Nechtěla jsem si ani připouštět, že pode mnou, nade mnou, kolem a nedej bože i na mně, lezou ty nejhorší možný odrůdy hmyzu. Na potvůrky v Čechách už jsem byla zvyklá, ale tady to byli jejich zmutovaní příbuzní, třikrát tak větší, a klíšťová encefalitida byla oproti tomu, co můžou způsobit oni, naprosté nic. Není divu, že jsem před odjezdem sem absolvovala tolik injekcí a lékařských prohlídek. Doufám, že mě všechna ta očkování náležitě ochrání, abych se nevrátila do Prahy ochrnutá nebo neměla třeba barvu kůže jako šmoula. Kdo ví, co ty mrchy tady dokážou, a já jsem odjakživa přizpůsobená úplně jinému prostředí.
Musela jsem vypadat opravdu vtipně přikrčená v bahně, ale zároveň se štítící si lehnout, aby mi nějaký kroužkovec nezalezl pod tričko. Měla jsem ten mazlavý hnus všude a většinu mého těla zakrýval obří list skáceného mangrovníku. Chyběly mi české lesy, které jsem dobře znala a bylo v nich rozsypané jehličí a houby, jež nevypadaly na to, že se samy od sebe pohnou.
„Do prdele, Jonasi, nemůžeš jít furt za mnou! Musíš hledat svoje číslo!" Zaslechla jsem zhrublý britskej akcent, který mi za několik hodin v tomhle místě vyprodukoval v těle okamžité opovržení. Vykoukla jsem škvírou mezi listím a spatřila Danteho v závěsu s Haugem. Blonďatým Norem, který vypadal, že cizí vegetaci zvládá stejně obtížně jako já. Není divu. Norsko byla bohatá země, která byla ještě rozvinutější než moje rodné Čechy. Musela to pro něj být rána přijet z chladného přepychu do dusné smrště neznáma.
„Bez tebe mě hned dostanou, Dante! Co tu mám asi tak jako dělat? Co když mě kousne ta moucha tse tse a dostanu spavou nemoc?" handrkoval Jonas a já si přikryla ústa dlaní, abych nevyprskla smíchy. Byla to opravdu komická podívaná na nabručeného Danteho, který se snažil být ve hře nejlepším, a na strašpytla Jonase, jenž se ho držel, jak přisáté klíště.
„Jonasi, kurva, seš snad už taky chlap, ne?!" prskl Dante a zastavil se. „Běž se zamaskovat a neposer to! Vzal jsem si tě do týmu jenom proto, že ovládáš orientaci v mapách a s tou diktátorkou bys asi dlouho nevydržel. Tak se prosím tě aspoň snaž!" komandoval ho a mně bylo toho vykuleného Nora trochu líto. Vypadal, že je na Danteho podrážděnost zvyklý, ale i tak se tvářil krapet dotčeně.
„Vsadím se, že by ke mně byla o dost vstřícnější než ty! Jsme tým, máme spolupracovat, nemůžeš hrát jako obvykle jen za sebe!" vrátil mu to nasupeně blondýn a nepřestával se obezřetně rozhlížet po okolí.
„Tak dobře," povzdechl si Dante. „jsme tým, ale v týhle zkoušce musí každej hrát za sebe, aby týmu pomohl, chápeš to? Drž se klidně poblíž mě, ale snaž se bejt co nejvíc nenápadnej a hledat to, co máš. Brzo nás tímhle prozradíš!" ztišil hlas Dante do nepříjemného sykotu a já si podepřela znuděně hlavu. Netušila jsem, co tu mám dělat. Rozhodně jsem teď nemohla vylézt ze své skrýše, protože by si mě Dante jistojistě vychutnal, ať už jsme měli čísla jakákoliv.
„Fajn. Nebudu tě zdržovat. Půjdu víc na západ k zákopům, tam se rozutekla většina," souhlasil poraženě Jonas a Dante kývl. Nor se vyplížil odlišným směrem a já se znechuceně ošila, protože mi cosi steklo na nohu. Měla jsem dlouhé nohavice i rukávy, ale i tak jsem si proti té džungli připadala obnažená.
„Fuj, co to do háje..." zaklela jsem šeptem, když jsem shlédla dolů na svoje kanady, které se bořily do zelené břečky. Do jakýho brčálu jsem to zas úspěšně zabloudila? Měla jsem úplně mokrý spodek kalhot, protože z listů mi na ně kapala neidentifikovatelná tekutina stejné barvy jako měla ta bažina pode mnou. Pokusila jsem se co nejtišeji posunout do suchého bezpečí, ale nejspíš jsem dělala moc velký rámus, protože se Dante vydal sebevědomě mým směrem.
„Do hajzlu!" sykla jsem si pro sebe a už se nesnažila o nenápadnost. Propletla jsem se větvemi a vklouzla pod rozevřený kmen. Teď už na mě mohlo sáhnout cokoliv živého, ale hlavně, abych se tomu volovi skryla.
Naklonil se přes spadlou korunu stromu, kde jsem ještě před chvíli dřepěla, a prohlížel si neurčité rozmazané stopy z mých podrážek. Neměla jsem na výběr. Za chvíli mě mohl pohotově najít, kdyby strom obešel a trochu se přikrčil. Potřebovala jsem první útok zinscenovat já. Počkala jsem si, až se ještě víc nahne, a zabořila prsty do toho hnědozeleného bahna. Pak jsem ze svého úkrytu zamířila přesně na jeho obličej a napálila mu ten hnus přímo do ksichtu. Měla jsem fakt skvělou mušku. Svůj terč jsem zasáhla bravurně.
„Co to kurva-"
Vyklouzla jsem zpoza kmene s rukama plnýma další bahnité munice a tiše se pochechtávala jeho klení a zbrklému máchání rukama, aby si setřel slizkou hlínu z očí.
„Zásah, Dante! Mám tě. Teď mi řekni číslo, nebo ten hnus budeš mít všude," řekla jsem vítězně a Dante se na mě podíval skrz škvíry na špinavých rukách.
„To si odskáčeš, ty mrcho! Tohle považuješ za sportovní chování?!" nadával, ale já se nepřestávala smát. Pohled na něj byl opravdu k popukání, když tak dětinsky remcal.
„Ale já nikdy netvrdila, že hraju fér." Nevinně jsem zamrkala a dodala: „Je to jen trochu bahna, ty citlivko. Jaký máš číslo, hm?"
Dante si nasraně oklepal ruce a obličej si utřel do čistého trička. Barva špíny na khaki textilii ale ani tolik nebila do očí.
„Hádej!" prskl a pak si založil ruce v bok. Vypadal při tom, jak Rejpal ze Sedmi trpaslíků.
„Máš povinnost mi to říct rovnou. Tak zní pravidla týhle hry!" sdělila jsem mu důrazně a tentokrát se usmál on.
„Já nikdy netvrdil, že hraju fér," zopakoval naschvál to samé co já a obešel kmen stromu. Sevřela jsem v obou pěstích zbytky bahna, připravena zaútočit.
„Jak myslíš," šeptla jsem a než ke mně stihl dojít, napálila jsem mu ten brčál ještě dvakrát do tváře. Se smíchem jsem se rozběhla pryč za doprovodu jeho hlasitého nadávání. Opravdu jsem netušila, že mi takováhle prkotina může vyplavit tolik endorfinů.
„Jsem zvědavej, jak se budeš smát, až tě doběhnu, mrcho!" křikl a v tom se jeho dvoumetrové tělo vydalo prudce mým směrem. Jeden jeho krok nahradil nejmíň mých pět. Byla jsem rychlá běžkyně, ale nebyla jsem na běhání moc zvyklá. Správné dýchání mi dělalo problémy a někomu jako byl Dante by měl pomalu problém utéct i olympijský běžec.
Sprintovala jsem kamsi do neznáma spolu s ním v patách. Vypadalo to, že se ani moc nenamáhá. Mohl mě dopadnout už mnohem dřív, ale zjevně si tuhle hru na kočku a myš užíval.
V běhu byl lepší. Ano. Překvapivě. Ale já byla menší a mrštnější, a to mělo taky své výhody. Na táborech jsem každému utekla jenom proto, že jsem se prosmýkla těmi nejspletenějšími keři a pustila se z nejhorších možných terénů, kam si za mnou nikdo netroufl.
Zrychlila jsem, přeskočila další spadlý kmen a prodrala se spleticí větví a listí. Když jsem se ohlédla, Dante se za mnou snažil ten chumel neúspěšně rozmlátit, aby mohl hladce proklouznout. Uchechtla jsem se a běžela směrem doleva, abych mu zmizela z dohledu. Přeskočila jsem jakýsi malý potok a vyběhla menší kopec. Trochu jsem se vydýchala a rozhlížela se, kam bych se před ním mohla zašít.
„Seš za hranicí," sdělil mi Dante a já se s leknutím otočila. Stál za potůčkem, ležérně se opíral loktem o strom a jízlivě se usmíval.
„Co? Jak za hranicí?" nechápala jsem.
„Za bunkry už se přece nesmí. A tohle... to je bunkr." Namířil prstem na kamenné cosi porostlé něčím, co připomínalo mech. „Takže hezky zpátky, jinak bude malér." Usmíval se, jako by už teď měl vyhráno a z fleku si mohl snad sednout na trůn.
„Až mi řekneš číslo!" přisadila jsem si. Tuhle hru jsme chtěli hrát oba a očividně jsme se i oba rvali o pozici kočky.
„Řeknu ti ho, ale musíš jít sem. Za bunkrem to neplatí," smlouval dál a já si připadala jak v pitomých Třech oříšcích pro popelku.
„Našla jsem tě jako první, tudíž máš povinnost odhalit svoji identitu. Půjdu k tobě, až dodržíš podmínky Sira Hama. Asi bys nechtěl, aby se o tobě vědělo, že neuneseš prohru a chováš se jako malý dítě, co?" zeptala jsem se s hraně smutnýma očima a Dante zatnul čelist. Očividně jsem uhodila hřebíček na hlavičku.
„Jak chceš," pronesl na důkaz vzdávání se a obě ruce zvedl do vzduchu. Nebudu lhát, docela mě to překvapilo. „Dojdu si pro tebe sám!" Přeskočil potok a vystartoval ke mně dřív, než jsem stihla zareagovat. Pak mě povalil na zem a chytnul mi obě zápěstí do jedné dlaně.
„Ty seš hajzl!" spílala jsem mu, ale očividně si z toho nic nedělal a moje kopající nohy zalehl. Pak mi volnou ruku přimáčkl na obličej a já pocítila mazlavinu, kterou jsem mu předtím několikrát vpálila do ksichtu. „Hovado!" prskla jsem, ale ovšem ve svojí mateřštině, takže mi nemohl rozumět.
„Tak a jsme si kvit, holčičko! Teď mi okamžitě řekni, co seš za číslo, nebo ti ten hnus narvu do pusy!" sjel mě a já se na moment přestala vzpírat. Ve výhledu na něj mi bránily kousky z bahna na řasách.
„Asi ti ještě nedošlo, že já se jen tak nevzdávám. Klidně si mě srabácky šikanuj, ale vítězství je na mojí straně!" přela jsem se dál a on mě kupodivu pustil.
„Já, že tě šikanuju? To tys mě bombardovala těma sračkama absolutně bez důvodu!" Odsunula jsem se kousek dál a cípem trička si vytírala bahno z očí.
„Bezdůvodně to nebylo. Nebylo pro mě větší potěšení, než tě v těch sračkách vidět," odtušila jsem sarkasticky a opět se začala tiše smát. Dante vedle mě po tomhle vypadal ještě napjatější. „a vůbec. Sir Ham řekl, že nezáleží na tom, jakým způsobem protivníka dostaneme. Jen hrát podle pravidel. A to tys neudělal, takže nesportovní chování rozhodně nevyčítej mně!" poučovala jsem ho s přílišnou gestikulací rukama jako vždycky. Vypadal, že mě každou chvíli utopí v tom mělkém potoku.
„Myslíš, že kdybys byla na bitevním poli, tak ti pomůže házet bahno? Chcípla bys hned!"
„Ale my na žádným debilním bitevním poli nejsme! Jsme v zasraný džungli uprostřed ničeho a hrajeme si na vojáčky. Takže mi přijde naprosto v pořádku to bahno házet, když jsem tím jednoho idiota připravila o vítězství!"
„Nepřipravila si mě o vítězství! Akorát si mě nasrala ještě víc!"
„V tom případě i to bych jako vítězství brala!"
Pokřikovali jsme tam na sebe opravdu jak dva malí haranti. Oba dva špinaví od lesních sraček a rozvalení na zemi, jako by žádný výcvik neprobíhal.
„Moc dobře jsem celou dobu věděl, co máš za číslo. Jaký číslo by si asi tak vzal kapitán týmu, co?" Zaskočil mě najednou a já se zamračila. „Máme oba jedničku, blbko! A místo toho, abys mi to natřela úplně jiným způsobem, se tu hádáš jako nějaká rozmazlená pipina!" V tu ránu jsem se opravdu nakrkla a skočila po něm. Nejspíš to nečekal, protože úspěšně spadl na zem a já mu kolena zaryla pod žebra.
„Já ti dám rozmazlenou pipinu, ty zkurvysyne!" zahromovala jsem a využila šance, kdy se ještě tolik nebránil a do pusy mu nacpala nějakou zeminu. Dante ji začal plivat všude kolem a já se hystericky rozesmála.
„Tos posrala, čubko!" ucedil, když se konečně nadechl. Rychle jsem z něj seskočila, protože jsem očekávala hořkou pomstu. Měl ale rychlé reflexy a než jsem stihla utéct, chytl mě za kotník a stáhl zpátky k sobě. Tvrdě jsem narazila zády na jeho koleno, které přese mě následně přehodil a sevřel mě v kleštích.
„Jen se taky napapej, ať víš, jak to chutná!" Chtěl mi narvat plnou pěst zeminy do pusy, ale pronikavý zvuk píšťalky mu v tom zabránil.
„FLEMINGU, OKAMŽITĚ PŘESTAŇ!" zaburácel vytočený hlas Sira Hama a Dante ze mě s klením slezl. Vyškrábala jsem se na nohy a začala ze sebe oprašovat všechnu tu špínu. Neúspěšně. Svoje oblíbené černé tepláky jsem hned první den mohla hodit do pračky. Doufám, že tu nějaká byla.
„Můžete mi do prdele říct, proč jste za hranicí a místo plnění příkazu se tu perete jak malý děcka?!" křičel dál a já se pokoušela tvářit nezúčastněně. Nebyla by pro mě novinka, že bych způsobila malér už první den. Byla jsem připravená jako obvykle na všechny následky.
„No, pro-"
„TEĎ MLUVÍM JÁ!" přerušil ostře Danteho Sir Ham a pokynul nám, ať jdeme k němu a překročíme potok. Asi bych se za jiných okolností smála, ale nemohla jsem si přece velitele hnedka znepřátelit.
Když už jsme stáli před ním, sjel nás oba dost nevraživým pohledem.
„Flemingu, seš tu už nějakou dobu, a víš, že bytostně nesnáším nedodržování pravidel! Ještě se tu pereš s HOLKOU! Myslíš si, že tohle chování máš ve svejch skoro pětadvaceti letech zapotřebí?!" seřval ho docela fest Sir Ham a mně samovolně vyjely koutky rtů malinko nahoru. Sklopila jsem hlavu a periferně zahlédla Danteho mráz v očích vyslaný mým směrem.
„A ty, Karin, mě nepřestáváš překvapovat! O tvý rebelský povaze jsem slyšel, ale doufal jsem, že aspoň první den se budeš držet! Ženská a rve se s chlapem, jako kdybychom byli ještě pořád v pravěku!" sprdnul velitel i mě, akorát mírnějším tónem.
„Omlouvám se, Sire Hame. Jen jsem chtěla dodržet pravidla a zvrtlo se to ve rvačku. Nechtěla jsem," řekla jsem naschvál pokorně. Bylo to sice manipulování, ale potřebovala jsem mít zrovna jeho na svojí straně. Dante zaťal pěsti, protože to ihned prokoukl. Nic ale neřekl, aby situaci ještě víc nezhoršil.
„Děkuju, Karin. Je vidět, že seš rozumná, narozdíl od tohohle pitomce, a přiznáš svou chybu!" Sir Ham se nehezky podíval na Danteho a já se pokusila o upřímný úsměv, za který bych si sama nejradši dala facku. „Ale jste oba dospělí lidi, sakra! Tak se chovejte! A teď pojďte, už jsem hlásil konec!" Otočil se k odchodu s mávnutím ruky, abychom ho následovali.
„Vlezdoprdelko!" sykl Dante a já mu poslala vzdušný polibek.
„Počkat... jak dodržet pravidla?" ozval se náhle Sir Ham a zastavil se na místě. Dante se napřímil a vyslal ke mně varovný pohled, abych tentokrát držela hubu. Uličnicky jsem se na něj usmála a on pozvedl obočí, zda to myslím opravdu vážně a chci si s ním zahrávat.
„Chytla jsem ho první a on mi neprozradil číslo," napráskala jsem Danteho bez sebemenšího rozmýšlení a on nevěřícně otevřel pusu. Když už jsem pro něj ta mrcha, tak ať aspoň pořádná.
„Cože?" chytl se toho Sir Ham a hrozivě se podíval na bručouna po mým boku. Já nevinně pokrčila rameny a Dante vypadal, že mu uletělo víc než jen všechny včely.
„Chtěl jsem spolupracovat. Věděl jsem, že má jedničku, ale nenechala mě. Místo toho po mně začala házet bahno!" přisadil si Dante jako malý kluk a já protočila očima nad tou infantilností. Na jeho obhajobu jsem ale musela podotknout, že i já ho poněkud nevyspěle napráskala.
„Spolupracovat? A kdy? Mezitím, co si jí chtěl narvat pěst hlíny do pusy?" reagoval sarkasticky Sir Ham a já se mu v duchu uklonila. To byla od velitele slušná podpásovka, když Dante očekával podporu.
„Vždycky jste říkal, že se máme chovat k druhým stejně tak, jako se oni chovaj k nám. Držel jsem se toho. Jakmile mi nacpala ten humus do pusy, udělal jsem to samý," odpověděl klidně Dante s rukama za zády. Na mě se při tom ani nepodíval.
„Ano, to jsem říkal. Ale dá se to udělat i jinak, Dante, proboha! Kolikrát vám mám opakovat, že jste dospělí lidé a musíte se podle toho chovat! Kdyby vám bylo dvanáct, tak to pochopím, ale v tomhle věku?!" hřměl Sir Ham. Kdybych ho neslyšela ke mně klidně promlouvat v mém novém pokoji, myslela bych si, že dokáže jen řvát.
Oba s Dantem jsme naráz přikývli v souhlasu a chtěli se rozejít zpátky k táboru, když nás znovu Sir Ham zarazil.
„Počkat... vy máte oba jedničku?" zeptal se pohrozujícím tónem a my dva si vyměnili krapet panický pohled. Potřásli jsme mlčky hlavou. „Chcete mi říct, že máte stejný číslo a místo toho, abyste konali moje rozkazy, se tady po sobě válíte a vypadáte takhle?!" Sir Ham poukázal na naše zablácené oblečení i tělo. „Kvůli vám každý tým přijde o sto bodů! Momentálně jste oba v mínusu. Opovažte se docílit toho, aby se to opakovalo! Dnes to budu řešit jen takhle, ale příště budu tvrdě trestat!"
Pak už velitel nic neřekl. Následovali jsme jej v tichosti a pokoře do základny, kde na dvoře čekali všichni ostatní. Když nás spatřili, začali se bezostyšně nahlas pochichtávat.
„Tihle dva experti se místo soutěžení rvali, vážení. Každý tým má kvůli nim sto bodů dolů. To znamená, že je to remíza, protože jinak jste všichni úkol splnili a dosáhli stejný výše bodů. Máte kvůli nim teď co dohánět," sdělil jim Sir Ham hned při příchodu a mužstvo začalo protestně kvílet. Nevypadali ale že se zlobí na nás, spíš na Sira Hama a jeho způsob kolektivního trestání. Na nás koukali spíš pobaveně.
„Vy dva se jděte proboha umejt a převlíct! Přesně v sedm se sejdeme v jídelně na večeři!" rozkázal nekompromisně velitel a pak se ještě podíval na mě. „Prádelna je ve sklepních prostorách pod jídelnou." Pípla jsem slova vděku a velitel odkráčel nakvašeně do budovy.
„Teda, Dante, myslel jsem, že budeš originálnější, než že na Karin použiješ ty svý balící taktiky hned při první aktivitě!" zvolal ten pohledný brunet, který po mně hodil očkem při rozdělování týmu.
„Zavři hubu, Felixi!" okřikl ho Dante a pak se podíval na mě. „O tuhle mrchu bych teda rozhodně nestál!" odfrkl si a myslel si bůh ví, jak mě tím neurazil.
„Ani já o tebe ne. Protože kdyby jo, tak bych ve společenským žebříčku klesla na nejnižší úroveň kusu hovna, kterým seš ty. A my mrchy si udržujeme prestiž na první pozici. Comprende?" Usmála jsem se na něj a se vztyčeným prostředníčkem jeho směrem odcházela. Mužstvo mi vzdalo hold pokřikem a hvízdáním.
„Mám pocit, Dante, že ve slovní válce s touhle divoškou šanci nemáš!"
Slyšela jsem ještě Felixe a spokojeně svůj úsměv na tváři rozšířila. To byla holá fakta.
.webp "ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘETÍ KAPITOLA")
Původní komentář z Wattpadu (@_natt_xx): fakt me to moc bavi, je to skvely!! <33
OdpovědětVymazatPůvodní komentář z Wattpadu (@p0uzaris): Jestli něco cením je to rozmanitost nadávek
OdpovědětVymazat