ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Vysmekla jsem se mu.

„Báječný, Dante! Protože nám se asi nic nestane, viď? Jsme uprostřed nějaký neznámý prdele a máme na sobě jenom pyžamo! A v tom ruksaku hádám asi nebude mobil s plným signálem, abychom si kliďáňko objednali uber a pizzu na cestu zpátky, hm?" pronesla jsem s velkou dávkou sarkasmu a přetečeného nasrání. 

Byla jsem maximálně rozhozená a taky mě svírala úzkost. Jak jsem mohla úplně sama vydržet ještě dýl tuhle bipolární atmosféru, kterou jsme mezi sebou měli?

Dante v odporu hlasitě zafuněl a rozhodil rukama do stran.

„Můžeš přestat vyvádět?! Děláš, jako kdyby to celý snad byla moje chyba!”

Museli jsme v té pustině a v tom málu, co jsme měli na sobě, vypadat jako dva magoři, kteří právě prchli z pod kudly zfetovaných kanibalů. Ocitli jsme se přímo v jádru Morálního dilema. My dva jsme nedokázali spolupracovat. Ve všech scénářích, které mi prolétly hlavou, tahle situace končila jenom tragicky. Buď smrtí jednoho z nás nebo rovnou obou.

„A není? Kdyby ses nechoval jako malej uraženej fakan, možná by nemuseli všichni tak filozofovat nad tím, proč se spolu nebavíme!" vybouchla jsem už bez sebemenší potřeby se držet, poněvadž horší stádium nás dvou už nastat snad ani nemohlo, a on mě vztekle čapnul za bradu. 

V šoku jsem na něj zírala, zatímco mě silně držel.

„Zavři zobák! Kdybys ty neměla furt pocit, že si sežrala všechnu moudrost světa a kdybys mě nesrala od prvního dne, mohlo tomu všemu taky bejt jinak!" cedil ke mně ledově nepřátelsky s prsty pořád obemknutými kolem mojí brady. 

Tyčil se nade mnou a svůj stisk ještě víc prohluboval. Nehodlala jsem dát najevo žádné zastrašení. Propalovala jsem ho na oplátku očima a sevřela čelist.

„Opravdu? Možná, že kdyby neexistoval fakt, že seš chronickej lhář, neměla bych potřebu dávat na odiv svoji kurva dobrou intuici!" zasyčela jsem a omotala mu ruku okolo zápěstí.

Prsty o další stupeň přitlačil a vydechl prudce nosem. Byli jsme oba rozpálení z pražícího slunce, které se už dávno vyškrábalo nahoru nad obzor, a palné pohledy, které jsme si vyměňovali, nám akorát tak navyšovaly teplotu v těle.

„Co to do prdele meleš?!"

„Tak si to přiznej, ty frajere! Od začátku je mi to jasný. Kdo tě naučil ten debilní myšlenkovej pochod, že ze všeho ti musí něco kápnout, co? Kdo z tebe vychoval masku sebestřednýho kokota, kterej vždycky svádí vinu na druhý, protože by to narušilo jeho tolik pečlivě vybudovanej vnější postoj?!" odvážila jsem se vychrlit a on ruku rázem stáhl a podíval se do strany. 

„Přestaň s tím už! Neohromíš mě tím! Nejsi kurva člověk, jen si na to hraješ!" Dante na mě letmo pohlédl, ale byl furt hlavou paličatě obrácený směrem k lesu.

Nic neříkal, jen si zevnitř hryzal spodní ret. Ani já nečekala, že mu teď a tady budu pálit svoje postřehy do tváře a promlouvat mu do toho jeho zpupného ciferníku. Ale dostali jsme příležitost se po týdenním úmlku konfrontovat, tak jsem ji vzala za pačesy.

„Seš člověk, co další tahá z vody, co podporuje lidi, kterejm se ukřivdilo, co se zastane slabejch a seš ochranář! Ne mistr já-jsem-víc-a-vy-míň! Tak to debilní klišé už zahoď, protože tím akorát boříš to, co je na tobě výjimečný! A kopeš si budoucnost nemilovanýho zmrda, kterej se každýmu za chvíli akorát tak zprotiví!" odfrkla jsem si a se zrychleným dechem ho pozorovala. 

To bylo poprvé, co jsem mu otevřela svůj pravý pohled na věc. Shodila jsem hrdost a nechala ho, ať si s tím naloží, jak chce. Měli jsme spolu přežít, a to šlo jedině tehdy, kdy jsme dokázali otevřeně komunikovat.

„Neznáš mě! A přestaň mi kurva skládat komplimenty! Meleš sračky!" protestoval skrz zaťatou čelist, ale už ne zdaleka tak sebejistě. 

Vyvedla jsem ho zas a znova z míry. Zasmála jsem tomu jeho dětinskému přesvědčení, že do něj absolutně není vidět.

„Přestaň si hrát na to, že stavíš sebe vždycky na první místo. Jenom bereš za slabost přiznat, že ne všechno, co na světě děláš, děláš pro sebe. Bojíš se očividně přiznat, že ten pitomej myšlenkovej pochod, co ti byl nejspíš dlouhou dobu vštěpovanej do palice, nepodporuješ!" Přiblížila jsem se k němu a pro změnu ho za bradu chytla já, aby mě pozorně poslouchal. „Tím, že si to přiznáš, nebudeš slaboch. A nebudeš slabochem ani tehdy, kdy prohraješ tuhle debilní válku, co svádíš uvnitř. Naopak. Díky tomu spolu možná můžem i vyjít. Slaboch budeš jenom, když ten svůj zajetej přístup dál povedeš. Věř mi." 

Pustila jsem ho a se zalomenýma rukama na prsou čekala, co mi na to řekne. Zíral na mě překvapeně s pusou pootevřenou a bylo vidět, že mu uvnitř z toho usilovného šrotování vře celý systém.

Nehodlala jsem v tom vedru ale ztrácet ještě víc času jenom proto, že nedokáže vyplodit smysluplnou odpověď. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a vydala se radši směrem do lesa, kde byl chládek.

„Hlavně, že ty mluvíš vždycky pravdu, co?" zavolal za mnou minutu nato a vzápětí mě dohonil. „Je mi naprosto jasný, proč tohle celý děláš. Zaměřuješ se na ostatní lidi, aby se nikdo nevrtal v tvejch sračkách. Myslíš, že ti žeru to tvoje debilní přiznání, proč si přijela sem, co? Byla jsem problémová a vybrala si Libérii? Ani hovno!" oplácel mi to s plným nasazením a já se jenom rozveseleně uchechtávala. 

To ho nejspíš vytočilo ještě víc, protože mě zase nadřazeně popadl, a to rovnou pod krkem.

Zatraceně.

„Co to děláš?"

„Tak pojď, ty hrdinko! Kápni božskou! Kdo je slavná Karin Marinellová a co tady dělá, co?" 

Přitlačil mi na krk a naklonil se nade mnou tak blízko, až jsme se skoro nosy dotýkali. Proklínala jsem se za to, že navzdory všem těm zvráceným okolnostem, mi to přišlo sexy a projíždělo mi tělem ve vlnách vzrušení. Myslím, že jsem se od minulého pátku krapet rozbila.

I Dantemu planulo v očích a hruď se mu nadzvedala. Očividně nás oba rajcoval toxický adrenalin.

Bože. Byli jsme, jak dvě nemocný tornáda.

Před odpovědí mě naštěstí zachránil rámus ze křoví. Trhla jsem sebou a Dante mě automaticky strčil za sebe.

Ten idiot si fakt myslel, že neprokouknu jeho ochranářskou povahu, když opakovaně dělal tohle?

Na hliněnou cestu skočila antilopa a věnovala nám dlouhý prázdný pohled. Koukala skrz nás jako každý přežvýkavec, ale i tak to byl dost intenzivní moment.

„Hustý," vyšlo ze mě v mojí mateřštině a Dante se na mě ohlédl s nechápáním. „V životě jsem takhle zblízka neviděla antilopu," objasnila jsem a pomalu se k ní začala přibližovat.

„Co děláš?"

„Chci si ji pohladit."

„Seš máklá? V lepším případě uteče, nebo v tom horším tě kopne do hlavy!" varoval mě sykotem, ale já se k ní nebojácně opatrně rozešla. 

Měla jsem nataženou dlaň a ona na mě zaujatě civěla, jak kdyby doufala, že jí dám něco sežrat. Poklekla jsem a čekala, až ke mně dojde ochotně sama.

Nebála se. Jak jsem očekávala, přistoupila ke mně a sehla hlavu, aby mi očichala dlaň a položila do ní svůj vlhký sametový čumák. Jemně jsem ji pohladila po hlavě a ona se klidně nechala. Ke zvířatům jsem měla vždycky blízko. Daleko víc než k lidem.

„Tak to mě poser!" ozval se za mnou šokující šepot.

„Mám holt asi dobrou auru," pokrčila jsem ledabyle rameny a přitiskla čelo na toho elegantního pakoně před sebou. Ten druhý pakůň za mými zády zarytě mlčel. „Pojď si ji pohladit, ty posero!" popíchla jsem Danteho a on se k nám kupodivu přikrčený přiblížil.

„Já ti dám poseru, sněhurko," zabrblal a civěl fascinovaně na zvíře před námi. 

Vzala jsem mu dlaň a navedla ji k ní, zatímco druhou rukou jsem antilopu furt hladila. Projížděly mnou vlny tepla, které sálaly z Danteho i mojí kůže. Něco se mezi námi změnilo, ale neuměla jsem to prozatím definovat. Možná to bylo kvůli tomu, co jsem se odvážila všechno říct.

„Pomalu," šeptala jsem a navedla mu ruku pod její čumák, aby si ji taky mohla očichat. Dante beze slov sledoval, jak mu vkládá čenich dovnitř a nechává se pohladit i od něj.

„Tak to jsem ještě nežral. Není sjetá?" zeptal se přidušeně a já se tiše zasmála.

„Zvířata vycejtí dobrý srdce," rýpla jsem si znovu a mrkla na něj. Pobaveně se ušklíbl a podrbal antilopu za uchem.

„Seš praštěná."

Možná jsme tomu ani jeden nepřikládali velkou váhu, ale pravdu jsme momentálně měli oba dva. To na tom bylo možná to nejpraštěnější.

...

Nechali jsme africkou srnu za sebou a brodili se úzkou křovinatou cestou v lese. Dante mi usnadňoval průchod tím, že šel první a máchal pažemi, aby zlámal, co se dalo. 

Přemýšlela jsem nad tou nezodpovědností Sira Hama poslat mě a jeho naprosto nevybavené do téhle divočiny. Asi se to pro něj zprvu jevilo jako dobrý výchovný nápad, ale z hlediska bezpečnosti to bylo dost přes čáru.

V batohu jsme samozřejmě nenašli jediný kus oblečení. Jen provaz, sirky, kompas, mapu, plachtu a láhev vody. Žádné peníze. Takže jsme byli odkázáni opravdu jen sami na sebe uprostřed liberijského rozpáleného bludiště.

Každou chvíli mohl z křoví vyskočit leopard nebo hroch a sežrat nás. A my si tu vesele bosky trádovali navzdory všemu. Z čiré frustrace jsem si do toho chaosu začala čistit zuby. 

Sirovi Hamovi fakticky hráblo, pokud si myslel, že tohle mělo něco vyřešit.

Aspoň, že jsme na sebe už tak neřvali, nechytali se pod krkem a dokázali i normálně komunikovat. Dokonce jsem Dantemu půjčila i kartáček, aby neremcal, že se o svou hygienickou taštičku nepodělím.

Sešli jsme zase na širší cestu a snažili se při chůzi vyznat v mapě. Byli jsme od základny sakra daleko.

„Do prdele, teď by to chtělo Jonase! Ten se v těhlech píčovinách vyzná mnohem líp!" zanadával Dante a plácl rukou doprostřed počmáraného papíru. Podívala jsem se mu přes paži na smyčku cest a přemýšlela.

„Já mám sice orientaci dost na hovno, ale mapy mi jdou, vedla jsem výlety. Půjč mi to!" 

Vyškubla jsem mu naši jedinou indicii a on si založil ruce významně na prsou na znamení jen-si-posluž-děvenko. Samozřejmě, že mě podceňoval ještě dřív, než jsem něco smysluplného vůbec vyprodukovala.

„No, tak se ukaž, Einsteinko. Jsem fakt zvědavej," popichoval mě a křenil se způsobem, za který bych mu nejradši dala ránu do koulí. 

S očima v sloup jsem si mapu pořádně rozložila. Nařídila jsem mu, ať místo otravných keců drží jeden roh, a koukla se na šipku, která značila, kde nás Sir Ham vysadil.

„Vždyť je to úplně jednoduchý! Tady jsme my a musíme se dostat sem," ukázala jsem na druhou šipku tábora. „takže musíme pokračovat celou dobu po týhle cestě a za nějakej čas se dostaneme k rozcestí. A tam se znovu podíváme na mapu. Nemůžeš na to koukat jako na celek. Musíš jít po kouskách," poučovala jsem ho a mapu mu se samolibým úsměvem vrátila. „Jdeme dobře. Až u rozcestí se zastavujem." 

Skoro uznale kývl a sledoval, jak si s vítězným pocitem pozpátku kráčím dál po cestě. Přebil to ale fakt, že jsem mu nejspíš ranila důstojnost, a tak se okamžitě zase zakabonil.

„Počkej, jak ale víš, že jsme tahle šipka a ne ta druhá? Není tam absolutně nic napsanýho. Jsou tu dva velký zelený fleky. Jak víš, že ten jeden je základna a ten druhej tenhle les?" argumentoval roztrpčeně dál, ale já se udržovala pořád v klidu. Otočila jsem se k němu s úsměvem zády a pokračovala v chůzi.

„To je přece jednoduchý. Mám dobrou intuici," mykla jsem rameny a Dante se vedle mě zařadil a nevypadal na to, že ho to přesvědčilo. Furt čučel do zmačkaného papíru a pak spolu s ním s povzdechem připažil.

„Super. Takže mám spolíhat na tvoji geniální intuici a nechat se víst někým, kdo před chvílí právě  prohlásil, že má orientaci na hovno?"

„Přesně tak. Budeš mi holt muset věřit."

„No, to není úplně jednoduchý."

„Všechno je jednou poprvý."

„Radši bych tu zůstal ty tři dny, než pro nás dojedou, než abych spolíhal na tebe," zareptal znova. Já se zastavila a přimhouřila oči. Už mě zase začínal pěkně srát.

„Máš až směšný problémy s důvěrou, víš to, že jo? Jenom proto, že bych mohla bejt v něčem lepší, tak mě zbytečně podkopáváš!" vpálila jsem mu naštvaně do ksichtu. 

A bylo to tu zase. Konec harmonie. Opět jsme odstartovávali další hádku. Tímhle tempem jsme nemohli dorazit do základny ani za rok.

„Já, že mám směšný problémy s důvěrou? Když jsem se ti předtím omluvil, zeptala ses mě, jestli nejsem rozbitej!" oponoval mi posměšně a dotčeně zároveň a já se ušklíbla.

„Neděláš mi to totiž úplně jednoduchý. Jednu chvíli se chováš jako král kreténů a pak mi řekneš, že sem vlastně patřím! Na mým místě, bys měl pochyby taky!"

„Víš, co? Tak jo. Tak mě veď, drahá Karin! Budeš navigátor a já se postarám o zbytek," přisunul se ke mně blíž a naše hrudníky se na moment dotkly. „ale garantuju ti, že jestli v půlce zjistíme, že jdeme blbě, tak-"

„Tak co? Co uděláš, Dante? Chytneš mě zase pod krkem?" skočila jsem mu do řeči výsměšně a jemu zacukaly koutky. „Myslím, že ve skutečnosti tě na mně prostě jenom sere představa, že se ti líbím. A tím myslím jako člověk obecně. Chováš se ke mně hnusně, protože je to tvůj obrannej mechanismus, aby sis nemusel přiznat, že Karin je prostě zatraceně dobrá společnost!" 

Zapíchla jsem mu ukazovák do hrudi, usmála se a přejela si špičkou jazyka mezi zuby. Dante se napnul a bylo vidět, že ho ten můj laškovací přístup krapet znervózňuje.

„Jo, jasně. Teď si na to kápla," začal se mi vysmívat tiše, ale oči měl nejisté a ironie z jeho hlasu tím pádem uhasla. „Nejradši bych tě zabil,” nasadil tomu korunu.

Jen jsem se znovu usmála a volně pokračovala v cestě. Měla jsem ho totálně přečtenýho.

„Neboj, to je vzájemný. Ale takovou radost ti neudělám. Měl bys to pak celý moc jednoduchý."

„Jako co?"

„No asi logicky, ne? Smrt je jednoduchý řešení. Žít je daleko těžší," řekla jsem zkráceně a Dante se s kroucením hlavy uchechtl.

„A pak, že já jsem klišé. Mluvíš jak typická depresivní třináctka." 

Zakoulela jsem očima dneska už asi po stopadesáté a plácla ho do ramene.

„Jo, jenže já to nedělám pro pozornost, ale proto, že je to kurva pravda. Když chcípneš, nemůže se nic posrat, když žiješ, můžeš posrat úplně všechno," odbyla jsem ho a nehodlala to dál rozebírat. Ještě bych se akorát víc rozohnila.

Dante mlčel. Asi si to zase v hlavě přebíral podle svého. Na malou chvíli mu pohled spočinul na mých zápěstích zahalených v gumičkách. Zatnula jsem čelist a předstírala, že to nevidím.

Šli jsme v tichosti. Nasávala jsem teplý vzduch lesa a naslouchala jemným prozpěvům ptactva. Každý se nejspíš bořil do jiných myšlenkových teorií o téhle pouti za kontraproduktivní transformací dvou rozličných osobností.

Zakručelo mi během toho polemizování v břiše.

„Máš hlad?"

„Ani ne."

„Jasně. To slyším, ne? Já mám teda kurva velkej. Musíme si něco ulovit." 

Podívala jsem se na něj stylem, jestli právě teď mluví vážně. Hladil si břicho a zamračeně se rozhlížel.

„A ty seš jako tarzan, nebo co?" 

Moje prudce mířená ironie ho donutila ke mně na malou chvíli shlédnout.

„Jo," odvětil jednoduše, ale nejspíš vůbec netušil, na co reaguje, protože se opět začal vehementně rozhlížet, jak kdyby očekával, že na stromech vyrostou pečený steaky. Pak se kouknul na mapu a ukázal prstem na modrý proužek. „Kousek je tu nějaká voda. Tam by mohly bejt ryby," přemýšlel nahlas a já přikývla a naprosto seriózně ukázala těsně vedle té blankytné čáry.

„Jo, máš pravdu. A tady jsou dokonce rybářský potřeby. Třeba nám půjčí prut," pronesla jsem sarkasticky a Dante mi za doprovodu neidentifikovatelných citoslovcí pocuchal vlasy, abych sklapla. 

Škodolibě jsem se pochechtávala, protože jsem byla fakt zvědavá na toho jeho vnitřního Vágnera.

Rozhodným krokem se vydal kupředu a já ho s ještě stálým tichým jízlivým smíchem následovala. Doufala jsem, že mi alespoň přichystá zábavnou podívanou. Jen byla škoda, že nám Sir Ham nesbalil aspoň ten popcorn.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST