ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Hra skončila opravdu remízou s dvě stě body pro každý tým.

Já se stejně jako Dante nezapojila. Na protesty svého týmu, kde se coural, se vymluvil, že dostal příšernou sračku. Držel se při tom za břicho a výraz měl po tom všem tak zpitomělý, že mu na to dokonce skočil i Sir Ham. 

Potutelně jsem se usmívala nad tím, jak se mi při té jeho báchorce vyhýbá pohledem. Musela jsem uznat, že herecké výkony neměl úplně marné. 

Kluci z mého týmu si ovšem mysleli, že jsem mu tu srací příhodu zařídila já a pochvalně mě poplácávali po zádech. Kdyby věděli, že kvůli mně z něj opravdu vyšel jistý tělní obsah, jen za trochu jiných okolností, aby si by jim ty úsměvy hodně rychle opadly. Ale přijímala jsem i jejich konspirační teorie. Vlastně mi to všechno hrálo pěkně do karet.

Chováš se jako děvka, uvědomuješ si to? 

Ozvala se moje vnitřní nezávislačka s rukama založenýma na prsou a ja mykla rameny. Využívala jsem možná pochybné praktiky k tomu, abych dostala to, co jsem chtěla, ale to ze mě snad nedělalo ještě děvku. Svoje panenství jsem rozhodně nehodlala zahodit jen tak vniveč. Ale tohle mě bavilo. Menší experimentace v mým věku nemohla ničemu uškodit.

Děvko!

Zavrtěla jsem hlavou, abych tu mrchu vyhnala pryč, a vydala se na večeři. Nemohla jsem se dočkat, až se na večer naložím do vany a konečně vypnu.

…

Další ráno už rovnou na rozcvičku přijeli nové přírůstky do základny. Paul nás vítal s pozitivním úsměvem, Henry měl nasazený podobný výraz jako Sir Ham a v potrhaném tričku bez rukávů dával zase na odiv svou vytetovanou kotvu. 

Další dva Joshuovi spolupracovníci byla dvojčata a přezdívali si Chip a Dale. Byli menšího vzrůstu, kdysi zrzavou kštici měli už prořídlou a jemně postříbřenou a mohlo jim být tak kolem čtyřiceti. Nedokázala jsem je od sebe ve vybledlých zelených tílkách a béžových kraťasech absolutně rozeznat. Měli dokonce synchronizovanou i chůzi, a když se vedle sebe postavili, ruce si naráz složili za sebe.

Jejich příchodem se do základny vlila pozitivnější atmosféra; a taky serióznější. Najednou už jsme nepůsobili jako banda idiotů, co si hraje na vojáčky, ale jako docela slušný vojenský výcvikový kurz s rozrostlým personálem.

„Taky máte takovej divnej pocit, že se něco chystá?” vybalil na nás u snídaně Roy, zatímco do sebe cpal už třetí žemli se šunkou. 

„Jak to myslíš?” reagoval Moe a skoro pyšně se usmíval, když zjistil, že se natahuju už po druhé žemli. 

Moje stravovací návyky se o dost zlepšily. Měla jsem dokonce větší chuť k jídlu než za poslední roky. Tělo se mi tu opravdu začínalo formovat do zdravé podoby a i já musela uznat, že mě to dost těšilo. 

„No přijelo tolik lidí, což se nikdy předtím nestalo,” začal rozumovat Roy a my si v kruhu vyměnili krátké pohledy na znamení, že jsme zvědaví, kam tímhle jako směřuje. „Jasně, může to bejt kvůli sabotérům a dobrovolný výpomoci, abychom se jim personálně přiblížili,” pokračoval a dramaticky si na žemli přidal další plátek šunky, „ale myslím, že něco plánujou.”

Min ihned vyprskl smíchy a zakuckal se svým pečivem.

„Ty sis přes noc četl Holmese, nebo na co si tu hraješ, ty detektive?” smál se mu korejec a ostatní se přidali. 

Roy se nafoukl.

„Myslím to vážně, copak vám to divný nepřijde?” rozhlédl se po našem hloučku a zrakem se prosky zastavil u mě. Snažila jsem se nesmát, ale přikývla jsem k jeho podpoře.

„Ne, Roy směřuje dobře,” zastala jsem se ho. „Myslím si, že Sir Ham neřekl celou pravdu. Buď je náš tábor v ohrožení, nebo plánují nějakou akci s více lidma.” Roy mi vehementně přikyvoval a byl rád, že ho beru vážně aspoň já. 

„Maximálně víc praxí týdně,” ušklíbl se Karl a my sborově zasténali. 

Jen to ne. Sice mě bavilo pomáhat lidem a obchodování mi šlo od ruky, ale uklízet trus a být ohnutá na poli víc než jedenkrát týdně, tak po tom jsem fakt netoužila.

„Dante,” zavolal na sousední stůl zničehonic Moe. Slavný kapitán se otočil a jako první věnoval pohled přímo mně. 

Od včerejší události jsme spolu nepromluvili. Vlastně jsem ani netušila, co bych mu řekla. Pokaždé, co jsem se na něj podívala, jsem slyšela svoje nebo jeho vzdychání; buď jsem viděla svoje rozkročené nohy anebo jeho ptáka z naprosto zřetelné blízkosti. 

Párkrát jsem zamrkala po téhle spršce myšlenek a pokusila se nasadit, co nejvíc lhostejný výraz.

„No?” zareagoval a přisunul se blíž, když mu Moe pokynul.

„Myslíš, že něco plánujou?” zeptal se ho tiše a hlavou kývl ke stolu, kde seděl Sir Ham a spol. Dante následoval jeho pohled a pak pokrčil rameny.

„Možná nějakou větší akci, když je jich teď víc. Proč?”

„No, tady Roy je trochu paranoidní. Šestej smysl mu říká, že je něco divnýho ve vzduchu,” ušklíbl se Moe a plácl kamaráda do ramene. Roy se málem udávil žemlí a začal kuckat.

„Kupodivu s ním souhlasím. Nemyslím si, že to se sabotéry skončilo. Něco je špatně. Nikdy tady tolik lidí nebylo. Myslím, že se Ham bojí, že náš tábor půjde do prdele, protože nebudeme mít dostatečnou podporu,” přiznal k překvapení všech Dante a já se zamračila. 

Nebyla jsem tu ani tak dlouho a už se mluvilo o rozpadu? To snad nebylo možný. Pomalu a jistě jsem si to tu zamilovávala. Nedokázala jsem si představit, že bych jela domů.

„Můžeme mu navrhnout pravidelný hlídky. To je to nejmenší, co pro něj můžem udělat,” navrhl Moe a už se taky tvářil starostlivě.

„Jo, dobrej nápad,” kývl Dante a než se vrátil ke svému stolu, neodpustil si: „Karin hlídky miluje.”

Kafe, které jsem pila, mi pomalu vyteklo nosem. Začala jsem pro změnu kašlat já a všichni u stolu na mě koukali s povytaženým obočím. Když jsem se konečně uklidnila, chytla jsem se za hrudník.

„Vlastně… já se hlídek radši zdržím. Neumím ohlídat totiž ani sebe,” zasmála jsem se přidušeně a s rozloučením vstala, abych mohla zmizet ve svém pokoji. 

Kluci za mnou zmateně zírali a Dante se smál do svého talíře.

...

Sir Ham a jeho osobní garnizón před nás nastoupili s dopoledním programem. Očekávali jsme všichni do jednoho nějakou brutální aktivitu a oni přišli s tím, abychom v týmech tlačili Henryho Humvee jeep do zabláceného kopce kousek od základny. 

„To auto váží skoro tři tuny, takže ho budete tlačit všichni v týmu. Strategie je na vás, jen nemůžete používat nic víc, než svoje tělo. Půjde o čas. Terén na kopci není nic moc. Je tam pořádný bahno a docela to klouže,” začal Sir Ham a já se s lítostí podívala na svoje hnědé kanady. Ke všem svým botám jsem vázala citovou vazbu, kterou žádný chlap nemohl pochopit.

„Mám jen jediný varování, než začneme,” ozval se i Henry. „ten, kdo mi to auto poničí, tomu já poničím ksicht. Jen, aby bylo jasno,” usmál se na nás a my si všichni vyměnili svoje stáhnuté půlky očima. Pokud nám něco bylo jasné, tak fakt, že Henry rozhodně nekecá.

Hamův garnizón se sborově zasmál a pak se všichni nasáčkovali do jeepu. My všichni jsme je měli následovat pěšky. Toužebně jsem se podívala na budovu, kde bych určitě našla starší křusky, kterých by mi v bahně nebylo tak líto.

„Tak to bude pěknej voser,” zasténal Felix, když jsme se loudavě vydali za tím buldozerem. Vypadalo to spíš jako pochod smrti než vojenské tažení.

„Stejně to celý zas odtahám já, tak co si stěžuješ?” uzemnil ho Dante a ze mě vyšel až příliš hlasitý posměšek. Mistr Velká Británie se ke mně okamžitě otočil s pozvednutým obočím. „Máte snad nějakou výtku, slečno?” Zastavil se a chvíli počkal, až se vedle něho zařadím.

„A jéje, další manželská hádka,” prohodil s úšklebkem Moe a prošel kolem nás.

„Nadchází Itálie,” přisadil si i Colter.

My s Dantem jsme se na sebe ale usmívali, protože energie se mezi námi už dávno přehoupla do trochu jiných vod.

„Jen mě asi nikdy nepřestane bavit ten váš egocentrismus, chlapečku. Měl by sis zajít k doktorovi, protože to už zavání chronickým onemocněním, víš?” Šťouchla jsem do něj loktem a on pobaveně zavrtěl hlavou.

„To ale není egocentrismus. Vím, kolik síly mám. Vím, jaký schopnosti mám. Je to zkrátka jen zdravá sebejistota,” pokrčil rameny a já dala oči v sloup. „Můj tým to zvládne rychlejc než ten tvůj i tehdy, kdy si tě posadím na ramena, Karin,” pokračoval dál a já si protestně založila ruce na prsou.

„Kdybych měla nohy na tvejch ramenech, tak by bylo tlačení auta to poslední, co by tě zajímalo,” špitla jsem, aby nás neslyšeli kluci před námi, protože jsme se ocitli na konci průvodu. Dante se na mě překvapeně ohlédl a pak proskenoval moje holé nohy v elastických kraťasech.

„Přestaň s tím, Karin,” zabručel. „v týhle hře mě nemůžeš zmámit, ani kdyby sis úplně nahá lehla na střechu toho auta! Tohle už vyhraju,” varoval mě a já se usmála. 

„Jak myslíš, Dante,” řekla jsem odlehčeně a obrátila se k němu čelem, takže jsem šla chvíli pozadu. Vytáhla jsem si tričko a odhalila svou krajkovou a skoro průsvitnou podprsenku fialové barvy. „Ale na tohle si v tom případě nesáhneš.” Kousla jsem se do rtu a s triumfálním úsměvem doběhla skupinku Moa, abych ho nechala jeho vlastním myšlenkám.

Nevím, kdy se tohle všechno pro mě stalo takovou nadsázkou. Už jsem neměla takový zápal v tom vyhrát nějakou stupidní aktivitu. Bavilo mě Danteho spíš škádlit. Získala jsem nad ním určitou moc a věděla jsem to. Jen možná na moment mě tam uvnitř hryzla nepříjemná myšlenka; kam tohle celé vede?

Nedokázala jsem si představit, že bych se ho na takovou otázku zeptala, ale pravdou bylo, že jsem nad ní přemýšlela čím dál tím víc. Kam jsem byla schopna dojít formou stupidní hry mezi námi dvěma, aniž bych si uvědomila, že tak trochu ztrácím svá veškerá předsevzetí? Že se v tom všem tak trochu topím já sama, protože co když bych ve výsledku byla ta, co si opravdu nedokáže představit, že by to samé dělal s jinou holkou, která by se tu nově namanula? Co kdyby přijela další vojanda a to, co máme mezi sebou my dva, by se přehouplo na ten odporně přezíravý začátek?

Projel mnou tak nepříjemný pocit, až jsem musela polknout.

Co když jsem vlastně nevyhrávala vůbec v ničem?

...

Jako první jsme šli na řadu my, což mělo jisté výhody. Terén pro nás nebyl tak zaneřáděný, ale zase jsme neznali taktiku druhého týmu. Rozmístili jsme se kolem auta tak, aby se využily všechny síly v týmu. Tři po každém boku a pět u zadku. Já byla vepředu u prvních dveří, abych mohla navigovat i komandovat. Měla jsem jistě nejméně síly ze všech, což se mi snášelo trochu těžko, ale nehodlala jsem se kvůli tomu už od začátku podceňovat.

Kopec nebyl tak dlouhý. Podle Sira Hama měl všeho všudy 150 metrů s desetiprocentním stoupáním. Ovšem jednoduše to vypadalo jen tehdy, dokud jsme auto nezačali tlačit. Za chvíli jsem měla nohy celé od bahna a na nějaké komandování nebyl pomalu ani čas. 

„Kurva, chce se mi z toho srát,” ucedil André a já se i přes svou nevůli zasmála.

„Drž hubu a tlač!” zavrčel Karl.

„Právě to si moc nepřej,” utrousil André sarkasticky a já s křečovitým úsměvem pokračovala dál. Teď nebyl vhodný čas na to se smát. Kluci mi to ale moc neusnadňovali. 

V tu ránu se z druhé strany auta ozvalo hlasité prdnutí a my jsme to do jednoho ztratili ve výbuchu smíchu.

„Pardon,” ozval se Roy a já se bolestně chechtala, zatímco jsem se pořád vší silou snažila auto tlačit. Zezdola, kousek pod kopcem, na nás zavolal Sir Ham, ať se laskavě přestaneme smát.

„Fuj, brácho, cos to žral? Dusím se tady,” ozval se i Min, který stál chudák přímo za ním. Všichni se nanovo rozesmáli a já už slzela. V tenhle absurdní moment se prostě všechno zdálo stokrát vtipnější.

„Kluci, stop, chcípnu tady,” hekala jsem a Lucas za mnou zafuněl v souhlasu.

Už jsme byli za půlkou a na vrcholu na nás měl čekat Henry, aby s autem sjel z druhé strany kopce, kde byla cesta daleko upravenější. Cítila jsem, jak se potím snad úplně všude. Naštěstí dneska nebyl takový pařák, ale cítila jsem i tak odér celého týmu. Bahno pod námi cákalo a dostříklo mi, až na tričko. Moje holé nohy vypadaly, jak kdybych si je nabatikovala, a na moje oblíbené boty nebylo pomalu ani vidět.

„V pátek se přesně pro tuhle píčovinu zbořím jak zmrd,” ozval se i Fabián a já jen kývla, protože představa mě, jak se pohodlně rozvaluju na žíněnkách a piju gin s tonikem, nezněla snad nikdy líp.

Totálně zmoření, servání, zabahnění a zpocení jsme auto dotáhli konečně do cíle. Henry na nás čekal s rukama v bok a vrtěl skoro zklamaně hlavou.

„No, to byla doba. Dvanáct minut, dámo a pánové. To je snad nejvyšší hranice. Kdybyste se nechechtali, mohlo to bejt rychlejší!” sprdnul nás namísto pochvaly a my se naráz skáceli znaveně do bahna. 

Pokud komandování Sira Hama dokázalo být ostré, nebylo to nic oproti Henrymu. Ten člověk v sobě snad neměl ani kousek empatie.

Doplahočili jsme se zpátky dolů, za tichých nadávek na Henryho účet, a Dante si mě pobaveně prohlédl.

„Ale, ale, kam zmizela TVOJE sebejistota, květinko?” neodpustil si a já kolem něj prošla s tichým zavrčením. Za tohle měl u mě dveře nadobro zavřený.

Danteho tým šel na start a Sir Ham si nás prohlédl, když jsme začali usedat do vlhké trávy. Zavrtěl hlavou a já čekala na další spršku negace.

„No tak, netvařte se tak kysele. S autem nic není a za mě to byl velmi slušnej výkon,” ujistil nás, ale pak už se rozešel za Henrym, který vjížděl jeepem na start.

Sir Ham byl a bude mým jediným velitelem. 

Danteho tým se dal po chvíli do akce a já už v prvních vteřinách věděla, kdo má vyhráno. Mistr kapitán se rozhodně nedržel zpátky a jel na maximum. Rozhodně se jim to auto posouvalo daleko rychlejším tempem.

Nijak zvlášť mě to ale nerozrušovalo. Spíš jsem se pořád vracela k té hlodavé myšlence cestou sem. Rozčilovalo mě, že jméno Dante teď v mém těle vyvolávalo enormně rozdílnější pocity než na začátku. Najednou tu nebyl odpor, zášť a potřeba ho shodit. Spíš sympatie a náklonnost a alarmující uvědomění, že už by mi dokázal ublížit, protože se mi dostal pod kůži. Rozčilovalo mě úplně všechno.

„Seš v klidu, Karin?” zeptal se Moe starostlivě a já si uvědomila, že delší dobu koukám vražedně před sebe. „Netrap se. Furt budeme mít náskok, i když tohle vyhrajou,” konejšil mě a mně se ulevilo, že si myslel, že se trápím jen kvůli pitomé hře. Myslím, že s přílišnou upřímností by ze mě totiž taky mohl dostat infarkt.

„Jo, jsem v pohodě. Pár bodů mi je u zadku. Jen mě naštval ten Henry,” vymluvila jsem se a Karl vedle Moa ke mně zvedl pohled.

„To nás všechny. Chtěl bych vidět jeho, kokota, jak to tahá,” vrtěl hlavou rozčileně a já si přiložila prst na rty na znamení, aby se ztišil. Kdyby to slyšel zbytek Hamova garnizónu opodál, ještě bychom za to museli klikovat.

Za chvíli už se vracel Danteho tým včele s kapitánem, který se usmíval jak Šklíba z Alenky. Všichni se tvářili spokojeně a značilo to definitivně, že měli lepší čas než my.

„Šest minut, baby,” houkl mým směrem Dante. „takže mi můj šestej smysl říká, že jsme vám nakopali prdel.” Karl k němu vyslal tichou nadávku a já vstala.

„Smutný, že potřebuješ šestej smysl k něčemu, co jsme my věděli už dávno,” poznamenala jsem a kývla směrem k mému týmu. 

Dante zavrtěl hlavou a přetáhl si přes sebe propocené tričko. Byla jsem si jistá, že to udělal schválně přímo přede mnou, aby mě uvedl do rozpaků. 

Ale já byla úplně klidná. Nebo aspoň přiměřeně. 

„Ty prostě musíš bejt furt v opozici,” mlaskl pohoršeně a já přikývla.

„Furt ne. Vidíš? Třeba s tímhle s tebou souhlasím.” 

Zatvářil se zmateně, ale než stačil něco říct, vstoupil mezi nás Paul.

„Vy dva hádavci urovnáte kopec. Támhle jsou lopaty,” rozkázal nám a na ostatní tleskl, ať vyrazí do základny. My s Dantem rozhodili rukama, ale než jsme mohli začít protestovat, Paul už vyrážel za davem. 

Sir Ham k nám vyslal skoro omluvný pohled, ale stejně se s pokrčením ramen otočil a začal peskovat ostatní, aby sebou hejbli. 

„Vždyť už se nehádáme!” zavrčela jsem za nimi.

„Přesně, jsme v dokonalý harmonii!” přidal se i Dante, ale bylo nám to k ničemu. Smutně jsme se podívali na lopaty a s povzdechem se k nim rozešli.

„Jak jako urovnat kopec? Vždyť je to každýmu jedno!” mrmlala jsem si pro sebe naštvaně a sehla se pro lopatu. 

V tu ránu jsem ucítila Danteho ruce na bocích a jedním pohybem si mě obrátil k sobě. Všichni už byli z dohledu a až teď mi došlo, že jsem s ním opět zůstala sama.

„Ani na to nemysli! Říkala jsem, že si na mě v případě, že to vyhraješ, nesáhneš!” vzpírala jsem se a snažila se mu vymanit. 

„Měla by sis konečně uvědomit, že já hraju jenom podle vlastních pravidel.” Chytl mě za zátylek a jeho rty se dravě přitiskly na ty moje, aby mi znovu připomněl, jak pošetilé mu je odporovat.

Dante nevyhrál jen v další Hamově aktivitě. Teď už jsem si tím byla jistá. 

Vyhrál v té nevyslovené hře mezi námi dvěma, protože já se přestala prát až příliš brzy. Už jsem mu nedokázala a nechtěla říct ne. Ani ústy, ani zbytkem těla a ani ničím jiným v něm.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST