NAPOSLEDY PŘIDÁNO

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ Na displeji telefonu mi blikalo teprve šest hodin ráno a budovou se už táhl nepříjemný zvuk píšťalek. Počkat! Píšťalek? Zmateně jsem zbystřila. No fakt! Pískali nejméně tři lidi. Okamžitě jsem se začala hrabat z postele a v pyžamu a rozvázaných kanadách sprintovala dolů. Ze schodů se valila celá pěchota a nahlas nadávala. Sir Ham a jeho garnizón stál ve vstupních dveřích budovy a v přísné lajně každý jeden z nich pískal, co nejhlasitěji to šlo. Můj rozespalý mozek se bolestivě otřásal. Vyměnila jsem si s Dantem roztěkaný pohled a on pokrčil rameny na znamení, že taky netuší, co se tu děje.  Henry dal píšťalku z pusy a očima projel nashromážděný dav na chodbě. Ostatní také přestali hvízdat. Charlie ještě dobíhal a chudák na posledním schodu v pantoflích uklouzl a povalil při tom Jonase. Dante jim pomohl se rychle sesbírat a pak jsme se všichni zaměřili na naše slavné generály. Asi minutu byli ticho a koukali na nás tak přísně, až jsem n...

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DRUHÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Vybalila jsem si všechny věci a trochu si ten brloh zútulnila.

S mými věcmi to tu skoro vypadalo jako můj někdejší pokoj v Praze. Špinavé zdi, které kdysi nejspíš bývaly bílé, jsem co nejvíc zaplnila výstřižky, plakáty a výkresy. Strávila jsem v pokoji pár hodin a nikdo se po mně do té doby nesháněl. Netušila jsem, jestli tady funguje nějaký rozvrh, ale pokud se hlásil oběd, stoprocentně jsem ho zameškala. Hlad jsem stejně neměla. Já vlastně nikdy neměla moc hlad.

Zapálila jsem si iqosku a dívala se z okna. Měla jsem výhled přímo na dvůr. Pár namakaných kluků tam chodilo po rukou a navzájem se povzbuzovalo. Povzdechla jsem si. Přišla jsem si tu tak cizí. Dante měl asi fakt pravdu. Neměla jsem tu, co dělat.

Podívala jsem se na mobil. Měla jsem sice signál, ale data mi tu nefungovala a pochybovala jsem, že v budově bylo připojení k wifině. Byla jsem odříznutá od reality tím nejvíce možným způsobem. Se svojí hlavou a navíc v tomhle zapadákově jsem byla doopravdy v totální prdeli.

Někdo hlasitě zabušil na plechové dveře a já sebou leknutím trhla. Tušila jsem, že jemné klepání by asi nebylo slyšet, a proto dal dotyčný do upozornění na sebe vší sílu, ale mohl se předem aspoň ohlásit.

„Dále!" křikla jsem podrážděně a do pokoje vstoupil Sir Ham. Neobtěžovala jsem se před ním iqosku ani schovat, protože kdyby mi tu zakázali i kouřit, tak by to už opravdu bylo horší než vězení. Tam vězni mohou o cigára aspoň somrovat.

„Jen jsem se chtěl ujistit, že seš v pořádku, Karin. Prošvihla si oběd," upozornil mě mile a rozhlédl se po mým nově zařízeném pokoji. Usmál se při pohledu na polepené stěny a já nervózně přešlápla na místě. „Nechci na tebe spěchat hned takhle ze začátku. Chápu, že se musíš adaptovat. Pokud budeš mít hlad, dojdi si dolů do jídelny. Je v přízemí po levý straně hlavního vchodu." Povzbudivě na mě kývl a já mu úsměv jemně opětovala. Byl to momentálně můj jediný spojenec, přestože pro ostatní tady představoval spíš bachaře.

„Děkuju. Zapojím se hned, jen jsem si to tu chtěla trochu zařídit," vysvětlila jsem svou absenci a potáhla nahřívaný tabák. Siru Hamovi očividně moje kouření nevadilo, protože nic nenamítal.

„Rozumím. Je to tu teď mnohem hezčí!" ujistil mě a pak se dlouze nadechl a sedl si na mou postel. Byl až nepřirozeně přívětivý, ale nestěžovala jsem si. „Karin, já vím, že je to pro tebe obrovská rána a změna. Přijít do země, kde to neznáš, mezi lidi, který taky neznáš, ale já ti garantuju, že je to změna k lepšímu. Sice tu není nikdo s podobnou situací jako máš ty, ale jsou tu průseráři, vyléčení feťáci, kluci, co vyrostli v děcáku, odpadlíci vojenskejch jednotek, bývalí obézní závisláci na technologiích anebo taky kluci, kteří zažili tvrdou šikanu a potřebovali zocelit. Zřídil jsem tenhle divnej tábor pro, řekněme, velký děti z různejch zemí, abych jim pomohl. Ať už je to v jakýkoliv situaci," vysvětloval a mnul si klouby nervózně na rukou. „Tohle není vězení, Karin. Tohle je něco, co tě může posunout dál. Je to lepší než nemocnice a víc ti to pomůže. Za tím si stojím. Jsem rád, že mi tě Tereza svěřila do rukou," odkázal na mou psychiatričku, se kterou se nejspíš znal důvěrněji, než pouze na pracovní bázi. Smířlivě jsem pokývala hlavou.

„Já se budu snažit. Vážně. Je to pro mě lepší, než se snažit o najití smyslu života nadopovaná prášky v bílý místnosti, kde bych čekala jen na to, až mě zavolají na další terapii." Zavrtěla jsem při té nepříjemné představě hlavou, abych ji zase rychle vytřásla pryč. „Jen mi slibte, že nikomu tady o tom, co se stalo a proč tu vlastně jsem, neřeknete." Navázala jsem s ním oční kontakt a intenzivně na něj hleděla, abych mu až do útrob mozku podnítila, že to myslím smrtelně vážně. Sir Ham se vřele pousmál a přikývl v souhlasu.

„Nemusíš se bát. Vím to jen já, a dokud nesvolíš jinak, jen já to taky vědět budu." Vstal a povzdechl si. Věřila jsem mu. Působil svou náturou jako člověk, co umí držet slovo. „A teď pojď dolů a na sebe si vezmi něco volnějšího. Čeká nás válečná porada."

...

Válečná porada vypadala asi jako nástup na běžném táboře, až na to, že vedoucí tu byl jen jeden a my jsme byli tak trochu přerostlé děti. Já byla přerostlá maximálně věkem. Fyzicky jsem působila furt jak patnáctileté děcko. Mohl za to můj obličej, který i s černými linkami kolem očí zkrátka působil až moc mladě.

„Tak, vy bídná pakáž! Jelikož je vás teď s Karin přesně dvacet dva, musíme tuhle situaci využít. A to, co jsem vymyslel, vás alespoň donutí hnout zadkem a nebudete furt jak banda lenochů. O něco vám totiž půjde a budete donuceni k větší spolupráci.” Speciálně se podíval na Danteho a ten dal oči v sloup. „Rozhodl jsem se, že se rozdělíte na dva týmy po jedenácti a budete ve všech fyzickejch, praktickejch, vědomostních i strategickejch úkolech soupeřit proti sobě." Sir Ham se na nás spokojeně zašklebil. Pochodoval před naší dlouhou lajnou jako nějaký mocný generál. Už jsem jen čekala, až zařve K ZEMI a následně VZTYK.

„To beru, ale s tou fanatickou feministkou v týmu nebudu!" ozval se hned nato posměšně Dante a kluci začali sborově hučet na znamení, že opět přituhuje. Odfrkla jsem si.

„Neboj, ani já nehodlám sdílet tým s buranským sexistou!" Protočila jsem očima a ani se na něj nepodívala. To už lajna skoro pokřikovala a Sir Ham musel zapískat.

„No tak tím jsme vyřešili kapitány. Dante? Karin? Pojďte prosím ke mně," pokynul nám a já překvapeně zamrkala. Opravdu jsem nečekala, že tu budu jakkoliv kapitánovat hned první den. Počítala jsem spíš s tím, že budu absolutní spodina mužstva až do konce své povinné docházky.

Ostatní si začali na náš účet něco špitat a Dante sebevědomě vykročil k siru Hamovi. Stoupl si po jeho levém boku a já zaraženě zaujala místo po tom pravém.

„Kapitány bychom měli. Střihněte si, kdo si bude vybírat první!" rozkázal nám a já sevřela pěst a namířila ji k Flemingovi.

„To je dobrý. Klidně vybírej první. Stejně nemáš šanci tuhle věc vyhrát," uchechtl se Dante s rukama složenýma za zády a já po něm střelila zrak opravdu hrozivým způsobem. Nebyla jsem tu ani den a už jsem měla peprný myšlenky na jeho mučivý zavraždění.

„Fajn. Dobře. Jak chceš," odtušila jsem s nezájmem a podívala se na dvacet kluků. Nikoho z nich jsem sice neznala, ale vsázela jsem na svou přirozenou intuici. „Vybírám si čtvrtýho z leva." Ukázala jsem na namakaného černocha s širokým úsměvem. Byl mi sympatický a vypadal i dost zdatně. Byl jeden z těch, co stojkovali na dvoře, když jsem ze svého doupěte vykukovala z okna.

„Mohla si klidně říct, že si vybíráš tu černou držku. Nikdo jinej tu tak jako já černej není," zasmál se a rozešel se mým směrem. Jeho reakce mě malinko zaskočila, ale přátelsky jsem se usmála, abych zakryla rozpaky. „Já jsem Moe. Tím, že sis mě vybrala jako prvního, sis mě získala, Karin." Opět roztáhl rty do půlměsíce a mrkl na mě. Potřásli jsme si rukou a já hodila očkem po Dantem. Nevypadal spokojeně, že ostatní se mnou takový problém nemají.

„Felixi, pojď sem," pokračoval Dante a vybral si pohledného bruneta, který na mě zakmital lišácky obočím.

„Škoda, chtěl jsem ke Karin." Pokroutila jsem pobaveně hlavou a užívala si, že Dante vypadal čím dál naštvanější. To mi vyhovovalo. Byla tu možnost, že ke konci v té svojí nadutosti pukne.

Postupně jsme se rozdělili a já byla na svůj výsledný tým pyšná, přestože jsem nikoho v něm v podstatě neznala. Jejich jména jsem stihla už úspěšně zapomenout v procesu volení. Jedinej, kdo mi utkvěl v paměti, byl Moe, který mi s výběrem po celou dobu pomáhal.

„Dobře, to vypadá zatím slibně. Odteď jste rozdělení na dva tábory. Všech jedenáct lidí v týmu musí spolupracovat, aby ten druhej tým mohl porazit,” shrnul Sir Ham za doprovodu gestikulace. „jestli si chcete týmy nazvat, je to vaše volba. Dante? Máš nějakej nápad?" obrátil se na sousedního kapitána, který stál s rukama suverénně založenýma na prsou a úšklíbal se.

„Ale jistě. My budeme něco jako Karinina Karma," navrhoval ihned Dante, zatímco já si pod zavřenou pusou naštvaně přejížděla jazykem přes zuby. Dělala jsem to vždycky, když jsem se chystala k nějakému ostrému slovnímu útoku. „protože i kdyby tady naše Karen měla sebelepší tým, s jejím vedením zkrátka nemá šanci." Dante se při posledních slovech významně podíval na mě a ostatní kluci se začali pochechtávat. Sir Ham to celý zmateně sledoval. Nejspíš polemizoval nad tím, kdy jsme se my dva za tak krátkou dobu stihli rozeštvat, ale nedala jsem mu sebemenší šanci do rozporu vstoupit.

„V tom případě my budeme Malárie. Ta naposledy jednoho Danteho zabila," vrátila jsem mu to i s úrokama. „ale tobě asi jméno Alighieri nic neříká, viď? Vypadáš na to, že si v životě nic nepřečetl." Přistoupila jsem k němu blíž za doprovodu tichého pískání ostatních, abych mu mohla vše pěkně vpálit přímo do obličeje. „A nejmenuju se Karen, ale Karin!"

„Karen mi k tobě sedí mnohem líp, chytrolínko," sjel mě ihned. „a Alighieriho znám. Možná, že napíšu pokračování jeho slavnýho díla inspirovaný tebou. Když se koukám, na co si tu hraješ, opravdu vidím Božskou komedii přímo před sebou!" Publikum okolo nás začalo ještě hlasitěji povykovat a paralelně jsem zahlédla sira Hama, jak si tře znaveně zkrabacené čelo. Uznale jsem ale pokývala hlavou, protože Dante přeci jen trochu přehled o literatuře měl a hádalo se s ním o to lépe.

„Výborně. Koukám, že kámoš google ti poskytl základní informace o významným nositeli tvýho jména," pokračovala jsem ve slovní válce i já. „jenže Božská komedie není úplně komedie, Dante. Je to o putování záhrobím a z velký části hlavně peklem. Takže ano, Dante, máš pravdu. Já jsem Božská komedie, protože stejně jako ona obsahuju peklo. A brzo to peklo moc dobře poznáš!" ukončila jsem to klidným tónem a zařadila se na své místo před svůj tým. Mužstvo si ještě špitalo a Dantemu naznačovali, ať už radši drží hubu.

„Mládeži, uklidněte to, jo? Řekl jsem, ať se k sobě chováte s respektem. A Karin je tu nová a potřebuje se adaptovat v příjemným prostředí, který jí VY musíte vytvořit. Je to jasný, Flemingu?" pronesl Sir Ham velice chladně k Dantemu a ten pevně zatnul čelist. Ten kluk mě fakt nesnášel, a to ani neměl šanci mě pořádně poznat. Můj odpor k němu však taky nekontrolovatelně vzrůstal čím dál tím víc, protože jsem si podle jeho výlevů dokázala vytvořit dost kvalitní obrázek o jeho dost nesympatické osobnosti. Asi to holt byla averze na první pohled.

„Jsme kapitáni každej jinýho týmu, a to z nás dělá rivaly, ne? Sám jste to řekl, Sire Hame," odpověděl mu na to drze Dante a velitel si vyčerpaně povzdechl. Já jsem nad tím jen úsměšně vrtěla hlavou.

„Ano, to jsem řekl, ale o nerespektu jsem se v žádným případě nezmiňoval! Tak se chovejte!" křikl už podrážděně. Dante jen zavrtěl hlavou, aby projevil svůj zarputilý nesouhlas, a já si naopak zachovávala svůj naprosto nevinný a nezúčastněný výraz.

„Dneska si dáme jen zahřívací aktivity. Den už není moc dlouhej a teprve od zítra začne zase pořádnej režim. Výjimečně jsem vám prodloužil volnější víkend," apeloval na nás Sir Ham. „V jídelně jsem vystavil taky novej denní rozvrh, kterýho se budete jako obvykle držet. Na rozcvičku tu budete všichni v sedm třicet nastoupení! Žádný pospávání až do devíti! Snídaně je vždycky od osmi a budou na ní všichni!" Výhružně se podíval speciálně na hubenějšího kluka s mastnými vlasy z Danteho týmu. Bledý obličej mu malinko zrudl a okolí se zasmálo. V duchu jsem protestně zařvala, že před osmou zásadně nevstávám.

„A každou středu vás bude čekat výpomoc. Pojedete na praxe do města vypomáhat do obchodů a podobně." Mužstvo sborově zakvílelo nesouhlasem. „A jinak už to přece znáte, anebo poznáte." Obrátil se při těchto slovech speciálně na mě. „Výcvik, režim, námaha a žádný flákání! Na to máte víkend!" zahřměl Sir Ham na všechny a pak se opět zaměřil je na mou osobu. „Večerka je v půl jedenáctý, až na nějaký výjimky nebo víkend. V půl jedenáctý budou VŠICHNI na SVEJCH pokojích. Je to jasný?" Zdůraznil znovu, ale s pohledem už připoutaným na ostatních.

Už teď mi to znělo jako horor. Vstávání pomalu v hodinu, kdy já chodím teprve spát, a chození spát v čas, kdy díky svojí insomnii určitě neusnu. Nemohla jsem tu ten zajetý režim absolutně zvládnout. Žádný řád jsem ve svém životě totiž nikdy nevedla.

„Teď půjdeme do lesa. Nejdřív si ale rozdělte v týmech čísla od jedničky do jedenácti," řekl pouze a dalšího vysvětlení jsme se od něj nedočkali. Nakrčila jsem obočí a popošla se svým týmem trochu dál, aby nás Dante a spol. nemohli slyšet.

„Okay, nevím, co to je za hru, ale beru si třeba tu jedničku," povzdechla jsem si a všichni v týmu kývli na souhlas. Byli docela v pohodě. Čekala jsem, že vůči mně budou stejně odporující jako ten buranský Golem.

„To bude zas nějaká vojenská kokotina, hádám," pronesl v reakci namakaný týpek s vytetovaným logem Rammsteinů na krku a s vlasy krátce střiženými na ježka. Jeho zvučný německý akcent podněcoval mou mysl, abych ho poprosila o zvolání - DU HAST! DU HAST MICH! - ale to chtělo nejspíš ještě trochu čas.

„No, paráda. Ale já vám říkám, že náš tým tu kokotinu, ať je to, co je to, prostě vyhraje!" povzbudila jsem je trochu a oni odhodlaně kývli. Dostal se do mě soutěživý duch, jako kdysi na táborech. Zkrátka jsem potřebovala toho idiota Fleminga porazit za každou cenu.

„Já budu dvojka," přidal se Moe a zase se zářivě usmál. Jeho bílý chrup silně kontrastoval s tmavou pletí a rozléval se po tváři způsobem, který mě přinutil mu úsměv okamžitě opětovat.

„Okay, jsem trojka," přihlásil se ihned Rammsteiňák. Bylo mi hrozně blbé ptát se ho na jméno, ale opravdu jsem neměla o nikom v týmu tušení, co je zač. Nechala jsem to prozatím být a spoléhala se na čas, který mi jména osvojí.

Rozdělili jsme zbytek čísel a já pochytila aspoň pár jmen při diskuzi ostatních. Musela jsem se s nimi trochu seznámit, pokud jsem je chtěla dostat na svou stranu, abychom Dantemu nakopali v příštích měsících zadek. To byl můj cíl. Zlikvidovat idiota, který opovrhoval mým ženstvím, jemuž nesahal ani po kotníky.

„Hotovo?" zeptal se Sir Ham, když už jsme jen trapně postávali v kruhu a blbě na sebe čuměli.

„My jo," odpověděl opět Dante pln svýho egocentrismu a založil si ruce významně na prsou. Pak mi navrch věnoval samolibý úsměv a já nahodila výraz, zda tenhle tyjátr myslí fakt vážně.

„Taky," povzdechla jsem si a Sir Ham kývl.

„Dobře. Každej máte svoje číslo, který prosím nezapomeňte!" Znovu se podíval na kluka s mastnými vlasy a ten tentokrát jen nevinně pokrčil rameny. Vypadal jako ten typ, co celé dětství proseděl u počítače a nemohl se z virtuálního světa doposud vyhrabat. Docela jsem tomu rozuměla. Měla jsem stejný problém s knížkama. „Teď půjdeme do lesa. Tam budete mít patnáct minut na to se zdekovat a schovat až po hranici bunkrů. NIKDO nepůjde za ně!" křikl znovu a pár kluků si začalo broukat, jako by tím chtěli naznačit, že jich se to rozhodně netýká. V duchu jsem se zasmála, protože přesně tyhle typy sabotáží jsem vždycky dělala já. „Budete se sice skrejvat, ale zároveň taky hledat! To číslo z protějšího týmu, který se s váma shoduje, jasný? Skrejvat se budete před těmi ostatními," vysvětlil Sir Ham a já svraštila obočí nechápáním. Totéž po mně zopakovala většina.

„No ale to nedává smysl. Jak můžeme vědět, kdo má jaký číslo? Natož, kdo má to stejný, co my?" ozval se ten malý blonďák stojící vedle Danteho, který se mým příjezdem šokoval asi nejvíc. 

„Poprvé jsem rád, že ses ozval, Haugu," reagoval ihned s jízlivým úsměvem Sir Ham. „V tom vašem Norsku jste asi nikdy nenatrefili na nepřítele v převlečení, že?" zeptal se ho naschvál přeslazeným tónem a blondýn zrudl. „To proto, že někdy, když se dostaneš do neprobádanýho území, na tebe může bejt protivník připraven," spustil velitel a začal kolem nás obcházet, jako bychom byli stádo ovcí. „a když je tma, nebo je z výbušnin tolik prachu, že není vidět ani na krok, nerozpoznáš, kdo je kdo. Uniforma jako uniforma! A vaším úkolem je zjistit, kdo je váš společník - tedy stejný číslo, a kdo nepřítel - tedy odlišný číslo. Se společníkem se můžete spojit a vyhrát, anebo to můžete totálně posrat a nechat se chytit a dotáhnout sem. Jakmile vás nepřítel chytí - ať už vás doběhne, nebo třeba přehodí přes rameno a donese sem - jste mrtví. Tudíž ze hry. Takže dávejte velký pozor. Důležitá je při téhle zkoušce nejen fyzická síla, ale taky mozek!" křikl a pak se před námi zase zastavil. Paty mu do sebe tlumeně narazily a špičky měl vtipně od sebe jako Šáša Krusty ze Simpsonů.

„Dobře, ale v čem je tohle teda týmová hra, Sire Hame? Vzhledem k tomu, že budeme v páru s někým z protějšího týmu. Nedává to smysl," ozval se ještě Dante a já mu kupodivu musela dát za pravdu.

„Zrovna ty, Flemingu, si vždycky najdeš způsob, jak nahnat body pro svůj tým. Takže MYSLETE, ano?" požádal nás všechny dost ostře a rukou pokynul směrem k lesu. Dante pokroutil hlavou a vyrazil jako první. Já si s Moem vyměnila nespokojený pohled a následovala Sira Hama do útrob toho deštného pralesa.

Tahle hra mi už teď vzala veškerou trpělivost.



Darkary, Odpadlická pěchota, Druhá kapitola, Wattpad, Kniha, Příběh, Karin, Dante, Sir Ham, Libérie, Urban fantasy, Romance, Láska, Vztahy, Vojna, Online kniha na pokračování
ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DRUHÁ KAPITOLA



Komentáře

  1. Původní komentář z Wattpadu (@1nyourdreams): Je to skvělý!

    OdpovědětVymazat
  2. Původní komentář z Wattpadu (@LucieUrbankov): Tohle je geniální nápad na slovní přestřelku. Sleduju tě a čtu tvé knížky už nějakou tu dobu a strašně mě fascinuje tvůj vývoj v psaní, který míří stále výš a výš. Pokračuj v tom, co děláš, protože máš nadání a dotáhneš to daleko, věřím v to.💞

    OdpovědětVymazat
  3. Původní komentář z Wattpadu (@hehcaroline): ja naprosto ziram. Absolutne jsi mi sebrala vitr z plachet a ja jenom polykam kazde slovo, ktere svuj pisatelsky mozek a sikovne prsty vytvorily. Ja- nemam slov, je to dechberouci

    OdpovědětVymazat
  4. Původní komentář z Wattpadu (@LenickaLilithM): To se tak pěkně čte 😍🤍

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Vítej.

Tento blog je posvatným prostorem pro otevřenost, zranitelnost a lidskost. Sdílím zde kousky své cesty s tím, že osloví ty, kteří jsou připraveni vnímat do hloubky.

Nejde mi o dokonalost. Jde mi o pravdu.
A proto, zde nepřipouštím žádný jed. Na světe je ho až příliš.
Nenávistné, útočné nebo zraňující komentáře budou bez dalšího vysvětlování smazány.

Každá bytost, která přichází s respektem a otevřeným srdcem, je zde vítána.

Děkuju, že jsi tady.

S láskou,
KM