ODPADLICKÁ PĚCHOTA: PÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Rozhodně jsem nikdy nehodlala jít do společných sprch.

Tomu jsem se chtěla vyvarovat po celou dobu pobytu tady. Moje osobní koupelnička mi bohatě stačila. Ve společných sprchách by moje paranoia vystřelila na vrchol a se svou šikovností bych si uřízla kus nohy žiletkou při holení.

Když jsem byla znovu voňavá a hotová, seběhla jsem dolů do jídelny. Kluci se ládovali, jako kdyby snad nejedli týden. Dante měl dokonce před sebou tři přetékající talíře. Je pravda, že jeho tělo toho asi potřebovalo hodně, aby fungovalo, ale taková porce by zajistila medvědovi zásobu na zimu.

Šla jsem k výdejnímu okénku, kde postávaly dvě mladé kuchařky, přibližně asi v mém věku, a vzala si dezertní talíř. Koukaly na mě trochu svrchu, ale neřešila jsem je a snažila se k nim být co nejvíce příjemná. Poprosila jsem o trochu míchaných vajíček a zeleninu a pečivo slušně odmítla. Neměla jsem moc hlad, většinou jsem energii doháněla kofeinem, takže jsem si udělala pěkně velký hrnek kafe, který mi byl schopný nabít baterku alespoň do dopoledne.

Sedla jsem si k prázdnému stolu do rohu místnosti a začala se v těch vajíčkách podobajících se umělé hmotě nimrat. Nechutenství byla běžná součást mého života, aniž bych si to přála.

„Můžu?" ozvalo se nade mnou a já zvedla pohled k Moeovi. Usmála jsem se a přikývla. Sedl si naproti mně a rukou mávnul směrem ke klukům, u nichž seděl předtím. Ti se zvedli a přisedli si okamžitě k nám. 

Všichni byli z mého týmu. Znejistěla jsem, ale zdálo se, že mě chce Moe více zapojit do odpadlického mužstva a konkrétně do části, jíž jsem sama velila. Neprotestovala jsem. Bylo to vlastně docela milé.

„S klukama jsme probírali středeční praxe ve městě. Vůbec nevíme, co od toho čekat, ale obávám se, že to bude chtít Sir Ham taky nějak bodovat, jak teď založil ten novej systém," sdělil mi Moe, jako by se mnou potřeboval probrat sebemenší detail, když jsem teď byla jejich kapitánka. Lichotilo mi to, ale nepotřebovala jsem nějaká hloupá slitování. Byla jsem introvert, který si většinu času vystačil sám se sebou.

„A jak ty praxe probíhají? Už jste je měli?" snažila jsem se konverzaci rozproudit, i když se mi začaly opět třást prsty nervozitou z nečekané společenské interakce.

„Jo, měli. Většinou jsme dělali něco v hospodářství a bylo to peklo. Občas v krámech. Dostaneme za to odměny," vysvětlil a kluci si hromadně odfrkli.

„Pěkně na hovno odměny za takovou dřinu. Nechápu, jak by chtěl takovou hovadinu Sir Ham bodovat," ozval se Karl. Byl to ten namakanec z Německa, jehož jméno jsem si už konečně stihla zapamatovat.

„Jo, to taky nevím," povzdechla jsem si a talíř odložila. Měla jsem dost, i když jsem nedojedla ani tu trošku, co mi byla nandaná na talíř. „Das ist nicht gut!" vypadlo ze mě, poněvadž intruzivní myšlenky zas pro jednou zvítězily. Karl se naštěstí rozzářil, jak kdybych mu věnovala šek na miliony eur.

„Ah, sehr gut. Sprichst du Deutsch?" zeptal se mě ihned a já se zasmála. Němčina nebyla moje silná stránka, užívala jsem jen pár zapamatovaných frází.

„Ich spreche nur ein bisschen Deutsch," odvětila jsem s uchechtnutím a Karl se na mě podíval skoro zamilovaně. Moe a ostatní vypadali dost zmateně. Měla jsem chuť začít mluvit česky, abych jim tuplem popletla hlavu.

„Ty už nechceš?" zeptal se mě Roy netrpělivě a ukázal na můj skoro netknutý talíř. Roy byl takový ovarovitý špinavý blondýn s jedním od narození přivřeným okem. Docela se mi zalíbil. Přišel mi upřímný a laskavý a těhlech vlastností jsem si na lidech vždycky vážila.

„Ne, klidně si to vezmi," nabídla jsem mu svůj talíř. Ihned po něm chňapl a vzápětí si všechna vajíčka nacpal do pusy. Aspoň někdo měl z mojí porce upřímnou radost.

„Nikdy jsem v Česku nebyl. Jaký to tam je?" zeptal se mě zase Min; mestic žijící ve Spojených státech, ale původem z Koreje.

„No, jsme historická země, takže máme spoustu památek. Taky přepijeme, kde koho, takže hospoda je na každým rohu. Ale bohatá historie, ojedinělej jazyk a spousta památek je na naší zemi samozřejmě to nejhezčí, ale samozřejmě máme i odporný zákoutí a kretény v zemi, ale... to má asi tak nějak už každej," odpověděla jsem mu upřímně a on se zasmál spolu s dalšími z našeho týmu.

„Rozhodně máte hezký holky!" přidal se do konverzace se svým typickým lišáckým úsměvem Felix, který právě odnášel tác k výdejnímu okénku, a já se s protáčením očí neubránila pobavenému úšklebku. Šel za ním ale bohužel Dante a jeho poznámku samozřejmě slyšel. Nemohl by to být on, aby si na oplátku neodpustil něco uštěpačného.

„Spíš pěkný mrchy," prohodil, když šel kolem mě, a naschvál to maskoval kašláním.

„Udus se, prosím," reagovala jsem prosebně.

„Ruce pryč, ta je naše!" okřikl je ze srandy Moe a Felix na mě mrkl. Dante mu dal herdu do zad, aby se uklidnil, a já zavrtěla hlavou.

„Muži," vyslovila jsem skoro znechuceně a můj tým se sborově zatvářil dotčeně.

„Vy jste skvělí a vlastně všichni tu jsou relativně v pohodě, až na jednoho arogantního hajzla, kterej nemá o slušným vychování ani potuchy," řekla jsem na vysvětlenou a dopila poslední doušek kafe. Ještě před chvílí mi na dvoře složil poklonu, a teď byl opět v toxické náladě, za kterou bych ho nejraději kopla do koulí.

„No jo, Dante. On je namyšlenej, ale v jádru bych řekl, že je to dobrej chlap a vždycky nás tu podržel. Jen má velký předsudky a ženský má asi jen na jedinej účel. To bude ten problém," vysvětlil mi Moe a kývl směrem k výdeji jídla, kde zrovna Dante postával a bavil se jednou z těch ne úplně přívětivých kuchařek.

Chudák holka v sobě fakt neměla ani kousek soudnosti, když se před ním nakrucovala, jak kdyby byla maso otáčející se na rožni. On na ni dělal obličeje alá největší Casanova a já nahodila znechucený pohled.

„Dante je zkurvený klišé," pronesla jsem až příliš nahlas a uvědomila si to ve chvíli, kdy ke mně dotyčný pomalu otočil hlavu a párkrát zamrkal na znamení, že mu to mám zopakovat. Moe a spol. vyprskli smíchy a já sevřela rty do pevné linky, abych neudělala to samé.

„Prosím?" osočil se a kuchařka, se kterou předtím flirtoval, si založila významně ruce na prsou, jako by ho snad chtěla bránit. Věř mi, zlato, ten ti za to nestojí.

„Jen konstatuju holý fakta, nenech se rušit," pokusila jsem se o seriózní odpověď, ale cukaly mi koutky. Dante přimhouřil oči a já se zvedla k odchodu i s prázdným hrnkem, který jsem následně položila na pult. 

„Nezahrávej si se mnou," pohrozil mi, když jsem kolem něj procházela a já mu poslala vzdušný polibek, abych ho nakrkla ještě víc. Pak už jsem prchala z jídelny, kdyby se mě náhodou rozhodl napadnout.

...

Dopolední program započal jak jinak než divoce. Sir Ham tedy opravdu neměl v plánu nikoho šetřit. Doufala jsem, že rozcvička byla nejnáročnější část dne, ale když jsme vyšli na dvůr a velitel ukázal na trochu drsnější opičí dráhu, než kterou jsem znala ještě ze základky, hrklo ve mně.

„Půjdete po dvojicích. Jeden z týmu Karin a jeden z týmu Danteho. ZAUJMETE JINÝ DVOJICE, NEŽ PŘI VČEREJŠÍ AKTIVITĚ V LESE!" Sir Ham to skoro zakřičel a podíval se speciálně na nás kapitány.

„Oba jednotlivci z jiných týmů zaujmou pozici na startu. To je támhleta vyvýšená bedna." Ukázal na začátek toho sportovního masakru a já si povzdechla. Můj problém nebyl, že bych to fyzicky nemohla zvládnout, můj problém byl, že jsem si už teď nepamatovala, co mám dělat. A to Sir Ham zmínil jenom startovací bod.

„Z tý bedny seskočíte, uděláte deset kliků - Karin může samozřejmě dámský - a pak poběžíte k tyčím," pokračoval a já se zhrozila toho, co řekne. 

Lezení na tyči jsem nesnášela. Nikdy jsem nepřišla na taktiku, jak se to vlastně dělá, a šlo mi to děsně pomalu. Tahle celá aktivita byla pro mě už předem prohraná ještě s třešničkou ztrapnění se a Danteho obrazem, jak se popadá za břicho, na vrchu.

„Následně se z tyče dostanete na plošinu a přeručkujete ty žebřiny. Na jejich konci, nedopadnete na zem, ale vylezete na hrazdu a uděláte aspoň deset shybů. Potom-,"

„No, to si děláš prdel!" vyhrkla jsem ve svojí mateřštině dřív, než jsem si to stačila uvědomit, a všichni se na mě vzápětí podívali. Sir Ham svraštil obočí a já se rychle omluvila za jeho přerušení. Ještěže mi nemohl rozumět.

„Já ti říkal, že nemáš šanci to tady zvládnout," reagoval se smíchem Dante, jak kdyby vytušil, co jsem pronesla, a já mu snad po milionté vztyčila prostředníček.

„No tak! Nechte toho! Ty, Flemingu, si odpusť ty blbý kecy a ty mu to, Karin, furt nevracej!" okřikl nás opět jak fakany na školním výjezdu a já si protestně založila ruce na prsou. „Samozřejmě, že je to jen zkouška zdatnosti. Je to náročný, Karin, já vím. Ale pokud to nezvládneš teď, zaručuju ti, že za pár měsíců můžeš dokonce i Dantemu nakopat prdel!" ujistil mě Sir Ham povzbudivě a já spolu s ostatními vyprskla smíchy. Dante se ušklíbnul a zaartikuloval mým směrem: „Nech si zdát."

Když už nic jiného, tak Sir Ham mi tímhle rozhodně zlepšil náladu.

„Nicméně, až doděláte shyby, seskočíte a poběžíte k bahnitýmu příkopu. To je to pod tím drátem. Budete se co nejrychleji plazit v těch sračkách a... a já si to moc užiju," usmál se na nás zlověstně a já kývla se svěšenými koutky na srozuměnou. Bezva.

Znělo to zkrátka senzačně. Bláto mi ale bylo fuk, spíš jsem se obávala toho všeho před tím. Dostala jsem od Sira Hama oprané khaki tričko a vojenské kalhoty, takže bylo rozhodně lepší mít od bahna hadry, ve kterých jsem stejně vypadala jako bezpohlavní bytost, než ty svoje.

„Jakmile podlezete pod drátěným plotem, poběžíte ke stěně, u který jsou provazy. Můžete lízt jen po samotným provaze, ale doporučuju se zapřít nohama o stěnu. Nahoře pak můžete seskočit, ale jenom, pokud jste si jistí, prosím vás!" upozornil nás a podíval se jak jinak než na Charlieho Crana. Ten si jen prohrábl svoje ještě stále neumyté vlasy a nevinně se zazubil.

„A pak doběhnete do cíle, což je další vyvýšená bedna, a zazvoníte na zvon," uzavřel to Sir Ham a já už teď neměla potuchy, kde začít a co dělat a jak to vlastně celé uskutečnit.

„Do dvojic vás rozdělím radši já!" rozhodl nakonec a povolal si Danteho. „Flemingu, ty půjdeš s Meyerem." Sir Ham ukázal na Karla z mého týmu a ten si prokřupal pěsti.

„Dneska ho dám. Dneska jo!" zasyčel Karl a já ho poplácala povzbudivě po rameni.

„Du bist der beste!" křikla jsem za ním, když šel k Siru Hamovi, a on se zazubením napřímil. Dante nad tím jen protočil očima a podíval se významně na Karla.

„Tebe porazím i poslepu," řekl mu stroze a Karl zbrunátněl. Chtěl něco odvětit, ale velitel ho nenechal a pokračoval.

„Karin, ty půjdeš s Haugem. Nechci tě podceňovat na úroveň Crana, ale ani ti dát hned ze začátku příliš těžkýho soupeře. Jonas je průměr," vysvětlil mi Sir Ham a zároveň tím urazil dva kluky naráz. Snažila jsem se nesmát, ale dotčené obličeje Charlieho a Jonase mi to rozhodně neusnadňovaly.

„Já přece nebyl naposled tak špatnej!" osočil se Charlie.

„Ne, jenom si asi zapomněl, že je to aktivita založená na rychlosti!" odvětil mu sarkasticky Sir Ham, a to už jsme se nahlas zasmáli všichni.

„A odkdy jsem já průměr?" přisadil si i Jonas rozhozeně a Sir Ham si povzdechl. Dante si přikryl ústa dlaní, aby se kamarádovi moc viditelně nesmál.

„Haugu, řekněme, že tvoje snaha je větší než následující výkon," utřel ho velitel a Nor vypadal, že se za chvíli snad rozbrečí. „ale to neznamená, že si špatnej. Průměr je pro mě něco, co na olympiádách i vyhrává," ujistil ho nakonec a Jonas se hrdě napřímil. Mně to teda pořád jako kompliment moc neznělo, ale nevyjadřovala jsem se.

„Jo, neboj, Jonasi. Mě porazíš stoprocentně," řekla jsem mu upřímným tónem a se založenýma rukama na prsou, abych mu vrátila zpátky trochu sebevědomí, když už jsme oba stáli také zařazení vedle Sira Hama.

„Ale ne, viděl jsem tě běhat ráno. A kdybych tě neporazil, nebylo by to ponižující, protože seš fakt dobrá," reagoval na to přátelsky s mávnutím rukou a já mu věnovala vřelý úsměv.

„Jonasi, zmírni to, jo? Pořád je to kapitánka druhýho týmu," ozval se naším směrem Dante a já zabručela. Jonas pokrčil rameny a podíval se na svoje boty.

„Možná, že narozdíl od tebe není sebestřední kokot, co neumí prohrávat," odvětila jsem a Sir Ham pohoršeně zamlaskal. Dante ke mně vyslal kamenný pohled a cosi zašeptal, ale na dálku jsem to nedokázala rozpoznat. Proč musel furt rejpat? Nereagovala bych, kdyby neměl furt hubu plnou keců!

Když jsme byli konečně rozdělení, určili jsme si pořadí a já zaprosila Jonase, abychom šli jako poslední, protože byla největší šance, že už nikdo nebude dávat moc pozor. Navíc jsem měla aspoň čas si nastudovat, co mám vlastně dělat. Jonas s tím problém neměl a já byla vděčná za jeho přívětivou povahu, přestože jeho nejlepším kamarádem byl Dante. Už to totiž člověku krapet ubíralo na charakteru.

Ten šel samozřejmě jako první za doprovodu slov mířených na mě, abych se podívala, jak se to MÁ DĚLAT. Tak strašně mě naštvalo, že nebyl tím případem, který slibuje hory, doly a děsně machruje a pak nic z toho nesplní. Jakmile totiž Sir Ham pískl, Dante seskočil a začal klikovat takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že někdo 2x zrychlil moje vidění. Hned od začátku moje doufání absolutně vyvrátil.

Na tyč vyskočil a už byl díky své výšce v její půlce. Karl mezitím dodělával poslední klik. Dante skočil na plošinu, svižně přeručkoval, jako by mu nedělalo žádný problém ten metrák svojí váhy táhnout.

Karl ještě nestačil ani ručkovat a Dante už se dal do shybů. Měla jsem za to, že svalovec Karl je opravdu schopen Danteho porazit, ale vzhledem k tomu, jak to probíhalo, měl minimální šanci. Dante rychle a ukázkově dodělal poslední shyb a seskočil. Byl zpocený, to jo, ale nevypadal absolutně fyzicky vyčerpaně. To já už byla unavená, jen když jsem viděla ten průběh.

Doběhl k bahnitému příkopu a začal se plazit. Pohled na něj v těch sračkách se mi líbil. Konečně vypadal nedůstojně a ne jako král světa.

Karl doshyboval a běžel taky k příkopu. Dante už byl ale zablácený na nohou a vystartoval ke stěně. Samozřejmě, že vylezl po samotném provaze rychlostí blesku a o plošinu se ani nezapíral. Protočila jsem očima, když ho jeho tým povzbuzoval pískáním. Nahoře na stěně zasalutoval a seskočil. Pak už jen doběhl ke zvonku a vší silou do něj třískl, aby nám dal jasně najevo, že tohle pro něj byla hračka a on je tady ten nejlepší. 

Nesnášela jsem ho. Fakt jsem ho nesnášela.

Dante k nám došel a Karl za chvíli zazvonil taky. Bylo mi ho líto. Určitě se kvůli tomu dost podceňoval, protože bylo vidět, že dal do výkonu všechno.

„Výborně, Flemingu, to bylo ukázkový. Příště si ale odpusť ty opičárny, jo?" řekl mu Sir Ham a Dante se ušklíbl. „Bod pro tvůj tým." Otráveně jsem si povzdechla a Dante na mě samolibě mrkl.

„Doufám, že si to registrovala, protože takhle to mělo vypadat. To, co předvedeš ty, to bude přesnej opak," neodpustil si, když kolem mě procházel, a já se pobaveně zasmála. Jistěže prostě nemohl v tichosti projít.

„Je strašně krásný, jak se neustále povyšuješ. Jako by si mě opravdu vnímal jako tu největší hrozbu." Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a Dante dal v reakci oči v sloup. „A neboj. Registrovala jsem konkrétně každou část toho, když si byl v těch sračkách. Ani nevíš, jak ti to slušelo. Působilo to zkrátka tak přirozeně," zasnila jsem se a Dante se nade mě napřímil. Mezitím už odstartovali další, ale my se tím vůbec nezabývali.

„Taky si užiju, až se v nich budeš topit. Vypadáš totiž dost podobně jak ty hovna," oplatil mi. Už se kolem nás opět utvořil hlouček a dychtivě sledoval náš rozpor.

„Tak lepší se podobat, než tím hovnem přímo bejt, Dante. Už chápu, proč ses mi tam tak líbil. Mona Lisa bez svýho úsměvu taky není to pravý kafe. Stejně jako ty bez kopy sraček!" Užívala jsem si Danteho nepřátelský pohled, překrytý hraným pobavením a okolní smích. 

Jo. Tohle byl ten správný dopamin i přesto, že mě uvnitř hryzala otázka, co mu na mně mohlo tak vadit? A vzápětí další, co na něm vlastně tolik iritovalo mě? Většinou jsem se egoisty tolik nezaobírala. Poslala jsem je do háje a byl klid, ale tenhle expert si se mnou prostě každou chvíli vynucoval nekonečnou slovní válku.

Sir Ham neměl naštěstí čas nás kontrolovat, protože musel sledovat pole, takže jsme měli volný prostor k tomu si „vyměňovat názory".

„No, furt lepší bejt sračkou, než na společenským žebříčku až pod tou sračkou,” nenechal se ten král debilů odbýt. „Vidíš, tady sem já, jako ten kus hovna, jak říkáš," ukazoval mi pantomimicky jednou rukou. „a ty? Ty seš tady. Pod všema mrdkama, hnusama, pod vší spodinou. Tam je naše drahá Karin, kterou by si nikdo nikdy nevybral," řekl mi přesladkým tónem a já přikyvovala v souhlasu. V podstatě ke mně mluvil stejným způsobem, jakým jsem k sobě dokázala mluvit během sebenenávistných chvílích já, takže mě to ani nijak nerozhodilo. Ano, ta poslední slova trochu štípla u srdce, ale nedala jsem to ani za mák znát.

„Já bych si ji vybral," ozval se Felix a část mužstva, co nás poslouchala, se znovu zasmála. Mně po jeho poznámce také  na moment polevila čelist, ale hněv byl momentálně v mém těle dominantnější.

„Drž hubu!" utnul ho Dante, ale neodpoutával ode mě ani na sekundu zlý pohled. Já mu jej vřele oplácela. 

„Nevím, co máš se mnou za tak velkej problém, ale začínám ho mít s tebou asi ve stejný míře. Já jsem možná až pod tebou v nějaký tvý pomyslný hierarchický píčovině, ale v reálným společenským žebříčku seš ty hodnocenej jako hovado a charakterově slabej jedinec! Protože sexismus a misogynský sklony jsou u chlapů tím největším srabáctvím!"

„Já misogynista rozhodně nejsem, to si dej pozor na pusu, slečinko! Možná mám sexistický kecy, protože si nemyslím, že by takhle malá holka měla vykonávat v tomhle prostředí to samý, co chlapi, který jsou k tomu přizpůsobený. Ale nedělám to proto, že bych ženama opovrhoval. Rozhodně ne. Já jsem s ženskejma v pohodě. Ty mě sereš, to je fakt, ale ne kvůli tomu, že máš vagínu. Spíš proto, že seš psychopatická mrcha!" Vytřeštila jsem na něj oči. Začínal být až detailně upřímný.

„Okay, frajere, budu to brát jako kompliment. Protože psychopatická mrcha má větší šanci na zničení jednoho zbabělýho vola, než celý stádo zbabělejch volů na zničení jedný psychopatický mrchy!"

Sir Ham už odpískal další tým, ale nás zvuk píšťalky nijak nerozhodil. Pořád jsme stáli naproti sobě a pálili na sebe urážku za urážkou. Zvyšovali jsme hlas natolik, že nás už ostatní museli klidnit.

„Bože, ty ani netušíš, jak moc tě nedokážu snýst! Kdybys byla kluk, rozbil bych ti držku teď hned. Holky nemlátím, ať si v tý svý palici myslíš, co chceš, ale jestli mě budeš srát takhle dál, Karin, přísahám, že si tě jednou ohnu přes koleno a nasekám ti prdel, protože mám pocit, že to u vás doma nikdy nepraktikovali!" syčel Dante v blízkosti mého obličeje a já ho propalovala vražedným pohledem. Neměl pravdu. Jako dítě mě řezali neustále.

„V momentě, kdy bys něco takovýho udělal, postarala bych se o to, aby tvoje koule skončily jako trofej na mojí nástěnce!"

„Co to tam řešíte?! Sledujte dění! Danteho tým vyhrává o jeden bod!" okřikl nás Sir Ham a já tiše zanadávala. Dante se namyšleně ušklíbl.

„Aby ses neposral," zamumlala jsem a podívala se na svůj tým. Ještě neběžel Moe a u toho jsem si byla jistá, že vyhraje. Sice byl ve dvojici s Felixem, ale byl fyzicky na podobné úrovni jako Karl.

Došla jsem ke svému týmu a všem, kteří už byli od bláta, jsem složila poklonu. Snažila jsem se je podpořit a ujistit se, že se nebudou hněvat, když to úplně projedu. Očividně nebyli ale tak souteživí jako já s Dantem, protože mi řekli, že něco takového opravdu neřeší.

 ...

Byla jsem na řadě. Danteho tým měl o bod víc, takže buď jsem to mohla vyrovnat na remízu anebo prohrát. Jasná výhra už pro nás nebyla možná.

„Karin, ať to dopadne, jak to dopadne, je to jen jedna aktivita. Máme šanci to vyrovnat jakkoliv jinak. Nestresuj se," řekl mi Moe chlácholivě, než jsem šla. Poděkovala jsem mu a on mě poplácal po rameni. Nechtěla jsem to podělat, ale pravdou bylo, že jsem se necítila moc dobře a měla jsem sevřený žaludek, jak před každou zkouškou na vejšce. Přitom to byla taková blbost.

Stoupla jsem si vedle Jonase na bednu a čekala jen na zvuk píšťalky. Dante vyčuhoval z davu, s rukama založenýma na prsou a s úsměvem vrtěl hlavou. Měla jsem chuť mu ji baseballkou urazit.

Sir Ham pískl.

Okamžitě jsem seskočila a dala se do dámských kliků. Kolik, že jich mělo bejt? Deset? To je málo. To zvládnu. Udělala jsem je rychleji, než Jonas. Vyskočila jsem na nohy a běžela k tyči. Můj tým mě podporoval jako nikoho předtím. Bylo to milý, ale ještě víc mě to znervozňovalo. Fakt, že to nedám stále převažoval.

Tyč byla samozřejmě problém. Nikdy mi to nešlo. Při tělocviku jsem se tomu zásadně vyhýbala. Věděla jsem, že na tom se zdržím nejdéle. Jonas už běžel mým směrem, aby mohl zaujmout místo na druhé tyči. Vyskočila jsem nahoru a pokusila se co nejrychleji šplhat. Asi to byl dost vtipný pohled, protože jsem měla pocit, že se vůbec neposouvám. Jonas už lezl za mnou a já začínala panikařit.

Pak mě ale napadlo se nohou zapřít o konstrukci vedle, která podpírala horní plošinu. Sir Ham neříkal nic o tom, že se to nesmí. Díky tomu jsem mohla rozložit svou váhu a nahoru se tak dostala rychleji. 

Můj tým burácel, ale neměla jsem čas se ohlížet. Jonas byl hned za mnou.

Začala jsem ručkovat. Nebyla jsem sice rychlá jako Dante, ale tohle už mi šlo. S bráchou jsme na workout hřištích vždycky dělali blbiny. Doručkovala jsem na konec a vylezla na hrazdu. Jonas se zařadil vedle mě a začal shybovat. Nebyl nejrychlejší, a to mi hrálo do karet. 

Pokusila jsem se o první shyb, ale bylo to marné. Věděla jsem, že tady rozhodně rychlejší nebudu, protože jsem stěží dala jeden. Nikdy jsem nepřišla na tu pitomou techniku. Pak mi ale cvaklo, že můžu dělat ty pro začátečníky. Byla jsem zvyklá věci ochcávat odmalička a mělo to samozřejmě jak svoje plusy, tak i mínusy.

Nohy jsem dala do praku a zapřela je o sloupy, na nichž hrazda visela. To už byly přítahy jednodušší. Vyprskla jsem smíchy, když se na mě Jonas ohlédl a celý rudý na mě vykulil oči. Seskočila jsem dříve než on a se smíchem zvedla ruce nahoru ke svému týmu. 

Mrchy zkrátka mají svou úroveň.

Pokračovala jsem k zablácenému příkopu a svezla se na břicho. Byla jsem drobnější než kluci, takže jsem se uličkou prosmýkla lépe. Alespoň v něčem jsem mohla vyniknout. Jonas se plazil zdatně za mnou, ale já už lezla ven směrem ke stěně. Bolely mě ruce, ale plná adrenalinu jsem se nohama zapřela o pevnou desku a ručkovala po provaze nahoru. Jonas skočil na druhé lano.

Můj tým došel co nejblíže k nám a povzbudivě křičel. Vylezla jsem na vrchol a následně seskočila bezhlavě dolů. Dopadla jsem do bobku ve stylu spidermana z aliexpressu a okamžitě vystartovala ke zvonku. Ohlédla jsem se za Jonasem, který poctivě stěnu slaňoval. Už mě mohl dávno dohonit, kdyby prostě skočil. 

Doběhla jsem konečně k cíli a ohromená sama sebou do něj třískla.

Karl mě v tom okamžení zvedl pohotově na rameno. Moe a další skandovali mé jméno a já se celá rudá smála. Bylo to komický. Moje vítězství bylo s podvodem a byla jsem si jistá, že to Sir Ham neuzná.

Když i Jonas zazvonil, podali jsme si ruce a došli jsme k veliteli, vedle něhož stál zpruzelý Dante.

„No, Karin, ty tvoje zlepšovadla byly sice krapet pochybný, ale musím říct, že seš vynalézává. To, že si to nevzdala a cestu si usnadnila, znamená, že nejsi slaboch. Na to, že si to běžela prvně... to byl velmi slušnej výkon! Karinin tým tedy získává bod!" zvolal pyšně Sir Ham a já s vykulenýma očima začala jásat. Můj tým byl jak šílený, přestože mi ještě předtím tvrdili, jak jim na těhlech věcech nezáleží. Byla jsem ráda, že jsem je nezklamala.

„No to si děláte prdel!" ucedil Dante a švihl tričkem, který si stihl mezitím sundat, do vzduchu. Vyplázla jsem na něj jazyk a on se ušklíbl. „Měl jsem za to, že podvody nerespektujete, Sire Hame," obrátil se na něj rejpavě a velitel pokrčil rameny.

„Podvod by to byl, kdyby neudělala nic, ale ona vylezla po tyči a udělala shyby, který byly, řekněme, dámský, takže... to, že je chytřejší než ty, Dante, a vymyslí to, to já bohužel neovlivním," odpověděl mu posměšně a já vyprskla smíchy. Dantemu zkameněl výraz v obličeji a zabrblal jakousi námitku na mou protekci. 

„Je to tedy remíza," ukončil debatu Sir Ham s pohledem přišpendleným do svých desek a já naznačila vítězný taneček. Dante mě otráveně sledoval. Koukala jsem mu jen do obličeje, abych se zbytečně nerozptylovala tím jeho odhaleným já. Přísahám, že ten kluk měl svaly na místech, kde jsem si myslela, že ani být nemůžou. Kdyby to byly aspoň ty nafouklé neatraktivní balóny plné steroidů, ale ne, on musel mít přesně tělo, které křičelo - tohle jsem si tvrdě vymakal sám. 

„Běžte se umejt, než bude oběd!" zavelel Sir Ham a my se postupně začali rozcházet. Šla jsem za svým týmem, který se ještě pořád vzrušeně bavil o tom, jak jsme stihli skóre vyrovnat.

„Hej, mrcho, chytej!" zaslechla jsem za sebou Danteho hlas a zmateně se otočila. To byla ovšem chyba, protože mi na obličeji přistála obří hrouda bahnitého hnusu. „Odplata je sladká," řekl s vítězným úsměvem, zatímco já se to snažila ze sebe setřít. Páchlo to jako zatuchlina a já to měla úplně všude. Bože. Hajzl. Kretén. Zabiju ho!

„Varoval jsem tě, ať chytáš," sdělil mi „velkoryse”, když kolem mě procházel a nezapomínal se otravně pochichtávat. Tomuhle jako mělo být brzy pětadvacet, jo?

„Děcko!" odfrkla jsem si, ale nechala to prozatím být.

Zamířila jsem dovnitř budovy, zatímco jsem si stírala všechnu tu odpornost z obličeje, a v hlavě si už spřádala plán, jak mu tuhle podpásovku oplatím. 

Cítila jsem se opravdu, jak kdybych se navrátila zpátky do školky.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: PÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST