ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Slunce bylo na pokožce agresivnější, když jsme sešli z cesty a už nás nechránily stromy. Trochu starostlivě jsem se podívala na Danteho. Byl přece jenom v trenkách. Nebylo úplně zdravé, že si tu rajtoval skoro nahý a ničím nechráněný. 

Ne, že se bych se bůh ví nějak starala, ale nepotřebovala jsem pak poslouchat jeho kňourání, kdyby se spálil.  

„Musíme ti sehnat něco na sebe," řekla jsem rozhodně po chvíli chůze, když jsme se vybrodili z husté spletice keřů a vyšli na úzkou suchou cestu. Podél ní opravdu tekl hnědý široký potok.

„Proč? Vadí ti snad moje Michelangelovský tělo?" neodpustil si opět a pohladil si všech osm vyrýsovaných buchet. 

Okamžitě jsem se podívala jinam, aby si nemyslel, že jsem z toho snad odvařená. To, že mi neustále omlacoval o hlavu moji vlastní podpásovku, mě akorát provokovalo k jeho zaškrcení. Měl až nezdravé ego, které jsem mu už jen z principu musela prostě zbořit. Ať už za tyhle tři dny, nebo v průběhu výcviku.

„Říkám to proto, že se spálíš. A pak to nebude příjemný," zamumlala jsem kysele a on se zachechtal.

„Aha, takže ty máš starost?" ptal se dál samolibě a já zavrčela.

„Ježíši kriste, tak asi mám! Nepotřebuju, abys mi pak po cestě fňukal, že nemůžeš táhnout ten batoh, protože máš ramínka spálený!" reagovala jsem už dostatečně podrážděně a pak se rozhlédla okolo. 

Vzala jsem mu mapu, zatímco si mě furt dětinsky dobíral, a snažila se v ní vyčíst, jestli tu někde poblíž není aspoň malý shluk chat. Jenže ta mapa byla namalovaná jak rukou tříletého děcka. Pár fleků a čar. Nemaloval ji náhodou, Dante?

„Tak co, už si našla nejbližší obchoďák?" přiléval olej do mého vnitřního plamene kousavým tónem a já ho nevraživě sjela, aby radši držel zobák.

„Hele, ty Hemingwayi, radši začni rybařit, jo?" utřela jsem ho a znovu se podívala na mapu.

„Ještě budeš žebrat," ujišťoval mě a sklonil se k potoku. 

Koukal do něj tak soustředěně, že jsem se neudržela a vyprskla smíchy. Dostala jsem ke všemu šílenou chuť ho kopnout do vyšpuleného zadku, aby tam zahučel. 

„Co je?" prskl.

„Nic, jen čekám, co z toho vykoukáš," odvětila jsem přidušeně a užívala si, jak nasraně při tom vypadá. Dřepěl u té vody stylem, jak kdyby doufal, že mu ta ryba skočí přímo do ruky.

„Nech si laskavě ty humory, jo?" zavrčel už beze stopy předešlého pobavení a já ho nechala na pokoji. 

Vydala jsem se kamsi dovnitř toho neprobádaného lesního území, abych mohla být taky nějak užitečná. Potřebovala jsem sehnat něco, čím by si ten vůl zakryl horní polovinu těla.

Opatrně jsem našlapovala úzkými písčitými cestičkami mezi vysokou trávou a koukala se všude okolo sebe. Bylo tu sucho. Nemohla jsem očekávat, že tu najdu bavlnu a ušiju tomu idiotovi rovnou košili. Ale byla jsem vynalézavá, a tak jsem se zastavila u nejbližší palmy.

Servala jsem z ní všechny listy, na které jsem dosáhla, div jsem si nepořezala celé ruce, a pak spokojeně kráčela nazpět s plnou náručí. Doufala jsem, že jsem si s sebou nepřibalila jako bonus i jedovatého pavouka. 

Rychle jsem ale zahnala intruzivní myšlenky do koutku mysli. Už tak byla tahle situace dost tragická.

Když jsem se vrátila, Dante byl po kotníky ve vodě a holýma rukama se pokoušel lapit nějaké mrskající se ploutve. Snažila jsem se sice silou boží vůle nesmát, ale musela jsem ho pochválit za tu jeho tvrdohlavou odhodlanost.

Palmové listy jsem shodila na zem a on se za zvukem zamračeně ohlédl.

„Mám se ptát?"

„Ne. Jen kliďánko pokračuj."

Sáhla jsem do batohu a vytáhla docela slušně tlustý a dlouhý provaz. Zamyslela jsem se a podívala se na toho nešťastníka, kterému za chvíli mohly klidně puknout nervy. Zavrtěla jsem nad tím s úsměvem hlavou a začala preparovat malá lanka z provazu, abych mu usnadnila práci.

Byla to děsná piplačka, ale naštěstí jsem měla docela šikovné prsty a zkušenosti s dolováním zapadlých šňůrek u tepláků.

„Do prdele! Jsou strašně kluzký!" zanadával po chvíli a flákl pěstí do hladiny. Pak vyšel na břeh a podíval se na můj rozveselený obličej. „Jasně. Jen se směj, Karin. Hlavně, že tys toho za celou dobu udělala fakt strašně moc!" vyjel po mně a vypadal, že za chvílí fakt praskne. Ten kluk měl s udržením zlosti na uzdě ještě větší problém než já. „Super. Ke všemu si zničila jediný lano, co máme! To je opravdu tak-"

„Mám visací náušnice. I když jsou to zatraceně drahý náušnice, jednu ti půjčím, protože doufám, že ji nezničíš. Jsou z bílýho zlata, takže mi nezreznou," přerušila jsem ho chladně. „a ničím tu lano, protože potřebujeme tenčí provázek, na kterej ten provizorní háček navlíknem. Tak přestaň remcat a radši najdi nějakou návnadu a prut!" odbyla jsem ho a on zmlkl. 

Ani se nepohnul a já k němu zvedla pohled. Vypadalo to, že jsem ho docela pozitivně zaskočila.

„Ty nebudeš úplně blbá," vypadlo z něj asi jako známka dost chabého komplimentu a podrbal se na zátylku.

„To by ses divil, co se všechno v knížkách můžeš dozvědět," odvětila jsem jízlivě a on si povzdechl.

„Fajn, dobře, a z támhletoho chceš jako vyrobit novou příručku pro Robinsony, nebo proč si to sem natahala?" Ukázal na kopec palmových listů a já mu zdvihla prostředníček.

„Uvidíš," řekla jsem jen bez zbytečného rozebírání a on zašeptal cosi nesrozumitelného v reakci. Posléze se vydal hledat, co jsem mu nadiktovala.

Vypreparovala jsem mu ten přírodní vlasec a pár dalších lanek jsem si dala stranou. Popadla jsem batoh a listy začala přivazovat k tlustému poutku. Nešlo to úplně snadno, ale nevzdávala jsem to. Při nejmenším mu to mohlo zakrýt aspoň ramena.

Vrátil se, když už z báglu visela docela slušná lajna listů. Naklonil hlavu do strany a chvíli na to beze slov čučel. Pozor! Dante přemýšlel.

„Na," houkla jsem dřív, než mohl cokoliv zlého zas poznamenat, a sáhla po náušnici na uchu. Natáhla jsem k němu ruku a on ke mně došel.

„Dík," hlesl tiše, ale nepřestával zkoumat můj výtvor.

„Potřebuješ něco?"

„Co to děláš?"

„Zachraňuju ti doslova kůži."

„To jako budu chodit s tímhle, jo?" Namířil s úšklebkem na můj výrobek a já mu věnovala jen Karin pohled alarmující brzký zneškodnění jeho osoby. „Ne. Promiň. Je to paráda," dodal ihned s rukama v obraně a já už si ho dál nevšímala. Ještě, aby si ten pitomec stěžoval.

Dante si sedl vedle mě a začal vyrábět prut. Mlčeli jsme a hleděli každý si svého. Stínil nám opelichaný listnatý strom a kupodivu to bylo i docela příjemné. Možná proto, že jsme nemluvili.

„Nemyslím si, že jsem něco víc než ostatní, Karin, jen aby bylo jasno," pronesl znenadání a váhavě se na mě podíval. Pak se znovu začal soustředit na vázání prutu.

„Já vím," řekla jsem nazpátek. „Jen se tak nechováš."

Mlčel.

„Kdybych se měl chovat podle tvejch rad, život by mě pěkně nakopal do prdele," podotkl otráveně a já se tomu hlasitě zasmála.

„Ale od toho život je, Dante! Vždycky tě nakope do prdele. Díky tomu se ho pak naučíš žít podle svejch představ!" Kroutila jsem hlavou a přemýšlela, kdo z nás je tady doopravdy ten starší a zkušenější.

„No a ty ho snad žiješ podle svejch představ?" 

Zarazila jsem se. Ještě před několika týdny mi život tu prdel doslova utrhl. Teď jsem byla tady a dokazovala si, že má smysl zůstat naživu a že jsem to schopná vydržet. Že najdu svůj vlastní smysl, který ve mně ty představy vydoluje. 

Nedokázala jsem mu ale takhle upřímně odpovědět. Určitě by se vyptával a nebyli jsme si rozhodně natolik blízcí, aby o mě mohl vědět ty nejcitlivější detaily.

„Vzhledem k tomu, že jsem uprostřed africký džungle a mám na sobě pyžamo a vedle mě sedí nenávistnej týpek v boxerkách, tak co myslíš?" ušklíbla jsem se ironicky po malé odmlce, abych svedla hovor jinam, a Dante se narovnal.

„No tak, zapomněla si zmínit, že velmi pohlednej týpek v boxerkách.” 

Mistr narcis. Dala jsem oči v sloup, ale zasmála se.

„Pohlednější budeš, až chytíš tu rybu," mrkla jsem na něj, abych ho popohnala, a on zavrtěl nevěřícně hlavou a vstal.

„Seš nesnesitelná, víš to?"

...

Kupodivu tu rybu fakt chytil. A rovnou dvě. Ale usoudili jsme, že než začneme rozdělávat oheň, přesuneme se trochu dál, abychom v cestě vůbec postoupili. Protože tam, kde bude oheň, tam se následně i utáboříme.

Neměli jsme moc sirek. Sir Ham nám vřele zanechal pouhých pět, takže jsme museli šetřit. Nedokázala jsem si představit, že nám na celou dobu jen tak drobná zásoba postačí.

Zabalili jsme ryby do plachty a schovali je do chládku batohu, aby ve vedru nezodporněly. Pak jsme se zase vydali na štreku a už v přijatelném poklidu kráčeli vedle sebe.

Došli jsme až k rozcestí. Cesta, kterou jsme potřebovali jít, se stáčela do hlubšího lesa, odkud vál chladnější vzduch. Dante byl po celou dobu ověšený mým vynálezem, který mu halil ramena i břicho, a kupodivu si ani jednou nepostěžoval.

„Tady si to budeš moct sundat. Vypadá to, že jsme se konečně dostali z tý Sahary," sdělila jsem mu, když jsme se zastavili s mapou u kraje, kde bylo pár naházených kamenů. 

Dante sundal batoh a jen odhrnul listy dozadu. Zaraženě jsem na něj koukala. Myslela jsem, že to s nějakou jízlivou poznámkou zahodí někam do útrob lesa, aby mi zas pro jednou o hlavu omlátil mou zbytečnost.

„Nebudu to vyhazovat. Dalo ti to práci a bude se to ještě hodit. Věř nebo ne, ale přijde mi to dost užitečný," řekl, když si znovu nasazoval batoh na záda a měřil si můj tázavý pohled. 

Zahřálo mě uvnitř hrudníku. Dante mi věnoval kompliment? Opravdový kompliment? Nedala jsem na sobě ale ani za mák znát rostoucí entuziasmus z toho, že konečně upřímně ocenil mou snahu.

„Tak jo," broukla jsem a pokračovala v čele, aby neviděl, že se potěšeně usmívám.

Chvíli jsme šli zase pohroužení do ticha, zatímco jsem se furt vnitřně pitomě culila. Pak jsem ale zvedla hlavu a mezi stromy si všimla malého plácku s kameny a kusy dřeva šikmo od nás.

„Hele, to vypadá jako nějaký tábořiště," kývla jsem hlavou za zdrojem mého zaujetí a Dante zamžoural stejným směrem.

„Mi neříkej, že někdo někdy v týhle prdeli tábořil," odtušil ironicky a pak mě obešel na znamení, že jde první jako ten neohroženej. Nestěžovala jsem si. Byla příjemná změna nenosit pro jednou koule

Došli jsme k placu, kde byl uprostřed zvlhlý černý kruh, jak kdyby tu kdysi dávno někdo opravdu pyromanil. Okolo bylo rozestavěných pár velkých šutrů a klád jako provizorní lavičky.

Neměla jsem moc pojem o čase, ale určitě se už schylovalo pomalu k odpoledni a my se přece jen nacházeli uprostřed džungle. Museli jsem rozdělat oheň, abychom eliminovali divočinu, která nás mohla kdykoli napadnout.

„Okay, tak jo," Dante shodil batoh a založil si ruce na bocích. Podívala jsem se na něj a čekala, co z něj vyjde za strhující rozumy. „dojdu pro dřevo, rozdělám oheň a ty to tady uprav, dobře?" rozhodl a já se na něj zaksichtila, jestli to myslí skutečně vážně.

„Uprav?" zopakovala jsem po něm nechápavě přiostřeným tónem. 

To už jsme zase byli ve fázi zvráceného Morálního dilematu? Doufala jsem, že to už je po dnešku za námi.

„No jasně, seš ženská, ne? Tak prostě připrav hezky ohniště, abychom nezapálili les, udělej tu pěkný sezení a tak," pokrčil rameny a já si dopáleně dala ruce v bok. Jistěže to za námi nebylo!

„Ty se absolutně nezměníš, co? Strč si už ty sexistický kecy do prdele!"

Dante se v popudu narovnal. 

„Ale já to nemyslím zle! Prostě já mám větší sílu, tak přinesu víc dřeva. Já rozdělám oheň, ale ty to připravíš. Nebuď furt tak vztahovačná a pochop, že vyzdvihuju tvoje kvality!" bránil se, ale vůbec mě tím nepřesvědčil. Spíš ještě víc poštval proti sobě. Byla to jeho klasická manipulace k dovršení vlastního cíle. 

„Ale dá se to říct i jinak! O tom to je. Nemusíš to pořád říkat tím svým nadřazeným tónem, jak kdybych byla naprosto neužitečná součást týhle cesty! Možná říkáš, že něco vyzdvihuješ, ale tvůj tón křičí - nic víc totiž nezvládneš!" ujasnila jsem věci na pravou míru s doprovodnou gestikulací rukama a on zasténal.

„Ježíši kriste, ženská! Udělám já někdy něco, co tě nenasere?!" rozčílil se už i on.

„Upřímně? Ne!"

„Nápodobně!"

Naštvaně odkráčel a já se zavrčením začala upravovat náš momentální azyl. Vydlabávala jsem hbitě vlhké kameny ze zeminy v blízkém okolí a pak je rozmisťovala kolem vykresleného kruhu. Doprovázela jsem to zpruzelým mluvením si pro sebe na Danteho iritující povahu. Vervou jsem tlačila kameny do hlíny a vymyslela celou sérii mučících praktik, které bych na něj byla schopna aplikovat.

Brzy mě to ale začínalo přecházet. Jen ta prvotní spoušť, vždycky, když otevřel hubu, mi v těle otevírala ty nejjedovatější reakce.

Upevnila jsem poslední šutr, oprášila si špinavé ruce a spokojeně vstala.

„No vida, měl pravdu. Rozhodně by to líp nezvládl," uchechtla jsem se zlomyslně a pak přimhouřila oči pod jednu z klád. Něco se pod ní zalesklo. 

Přiblížila jsem se a začala šátrat. S překvapením jsem vytáhla celou flašku tequily, která tu nemohla ležet moc dlouho. Byla úplně nová, jen trochu zamazaná od hlíny. Udiveně jsem ji obracela v ruce a pak si všimla nápisu lihovkou na etiketě.

LÉK NA DANTEHO - KARININA PĚCHOTA

Zasmála jsem se a láhev si přitiskla k prsům. Kluci tu byli před námi. Museli vědět, že se dostaneme až sem. Obdivovala jsem jejich nepondcenění situace, že bychom tohle lehce přehlédnutelné tábořiště minuli.

„Co to máš?" zavolal na mě Dante zvědavě s náručí plnou dřeva. Docela obdivně jsem pokývala hlavou, když tu nálož shodil na zem.

„Malá pozornost džungle," usmála jsem se sladce a ukázala mu láhev s nelichotivou zprávou vepředu. Dante se přiblížil a zakabonil.

„To byl určitě Andrého nápad," odfrkl si a já se uculila.

„Nebuď bručoun, aspoň bude sranda," mlaskla jsem a on si přiložil dotčeně dlaně na hrudník.

„Já jsem bručoun? Ještě před chvílí si tu na mě křičela!"

„To je minulost. Teď jsem se rozhodla tě s tímhle posvátným lektvarem tolerovat." 

Položila jsem tequilu na jednu z klád a Dante cosi protestného zamrmlal. Pak si začal prohlížet moji práci a ruce si dal v bok.

„No, vidíš! Super! A to bylo keců kolem toho." Ukázal na ohniště a já pobaveně obrátila oči. Měla jsem už zase  dobrou náladu, takže jsem ani neměla chuť s ním znovu zabruslit na další hádku.

Rozložila jsem plachtu na zemi, zatímco on začal stavět hranici, a sedla si v tureckém sedu k rybám. Přemýšlela jsem. Nůž jsme neměli a rozbíjet tequilu jsem nechtěla. Láhev vody, co jsme s sebou dostali, byla furt skoro plná a neměla bych, kam lék na Danteho přelít.

Vyhrabala jsem tedy z batohu kompas se čtyřma ostnama na světových stranách. Muselo to stačit.

Byla jsem ráda, že ty nevinné živočichy zabil Dante, protože já bych na to neměla žaludek. Už jen to oplácení pohledu prázdným rybím očkám nebylo úplně příjemné. Kdybych měla zabít ale jeho, nezaváhala bych

Nejdřív jsem je trochu očistila pitnou vodou a pak jim hrotem kompasu začala dlabat oči a vnitřnosti. Šlo to ztuha, ale vzhledem k tomu, že já nebyla žádný michelinský kuchař a nacházeli jsme se ve stejných podmínkách jako Mauglí, vedla jsem si obstojně.

„Takže seš přece jenom i holka do kuchyně, co?" poznamenal dobíravě Dante, když viděl, jak preparuju naši obědovečeři. Neudělala jsem mu tu radost, že bych se začala vztekat, a jen se tiše uchechtla.

„V Česku se na Vánoce jí kapr, takže to není poprvý, co něco kuchám," pak jsem se na Danteho obličej překrytý malým uznáním zahleděla. „a tím nemyslím, jenom ryby," zakřenila jsem se a na malý moment očima sjela k jeho boxerkám. „Tak si dej pozor." 

Dante se zarazil a já se smíchem pokračovala v práci. Kroutila jsem hlavou nad svým skvělým smyslem pro humor.

„Abych nevykuchal já tebe, čarodějnice," odplivl si a natáhl se po sirkách.

„Mně by to nevadilo, prokázal bys mi službu," zašeptala jsem a myslela jsem si, že mě neslyšel, ale pak se narovnal a upřel na mě dost káravý pohled.

„Přestaň s těma sebedestruktivníma kecama, laskavě!" napomenul mě, jak kdyby byl můj rodič, a já párkrát v šoku zamrkala.

„Tobě to vadí?"

„Jo, představ si, že mi to vadí! Páč jsem si jistej, že zrovna ty to nemyslíš jako srandu. Tak to prosím tě už neříkej!" Znovu se zadíval na moje zápěstí plné gumiček a já se ošila. Jako by mě snad on sám zabít nechtěl.

„Okay," řekla jsem jen a začala odírat šupiny víčkem láhve.

Mlčeli jsme. Radši. Tahle změna konverzace vysílala do atmosféry podivný tlak. Bylo mi z toho krapet úzko.

Dante na první pokus zapálil suché větvičky uvnitř hranice a já s respektem protáhla obličej. Neviděl mě, ale když jsem si prohlížela, jak se mu svalnatá záda napínají, když se krčil, aby plamínky rozfoukal, ozvala se moje vnitřní nenaplněná bohyně. Ta, která by nahlas nikdy nepřiznala, že by potřebovala blízkost chlapa.

Bylo to sexy. Bože, bylo to fakt hodně sexy! A to jsem nebyla ani opilá. Sir Ham možná doufal v naše usmíření během tohohle divného přežívání v přírodě, ale celá tahle šaráda mi spíš potvrzovala, že i když je Dante zmrd, nestěžovala bych si, kdyby se tahle záda napínala nade mnou. A ty dlouhé prsty, kterými urovnával chroští, by klidně mohly přejíždět po mém těle a já bych neřekla ani ň.

A DOST, KARIN! DRŽ HUBU!

Musela jsem být nejspíš v cyklu ovulace, pokud jsem byla schopna o Dantem mluvit tímhle způsobem.

„Dobrý, co?" 

Otočil se ke mně se samolibým úsměvem a odkazoval na plápolající oheň před sebou. Já se probrala, protože jsem na něj celou dobu civěla s hlavou plnou nemístných myšlenek, a začala vehementně přikyvovat.

„Jo, hustý. Seš fakt dobrej!" vypadlo ze mě až příliš prdelolízalsky a on v překvapení povytáhl obočí. 

Plácla jsem se v duchu přes držku. Tohle nebyla zrovna fráze, kterou by hrdá Karin Marinellová kdykoli sdělila Dantemu Flemingovi. Okamžitě jsem sklonila hlavu a vší silou drala šupiny ze slizkého povrchu.

„Jsi v pohodě?" zeptal se mě opatrně, zatímco mně se zrychloval dech. 

Zatraceně, doufám, že jsem neměla přímo na ksichtě napsáno, že jsem nadržená. To by rozhodně nepodporovalo situaci. 

„Jo," vyhrkla jsem, aniž bych vzhlédla, a okamžitě začala zase čistit další rybu. „Tuhle tam už klidně můžeš dát," zamluvila jsem to zběžně a on se ke mně přiblížil. 

Zrak jsem pořád tvrdohlavě klopila. Nechtěla jsem, aby si všiml, že jsem z něj najednou nesvá.

Moje hlava byla fakt nevypočitatelná. Jediný obraz, který se mi v ní promítl, byl schopný změnit všechny okolnosti.

Dante dal k ohni jeden plochý kámen a došel pro dva velké listy opodál jako provizorní talíře. První rybu nechal smažit a já zatím zpracovala tu další.

Zatímco se nám jídlo připravovalo, Dante si přisedl ke mně na plachtu a opřel si lokty o kolena. Dívali jsme se do ohně a ani nedutali. Bylo na něm vidět, že už se fakt těší, až se nacpe. I já měla trochu hlad, ale jeho žebrající čtyři žaludky jsem slyšela až na dálku.

Ucítila jsem na sobě jeho pohled. Opětovala jsem mu jej zpátky a kousla se zevnitř do rtu.

„Co?" vyšlo ze mě tázavě.

„Nic," hlesl a podíval se zpátky do ohně, jak kdybych ho právě nachytala při činu. 

Přimhouřila jsem oči. Pozorovala jsem, jak se mu pohnul ohryzek při polknutí. No, mě snad vomejou! Myslel na to samý!

Neubránila jsem se pousmání a sklonila hlavu, aby si toho nevšiml. V periferním pohledu mě zaujalo jeho malé tetování na rameni. Byly to váhy s mečem v tenkém kruhu.

„Co má tohle symbolizovat?" ukázala jsem na obrázek, který mi teprve až teď přišel nepřehlídnutelný. 

Nikdy dřív jsem jeho nápisy a další inkoustové obrazce nezkoumala. Kdybych se je totiž snažila luštit, určitě by si toho všimnul a čelila bych proudu dalších narážek.

Dante se podíval na rameno a zvedl jeden koutek rtů nahoru.

„Spravedlnost," odtušil a hluboce se mi prorval do sítnic. Zaujatě jsem ho malým posunkem brady vyzvala, ať pokračuje. „Váhy jsou harmonie a meč moc. Každej si to může vyložit samozřejmě jinak, ale pro mě to znamená, že ten, kdo tu moc, ten meč, má, by ho měl využít pro udržení harmonie tady na světě. Ať už to udělá jakkoliv." 

Uznale jsem protáhla obličej. Rozhodně jsem nečekala, že uslyším Danteho takovým způsobem někdy mluvit. Přesto mi na tom ale něco nesedělo. Najednou se mým očím vyhýbal, jako by neříkal celou pravdu.

Když jsem si prohlédla všechny ty nápisy, ten obří kříž na boku žeber, intuice mi napovídala, že v tom celém musí být daleko větší smysl.

„Kdy sis ho nechal udělat?" vyzvídala jsem dál a využívala tohohle momentu, kdy se nebránil upřímnosti.

„To už je dávno," mávl rukou. 

Byla jsem přesvědčená, že kecal. Rozhodně věděl, kdy to bylo. Jen se o tom z nějakého důvodu nechtěl bavit.

„Spravedlnost," zopakovala jsem tiše a přemýšlela. „A jak ty tu harmonii udržuješ? Neber to zle, fakt, ale zatím jsem s tebou zažila spíš opak," konstatovala jsem sarkasticky a on pokroutil smíchy hlavou.

„No tak konkrétně s tebou to fakticky nejde. Mám pocit, že ze mě vytahuješ to nejhorší, co jde," ušklíbl se a já se potěšeně usmála.

„Není zač," mrkla jsem a možná to působilo trochu koketně. 

Předstírala jsem, že se to za tímhle účelem rozhodně neudálo. Určitě si to tak nemohl vyložit, i když mu na moment pohled sjel na moje rty.

DO PRDELE, DANTE, NECH TOHO!

„Ty ze mě taky, mimochodem. V životě mě asi nikdo tak nerozčiloval." 

Docela mě tohle zjištění samotnou šokovalo. Vážně jsem nepotkala nikoho, kdo by můj potlačený vztek dokázal dostat tolik na odiv. Vždycky jsem byla výbušná a měla sklony k jedovatosti, ale ne tolik. Než jsem poznala Danteho, uměla jsem to v sobě nějak víc udržet a dostala to ze sebe až v soukromí, když jsem byla sama. Ale s ním? S ním jsem poznávala hranice svojí trpělivosti v plné podobě.

„Není zač," drkl do mě s lišáckým úsměvem. 

Působilo to, jako by zaflirtoval zpátky. Anebo jsem z týésexuální energie, která tu začala vládnout, už nedokázala rozumně uvažovat.

Ryby se dodělaly a my v poklidu začali jíst. Bez soli a koření to sice nebylo ono, ale naše žaludky to vítaly bez keců. Dante svou porci spíš spolkl. Měl takový hlad, že zapomněl i kousat. Dívala jsem se na svůj bohatý podíl a vzala si z něj jen půlku. Tu další jsem mu podala.

„Ani náhodou. Žer a nepičuj!" 

„Měla jsem dost, vážně. Jen si dej," pobídla jsem ho mírně za doprovodu protáčení očí a on nejdřív nesouhlasně mlaskl. 

Když jsem mu ale list se zbytkem ryby položila na koleno a vstala, na znamení, že je to definitivní věc, poděkoval a spolkl porci stejným způsobem jako tu první.

Protáhla jsem se a podívala se na mapu, která byla položená vedle láhve tequily. Zdálo se, že jsme ušli docela chvályhodný kus cesty. Byli jsme sotva v půlce, ale stejným tempem jsme byli schopni do dvanácti do pondělí na místo dorazit.

„No... tak myslím, že je už čas na trochu uvolnění, hm?" navrhla jsem a popadla alkohol. Otočila jsem se na Danteho a zakmitala laškovně obočím.

„Klidně. Sice budeme dehydratovaný jako prase, ale proč ne," souhlasil a já se spokojeně svalila vedle něj. Na moment jsme na sebe byli z boku nalepení jak suchý zip a projelo mnou teplo.

Potřebovala jsem urychleně panáka.

„Na Sira Hama, že nám umožnil volnou party v lese!" 

Pozvedla jsem teatrálně tequilu a přihla si. Zaplanulo mi hrdlo, když se mi silná bezbarvá tekutina rozlila v ústech. Co bych dala za pomerančový džus, který by přebil tu ostrou pachuť. Podala jsem láhev Dantemu a ten se pohotově napil, jak kdyby to byla točená limonáda.

Pokroutila jsem hlavou. Mistr vojáček měl i hubu z pancíře.

„Mě nepřepiješ, princezno," ušklíbl se vyzývavě a já mu láhev okamžitě vyškubla a napila se znovu. 

Možná jsem pila radši namíchané drinky, ale to neznamenalo, že bych se snad složila po pár locích. Nehodlala jsem tu pošpinit mou středoevropskou národnost.

„Tak sleduj!"

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST