ŠIKANA JE VOLBA

DARKARY: PODPŮRNÝ DENÍK PŘI CESTĚ PEKLEM

První šikanou jsem si prošla už ve školce. Od učitelek.

Častokrát jsem se setkávala s těmi samými řečmi:

„Proč nemůžeš bejt víc jako tvůj starší bratr?“

„Tvůj bratr je takovej andílek a ty… ty seš ČERT!“

A taky ďáblovo dítě a tak podobně. 

Všechny si to pak roznesly a táhlo se to se mnou až do druhé třídy na mojí úplně první škole.

Nechtěla jsem spát po obědě, jak nás vždycky nutily. Nemohla jsem usnout. Koukala jsem do stropu a chtěla si povídat s kamarády, nebo si třeba kreslit, jít ven… Přišlo mi tak nesmyslný snažit se mermomocí usnout, když mám tolik energie. Myslím, že se mi to ani za celou školku nikdy pořádně nepovedlo.

Ať už ale promluvil zpod přikrývky kdokoliv v té malé místnosti plné matrací, vina vždycky padla na mě. Musela jsem na hanbu, měla jsem zakázáno jít po odpoledním klidu ven, nebo mě poslaly spát někam jinam o samotě. Byla jsem sice živel, ale ne vždycky to byla moje chyba. Jen se holt profláklo, že ta holka je prostě problém a může za všechno.

Dělala jsem věci naopak a přesně tak, jak se nemělo. Byla jsem upovídaná. Byla jsem drzá. Byla jsem podle nich i zlá. Byla jsem všechno, jen ne hodné dítě. Tak mi to aspoň bylo vštěpováno. Mohla jsem se pokusit udělat cokoliv správně a bylo mi to k ničemu. Vidělo se jen to špatný. Pořád jsem stála na hanbě a vlastně ani nevím za co.

Jedno ráno jsem přišla, pamatuju si matně, že jsem měla takovou hroznou blůzku s volánky a kytičkami a čelenku na hlavě a necítila se v tom vůbec pohodlně. Vešla jsem do hlavní místnosti, děti si už hrály, učitelky stály nastoupené v řadě a čekaly na mě, aby mi mohly zase říct, co všechno jsem udělala špatně za dobu, kdy jsem v té školce ani nebyla…

Byla jsem podle nich prý šikanátorka, která ubližovala ostatním dětem a která je naváděla k tomu, aby zlobily a byly stejně tak „špatný“ jako já. Rozčilovalo mě, že se nedokážu obhájit a že to nebyla pravda.

Bylo mi tohle všechno opakováno tak často, že jsem se na moment stala odrazem jejich reality. Když mi na malé besídce nepovolily, abych vystupovala s tím, čím jsem chtěla, (tak hluboce, abych si vzpomněla, co za kreativní úmysl to byl, mi už paměť nesahá) a strčily mi do rukou paličky, abych na ně ťukala v pozadí, přišlo mi to už tak zbytečně nefér a stupidní, že jsem s nimi prostě práskla o zem a odmítla vystupovat.

Přestala jsem se snažit jim dokázat, že jsem jinej člověk, že ve skutečnosti hodně cítím a chci jen, aby se ke mně chovaly jako k ostatním dětem. Aby si všimly mých obrázků, mých nápadů a myšlenek. A že ve skutečnosti to zlo, za který mě mají, jsem nikdy nebyla a nejsem.

Začala jsem při procházkách parkem kolem nuselskýho kanálu sbírat vajgly, strkala si je do pusy a mluvila sprostě. Jen abych je rozčílila. Ostatní to dělali samozřejmě po mně.

Pochopila jsem tu určitou hierarchii, která vznikne už ve školce… Staň se tím, koho budou ostatní poslouchat, a ne tím, kdo jen poslouchá.

Mělo to ovšem jistý nevýhody. Sice po mně všichni opakovali každou blbost, ale trest jsem si odnesla vždycky jenom já.

Odpovědnost za to, co jsem v životě udělala špatně, vzít umím. A vím, a pamatuju si přesně, kdy jsem v té školce, udělala něco, co jsem dělat opravdu neměla.

Bylo to ovšem až POTOM, co ty předsudky přišly. Ani to mě ale neomlouvá. Dodnes si to ještě vyčítám, i když jsem si to nejspíš už „odpykala“.

Pamatuju si, jak jsem s mým kámošem flusala na pláštěnku nevinnýho kloučka, co měl zalepený jedno oko. Všichni se k němu chovali tak normálně. Něžně. Nikdo na něj nekoukal skrz prsty. Prostě to byl jen malej kluk s brejlema a zraněným okem. Asi jsem mu to tehdy záviděla, a tak jsem na něj bez jeho vědomí začala plivat. To bylo poprvé a naposledy, co jsem se k něčemu tak odpornýmu snížila.

Najednou mi totiž došlo, do jaký verze bych se byla schopna formovat jen proto, že jsem uvěřila slovům jiných. A tou verzí jsem být nechtěla. Bylo mi fuk, že budu ďáblovo dítě, sígr a problém pro všechny učitelky na světě, jen když se jimi nenechám skolit a nebudu jejich realitu přijímat.

Když pak přijel ten kloučkův tatínek a zalepoval mu i to druhý oko a bál se, že jeho malej syn nezapadne, že se mu budou všichni smát, že bude zakopávat… rozbrečela jsem se. Nikdo nevěděl o tom, co jsem mu udělala. Ani jeho tatínek. 

A tak jsem poslouchala, jak se svýmu synkovi snaží dodat odvahu a zároveň i sobě, došla k němu a řekla mu, že se o jeho syna postarám a budu ho hlídat. Vzala jsem ho za ruku, a i když mě skrz zalepená očka nemohl pořádně vidět, usmála jsem se na něj. Upřímně. Protože za nic nemohl.

Jak říkám; všichni z děcek mě poslouchali. Když jsem řekla, že budeme rozbíjet hračky, rozbíjeli jsme hračky. Když jsem řekla, že nebudeme ubližovat slabším, nikdo slabším už neubližoval. A pokud jo, dostal ode mě přes hubu. A bylo mi jedno, že byl sebeoblíbenější u učitelek…

A když jsem pronesla, že tohle je odteď můj kamarád a nikdo se mu nebude smát, jinak se mnou bude mít problém, nikdo si na něj už nikdy nedovolil.

Tahle zkušenost mi tkví v hlavě a vracím se k ní. Protože jsem byla malý dítě, co nevědělo, co se sebou, co se neumělo zařadit do „správný kategorie“. Pamatuju si jen tu scénu, kdy plivu na tu žlutou pláštěnku, zatímco ten kluk kráčí přede mnou a směju se na tajňačku se svým kamarádem. 

Dalo mi to to nejdůležitější. Ukázalo mi to, kdo opravdu jsem a kým jsem se stala až doteď a kým budu vždycky. Tou, co brání slabší, co bojuje za spravedlnost, tou, která jde PROTI tomuhle všemu.

Protože šikana je volba. Neměla jsem sice ideální dětství, ale to, že byla nespravedlnost vykonána na mně, neznamenalo, že ji budu konat na druhých.

Pak se ze mě na hodně dlouhou dobu stal ten, kdo bral vinu vždycky jenom na sebe. A doteď jsem člověkem, který se staví před slabší, zastává se těch, co to nedokážou, a má pochopení pro všechny slabiny...

Všichni děláme chyby a všichni někdy sejdeme z cesty. Důležitý je si z těch chyb vzít ponaučení a chtít a snažit se o to být lepším člověkem. A jak jsem kdysi napsala už ve svojí první knížce – 

Ten, kdo si myslí, že dokonalý je, už to ho dokonalým nedělá. 

A jistěže si to umím všechno psychologicky rozložit, proč jsem se chovala, tak, jak jsem se chovala, i s tím, že jsem byla jenom malý dítě... Ale vzít si tu odpovědnost a přijmout, že jsem to zvorala, už je ta těžší varianta. Až teprve po ní si můžeme odpustit a vyjádřit, proč jsme určitý věci udělali, tak, jak jsme je udělali. A pak následně už správně naložit s novými zkušenostmi a poučením, abychom byli těmi lepšími lidmi. 

Abychom nespadli do toho stejnýho svinstva jako ti, co tu odpovědnost nikdy nevzali.

Vaše, KM

ŠIKANA JE VOLBA