ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Dante mě v bodovém žebříčku nakonec předhonil. 

Seděla jsem na svém klasickém místě v jídelně, koukala na Sira Hama, jak prezentuje páteční bodové skóre a shrnutí dalšího nekonečného týdne v obklopení svého garnizónu.

Danteho tým vedl o celých sto bodů a protože uběhl už měsíc od začátku našeho konkurování, získal tak i první zlatou stužku. Další týden jsme měli začít opět od nuly a utkat se o další. Tomu, kdo do doby, než jeden z kapitánů opustí hranice, připadne stužek víc, ten se měl stát finálním vítězem.

Nedokázala jsem si ovšem představit, že nový měsíc započnu nanovo se stejnou rivalitou, jako jsem začala ten první. Přišlo mi skoro neskutečné, že tu za pár dalších měsíců budu sedět, počítat stužky a předhánět se s Dantem o tu poslední vítěznou. 

Vím, že kdybych si umanula ho předhonit, zvládla bych to, ale patetická potřeba vyhrát a dokázat mu, že jsem lepší, mě dávno opustila. Nechtěla jsem už nikomu nic demonstrovat a obhajovat tím tak svou dostatečnost.

Tleskala jsem mu upřímně v důkazu podpory. Vypadal, že je rád, a neodpustil si ani významné mrknutí mým směrem. 

Co se mi tím jako snažil říct? Vidíš, ty krávo blbá, kdo se ve výsledku směje naposled?

Nebyla jsem zklamaná z prohry. Sice jsem vedla daleko delší dobu, než on, a stužku bych si bývala zasloužila spíš já, ale byla jsem zklamaná sama za sebe. Za to, jak špatně jsem si vyložila všechny ty jeho signály. Všechna ta oblbující gesta.

Možná přesně na tohle celé čekal. Na svou pitomou zlatou stužku. Zmámil dokonce i nedobytnou Karin. Udělal všechno proto, aby vyhrál celou tuhle debilní Hamovu hru na týmy. 

Byl lepší. Měl pravdu. Já se pro výhru sice snížila i k vykouření jeho nádobíčka, ale on se snížil k tomu, abych věřila, že ke mně něco vážně cítí. Že mi otevřel stránku, kterou nikomu jinému tady. 

Byl lepší, protože já jsem po té naší chvilce ve sprše vzdala veškerý boj a vyloženě se nechala dobrovolně předhonit. Nepřišlo mi totiž fér se dál motat v intrikářských strategiích.

On se mnou od slavného levharta prohodil jen pár slov, ale žádné z nich se netýkalo nás dvou a nedokončeného rozhovoru pod proudem vody.

Vyhrál nade mnou a stačilo mu k tomu jen sevřít mou ruku a podívat se na mě tím pohledem, kterým si přivlastnil děsivě velký prostor mého srdce. Blbá Karin!

Nesnášela jsem se za to, jak moc daleko jsem to nechala zajít a že jsem si jako největší frajerka prvně myslela, že to budu já, kdo bude odcházet jako vítěz. Že to všechno dopadne úplně stejně jako s těmi kluky v Česku, kterým jsem jen zamotala hlavu, sama nic necítila a pak od nich bez problémů utekla. 

Byla jsem pod tím svým brněním nakonec jen malá holka, co si přeje být milována a co si přeje k někomu patřit. To uvědomění mě poníženě sevřelo v hrudníku. 

Byl to Dante, kdo ze mě to brnění strhnul, a já ho klidně nechala.

A i když mi z toho bylo na nic a cítila jsem stud sama za sebe, pořád ve mně plápolal ten hřejivý pocit ujištění, že mám naději na lepší život. Že jsem dokázala cítit, a pokud jsem dokázala cítit, muselo to znamenat, že jednou budu cítit plně. Že jednou to svoje zčernalé a ochladlé srdce otevřu kompletně a neuteču od toho. 

Dante mi dal naději. A protože jsem tady před ním utéct nemohla, znamenalo to, že pro mě bude opakovanou připomínkou té naděje, kterou jsem nehodlala nechat jen tak zhasnout. 

Stala jsem se tu už za měsíc svou lepší verzí a od té jsem utíkat odmítala. Za další čtyři týdny ze mě totiž mohl být zase o další kus lepší člověk.

Netušila jsem, jak dlouho tu zůstanu, ale přála jsem si samu sebe vidět vyhrát. Ne v Hamových aktivitách, ne nad Dantem, ale v životě. 

To pro mě teď bylo daleko přednější.

…

Můj tým byl krapet zklamaný, ale André s Fabiánem to brali jako jedinečnou příležitost k tomu se o to víc ztřískat, abychom zahojili svou pošlapanou reputaci.

Dneska jsem to viděla stejně jako oni. Chtěla jsem se opít a nemyslet. Chtěla jsem utopit každou jedinou myšlenku na Danteho. 

Vzala jsem si kelímek a nalila si vodku s džusem; padesát na padesát. Sedla jsem si na žíněnky, zapálila si iqosku a čekala na moment, kdy se dostanu do příjemného opojení. 

Sir Ham s garnizónem zmizeli kdesi v budově a dali nám prostor. Sami si chtěli nejspíš oddechnout nad sklenkou a možná i prodiskutovat záhadného levharta v okolí. Byla jsem ráda, že Sir Ham konečně není v páteční večer sám.

„Karin, zazpívej nám!” houkl po mně Felix a Moe už mi chtěl podávat kytaru.

„Dneska ne, kluci,” zavrtěla jsem hlavou a omluvně se usmála.

„Neděleeej,” protestoval Felix, zatímco si přitahoval Audrey na klín. 

Tihle dva to prostě museli dát dohromady. Audrey by byla pro Felixe rozhodně lepší milostnou zkušeností, než jeho posedlá a šáhlá ex.

Podívala jsem se i na Jonase, který si povídal s Camilou u výdejního okénka, zatímco ona umývala poslední talíře od večeře. Tihle dva taky. Sice byli tím nejnáhodnějším párem, který se tu mohl utvořit, ale hodili se k sobě. Rozdivočelá Španělka a stydlivý Nor, co potřeboval zasvětit do světa hříchu. Báječná kombinace. 

Zasmála jsem se v hlavě nad svým romantizováním. 

„Seš přešlá z tý prohry?” zeptal se mě Karl a přisedl si ke mně. Můj hlouček nejbližších se rozesadil kolem též a Rijk mezitím začal hrát tichou melodii na klavír. 

„Ani ne,” hlesla jsem a podívala se Danteho směrem. Zrovna si přisedal s Colterem naproti nám a hodil po mně váhavý pohled. 

Colter mi čmajznul iqosku z ruky a za výměnu po mně hodil vapku. Podala jsem mu automaticky krabičku s heetama. Žili jsme tu prostě všichni ve vzájemné a krásné symbióze.

„Ale trochu seš. To nevadí, nakopeme jim prdel příští měsíc! Beztak jsme vedli delší dobu jak oni,” zasmál se Moe a šťouchl škádlivě do Danteho. Ten si významně odkašlal, aby zdůraznil, jak moc klamná jsou Moeova přesvědčení.

Mlčela jsem. Nechtěla jsem tu rozebírat svůj problém, když ten problém seděl přímo přede mnou.

„Dneska to je nějaký chcíplý, ne?” ozval se Jonas a s Camilou se taky zařadili do kruhu. 

Pohledy přísedících spočinuly převážně na mně, jak kdybych snad já byla spouštěčem, a tak jsem okamžitě začala improvizovat. Chtěla jsem kalbu, ne hromadnou terapii.

„Ale vůbec. Dneska si zahrajeme…,” rychle jsem vymýšlela, „mou oblíbenou hru…,” všichni mi věnovali tázavý pohled plný očekávání.

Karin, mysli!

A hlavně neřekni flašku!

„pět sekund!” plácla jsem.

„Pět sekund?” zopakoval po mně Roy jak ten mluvící kocour Tom, který mi místo přinesení zábavy spíš zatížil jenom paměť v mobilu. 

„Tak to bys mohl vydržet i ty!” plácnul ho se smíchem André po zádech a všichni jsme se zasmáli. Málem bych zapomněla, že mentálně jsme tu byli všichni navzdory našemu věku ještě v pubertě.

„Jak se to hraje?” zeptal se Dante a trochu nervózně kmital po mém obličeji. Buď tušil, že vymýšlím hru za pochodu, nebo vycítil, že atmosféra mezi námi není úplně v pořádku.

„Jednoduše. Každej bude muset zapojit svou kreativní mysl, ať už se to bude týkat otázek nebo úkolů. Podmínkou je, že na odpověď, nebo na splnění úkolu, bude mít daný člověk jenom pět vteřin od chvíle, co zadávající řekne TEĎ. Když to nesplníte, musíte se 5x napít,” vysvětlovala jsem a gestikulovala vehementně rukama, abych je ještě víc utvrdila v tom, že vím, o čem mluvím.

„Jo! To znám! To je dobrý!” zvolal Colter a já na něj hodila pohled úkosem. 

Buď se už přepil a nevěděl o světě, nebo můj výmysl opravdu existoval. Nebyl to taky zrovna geniální výplod Einsteina. Každopádně mi tím nahrál do karet.

„Bezva. Tak já začnu a vy ostatní to pochopíte během hry. Není to nic složitýho!” tleskla jsem a podívala se na Felixe. „Felixi, máš pět sekund na to, abys mi vyjmenoval tři přezdívky, který bys rozhodně nechtěl slyšet během sexu!” zadala jsem první, co mě napadlo, a v tu ránu všichni pochopili, že něco jako vlastivěda se tu dnes večer řešit nebude.

„TEĎ!”

„Ehhh…,” Felix zpanikařil a já začala zvedat prsty na důkaz počítání.

1

„Strejdo… Prcku…”

2

Začali jsme se chechtat.

3

„Kurva!” křikl Felix, zatímco se chechtal taky.

4

5

Čas vypršel a já se rozkuckala.

„Počítal si do toho tu kurvu, nebo ne?” zeptala jsem se ho ve smíchu a Min po mém pravém boku se na mě svalil v záchvatu.

„Třeba. Nevím. Ty nervy mi vzaly spíš pět let života než pět vteřin,” vydechl Felix dramaticky a ponořil obličej do Audrey ramene.

„Bezva. Splnil si. Vymejšlej dalšímu!” popohnala jsem ho a on originálně Francouzce poručil, že mu má dát do pěti vteřin pusu.

A už to lítalo. Moje nápady byly rozhodně nejkreativnější, ale i tak jsem se bavila. Konečně jsem mohla chvíli myslet i na něco jiného. 

Roy si při své stojce za pět vteřin skoro zlomil vaz a Sorenovi ho málem přerazil taky, když na něj spadnul. Min se sice zase stihl svléknout do trenek, jak měl zadáno, ale při prudkých pohybech s sebou vzal i ty trenky a já málem oslepla. 

„Právě si vyvrátil stereotypy o tom, že máte malý péra!” chechtal se Korejci na zádech Colter.

Charlie se zase málem utopil, když exoval svůj kelímek, Karl v panice při vyjmenovávání tří žen, které by zaručeně ošukal, vykřikl svou mámu, Colter s Leonem se málem připravili o potenci, když předváděli pozici šedesát devítky a koleny si vrazili do rozkroku, Moe Lucasovi křupnul sklíčko od brýlí v moment, kdy se mu pokoušel dát francouzáka, a André s Fabiánem ve vzájemné připopilé spolupráci vymysleli reklamní slogan na kondomy v podobě Šup sem, šup tam. Durex by měl vážně zvážit jejich najmutí.

Hrál i Dante. Smočil na Felixovo zadání péro v Jonasově kelímku. A protože ten byl příliš zaneprázdněný cumláním se s Camilou, celý večer z něj i bez povšimnutí připíjel.

„Tak jo, Karin,” vybral si slavný kapitán k neočekávání všech mě, „řekni nám dvě pravdy a jednu lež,” vypustil do éteru a kluci hvízdli. 

To byl těžký úkol. Rozhodně ne na pět sekund. Už jsem byla dostatečně zblblá alkoholem na to, abych řekla něco, čeho budu později litovat.

Oprava! Byla jsem ožralá jak bezdomovec, kdyby dostal tisícikorunový poukaz na krabicák v Albertě.

Dante ještě neřekl startovací slůvko, takže jsem neodpoutávala oční kontakt a snažila se myšlenky srovnat v hlavě. Ovšem míhaly se mi takovou rychlostí, že jsem pořád netušila, co ze mě vypadne.

„Teď!” řekl konečně.

Slova ze mě začala samovolně lítat.

1

„Jsem sirotek,” hlesla jsem klidně a dívala se při tom jedině na Danteho. Rijk přestal hrát na klavír a všichni v kruhu zmlkli. 

2

„Před pár dny jsem čelila levhartovi.” 

Pořád jsem veškerou pozornost věnovala Dantemu, který na mě teď už třeštil oči a od první mnou vyslovené věty spočíval v té samé pozici; s kelímkem kousek od rtů na znamení, že se chtěl původně napít.

3

Každá vteřina mi přišla až příliš dlouhá a propletená směšně dramatickým tichem, a zároveň moc krátká na to, abych dokázala ukočírovat to, co se mi linulo z úst. 

Nepřemýšlela jsem. Vodkou zvlhlé rty mluvily za mě.

4

„Zamilovala jsem se do Danteho Fleminga.”

5

Přísahala bych, že na těch dalších pět vteřin se nikdo ani nepohnul. Ani já. Z toho šoku sama ze sebe. Kdyby teď vešel Sir Ham do jídelny, scéna by pro něj působila jako fotografie v HD rozlišení. 

Dante na mě zíral jako hluchoněmý, jak kdybych to celé odříkala ve svém mateřském jazyce, a ve tváři mu povolily všechny svaly. 

Jako jediný věděl, že levhartovi jsem nečelila. 

Jako jediný i tedy věděl, co byla lež.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST