ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Kdybych se nenacházela ve stejné situaci, asi bych se nevydržela nesmát při pohledu na Danteho znechucený výraz, když poklekal k toaletní míse se žlutými gumovými rukavicemi a hadr namáčel do mydlinek v kýblu.

Já se nejdřív rozhodla začít drhnout mísu uvnitř, a to za pomocí štětky nacucané dezinfekcí. Nebylo to totiž poprvé, co jsem nevábně vypadající záchod myla. Byla jsem v těhlech krizovkách docela expert. Soužití s bratrem si vyžádalo svoje.

Po chvíli jsem to už ale neustála a vyprskla smíchy, jakmile Dantemu hadr spadl do mísy.

„Hrozně vtipný," odvětil sarkasticky a pak skoro zesmutněl, když mu došlo, že ho bude muset vylovit.

„Bože, ty seš bábovka! A to mi furt sáhodlouze vypravuješ, jakej seš tvrďák," pokroutila jsem nad ním hlavou a on cosi odměřeného zamručel.

„Stejně je to kvůli tobě. Proč musíš furt vytvářet nějaký průsery? Vypadá to, že to máš snad vrozený nebo co!" mrmlal, zatímco doloval v hajzlu svého pomocníka na úklid. 

Pošklebovala jsem se mu a nedokázala za žádných okolností zůstat seriózní. Dokonce jsem ani už nekomentovala, že mě osočoval z toho, že tohle celé je jenom moje vina. 

„Jsem zvědavej, jestli budeš furt mlít sračky na můj učet, až ty sračky domeješ!" přisadil si ještě a já se rozechtala nad tou jeho klukovskou vzteklostí.

„Zatím seš ty v těch sračkách až po lokty!" připomněla jsem mu a on se zatvářil nanejvýš zodporněně. „No tak, nemůže to bejt takovej rozdíl oproti tomu, jak nejspíš vypadá tvůj pokoj, princezno," dráždila jsem ho naschvál dál s tlačivou touhou ho vyprovokovat ještě víc a Dante se zakřenil.

„Abys věděla, já si na čistotu docela potrpím. A když si vezmu, kolik lidí tu už položilo nálož, je to docela nepříjemná představa. Ale ty? Ty vypadáš, že se v tom vyloženě vyžíváš!" rejpal do mě za doprovodu vehementních pohybů a já dala oči v sloup.

„To rozhodně ne. Ale viděla jsem už horší věci. A i když to děsně smrdí a taky mi z toho není hej, představím si tu horkou sprchu a následnou vanu, kterou si potom dám. A je mi zase fajn," usmívala jsem se a pokračovala spokojeně v práci, abych ho ještě víc vytočila.

„No jo, to se ti to mele, když máš apartmán, blbko!" remcal pořád, ale já už mu neodpovídala. 

Hleděla jsem si svého, aby byl co nejdřív konec, a pouštěla Danteho protestné vzdechy druhým uchem ven. Ten kluk byl fakt nepoučitelný. Dokázal zmlátit dva kluky naráz pomalu k smrti, ale aby vydrhl pohotově záchod, to bylo pro něj nepřípustné. A ještě to ke všemu celé sváděl na mě. A přitom byl on ten, co musel mermomocí začít útočit při morálním dilematu.

Podívala jsem se očkem, jak s tím celým zápasí a pokroutila se smíchem hlavou. Docela se mi ho až zželelo. Skoro jsem mu chtěla navrhnout, že to udělám za něj, ale pak jsem se probudila z toho prapodivného snu a hned mě to zase díky bohu přešlo.

Napadla mě ale jiná varianta, která by hrála do karet nám oběma.

„Hele, Dante. Když mi odpovíš na pár otázek, pomůžu ti s tím, jo?" navrhla jsem mu asi po patnácti minutách ticha. 

Trčeli jsme tu v šeru jak vězni, zatímco kluci si už zařizovali vlastní program na večer. Začínalo mi být z toho smradu nevolno. Rozhodně jsem neměla ani pomyšlení na to, že bych si po tomhle dala nějakou večeři. Ale musela jsem. Jinak by mě tenhle ovád zas udusil.

„No to víš, že jo. Tobě tak na něco skočím. Tvoje pomoc bude asi taková, že mi do toho hajzlu narveš hlavu!" ušklíbl se a pokračoval neúspěšně v mycí činnosti.

„Tak si na to podáme klidně ruce," smlouvala jsem a on přimhouřil oči, když jsem k němu tu svou v rukavici natáhla.

„No ale to taky záleží na tom, na co se mě chceš ptát. Já ti nehodlám vyklápět svůj život, Marinellová!" upozornil mě a svou ruku ponechával stále svěšenou.

„Budou to otázky stylu, jakej máš bodycount, neboj. To se ti bude líbit," zaksichtila jsem se na něj a ruku popostrčila ještě blíž k němu. Dante svraštil obočí, ale kupodivu si se mnou potřásl.

„O mým bodycountu přehled fakt nemám," odfrkl si. „tak a teď mi můžeš pomoct!" usmál se sladce a já mu chtěla opravdu tu hlavu do odpadní vody potopit. Tímhle stylem to pro mě rozhodně výhodné nebylo.

„Za prvý, tu odpověď jsem čekala. Za druhý, absolutně mě nezajímala, byl to jen příklad, idiote, a za třetí, ukážu ti nejjednodušší a nejbezpečnější cestu k tomu, aby ses nepoblil a aby to bylo rychle za tebou," utvrdila jsem ho a podala mu do ruky štětku. „Používej, co nejvíc dezinfekce, přebije to ten smrad, a taky tu štětku, páč díky ní nepřijdeš do styku s ničím, co vyšlo z lidskýho těla," navigovala jsem ho a pak jsem mu ukázala část svého naučeného procesu.

„A co dál?"

„Teď mám právo zase já na odpověď," uculila jsem se a vrátila se na svoje místo.

Dante si povzdechl a pokračoval podle mých rad. Nevypadal už tak odrazeně a vsadila jsem se, že v duchu mi líbal nohy.

„Proč tady seš, Dante?" zeptala jsem se ho napřímo a on se zastavil v pohybu. Podíval se mým směrem a já nezaujatě máchala hadr v kýblu, aby si nemyslel, že mě to nějak zvlášť zajímá.

„Protože jsem potřeboval nějakej řád v životě jako každej tady," odvětil vyhýbavě a já se na něj podívala stylem, jestli tuhle neurčitou odpověď fakt myslí vážně. „Hele, Marinellová, přestaň tak blbě vejrat! Je to pěkně nepříjemný!" reagoval úsečně a ošil se.

„Proč? Zase se ti postaví?" vypadlo ze mě naprosto nekontrolovatelně. Zrudla jsem. Dante se po mně v ohromení ohlédl a vydal ze sebe přidušený pazvuk. Nejspíš doufal, že jsem si tohohle detailu nevšimla.

Koukali jsme na sebe oba zaskočeně a já se v duchu modlila, aby tenhle moment zmizel v potlačených vzpomínkách.

„Tak co vy dva? Neflákejte se! Šup, šup! Do večerky, ať máte hotovo!" vrazil do toho nepříjemného ticha Sir Ham a já se mu pomalu začala klanět k nohám, i když nás v podstatě popohnal v čištění hoven.

Dante se dal urychleně do práce a najednou z něj byl doslova kandidát na práci uklízečky. Dělala jsem to samé a už s ním neprohodila ani slovo, protože po celou dobu nás obohacoval svou přítomností Sir Ham.

A bylo to asi jen dobře.

...

Celá znavená i najedená jsem došla na pokoj. Dnešek byl nejspíš tím nejnáročnějším ze všech, vzhledem k tomu, že jsem přežila i vlastní smrt. Byl tu potenciál k tomu, že tentokrát po ulehnutí okamžitě usnu.

Když už jsem umytá ležela v posteli a dívala se zase ven na ohýbající se stromy pod dojezdy předešlé bouřky, cítila jsem, jak se mi po pár minutách už přivírají oči. 

Bylo to tady. Konečně tolik zasloužený a hodnotný spánek.

...

Spánek mi sice přišel vhod, ale zabránil v tom, abych vstala včas na rozcvičku. Byla jsem ještě v pyžamu, když jsem slyšela průřez ticha píšťalkou.

Bleskurychle jsem vyskočila na nohy, až mi z toho luplo v zádech. Sykla jsem, ale začala jsem se okamžitě soukat do bot. Obutá jsem vpadla do koupelny a strčila si kartáček do pusy, poněvadž jsem nehodlala nastoupit na dvůr se smrdutým dechem. 

Projela jsem si hřebenem vlasy a hodila přes sebe velkou mikinu, která vždycky zachraňovala všechno. Neřešila jsem fakt, že mám na sobě kostkované tepláky, které vyloženě křičely právě-jsem-opustila-svý-ctěný-lože.

Málem jsem se zadusila pastou, když píšťalka zesílila, a byl to tak jasný povel pro mě, abych laskavě zrychlila. Probudila jsem se alespoň ponořením obličeje do ledové vody a pak už konečně pospíchala na dvůr.

Už jsem dokonale slyšela velitelovo počítání mých kliků. Skoro jsem se cestou pod návalem stresu a zbrklosti svalila ze schodů, ale věrné kanady to jako vždy ustály. Ještěže tu nebyl společenský dress code a já nemusela na rozcvičku chodit třeba v plesových šatech a jehlách.

Nechápala jsem, kde se ve mně bere hned po ránu tolik fyzické síly a myšlenkové absurdity zároveň, ale očividně jsem se stávala dokonalým prototypem vojenského odpadu.

Doběhla jsem do řady a všechny pohledy se vzápětí přemístily na mě. Nebo spíš na spodní díl pyžama. Vedle kluků, kteří byli vyloženě oblečení, jak na tělesnou výchovu, jsem vypadala jako pitomá karikatura

„Karin, dneska to máš za deset kliků!" nakázal mi okamžitě Sir Ham a já s přikývnutím lehla k zemi. Sama od sebe jsem začala dělat pánské a doufala, že na mě všichni přestanou brzo čumět. Funěla jsem ještě z běhu jak vystrašené tele. „Karin, klidně můžeš dámský," radil mi vřele Sir Ham, ale já paličatě zdvihala celou váhu svého těla, abych mu dokázala svou svědomitost.

„Ona je dneska pyžamová party?" prohodil Dante jakoby nic a já dělala, že jeho debilní komentář neslyším. Kluci se pochechtávali a mohla jsem si tipnout, že se mistr kapitán opět náramně baví.

„No tak to je problém, páč já spím na vostro," ozval se v reakci Felix, a to už jsem spolu s ostatními vyprskla smíchy. Dodělala jsem kliky a celá rudá zaujala vzpřímenou polohu.

„Ať už se to neopakuje, Karin. Stalo se něco? Vždycky si chodila včas," pokáral mě Sir Ham a já si vzpomněla na ty tři budíky, které jsem si večer nařídila, ale v polospánku je jak největší ignorant vypnula.

„Nenastavila jsem si budík," pokrčila jsem rameny a nevinně se usmála. „Už se to nebude opakovat." Měla jsem ovšem pocit, že tu slibuju něco, co se rozhodně nedá předurčit a už vůbec ne splnit.

„No dobře," zamumlal velitel a nechal to prozatím být. 

Pak se stejně jako zbytek tlupy podíval na moje pyžamové tepláky a nejspíš v duchu zvažoval, jestli mě má v tomhle pustit do té rozblácené běžecké trasy. Pak si ale bohužel uvědomil, že na mě musí klást stejné podmínky jako na zbytek, a pískl. Pokud jsem dneska ráno nehodlala něco dělat, bylo to si na rozcvičce před Dantem něco dokazovat.

Ať se třeba zadusí pýchou, že mě předběhl.

…

Doplahočila jsem se zpátky na pokoj celá zadělaná od bahna. Při tvrdých dopadech podrážky mi dostříklo až do pasu. Všechno jsem ze sebe proto strhala a hodila to do rohu na budoucí vyprání. Sir Ham a jeho rozehřívací nápady mi každé ráno vzaly veškerou energii. Nemohla jsem se dočkat na hrnek horkého kafe.

Umytá, namalovaná a vypadající už jako reálná žijící bytost jsem vstoupila do jídelny. Ve vzduchu byla cítit příjemná atmosféra pátku, kterou mi nemohlo nic zkazit. Víkend byl totiž mou nadějí na pořádnou regeneraci.

Došla jsem si pro kafe a na talíř si hodila jednu sladkou žemli. Byla jsem odhodlaná se konečně trochu nasnídat.

Kluci u stolu se na mě povzbudivě usmívali, když viděli, jak se do pečiva zakusuju. Pokusila jsem se o jemný úsměv nazpátek, ale cítila jsem se spíš trapně. Byla jsem pro ně fakt jak malá holka, co potřebuje dozor.

„Dneska to večer pořádně zapijem," řekl spokojeně Karl, zatímco se protahoval, a já nechápavě pozvedla obočí.

„A vy tu máte jako osobní vařič lihu, nebo se bude cucat čaj ze snídaně?" odvětila jsem sarkasticky a Roy s Minem se rozesmáli.

„Myslíš, že nejsme nikdy připravený, Karin? Jakmile je o víkendu vždycky příležitost dostat se odtud, nakoupíme takový zásoby, že by se za to nemusel stydět ani majitel sámošky," vysvětlil právě přicházející André s Fabiánem v závěsu. 

Přisedli si ke mně a uhnízdili se u našeho stolu na důkaz, že odteď už jsou součástí party. Nestěžovala jsem si. Přeci jen byli Danteho odpůrci.

„Okay, to zní fajn. A když vám přihodím finance, dostanu taky?" Sepjala jsem ruce skoro ve zbožném přání a kluci se zasmáli.

„Ty nemusíš přihazovat. Dneska se pije na tebe. Seš nováček a ještě jsme tvůj příchod neměli šanci oslavit," ozval se zase Moe.

„Jo, takže žádný strachy. Bude toho dost," mrkl na mě André a já si dojatě přiložila ruku na srdce, aby to naschvál vypadalo co nejvíc dramaticky.

„Kluci, vy jste moji zachránci. Moje játra jsou vám k dispozici," pronesla jsem veleváženě a oni se smíchem vrtěli hlavou. André mi dal ruku kolem ramen a napil se ze svého šálku.

„Musíme přece prodiskutovat naše společný plány," zašeptal a směřoval tím na včerejší rozhovor s Dantem. 

Se zlověstným úsměvem jsem přikývla a naschvál se po zdroji naší konverzace podívala. Tvářil se opět stylem, jako by mu někdo narval kaktus do zadku, a vysílal ty pocity přímo mým směrem. Rozhodila jsem rukama a on se s otráveným protočením očí odvrátil.

„Co mu zase je?" zamumlala jsem nechápavě a pak sledovala Sira Hama, který i s papírem v ruce nakráčel do jídelny před pódium.

„Mládeži, máme tu nějaký bodový trable. Včerejšek byl naprostý fiasko. V dopoledním programu v bazénu jsme nic nestihli, ale rozhodl jsem se Dantemu a tedy i jeho týmu udělit sto bodů za rychlou reakci při záchraně Karin. Bylo to statečný a je to přesně to, co od vás tady na tomhle našem výcviku požaduju. Takže sto bodů Danteho týmu," vychrlil Sir Ham a ozval se následně potlesk. 

I já jsem tleskala, i když jsem se neodvažovala na sousední stůl podívat. V tomhle měl nade mnou Dante ještě páku, ale nechtěla jsem se rozhodně cítit nějak zavázaně. 

„Včerejší odpolední aktivitu první pomoci budu hodnotit, až ji dodělá i Danteho tým. Takže dneska odpoledne už bude sucho a předvedete se," pokračoval v organizačních záležitostech velitel s pohledem přišpendleným na naše protivníky. „No a teď už méně veselejší událost. Večerní aktivita, při níž měli Dante s Karin prokázat, kdo je v morálce lepší, dopadla katastrofálně! Takže každýmu týmu strhnu ještě 50 bodů za to, že mě tyhle dva nasrali!" zakončil to a přísně se na nás podíval. Dante i já jsme v popudu oba naráz vstali.

„To není fér! Drhli jsme kvůli tomu do noci hajzly! Svůj trest jsme si odpykali!" křikl Dante naštvaně a já razantně přikývla.

„Jo. Tohle už hraničí pomalu s šikanou! A navíc jsme pádný argumenty při tý hře pronesly! Není fér, abyste nám strhával další body, když jsme se po lokty rochnili ve sračkách!" přidala jsem se pobouřeně i já, ale Sir Ham se na nás jen klidně usmál.

„Život není fér, děťátka moje. Zvažte svoje chování, který šikanuje mě, a až teprve pak se můžeme bavit!" utnul to a pak se znovu podíval na papír. „Celkovej bodovej stav je takovej, že Karinin tým momentálně vítězí s 1446 body, a Dante je v závěsu s 1196 body. Uvidíme, jak si povedete při dnešní dopolední Bitvě armád! Za půl hodiny, ať jste nastoupeni na dvoře!" S těmito slovy Sir Ham odešel a nechal nás s Dantem v ohromení stát uprostřed protestujícího davu ostatních.

„Tohle si vyžereš, Karen!" vpálil mi Dante do tváře a zmizel taky. Rozhodila jsem ruce.

„Co jsem já zas do prdele provedla?! Chápete to?" obrátila jsem se na kluky a oni nezúčastněně pokrčili rameny.

Sedla jsem si zpátky s rukama založenýma na prsou a pak se významně podívala na svůj tým.

„Tak jo, Sir Ham nám prokázal službu. Mluvil o jakýsi Bitvě armád. Něco podobnýho už jsem hrála, jen se to jmenovalo trochu jinak. Takže, kluci, okamžitě mi vysvětlete, co se bude hrát, páč dneska tuplem sesadíme Danteho!" rozkázala jsem a kluci si vyměnili zmatené pohledy.

Nejspíš je můj diktátorský postoj zprvu zarazil, ale pak opravdu začali sypat informace.

...

Bitva armád byla přesně to, co jsem si myslela, že bude, akorát limitovaná pouze na dva týmy místo čtyřech. Kluci tvrdili, že Dante je na ni odborník a že nemáme šanci, ale to ještě nevěděli, jaký praktiky jsem na táborech při tomhle aplikovala já. V téhle hře vyhrál zkrátka jenom ten, kdo dokázal být větší svině.

Musela jsem za deset minut dát všechno dohromady a potřebovala jsem k tomu ty dvě kuchařky. Štvalo mě uvědomění, že je budu muset odprosit, ale nebyla jiná možnost. Musela jsem je dostat na svoji stranu, abych vyhrála. Intrikářská mrcha jsem dokázala být na výbornou, když jsem chtěla.

Vstoupila jsem do místnosti s železným pultem a Camila s Audrey si mě vzápětí přeměřily odpudivými pohledy. Koukaly na mě, jak kdybych se úplně pomátla, když se opovažuju narušovat jejich osobní prostor.

„Co zatraceně chceš?" prskla Audrey se svým francouzským akcentem a Camila si založila ruce na prsou. Pokrčila jsem pohotově rameny a opřela se o pult.

„My tři budeme spolupracovat," řekla jsem jednoduše a napřímo. Zase mě odměnily nevzhlednou grimasou, která se mi agresivně zaryla do kůže.

„To zrovna," odsekla Camila a odvrátila se ode mě, jako by konverzaci považovala za skončenou.

„Ale jo. Jsme přece do prdele jediný ženský široko daleko! A ženský musí vždycky držet při sobě. Copak se necháte manipulovat nějakým narcistickým čurákem jen proto, že mu to jde v posteli a věnuje vám chvíli pozornosti? Vždyť jste z toho nočního extempore měly průser jen vy dvě!" vypálila jsem zase já a holky se zarazily. „Já tu nejsem od toho, abych válčila s váma dvěma. Jsme ženy, sakra! Chci držet basu a chci skončit Danteho Fleminga, ale potřebuju k tomu vás dvě!" pokračoval jsem nevzrušeně a ony mi kupodivu naslouchaly. „Hele, tuhle fotku jsem vyfotila, jen abych ho nasrala," ukázala jsem jim snímek z oné noci a Camila s Audrey se zarděly. Pak jsem ji před nimi smazala natrvalo i z koše a jim se konečně povolily svaly v obličeji. „Můžete konečně ukázat chlapovi, kterýmu jste dobrý jen pro občasnej šuk, že se sebou nenecháte zametat! A já vás podržím. Takže co, děvčata, spolknete hrdost a ukážeme tomu zmrdovi, že nejsme jen kus masa?" usmála jsem se triumfálně a Camila s Audrey mi po chvilkovým zvažování úsměv oplatily.

Bitva mohla začít.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST