NAPOSLEDY PŘIDÁNO

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ Na displeji telefonu mi blikalo teprve šest hodin ráno a budovou se už táhl nepříjemný zvuk píšťalek. Počkat! Píšťalek? Zmateně jsem zbystřila. No fakt! Pískali nejméně tři lidi. Okamžitě jsem se začala hrabat z postele a v pyžamu a rozvázaných kanadách sprintovala dolů. Ze schodů se valila celá pěchota a nahlas nadávala. Sir Ham a jeho garnizón stál ve vstupních dveřích budovy a v přísné lajně každý jeden z nich pískal, co nejhlasitěji to šlo. Můj rozespalý mozek se bolestivě otřásal. Vyměnila jsem si s Dantem roztěkaný pohled a on pokrčil rameny na znamení, že taky netuší, co se tu děje.  Henry dal píšťalku z pusy a očima projel nashromážděný dav na chodbě. Ostatní také přestali hvízdat. Charlie ještě dobíhal a chudák na posledním schodu v pantoflích uklouzl a povalil při tom Jonase. Dante jim pomohl se rychle sesbírat a pak jsme se všichni zaměřili na naše slavné generály. Asi minutu byli ticho a koukali na nás tak přísně, až jsem n...

ŽIVOT SE NEPLÁNUJE, ŽIVOT SE ŽIJE

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

Když mi bylo patnáct, myslela jsem si, že do tří let budu mít v celým životě jasno. Že na to všechno v něm prostě už přijdu.

Bylo mi osmnáct a měla jsem v tom slavným životě jasno ještě míň.

Stejně jako ve dvaceti. Stejně jako teď.

Nemusíte to mít předem všechno vyřešený.

Pravdou je, že to nemusíte mít vyřešený ani za půlkou svýho života. A je to naprosto v pohodě. A i když si dáte za cíl, že to chcete za rok všechno vědět a mít a umět a všechno mít takzvaně tip ťop, není žádná ostuda, že se to tak nestane.

Každý je až příliš mladý na to, aby si ten svůj život do posledního detailu vysvětlil a vyřešil. KAŽDÝ.

Někdy ho stačí prostě jenom žít. Smířit se s momentálním rozpoložením v těle, s potřebami, které jsou uvnitř, a jít jednoduše s proudem.

V každým období, jak roky půjdou, ten život budeme vnímat beztak jiným způsobem. Přijde víc hádanek, přijdou odpovědi na otázky, které jednou byly důležité, ale teď už nejsou.

NEMUSÍŠ TO MÍT VŠECHNO JEŠTĚ JASNÝ!

Čím víc se člověk honí za tím, aby to tak měl, tím víc se to jasné nezdá. Tím spíš vyhoří. Tím spíš se ztratí v tý koloně všech, co se taky honí za ŘEŠENÍM VŠEHO.

Všichni se budeme učit až do konce života a někdy bude mladší člověk naučený dřív než ten, co už je na jeho okraji. Ale nezáleží na tom KDY.

Uvědomění přijde samo od sebe; ne násilím. Nejde vynutit. Stejně jako většina věcí nejde vynutit. A pokud si myslíte, že jo, nikdy takové věci nevydrží a nepřinesou tu správnou hodnotu, jakou by měly. Správné věci přijdou přirozenou cestou.

Můžete si nalajnovat osu života a stejně vám ji čas a události, co se do osy nezasadí, překopou. 

A právě proto umí bejt život fajn, protože nejde předem odhadnout, nejde naplánovat a umí nás překvapit.

Takže až si zase jednou budete říkat – PROČ SE TO NEMOHLO STÁT ZROVNA TAKHLE? A PROČ SE TOHLE A TAMTO NESTALO DŘÍV?– myslete na to, že se to může stát i daleko líp a že ta vaše původní představa nebyla zas tak úplně dokonalá a přijde daleko ideálnější realizace.

Mějte vize, plány, mějte svoje cíle a sny a budujte je a vracejte se k nim, pokud vás nabíjí energií. Ale nepropadejte panice jen proto, že se nesplní do určitého termínu. 

Ty nejlepší věci naplánovat nejdou. Stejně jako spontánní rozhodnutí a zážitky, které jste si nenapsali do diáře, ale vpadli jste do nich po hlavě v moment, když jste to tak zrovna cítili. 

A TO jsou ty úryvky do konce života. To jsou ty správné, co opravdu stojí za to.

Díky nim už totiž můžu já říct, že jsem ve svých, za chvíli dovršených, třiadvaceti letech už fakt žila. Už jsem toho viděla a slyšela a zažila tolik, co mnozí někdy nezažijí za celý život. 

Možná občas žiju až příliš rychle a pak se jen ohlížím na to, co za mnou vlastně zůstalo, ale už jsem žila a moje patnáctiletá verze, která mi sepisovala dopis do budoucna a neustále opakovala, ať ŽIJU, by jen mrkala s otevřenou pusou na to, jak moc jsem tenhle konkrétní bod dodržela. 

Jo, i s tímhle by se na smrtelný posteli dalo smířit a rekapitulace by byla divoká, ale umírat se mi naštěstí ještě nechce.

Taky se občas trápím tím, že to nemám všechno ještě vyjasněný a dořešený. Ale nikde není psaný fakt, že by tomu tak mělo být. Ale pokud je u mě něco jasný, tak právě to, že chci žít s tím, že si život užívám, že mi byl dán proto, abych ho žila s naplněním a ne s tím, abych se furt jen zaobírala tím, jak krucinál doběhnu na tu poslední metu, když jsem ještě neodpálila pořádně míček. 

A pokud je u mě něco jasný, tak sice nevím jak, ale stejně to dokážu.

Na světě je tolik lidí, a tak málo duší. Ale VÁS DUŠE já vidím a poznám. A konkrétně VÁM říkám, že na sebe nemusíte tak tlačit a že je v pohodě, že nevíte pořád to svoje JAK. Stejně to dokážete, protože to JAK se pak ve výsledku projeví až na konci tohohle všeho.

A pokud tohle mířilo přesně na VÁS, tak můžete teď v klidu vydechnout, protože máte času habaděj.

 Vaše, KM

Darkary, Motivační blog, Sebeláska, Překonání strachu, Osobní rozvoj, Sebepojetí, Spirituální cesta, Sebejistota, Vztahy, Životní příběhy, Motivace, Životní cesta, Životní moudrosti, Poslání, Spontánnost
Život se neplánuje, život se žije


Komentáře

  1. Tohle jsem opravdu potřeboval slyšet. Až se divím, jak se mi po dočtení poslední věty ulevilo. Děkuji.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Vítej.

Tento blog je posvatným prostorem pro otevřenost, zranitelnost a lidskost. Sdílím zde kousky své cesty s tím, že osloví ty, kteří jsou připraveni vnímat do hloubky.

Nejde mi o dokonalost. Jde mi o pravdu.
A proto, zde nepřipouštím žádný jed. Na světe je ho až příliš.
Nenávistné, útočné nebo zraňující komentáře budou bez dalšího vysvětlování smazány.

Každá bytost, která přichází s respektem a otevřeným srdcem, je zde vítána.

Děkuju, že jsi tady.

S láskou,
KM