář do cípu špinavého trička.

„Ne, ale nic jinýho nám nezbejvá. Koukněte se na sebe. Bez Danteho jim jste schopni všem i v tomhle stavu nakopat prdel. Ale on má snad superschopnosti a devět životů, nebo co. Na tohle je třeba prostě jen Karin,” vysvětlovala jsem, i když jsem absolutně neměla ponětí, co vlastně udělám. Musela jsem je ale udržet namotivované a sebevědomé jako správný kapitán. Nejistota by je teď rozhodně nepodpořila.

„No, co ti budu. Máš pravdu. My ho ještě se všemi nezvládnem, takže se toho klidně ujmi,” odsouhlasil už krapet poraženecky Karl, zatímco si držel kořen krvácejícího nosu. Vypadal nespokojeně s tím, jak to pro nás ve výsledku dopadlo, ale věděla jsem, že se ani jeden z týmu nechce předem vzdávat. Toho jsem si na nich cenila nejvíc.

„Stačilo by, kdybychom uhráli remízu. Nemusíme přece vyhrát,” přidal se i André a já přikývla.

„Jo, přesně tak. Takže až přiběhnou, všichni budete stát za mnou. To je zmate. Budou si myslet, že se vzdáváme. Já se pokusím rozptýlit Danteho a ponouknout ho k tomu, aby se neúčastnil. To zvládnu. Se zbytkem si už pak poradíte. Bude to počtově spravedlivý,” rozkazovala jsem a Joshua v pozadí nad mou strategií kroutil hlavou. Ale ne odsuzujícím způsobem. Docela uznale se usmíval. „a jak znám Danteho, tak ten si na spravedlnost potrpí,” usmála jsem se při vzpomínce na jeho tetování a už si byla o něco jistější, protože se mi okamžitě v hlavě vyobrazil plán, který uskutečním.

Kluci sice trochu pochybovačně přešlapovali na místě, ale nezbývalo jim nic jiného, než se pokusit mi důvěřovat. A já důvěřovala Dantemu, což byla možná chyba, ale stejně jako jim mi též nic jiného nezbývalo.

Měla jsem totiž zbraň, co žádný z kluků neměl. 

Samu sebe. A taky jisté nevyřízené účty.

…

Když Dante přiběhl, stála jsem klidně opřená o strom s rukama ledabyle zaklesnutýma do ošoupaných khaki šortek. Kluci kolem mě byli rozesazení a zmátli tím opoziční tým dokonale.

„Co je?” zeptal se nechápavě jako první Dante. 

Jonas se už natahoval po Joshuovi, ale jak jsem očekávala, Dante ho jednou paží lehce zastavil. S přimhouřenýma očima sledoval scénu před sebou a žádal tak vysvětlení.

„Chci vyjednávat,” sdělila jsem mu jednoduše a on, i všichni ostatní za ním, se rázem rozesmáli. Dante ale stále nechával jednu paži napřaženou směrem k nim na znamení, že se nemají k ničemu chystat. „No, moc se nesměj, kapitáne. Uznávám, a i všichni v mým týmu, že máte značnou přesilu. A to díky tobě. A proto navrhuju, aby to bylo SPRAVEDLIVÝ, že nebudeš hrát. A já taky ne.” Založila jsem si ruce na prsou a vyzývavě k němu zvedla bradu. Dante se pobaveně usmál a pokroutil nade mnou hlavou.

„Ty mrcho jedna, zase mě chceš vosrat, co?” zeptal se napřímo, ale tón měl hravý. Nevypadal naštvaně. Kupodivu měl dneska celý den až moc pozitivní náladu. Možná jsem si ještě nezvykla na to, že naše válečné sekery byly nadobro zakopány.

„Říkám ti to narovinu,” mykla jsem rameny a Dante přimhouřil oči. Díval se do těch mých docela slušně dlouhou dobu a nikdo chvíli ani nedutal. Nejspíš přehodnocoval své pro a proti. Pak se podíval za sebe na svoje chlapy, kteří nebyli tak domlácení jak ti moji.

„Fajn,” šeptl a oni za ním začali okamžitě protestovat. „ale zdržím se hry maximálně na patnáct minut,” podíval se na svoje hodinky. Už uběhly tři minuty od začátku. Stále mi to nepřišlo fér, ale trpělivě jsem čekala, co dalšího z něj vypadne. „a ty se pak můžeš přidat taky. Patnáct minut, kapitánko,” sdělil mi rezolutně, natáhl ke mně ruku a já zaváhala. 

Podívala jsem se za sebe na ostatní a oni na mě zírali s očekáváním, abych konečný rozsudek učinila já.

„Dobře,” řekla jsem a také začala natahovat ruku, „ale půjdeš se mnou támhle za ten bunkr, aby si nemohl sledovat děj. A já taky ne,” smlouvala jsem dál a ukázala za sebe. Dante si přejel jazykem přes zuby. Také chvíli váhal, ale pak přikývl a rukou jsme si potřásli. 

V tu ránu se všichni naráz rozběhli proti sobě a my dva odkráčeli na sjednané místo. Dante se za mnou chlemtal a opakoval stále dokola, že nevěří, že na takovou dohodu vůbec přistoupil. 

„Počkej, snad se nebojíš? Že by si slavnej Dante Fleming nevěřil, že mu bude stačit pouhých pět minut na to, aby tuhle hru vyhrál?” škádlila jsem ho a zašla za malou kamennou pevnost. Ruce jsem si dala v bok a posměšně si ho prohlédla. On obrátil oči a suverénně se opřel o stěnu porostlou mechem.

„To mi bude stačit. Jen nechápu, že jsem přistoupil na nějakej tvůj stupidní kompromis. Jen proto, že slečna neumí prohrávat,” usmál se na mě a bylo mi ihned jasné, že odkazuje i na předešlou noc. 

Malinko mi zrůžověly tváře při vzpomínce, že ruce, které měl teď složené na prsou, byly ještě včera přímo mezi mýma nohama. Odvrátila jsem pohled, protože na to jsem momentálně nemohla myslet. Teď jsem potřebovala převahu dostat na svou stranu.

„Možná se cejtíš provinile,” začala jsem a jemu se na tváři zformovala nechápavá grimasa. „za ten včerejšek.”

„Prosím?”

„No jo. Víš moc dobře, že si překročil hranici,” pokračovala jsem a přiblížila se k němu natolik, až se naše hrudníky skoro dotýkaly. Dante na mě shora zaskočeně shlížel a pořád se mračil.

„Nestěžovala sis zas tak moc, co si pamatuju,” řekl už hlubším tónem a já se jemně usmála a ruku mu položila na nadzvedající se svaly na prsou.

„Nedal si mi na vybranou,” zamrkala jsem nevinně a jemu se zhoupl ohryzek při polknutí.

„Karin,” sykl varovně a já zvedla jeden koutek rtů nahoru.

„Oko za oko…,” naznačila jsem známé pravidlo Danteho tolik oblíbené spravedlnosti a druhou rukou mu hbitě rozepnula zip u kraťasů. 

Chytnul mě v tom okamžení za obě zápěstí a zatnul čelist.

„Ani se nepokoušej těma rukama něco dělat. Vím moc dobře, o co se snažíš. Ale necelejch teď už patnáct minut odbude a já půjdu vyhrát tuhle hru, Karin! Nezkoušej mě přemlouvat za pomocí nějakejch… fyzickejch intrik!” varoval mě dál, ke konci už krapet koktavě, když jsem na něj nepřestávala nevinně mrkat.

„Já vím,” hlesla jsem koketním tónem. „ale za necelou čtvrt hodinu se dá stihnout hodně věcí.” Stoupla jsem si na špičky, abych byla blíž k jeho uchu. Pořád mi svíral zápěstí a cítila jsem, jak se napíná. „Třeba si strčit tvýho ptáka do pusy a oplatit ti ten orgasmus, Dante,” zašeptala jsem a z jeho hrdla se ozvalo překvapené zachrčení. 

Ohromovala jsem samu sebe, co jsem byla schopna udělat pro výhru mezi námi. Ohromovala jsem samu sebe tím, kde se TOHLE ve mně bralo.

V životě jsem nikomu nekouřila, ale pyšně jsem se k tomu hlásila, jak kdybych to měla ve volném čase snad za brigádu.

„Ne-nemusíš to oplácet,” dostal ze sebe, ale stisk na rukou mu znenadání povolil. Jo, bylo na něm vidět, že to FAKT nechce. 

Namáčkla jsem se na něj ještě víc a zatetelila se.

„Ale já chci. Můžu?” zeptala jsem se ho dokonce, abych ho odvedla od myšlenky, že to dělám zejména za trochu jiným účelem. 

Samozřejmě, že mě na jednu stranu lákalo slyšet ho vzdychat podobným způsobem, jakým mě k tomu donutil on včera, ale pokud mi to ještě mohlo pořešit i bodové záležitosti a obrátit vůdčí pozice v našem poutu, byl to bonus navíc. Už jsem věděla, že jakmile se chlapům nahrnula krev do rozkroku, nebyli schopni zrovna rozumně uvažovat.

„Ty se mě ptáš, jestli mi můžeš vykouřit?” ptal se nevěřícně se zorničkami rozšířenými skoro přes celé oko. Vypadal, že se mu právě splnilo přání z dopisu pro Ježíška ze třinácti let, který si schoval na dně šuplíku. Tedy u něj to byl spíš Santa Claus, ale to byl detail.

Ten pohled mě bavil. Tahle celá situace mě neskutečně bavila. 

Přejela jsem si jazykem pomalu přes horní ret a jasně mu tím naznačila, že ano. Dante mě ochotně pustil a nervózně vypustil vzduch z plic. Působil zaskočeněji, než jsem očekávala. Nebyl snad na takové návrhy zvyklý?

„Ale copak? Snad ze mě nejsi nervózní?” zašeptala jsem a kousla se do rtu. Rukou jsem mu rozepla i knoflík a chytla ho do ruky. Dante jemně vydechl a beze slov na mě zíral. 

„Ne-Nejsem,” odvětil, ale znělo to krapet přidušeně. Uchechtla jsem se a vyhrnula mu tričko. 

Začala jsem mu pomalými polibky sjíždět po vypracovaném břichu až k tenkému proužku chlupů na podbřišku a přiklekla si. Byl moc vysoký na to, abych mohla pohodlně klečet, ale stačilo, abych pokrčila kolena a v mírném předklonu jsem byla v ideální výšce. 

Dante zrychleně dýchal, a když jsem k němu znovu zvedla pohled, koukal na mě jako na zázračné zjevení. V pozadí se ozývaly mužské skřeky z bitky, která se odehrávala jen pár metrů od nás. Nebylo to riskantní pouze pro Danteho. Kdyby někdo z kluků přibehl a viděl, co tu vyvádím, možná bych z toho i ve výsledku vzešla hůř, ale na tom teď nezáleželo. Přesně jsem věděla, co udělám a že z toho nakonec vyváznu i bez potíží. 

Dante už byl pěkně tvrdý, když jsem se rty skláněla k jeho špičce. Koukávala jsem na porno a četla jsem nemravné knížky. Nemohlo to být přece tak složité. 

Vsála jsem mu žalud do úst a jemu se z hrdla vydral vzrušený sten. Zašimralo mě z toho v břiše. Šla jsem na to očividně dobře. Chytla jsem ho jednou rukou za bok a druhou u kořene. Byl obdařený tak, jak by se k jeho výšce asi očekávalo. Měla jsem pocit, že v ruce držím horký žilnatý lilek, z kterého by bylo tak deset kilo salátu. 

Jemně jsem ho masírovala a obemkla mu rty celý vrchol. Napínal se pode mnou a vydechoval. Zapojila jsem jazyk a kroužila s ním přes vlhkou špičku.

„Kurva,” vyšlo z Danteho a popadl mě za vlasy. Sála jsem ho dál, protože mu to zatím vyhovovalo, a upřímně jsem ani netušila, jak pokračovat. 

Měla jsem si ho rovnou celýho narvat až do krku, nebo si mě měl nějak sám posouvat? V pornech většinou tu herečku chytli a cloumali s ní, jak se sáčkem do čaje nahoru dolu.

Musela jsem především asi přestat tolik přemýšlet, než Dantemu dojde, že vůbec nevím, co dělám. Stále ale zrychleně dýchal, jak na běžícím pásu, takže jsem si nejspíš vedla dobře. 

Odvážila jsem si ho posunout hlouběji do úst a nepřestávala ho masírovat. Zatahal mě silněji za vlasy, a tak jsem sjela ještě níž.

„Do prdele,” vyšlo z něj souhlasně. Škoda, že při tom nekřičel třeba i detailnější instrukce.

Trochu víc jsem se uvolnila, vsunula ho do pusy ještě intenzivněji, až jsem ho ucítila v útrobách svých dutin. Nebylo to ale nepříjemné. Vlastně to bylo docela dost v pohodě. Pak jsem vyjela zase pomalu nahoru a opět mu nasála špičku. Znova jsem to celé zopakovala. Mačkal mi vlasy, jak antistresový balónek, a když jsem zvedla na moment pohled, zjistila jsem, že má hlavu opřenou o bunkr a zavřené oči. 

Paráda. Šlo mi to! Skoro jsem chtěla zajásat nahlas.

Nechala jsem ho, ať si ze mě udělá svůj pytlík čaje a namáčí si mě do horké vody v podobě jeho péra podle libosti. Beze slov jsme byli snad dokonce kompatibilnější. 

„Karin, kurva, zabíjíš mě,” zavrčel vzrušeně, když jsem zdlouhavě táhlým pohybem vyjela zase zpátky. Začala jsem mu cumlat vrchol, jak kdyby to bylo dudlíkové lízatko z poutě, a on mi pánví vycházel vstříc. 

Kluci v pozadí řvali, jak divoké šelmy a zjišťovala jsem, že si vedeme velmi dobře. Joshua byl očividně pořád na svém místě. Netušila jsem, kolik času uběhlo, ale Dante nebyl zrovna v rozpoložení, aby čas kontroloval. Což mi vyhovovalo.

Začala jsem ho kouřit rychleji a z něho vycházely dávivé zvuky, jak kdyby měl snad on sám toho ptáka v puse. Už z něj nezaznívaly ani žádné srozumitelné fráze. Dante Fleming mi tu doslova vzdychal jako malá děvka. 

Usmála jsem se během tohohle sprostého aktu uprostřed dusné atmosféry džungle a silněji mu stiskla bok. Prsty mi zaryl až skoro do hlavy a náruživě vydechl. Pocítila jsem krapet slanější chuť v puse a bylo mi jasné, co to signalizuje. Přece se nemohl ještě udělat. Anebo jo?

Netušila jsem. Ale roztoužený byl natolik, aby mi to hrálo do karet. Udělala jsem poslední pohyb nahoru a pak si jeho délku vytáhla z pusy. Pořád jsem ho držela za kořen, ale narovnala jsem se. Záda mě trochu bolela a byla jsem ráda, že si na chvíli můžu srovnat kolena. 

Dante na mě ovšem zíral naprosto nevěřícně. Oči měl vytřeštěné dokořán i spolu ústy a stále se třásl v nepřiměřeně zrychleném dýchání. Vypadal jak těsně před srdečním selháním.

„Pro…Proč si přesta…la,” vydral ze sebe, zatímco stále svíral moje vlasy. Jemně jsem mu ruku z nich vypletla a nevinně se usmála. Pak jsem si konečky prstů otřela pusu a naklonila hlavu s fingovanou naivností do strany.

„Patnáct minut uběhlo, Dante,” řekla jsem pobaveně a jemu se tvář neměnila. Krev byla stále jen na tom jediném místě v těle.

„Ja-Jakejch patnáct?” reagoval naprosto nechápavě, až jsem málem vyprskla smíchy. Skoro jsem se až cítila blbě za tu svoji podpásovku.

„No přece těch patnáct minut, jak si říkal,” natahovala jsem to naschvál, zatímco on neměnil svou polohu a koukal na mě tak, že bych ho snad i obejmula. „Už musíš jít.” Palcem jsem mu přejela přes žalud a on tiše zasténal.

„Jak…Co?” hekl. „Nemusím!” přesvědčoval mě, jak kdybych byla úplně mimo chápání já a ne on.

„Hrajeme přece fér, ne?” zopakovala jsem s tichým smíchem. „Tak to běž vyhrát, aby si neřekl, že jsem tě podvedla,” pokračovala jsem a nepřestávala mu na žalud palcem jemně bubnovat.

„Ta…tady. Tady budu,” vyhrkl. „Seru na hru,” řekl na přímo k mému překvapení. Bylo to jednodušší, než jsem čekala.

„Ty nebudeš támhle v bitce?” ptala jsem se dál s předstíraným šokem a Dante vrtěl hlavou.

„Ta…Tady. S Ka…Karin,” koktal a já si zase jemně přiklekla, abych ho mohla oblíznout. Zachvěl se.

„Ty snad vzdáváš hru, Dante?” zeptala jsem se a okamžitě se na něj zase přisála. Zaklonil hlavu a vydechl.

„Ja…kou hru?”

Tiše jsem se uchechtla, protože konverzace s ním byla opravdu marná. Chudák si podle mě ani neuvědomoval, že jsme právě v lese.

„Vzdáváš hru?” zopakovala jsem a opět ho vzala do úst. Prsty mi zapletl do vlasů a přitahoval si mě tak ještě blíž.

„Seru na hru. Se…Seru na všechny,” vydechoval. „Remíza. Výhra. Cokoliv. Je mi to u prdele,” dostával ze sebe heslovitě a přirážel si mě stále blíž.

V duchu jsem se vítězně usmála, protože takovou otočku k mému cíli jsem nečekala. Zase jsem si jej na moment vytáhla z úst, abych mohla říct slavné finále.

„Takže Karin vyhrála?” zamrkala jsem na něj zezdola a on dychtivě hleděl na moje rty, jak kdyby si povědomě manifestoval, aby už byly zase zpátky na něm.

„Vyhrála,” kývl pořád smyslů zbavený. „Karin… vyhrála,” vydechl a já už ho dál netrápila a dokončila, co jsem začala. 

Stačilo mi už jen pár sacích manévrů, než se mi začal chvět pod rukama a teplá tekutina se mi rozlila po ústech. Nemělo to nijak moc specifickou chuť. Kdyby to byla příchuť milkshaku, asi těžko bych si to dobrovolně objednala v mekáči, ale čekala jsem to daleko horší. Tohle bylo dost v pohodě. 

Polkla jsem a cítila, jak mi teče zbytek po bradě. Dante zmoženě vydechoval opřený o zeď, jak kdyby doběhl maratón. Ale usmíval se způsobem, že ho nejspíš vyhrál. 

Uchechtla jsem se a strhla mu šátek z hlavy. Nechal se a neprotestoval. Jen vydechoval jak přehřátý pes. 

Utřela jsem si pusu, bradu i kus krku, abych se nevrátila ke klukům s jasným signálem, co jsem dělala, a vrátila šátek Dantemu do ruky. Zaujímal stále stejnou pozici, že jsem litovala, že nemám mobil, abych si to vyfotila. Znovu jsem ho asi rozbila. To fakt stačilo chlapovi vykouřit, aby se proměnil ve snesitelnou bytost?

„Nesnáším tě za to,” dostal ze sebe, ale nepřestával se usmívat, zatímco se mu krev pomalu lila zpátky do mozku. „ale respektuju.” 

Smíchy jsem zavrtěla hlavou a sama mu rozkrok otřela a vrátila do bezpečí boxerek i kraťasů, protože by tu byl schopný v téhle podobě stát i do příchodu Sira Hama. Koukal na mě štěněčíma očima, jak kdybych mu tím snad zahojila ránu z dětství. 

„No tak, jdeme?” zeptala jsem se a vzala mu zápěstí, aby mohl zkontrolovat čas. On furt ale čučel na mě a odmítal se hnout. Namířila jsem mu zápěstí až přímo před obličej, ale on nechal paži ledabyle spadnout.

„Nejsem v rozpoložení se rvát. Víš to moc dobře,” ušklíbl se. „až se vzpamatuju z toho všeho, cos tady vyvedla, tak tě zabiju, Marinellová. To ti slibuju,” upozornil mě, ale s tím připitomělým úsměvem jsem ho nedokázala brát vůbec vážně.

„Jen, aby bylo jasno,” začala jsem a stoupla si na špičky, abych se přiblížila k jeho čelisti. Obezřetně mě pozoroval. „neudělala jsem to jen pro výhru nějaký debilní aktivity,” úsměvem jsem se skoro dotkla jeho kůže. „ale proto, abych tě slyšela kňučet jak malou zkurvenou děvku, Flemingu.” Líbla jsem ho jemně na hranu a on přimhouřil víčka. „Moje soukromý účty jsou ve vyřizování přednější a včera si překročil jistý hranice.”

Odtáhla jsem se, poslala mu vzdušný polibek a kráčela pryč; nazpět ke svému týmu.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST