ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Sama jsem si nebyla jistá, jestli to poslední byla pravda.

Prostě to ze mě vypadlo. Neočekávaně, neplánovaně; bez varování mé vnitřní nezávislačky, která se teď nejspíš válela ve všech těch vypitých promile a míjela realitu se vztyčeným prostředníčkem.

Protože střízlivá Karin by tohle zaručeně nikdy nepronesla.

„Ty seš sirotek?” protrhl ticho jako první Moe a smutně se na mě zadíval. 

Ostatní zatím ještě zmateně zpracovávali mé odpovědi. Dante na mě furt čučel bez pohnutí, jak kdybych měla sdílené schopnosti s Medusou a zkameněla ho pohledem.

Jednou stejně část mého životního příběhu musela prasknout. Už jsem ke klukům neměla ten prvotní odstup a věděla jsem, že jim můžu věřit. Nechtěla jsem sice, aby mě litovali a viděli jinak jen proto, že nemám rodiče, ale mohla jsem jim aspoň dokázat, že si mohou být jistí, že plně cítím pro jejich příběhy. 

A taky jsem v té rychlosti plácla to první, co mi přišlo na jazyk.

„Jo,” houkla jsem a napila se, abych zahnala tu divně trapnou atmosféru, která se momentálně probourávala vzduchem jídelny.

Dopila jsem drink a párkrát zamrkala. Bože. Byla jsem fakt nametená! Mlžily se mi všechny postavy kolem. Bariéry definitivně spadly. Obávala jsem se, že toho na sebe vyslepičím dneska ještě víc, než bych měla.

„Co se stalo?”

Nebezpečná otázka. Pronesl ji Moe. Kdyby kdokoliv jiný, tak ho odpálím, ale Moe na mě koukal těma svýma očima jak Falko. Nedokázala jsem ho odbýt.

„Umřeli. To se stalo,” odvětila jsem jednoduše a zase si začala nalévat bezmyšlenkovitě další drink. 

Musela jsem se zaměstnat. Musela jsem dělat něco jiného, abych nemyslela na oheň a svoje vlastní výčitky. Nemohla jsem se ponořit do podvědomí, kde byly pravé pocity, jak se ohledně té nehody cítím. 

Pocity typu, že jsem svým rodičům nikdy nedokázala, že umím být i lepším člověkem, než jen tím problémem, za jaký mě vždycky považovali. 

Byla jsem víc, než jen mrcha v černém, co nedokáže správně žít, aniž by věděla proč. Byla jsem víc, než jen přerostlé dítě s jedinou touhou umřít. Byla jsem víc, než něco, co nedokázali nikdy pochopit. Byla jsem stejně hodnotná jako můj bratr! 

Byla jsem člověk, co si pochopit zasloužil, protože bojoval celou svou existencí pro to, aby jim přesně tyhle věci dokázal. 

Dokazování! Pořád jen to stupidní dokazování! 

Všechny moje snahy mě rozbíjely ještě víc, protože mě vzdalovaly od přijetí mých omezení; mých vlastností a stránek. Vnucovaly mi tu odpornou skutečnost, že musím být problém a špatně sestavený hlavolam a nevyřešitelný příklad, když mě ani vlastní rodiče neuměli rozluštit, nebo mi alespoň minimálně porozumět.

Stovky myšlenek ve zmítajícím se chumlu mi naráz zaplavovaly mysl. Alkohol gradoval moje emoce na maximum. Cítila jsem slzy, ale nedovolovala jsem jim vytéct z kanálků a odhalit tak všem tady tu svou odporně nevyrovnanou část. 

Prsty se mi začaly třást a upadlo mi víčko od džusu. Rychle jsem ho zvedla a soustředila se na hladinu svého pití pod sebou. 

Nemohla jsem se nechat rozrušit. Nemohla jsem nechat ten těsně zavázaný vak uvnitř sebe plný vzteku, frustrace, dezorientace a všech nekontrolovatelných emocí rozvázat.

Vždycky, když se totiž rozvázal, končilo to tragédií. Končilo to tím, že se Karin nedokázala udržet a následně krotit. Končilo to rozmlácenými věcmi, slzami, křikem, zraněním mně samotné a vyděšenými zraky ostatních. Končilo to injekcí a psychiatrickým zásahem.

Ne. Nemohla jsem ho nechat byť jen malinko uvolnit. Ten vak byl úspěšně zavřený už delší dobu. Vydržel to i při chvílích, kdy mě Dante provokoval na maximum. Tohle místo mi pomáhalo ho nechat v uzavření, a tak to muselo zůstat.

Uvědomila jsem si, že na mě už hlouček delší dobu mluví a já neodpovídám. Vzpamatovala jsem se a začala se usilovně koncentrovat na ně.

„Stačí říct, jestli o tom nechceš mluvit,” slyšela jsem poslední větu od Mina. Pokládal mi ruku na rameno a já zmateně zavrtěla hlavou.

„Ne. Dobrý. Nemusíte se na mě koukat tím lítostivým pohledem,” zasmála jsem se a bezstarostně mávla rukou. Svůj chvilkový kolaps jsem úspěšně zastrčila do minulosti a vrátila se do staré dobré Karin, kterou tu všichni znali. „Jsem v pohodě! Jen jsem to asi přehnala s tím chlastem! Woooh!” Podívala jsem se na svůj kelímek. Byl prázdný. Kdy jsem ho stihla proboha zase vypít?

„Dojdu si na záchod a můžeme pokračovat v pařbě!” zasmála jsem se a vyskočila na nohy. Trochu jsem se zapotácela, ale Karl mě úspěšně zachytil. 

Konečně jim opadly aspoň trochu ty starostlivé výrazy. Vypotácela jsem se ven z jídelny a srdce mi splašeně bušilo. Klepaly se mi nohy a polévalo mě horko.

Proboha, co jsem to řekla?! 

Chlast mi nedělal rozhodně dobře. Všem jsem oznámila, že mi umřeli rodiče a k případu Dante jsem přidala další třešničku. A ke všemu mě stíhal záchvat!

Neviděla jsem v šeru chodby a několikrát narazila do zdi mezitím, co jsem se snažila kontrolovat svoje dýchání. Třela jsem si bolavý loket a snažila se ze všech sil udržet slzy v sobě. 

Nebreč! Nebreč! Nebreč!

Pozdě. Už se mi po tvářích řinula voda a o to hůř jsem viděla na cestu. Vím jen, že jsem měla jít směr ke sprchám. Vedle nich byly záchody. 

Sprchy. Prokleté místo. Prokletá já!

Hlava mi produkovala nepříjemné obrazy plné ohně, křiku a stínů. Obrysy postav, které jsem tiskla do svých pláten a nedokázala k nim přiřadit identitu. Stíny, které mě pronásledovaly v nočních můrách celý život. Úzkostné sevření v prsou mi zabraňovalo v dlouhých nádeších a následných výdeších. 

Vak musí zůstat zavřený, Karin! Zavři ho! Zavři ho! křičelo na mě mé vnitřní já.

Narazila jsem zase do stěny a s brekem se po ní pomalu svezla. Zaklonila jsem hlavu a snažila se násilím dostat do stavu střízlivosti a prozřenosti. Marně. Vypila jsem toho moc. Soustředila jsem se na hlas v mé hlavě, který mě motivoval k tomu všemi silami držet ten provaz v uzlech.

Panická ataka. To tu dlouho nebylo.

„Karin?” ozvalo se nade mnou. S leknutím jsem s sebou trhla a projel mnou mráz. 

Kde se tady vzal? To mi chlast vyplavil i sluch, že jsem neslyšela ani jeho kroky?

„Hm?” vyšlo ze mě jen. 

Doufala jsem, že to neznělo příliš plačtivě. Nemohla jsem dovolit, aby mě teď viděl brečet. Měl nade mnou už tak příliš velkou páku. 

„Kurva, jsem na mol,” vydechl a svalil se vedle mě.

Mlčela jsem a jen prsty žmoulala svoje kolena v teplácích. Chtěla jsem být sama, ale ani to mi očividně nebylo dopřáno. 

Na druhou stranu jsem mu ale musela nechat, že svým příchodem přehlušil ten chaos v mé hlavě, co tam probíhal.

„Jsi v pohodě?” zeptal se tiše a poznala jsem, že obrátil hlavu mým směrem. Já koukala před sebe do zrnité tmy. 

„Asi.”

„Asi?”

„Nevím.”

Zase bylo ticho. Jenomže já vážně nevěděla, jak mu upřímně odpovědět. Dneska jsem mluvila už příliš. Navíc jsem nechtěla, aby poznal, že brečím, a nedej bože zjistil, co se odehrává pod tou pokličkou mé mysli.

„Tu zlatou stužku si měla dostat ty. Máš na ni daleko větší právo,” promluvil opět a já cítila, jak se mi nové slzy nahrnuly do očí.

Chtěla jsem být dneska v zábavné opilosti, ne v tomhle emočním guláši. Ne okusit pachuť svojí minulosti. 

„O tu debilní stužku mi nejde, Dante,” odsekla jsem a promnula si oči. Pokud se dostatečně soustředil na můj hlas, musel už poznat, že se mi krapet třese.

„Tak o co?”

Neodpovídala jsem. Pokusila jsem se vstát, ale klopýtla jsem a skácela jsem se na kolena. Tiše jsem zaklela a byla ráda za tmu, protože tahle scéna by nejednomu divákovi přišla až příliš depresivní. 

„Karin,” oslovil mě zase tím pitomým něžným způsobem, jak v těch sprchách, a já se tiše zasmála. 

Maličká část mě si přála, aby v tom pokračoval a mluvil na mě dál přesně tímhle tónem. Uklidňovalo mě to a zdálo se to být dokonce jedinou medicínou na všechen ten bordel ve mně. Ale ta větší část věděla, že je to celé jen stupidní póza.

Konečně jsem se posbírala na nohy a namířila prstem na jeho obrys na zemi.

„Přestaň s tím!”

„S čím?” nechápal a o něco úspěšněji než já se zvedl na nohy.

„S tímhle vším, co děláš!” zvýšila jsem hlas. „Už máš zlatou stužku. Už máš svoje vítězství. Už si vyhrál! Vyhrál si, Dante! Vyhrál si nad Karin!” 

Strčila jsem do něj, ale smetlo to ze stability více mě. Málem jsem se zase svalila na podlahu, a to už bych se rovnou mohla jít zahrabat do toho bahna na dvoře.

„Co tím myslíš?” 

Furt mu to nedocházelo a já se uchechtla. Vyšel ze mě místo smíchu ale spíš smutný vzlyk. 

„Ty brečíš?”

Ne, Dante, jím boloňskou omáčku a koukám na teleshopping. 

„Přiznávám svou prohru,” řekla jsem místo odpovědi už tišeji a pokrčila rameny. „tak táhni do prdele a přestaň za mnou chodit a předstírat, že se staráš! Přestaň s těma gestama, s těma romantickejma pohledama, s tím vším! 

Říkám, že už si vyhrál! Nebo ti jde snad o další měsíc? A o ten další? Nech si ty debilní stužky všechny! Nechám tě vyhrát kolikrát chceš! Je mi to jedno. Jen s tímhle vším už přestaň, protože je to víc bezpáteřní než cokoliv jinýho!” Z chladného tichého tónu jsem opět přešla skoro do křiku. Panika se zaměnila za mou italskou genetiku, kterou jsem teď vítala s otevřenou náručí.

Jídelna byla naštěstí zavřená a řinčela tam hudba, a pokud Sir Ham nešel zrovna po schodech, nemohl nás nikdo slyšet. Nehodlala jsem tedy svoje dopálení a výčitky držet zpátky.

„Myslíš si, že to předstírám? Že jsem to celou dobu předstíral pro nějakej stupidní kus látky?” odtušil mi otázkou Dante nevěřícně a taky přidal na hlasitosti. Měla jsem z toho skoro až deja vu na naše štěkání z dřívějška. 

„A ne snad?” vysmála jsem se mu kysele s rozhozenýma rukama.

„Ne!” zavrčel. „Nech toho, Karin. Víš to moc dobře!” 

„A co vím jako dobře? Chceš mi říct, že si to nebyl ty, kdo řekl, že bych si měla konečně uvědomit, že hraješ jenom podle vlastních pravidel?” Strčila jsem do něj znovu, a to už trochu balanc neudržel a klopýtnul. 

„Přest-”

Strčila jsem do něj o to víc. 

„Že si to nebyl ty, kdo mi sevřel v tý sprše ruku, díval se na mě pomalu jak na Panenku Marii, těsně před poslední možností pozvednout svůj bodovej žebříček, hm?” 

Zaměnila jsem strkání za pěsti a bušila mu do hrudníku. Proudy slané vody se ze mě valily, jak z té hadice, s kterou jsme se tu honili, když byl Sir Ham v Saclapea.

„Dělal si to pro výhru! Chtěl sis prostě dokázat, že zblbneš i slavnou Karin! Přiznej to!” Bušila jsem do něj. „Přiznej to. Přiznej to. Přiznej to!” zalykala jsem se a na chvíli se zastavila, abych se v klidu mohla nadechnout. 

Až teď jsem si uvědomila, že pořád stojí pevně na místě, jak zasazený pařez, a nechává se ode mě bez jediné reakce mlátit. 

„Přiznej to,” zamumlala jsem s pohledem někde v míře jeho hrudníku. Cítila jsem jeho kolínskou, jeho sprcháč, jeho pižmo a vypranou textilii. Koření, mořská sůl a chladný čistý odér se směsí Danteho teplé kůže.

Čapnul mi zápěstí do jedné ruky a zafuněl. Nevím, jestli v naštvání nebo už ze zoufalosti. Závan rumu mi narazil do nosu.

„Už ses vyřádila?” ucedil a já se začala zpupně zmítat. 

Chtěla jsem se mu vysmeknout a utéct. Vadila mi ta jeho lhostejnost. Ten jeho nezájem vůči tomu, že si tu potupně vylévám srdce a on tomu jen přihlíží. Vadilo mi, že má větší sílu a stačí mu mě jen popadnout a manipulovat si se mnou podle libosti.

„Nemám, co přiznávat, Karin. Nemám, protože nic z toho, co tu říkáš, není pravda!” cedil. „Nešlo mi o výhru debilní týmovky, ale jel jsem naplno, protože jen tehdy, kdy jsem jel na sto procent a soustředil se na hru, jsem neměl plnou hlavu tebe. A řeknu ti, že od začátku, co jsi sem přijela, mi hlavu neokupoval nikdo a ani nic jinýho tolik jako ty!” 

Přísahala bych, že se v té tmě ušklíbnul. Přitáhl si mě ještě těsněji k sobě a já se přestala kroutit, abych detailně slyšela každé slovo.

„Nejdřív jsem tě nesnášel. To máš pravdu. Ze začátku bych ti přesně ty věci, co říkáš udělal, jen abych vyhrál. Možná bych to nechal zajít i dál. Jenomže pravdou je, Karin, že taková situace by nikdy nemohla nastat.” Ironicky se zasmál a vrtěl při tom hlavou. 

„Ani s mým myšlením na začátku tvýho příjezdu bych to nedokázal, protože by ses mi za jakýchkoliv okolností vždycky dostala do hlavy, pod kůži a do všech částí mýho těla, protože tě cejtím všude, Karin. Všude ses probojovala. Do všech míst, co v těle mám!” Na moment se odmlčel a zaklonil mírně hlavu, jako by snad potřeboval vrátit slzy hluboko dovnitř sebe. Ale Dante nikdy nebrečel. Pochybovala jsem, že to tohle gesto mělo evokovat.

„Nedokážu vymyslet scénář, ve kterým bych se z tvýho chování nejdřív nezcvoknul a pak se následně nezcvoknul i do tebe,” zašeptal v závěru skrz zrychlený dech.

Stála jsem ztuhle jako předtím on. Vstřebávala jsem ten monolog a nebyla si jistá, zda ho správně chápu a slyším. Nic z toho jsem nečekala.

Než jsem stačila ale nějak zareagovat, mluvil dál. Jako kdyby se bál dát mi byť jen chvíli prostoru, který by mu jeho řeč narušil.

„A sere mě, dokonce mě to až fyzicky kurva bolí, že to nevidíš! Že v tý svojí hlavě vymyslíš to nejdrastičtější vyústění a všechno si sama sobě sabotuješ! Už nejsem ten Dante, jakým jsem byl na začátku, a ani ty nejsi ta stejná, Karin. Copak to furt nechápeš?”

Zdálo se mi to, nebo se mu malinko trhal hlas? 

„Protože z mýho pohledu by to mohlo bejt úplně stejně podaný. Kriste pane, vykouřila si mi i péro, abych nešel hrát! Odháněla si mě od sebe, jak jen to šlo. I teď mě odháníš a nadáváš mi a chováš se ke mně takhle, když si před chvíli…,” hlas se mu na moment vytratil. Zavrtěl se smutným povzdechem hlavou. 

„Jak můžu vědět, že si se mnou nehraješ jenom ty? Mince má vždycky dvě strany. Utíkáš přede mnou a pak mi vyčítáš, že se s tebou jen snažím držet krok, abych tě dohonil.”

Srdeční tep se mi zrychloval na maximum. Skoro více než při té panické atace, kterou jak kdyby zázrakem Dante vyhnal. Nedokázala jsem se vyjádřit a skoro se do něj zavěsila, jak mi ochably dolní končetiny.

Měla jsem pocit, že jsem se poprvé naopak pro někoho ochotně zastavila, a on to vnímal jako útěk? Utíkala jsem snad celou tu dobu? Vnímala jsem celou tu situaci tak negativně, protože jsem opět nasadila svou náturu útěkáře?

„Abys věděla, tak v tý sprše jsem ti chtěl říct, že…,” přerušil tok mých myšlenek a odmlčel se, „že mi je jedno, kolikrát mě nazveš čůrakem a zmrdem a debilem,” pomalu mě obrátil ke stěně a tlačil lehce směrem k ní, „že mi je jedno, kolikrát se zhádáme, přizabijeme, kolikrát to, co mezi sebou máme, budeme navzájem sabotovat a kolikrát si vyčteme všechny malichernosti,” přišpendlil mě na zeď a moje spojená zápěstí mi zvedl nad hlavu, „je to jedno, Karin, pokud ve výsledku skončíš přesně v týhle pozici a necháš mě, ať tě sobecky pro sebe mám aspoň na tu chvíli.” 

Druhou rukou mě uchopil za bradu a tělem se na mě přimáčkl. 

„Pokud to budu já, ke komu se budeš vždycky vracet.”

Čelo si položil na to moje a pak mi svými velkými dlaněmi vyjel po pažích až do těch mých, aby je propletl. Znamení, že k němu patřím, a taky potvrzení, že svá slova myslí vážně.

Snažila jsem se to celé zpracovat a zklidnit své dýchání, aby ze mě vyšla srozumitelná odpověď. Bylo mi sice teplo, ale všude po těle mi naskakovala husina z toho proslovu, který jsem si nikdy nemyslela, že od Danteho uslyším. Dnešek byl asi tou nejzmatenější horskou dráhou, na kterou jsem kdy nasedla.

„Nedokážu si představit vracet se k němu jinýmu, Dante,” sdělila jsem nakonec polohlasem. „Možná proto jsem se tolik bála, že na mě nečekáš.”

Skoro úlevně mi vydechl do tváře a naše nosy se dotkly. Svíral mi dlaně a příjemně na mě nálehal svou vahou. Vlil se do mě klid a hřejivé teplo jako utvrzení, že jsem na správném místě se správným člověkem. I když to byl on, kdo mě dokázal nejvíc vyprovokovat, byl to taky jedině on, kdo mě dokázal opravdu uklidnit.

„Jak bych nemohl, Karin. Jsi jedinej člověk, kterej mi do očí řekl všechno, co jsem odmítal slyšet sám v sobě. Četla si ve mně od první vteřiny,” uchechtl se a nepřestával mě něžně hladit bříšky palců po hřbetech ruky.

„Nápodobně.”

Konečně jsme spojili rty. Klínem mi příjemně pulzovalo. Všechen ten alkohol ještě prohluboval moji potřebu být mu nablízku. Cítit jeho kůži na té svojí. V životě mě nikdo nepřitahoval tolik jako Dante. 

Vidět a slyšet mě teď moje minulé já, které před ním mrsklo vidle do hnoje, asi by mi vrazilo facku a aplikovalo na mě waterboarding, abych se vzpamatovala. A přitom mně samotné přišlo, že jsem nikdy víc při smyslech nebyla. 

Dante měl pravdu. Už jsme nebyli těmi stejnými lidmi, co na začátku.

Než jsem se nadála, plížili jsme se po schodech do mého pokoje. Omámená a odevzdaná svým momentálním pocitům jsem se Danteho pevně držela a následovala ho. 

Věděla jsem, co se stane ve chvíli, kdy se ta železná vrata zaklapnou. 

A moje tělo souhlasilo. Všechny protesty a nejistoty vymizely.

Rozléhal se ve mně naprostý klid.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST