ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ŠESTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Na oběd jsem koukala dost nedůvěřivě.

Většinou jsem nebyla vybíravá. Naopak jsem se byla schopná odbýt třeba chlebem s hořčicí, ale to, co mi leželo teď na talíři, jsem ani nedokázala identifikovat. Připomínalo to fazole, ale rozblemcané takovým způsobem, že mě okamžitě přešla sebemenší chuť. Věděla jsem, že tohle nejezení mi neprospívá, ale nedokázala jsem se donutit. Apetit byl pryč a chuť do života stejně tak.

Naštěstí jsem měla dobrého kamaráda Roye, který můj příděl s radostí spořádal. Já si mezitím mnula mokré vlasy, které jsem si musela znovu důkladně umýt po Danteho  bombardování obsahem kanálu.

Poslouchala jsem jedním uchem nudné vyprávění kluků o jakési počítačové hře a podepřela si bradu. Rozhlížela jsem se po prostorné jídelně, která byla zároveň společenskou místností a zastavila se pohledem na vyvýšeném pódiu, na němž byly v rohu poskládané žíněnky. Vedle byl dokonce klavír s vrstvou prachu a pár dalších nástrojů. Celé to tu bylo přizpůsobené dlouhým měsícům života mimo civilizaci.

„Karin?" oslovil mě Sir Ham, který nade mnou nejspíš už nějakou dobu stál a pozoroval moje odhmotnění od reality. Vzpamatovala jsem se a zvedla k němu hlavu. „Máš plavky?" zeptal se mě následně a já zrudla, protože takovou otázku jsem od muže jeho věku a postavení rozhodně nečekala. Kluci u stolu ztichli a zaujatě začali naslouchat.

„Ehm, jo? Pár jich asi mám, proč?" Ošívala jsem se a jen tak tak zabránila tomu, abych ještě dodala, jestli chce snad nějaké půjčit. Sir Ham se varovně podíval na kluky, aby si raději hleděli svého. Vrátili se tedy nazpět k předešlému tématu, ale bylo očividné, že se pořád věnují i nám.

„Máš jednodílný? Ve čtvrtek budeme celý dopoledne cvičit v našem vnitřním bazénu," vysvětlil a já se v duchu zhrozila. Pokud jsem o něco nestála, tak se ocitnout před celým mužstvem polonahá. 

„No... ty nemám."

„Dobře. Nevadí. Velikost máš S nebo XS?" ptal se dál a já to okamžitě zařadila do kategorie rozhovorů, kterým bych se docela ráda vyhnula.

„Spíš S?" odpověděla jsem otázkou zaraženě a Sir Ham spokojeně kývl.

„Do čtvrtka budeš mít jednodílný vhodný plavky na cvičení. Postarám se o to," ujistil mě a odešel. Koukala jsem ohromeně za jeho vzpřímenou postavou a nevěřila tomu, co se tu právě odehrálo. 

Zeptal se mě právě ten nejvíc seriózní člověk ověšený odznaky na mou velikost plavek, aby mi je mohl koupit? Zapíšu si to do svého deníčku bizárů.

„Neboj, výcvik v bazénu je fajn. Vždycky je to docela prdel," konejšil mě Karl, jakmile si všiml mého zdeptaného výrazu. Já se jen ztrapněně usmála a raději se nevyjadřovala. 

Kluci tyhle věci prostě nikdy nemohli pochopit.

...

Po obědě naštěstí byla aspoň hodinová pauza, takže jsem měla nějaký čas sama na sebe. Vzala jsem si z pokoje skicák a barvy a šla na malý dvorek za tu betonovou barabiznu. Ještě jsem na něm nebyla, ale z okna působil příjemně. Bylo tam více stínu a hlavně klid.

Rozprostřela jsem si deku pod přichcíplým kaučovníkem a otevřela skicák na prázdné dvoustraně. Měla jsem nutkání malovat od té doby, co jsem sem vkročila. Chtěla jsem vyjádřit svůj nesouhlas skrz malbu, chtěla jsem to vykřičet do veršů nebo sáhodlouhého monologu propleteným nenávistí vůči všemu.

Namočila jsem tenký štětec do zapatlaného kalíšku od barev, který se mnou vážil tu dlouho cestu z Prahy, a vybrala si opět temné a chladné odstíny. Má ruka mě vedla, jako by sama chtěla ventilovat ten svár uvnitř.

Stačilo pár tahů a tušila jsem, jak kompletní dílo bude vypadat. Drobné tělo krčící se před zrcadlem a s odrazem smrti ve skle. Náznaky obrysů ostatních těl shromážděných kolem zrcadla a vyplněných světlou, skoro bílou barvou. Obrysy se skláněly nad tím choulícím se drobečkem a bezstarostně se usmívaly, protože nechápaly nic. Nechápaly, že v tom zrcadle vidím hrůznou skutečnost, která se ve mně zevnitř odrážela. Viděly jen iluzi.

„Páni, Karin, to je úžasný," ozval se nade mnou Moe a já sebou leknutím trhla.

„Ah, děkuju, je to jen náčrt zatím," řekla jsem plaše a on se zazubil. Chtěla jsem v tu ránu utéct. Nerada jsem se účastnila rozhovorů o tom, co to vlastně maluju.

„Takhle by nevypadalo nic z toho, co bych se snažil malovat celý roky. Vsaď se." Zasmála jsem se a znovu mu poděkovala. Cítila jsem se odhaleně. Doufala jsem, že mě nikdo v mojí umělecké chvilce nevyruší. V duchu jsem prosila, ať odejde. „Za chvilku bude zase nástup. Sir Ham nás opět hodlá pěkně mordovat."

„Jako by už toho za dnešek nebylo dost," povzdechla jsem si a Moe mi přikyvoval v souhlasu. Za chvíli k nám došel i Karl s Minem a ihned se zaujatě koukali přes moje rameno. Myslím, že moje pomyslná přání se měla tendenci manifestovat opačným způsobem.

„Malej Da Vinci,” zavtipkoval Min a já se začala víc uvolňovat. Kluci nebyli zlí. Asi jsem si holt musela zvyknout na to, že samota teď nebude mou rutinou.

„Je to mega dobrý. Co to je?" přidal se ihned Karl, ale naštěstí nebyl čas na rozebírání, protože už byla slyšet píšťalka Sira Hama. Hodina poledního klidu uběhla nehezky rychle.

Svižně jsem vylila vodu, sbalila barvy a vše zahalila do deky. Pak už jsem následovala klusem kluky na hlavní dvůr a cestou ten chumel položila na lavici v jídelně.

Na nástup jsem doběhla poslední a rychle si stoupla na konec řady vedle Danteho, který si mě naštěstí pro jednou nevšímal. Nebylo mi příjemné stát vedle něj, protože v jeho těsné blízkosti jsem si připadala jako stupidní mravenec, kterého může jednoduše zašlápnout.

„Máme krásný čtyři hodiny a já si vždycky stál za tím, že nejvíc se toho člověk naučí v praxi, i když je to třeba formou zábavný aktivity. A jelikož oba týmy jste na tom stejně... pořád v mínusu," podíval se samozřejmě káravě na nás kapitány. „tak zkrátka je čas zabojovat. Proto se teď budete účastnit mojí velmi oblíbený činnosti - Lidský terč!" zvolal přespříliš nadšeně Sir Ham a já tentokrát zpozorněla. Podle názvu mi to výjimečně opravdu přišlo zábavný.

„To je nová hra, ne?" ozval se vedle mě okamžitě Dante.

„Ano, Flemingu. To je nová AKTIVITA, kterou jste vy ještě neměli šanci poznat!" křikl podrážděně Sir Ham. Očividně nesnášel Danteho neustálou snahu zesměšňovat jeho seriózní nápady. Když jsme byli u toho, podle mě neměl rád Danteho obecně a na to jsme si mohli podat ruce. I když byla pravda, že Sir Ham se stavěl do role, že nemá rád vůbec nikoho. Jen ke mně si pořád ještě zanechával vstřícný přístup.

„Jo, Dante, poslouchej Sira Hama a nebuď takovej čůrák," zašeptala jsem jeho směrem a ušklíbla se. 

Nevím, kde se to ve mně zas vzalo, ale začínala jsem si budovat nový oblíbený koníček v jeho iritování. Dante se ke mně přisunul a za zády mi sevřel zátylek. Nečekala jsem to, ale vzápětí jsem ho loktem dloubla do boku.

„Co to tam zas děláte?! Poslouchejte, ať pak zase nepřijde váš tým o body!" křikl po nás velitel a já se od Danteho odsunula. Ten něco sykl, ale pozornost též přenesl na něj.

„Vždycky jste byli zvyklí střílet do terčů. Tentokrát budete střílet do sebe," oznámil nám bez okolků a já se potěšeně zazubila.

„Tak to si užiju!" Významně jsem se podívala na Danteho a ten si odfrkl.

„To by ses musela trefit."

„Myslím, že s mou muškou ses už dobře seznámil, Flemingu," připomněla jsem mu událost v lese a on cosi zabručel.

„Ustřelím ti palici s tou tvou nevymáchanou držkou, Marinellová," zasyčel mi do ucha, ale já neskrývala svůj spokojený výraz.

„Rozumíte?" zvolal Sir Ham a v ten moment mi došlo, že jsem absolutně neslyšela pravidla hry. Dante se také nejistě ošil, a tak jsem s povzdechem zvedla ruku, abych nám oběma zachránila půlky.

„Karin?" vyzval mě Sir Ham a Dante po mně nevraživě střelil šedýma očima.

„Já jen, jestli byste mi to nemohl vysvětlit ještě pomaleji. Jediný, co mi z toho uvízlo v paměti, je, že můžu zastřelit Danteho," usmála jsem se nevinně a agresivní zlobr vedle mě něco zkomoleného zavrčel.

„Jistě, Karin. Řeknu to ještě jednou, aby to pochopili i ti největší idioti," odtušil Sir Ham. Nejspíš moc dobře věděl, že jsem nedávala pozor, ale naštěstí se mě nepokoušel shazovat. „Říkal jsem, že se přesuneme do lesa, kde je kopcovitej terén, každej z vás dostane značkovací pistoli. Fungují na principu prvotního natažení. Takže si na začátku zbraň natáhnete a pak už po každým stisknutí vyletí kulička s barvivem. Zásobník má dvě stě kuliček, prosím vás, ale nestřílejte nadarmo. Každej správnej voják střílí na jistotu!" upozornil nás se zdviženým prstem. A kdy se řeklo, že zrovna JÁ jsem správný voják? „Budete se pohybovat od zákopů na západě, po bunkry na východ. Na protějších stranách hraničí cesty, tam už se nesmí! Hraje se JENOM v lese!" zdůraznil jako vždycky a opět se podíval na mě s Dantem i přesto, že jsme nebyli jediní, kdo kdy pravidla porušil. Neubránila jsem se uchechtnutí, ale pan permanentně-nasraná-prdel moc pobaveně nevypadal.

„Takže budeme hrát klasickej paintball, chápu to dobře?" řekl drze místo toho a Sir Ham se zamračil.

„Hrajem vojenskou aktivitu s podobnými zbraněmi, ale paintball to není, Flemingu!" křikl po něm ostře a já pokroutila hlavou.

„Ty prostě nevíš, kdy držet hubu,” povzdechla jsem si.

„Zavři zobák. Jen jsem doufal, že dostanu reálnou zbraň, abych tě mohl odstřelit," usmál se na mě kysele, ale já raději pozornost věnovala jen Siru Hamovi. Potřebovala jsem to vyhrát. Tentokrát jo.

„Danteho tým bude mít barvu kuliček žlutou, Karin tým červenou. Budete mít zelený kombinézy, takže na nich budou skvrny vidět a pak se spočítaj. Taky si vezmete brejle. Nechci žádný fňukání, že se vám dostala barva do očí!" pokračoval protivně Sir Ham a ukázal na krabice za sebou, kde nejspíš všechno náčiní už předem připravil „Jinak další pravidla nejsou, jen nemiřte na obličej, hovada! Bude to řežba, ale budete se muset i skrejvat. Čím míň zásahů dostanete, tím líp pro vás!" Těmito slovy Sir Ham svůj proslov ukončil a následně nás popohnal k hromadě harampádí.

S povzdechem jsem došla s ostatními ke krabicím a popadla jednu z kombinéz. Zatuchle páchla a vypadala, že už v ní někdo bojoval během druhý světový, ale neopovažovala jsem si stěžovat. Hodlala jsem ovšem upozornit na to, že by byla velká i mamutovi.

„Sire Hame? Nemáte menší velikost, prosím? V tomhle neuběhnu ani metr," poznamenala jsem jízlivě a přiložila si ten padák k tělu. Sir Ham zamračeně koukal na obří nohávy, které se plazily po zemi, a utvrzovaly jej tak akorát v tom, že tohle zkrátka nebude možný.

„To víš, je to dělaný pro dospělý lidi. Ne pro děcka," ozval se vzápětí Dante, aby náhodou nebyl z nějaké konverzace vynechán.

„Je to dělaný možná tak pro příbuzný Hagrida. Proto to je takovýmu přerostlýmu teleti jako seš ty!" odpálkovala jsem ho a Sir Ham pohoršeně mlaskl.

„Nechte toho furt, prokristapána! Karin, budeš si to muset holt ustřihnout. Jinou nemám. Dojdu pro nůžky," rozhodl a vydal se bez dalších slov do budovy. Zaskočeně jsem za ním zírala za doprovodu Danteho pochechtávání.

„Co je jako tak hrozně vtipnýho?" 

„Upřímně? Nemůžu se rozhodnout. Jestli ta část, kdy budeš stříhat kombinézu pro míry liliputa, nebo ta fáze, kdy už ji budeš mít na sobě," odvětil s úšklebkem, zatímco se polonahý soukal do té svojí. 

Odvrátila jsem zrak. Byl asi jediný, komu mohla normálně sedět. Většina si taky ohrnovala nohavice.

„Aby ses nedivil," usmála jsem se a vytáhla si pásek ze svých kraťasů. Pokud mě něco mohlo zachránit od toho, abych nevypadala jako umpalumpa, bylo to tohle.

Sir Ham přikráčel s obříma nůžkama, které by spíš posloužily ke stříhání keřů. Dante se dusil smíchy a já mu vztyčila otráveně prostředníček. Neměla jsem čas se zdržovat. Kluci už byli připraveni, a tak se kolem mě seskupili a sledovali mou šicí show.

Od oka jsem změřila nadbytečnou délku a udělala malý střih. Třásly se mi ruce, protože mě znervózňovalo, že na mě všichni čučí, jak kdybych tu snad vytvářela model na přehlídku Victoria's secret..

Odstřihla jsem všechny přebytečné části a zarovnala je kolmo, aby byly na útlejší postavu. Potěšeně jsem zvedla svůj výtvor do vzduchu. Konečně to vypadalo přiměřeně mojí výšce.

„No, tak to jsem zvědavej," odklašlal si Dante a já na něj s předstíranou zlostí přimhouřila oči. Pak jsem se podívala na všechny stylem potřebuju-se-převlíct-zmizte, ale oni furt nehnutě stáli na místě jak strašáci u pole.

„Tak, chlapci, necháme Karin se převlíknout. Vy zatím běžte doplnit tekutiny!" Tleskl Sir Ham, který jako jediný pochopil, o co mlčky žádám. „Hned!" popohnal je a já mu věnovala vděčný úsměv. 

Když byli z dohledu, urychleně jsem vlezla do toho módního výstřelku. Sedlo mi to líp, než jsem čekala. Pořád se mi tvrdá látka, ale hrnula v pase, a tak jsem ji převázala páskem. S vysokými kanadami jsem mohla rovnou vyrazit na bitevní pole mezi araby. Akorát bych byla víc sexy.

Když se Dante vrátil a potvrdil si, že mě opět shazoval předčasně, zvedlo mi to ještě víc náladu.

„Paráda, Karin. Můžeme vyrazit!" zvolal potěšeně Sir Ham a já popadla pistol a brýle. Když jsem procházela kolem Danteho, naschvál jsem předvedla chůzi na molu a pohodila vlasy.

„Kdo se směje naposled… Říká ti to něco, Dante?"

„Haha, no tak umíš stříhat. To je toho. Stejně s tímhle netrefíš ani strom," odpálkoval mě a následně poukázal na mou zbraň.

„Strom možná ne, ale nějakýho vola určitě," utřela jsem ho. Moe a Karl opodál vyprskli smíchy.

Dante už nic neřekl. Jen kráčel vedle mě. Tvářil se nezúčastněně. Nejspíš vymýšlel svůj svinský plán, jak mě zničit.

Došli jsme přibližně do středu lesa, kde nebylo tolik stromů. Sir Ham nám následně ukázal, jak se z toho krámu vlastně střílí. Bylo to jako střílet z běžné kuličkovky. Natáhlo se posuvné předpažbí, vystřelila barva a až při dalším natažení se mohlo střílet dál. 

Doufala jsem, že se mi to nepovede během hry rozbít. To by mi bylo totiž dost podobný.

„Můžete se rozmístit, za pět minut písknu a můžeme začít. Komu dojdou náboje, dostaví se sem k tomuhle stromu. A počká tady," stanovil další pravidla Sir Ham a na kmen Ovangkolu pověsil cár z mojí kombinézy, abychom si ujasnili základnu.

Rozprchli jsme se po různu po lese a mně už se do žil vlilo příjemné napětí. Měla jsem v plánu krčit se za spleticí keřů a čekat na vhodnou příležitost. Počítala jsem s tím, že Dante půjde sebevědomě do boje a nebude se zastavovat, ale moje taktika byla rozhodně pro amatéra bezpečnější.

„Kluci, klidně se víc skrejvejte, než budete pálit. Lepší nejdřív nevystřelit tolik kulek a míň jich dostat," řekla jsem svému týmu a oni souhlasně přikývli. Cítila jsem se jako Lara Croft, jen samozřejmě bez nadpozemského šarmu Angeliny Jolie.

V moment, kdy jsem se prodrala pochybným pletencem větví a ocitla se v útrobách tropické flóry, Sir Ham zapískal. Přikrčila jsem se a vyčkávala. Doufala jsem, že tentokrát na mě nic nesteče, nebo neucítím drobné nožičky na holé kůži. Jen při té představě jsem se otřásla.

Ze svého úkrytu jsem měla nádherný výhled na lesní prostranství. Neustále jsem otáčela hlavou a byla v pozoru, kdyby náhodou někdo z protějšího týmu zaútočil zezadu.

Slyšela jsem zvuky střelby, křik a dusod podrážek. Bitva započala a zanedlouho jsem už mohla býti já její součástí. Jako na zavolanou se do mého zorného pole dostal Charlie. Jeho hubená postava se v kombinéze krapet ztrácela. 

Měl na sobě už jeden zásah od našich a zaraženě se rozhlížel všude okolo. Bylo mi ho líto, ale i tak jsem ho musela sejmout, protože byl ideálně nastavený k mojí hlavni.

Zamířila jsem, natáhla co nejtišeji pistoli a vypálila skrz mezeru ve větvích. Ozval se zvuk podobný dutému flusnutí a Charliemu se na břiše rozprskla červená kulička. V duchu jsem zajásala a urychleně si zacpala pusu před návalem smíchu, když Charlie zapištěl a začal se obezřetně rozhlížet všude kolem sebe. Otočil se ke mně zády a já mu to napálila přímo do zadku. Znovu zaskučel jak malá holka a já už se neubránila zvučnému uchechtnutí. Tak tohle mě bavilo! 

Okamžitě trhnul hlavou směrem ke křoví, kde jsem se krčila, a pro mě tak nebyl čas zahálet. Vymotala jsem se z listových pavučin a sprintovala urychleně pryč. Charlie měl hroznou mušku a do běhu se taky moc neměl, takže jsem mu snadno unikla. 

Měla jsem za to, že mám vyhráno, když jsem se schovala za hliněný kopec, ale v tu ránu ten bídák zavolal:

„Dante, našel jsem Karin! Dělej!"

„Zmrd jeden srabáckej," odfrkla jsem si a začala se rozhlížet okolo, co by mi mohlo pomoct. Jediné, co mě v tom spěchu napadlo, bylo vyšplhat na strom, ale pravděpodobnost, že bych si rozbila hubu při škrábání se do té výšky po holém kmeni, byla příliš vysoká. A taky bych to nestihla.

Zaslechla jsem křik, střelbu a Danteho hluboký hlas, který cosi nesrozumitelného volal. S bušícím srdcem jsem vstala a rozběhla se někam do neznáma. Bylo jedno kam, hlavně, aby to bylo daleko. Nemohla jsem ho nechat přece vyhrát.

Běžela jsem a v dálce před sebou zaregistrovala postavu. Rychle jsem seběhla doprava a sjela z menšího kopečku. Vykoukla jsem zpoza lesního bordelu a rozeznala Roye. Ulevilo se mi. Chtěla jsem na něj zamávat a dát mu znamení, ale v tu chvíli se za ním zjevil Felix a začal po něm nelítostně střílet. Roy se šikovně na poprvé vyhnul, ale napodruhé i napotřetí už to štěstí neměl. Pokusil se schovat za strom a pálit zpátky na Felixe, ale nevypadalo to pro něj moc nadějně.

Zvažovala jsem svoje možnosti. Kluci na mě nemohli vidět, pokud jsem byla skrčená za vyvýšeným terénem. Rozhodla jsem se to tedy oběhnout, abych mohla Felixe trefit zezadu. Neustále jsem se ale ohlížela, protože jsem se obávala příchodu Danteho a ostatních.

Už jsem byla v dostatečné vzdálenosti, abych Felixe mohla sejmout a on přestal mordovat člena mého týmu. Zamířila jsem mu na záda, natáhla a vystřelila. Zásah. A znovu. Felix se nechápavě rozhlížel kolem sebe a já se schovala za velký list, aby mě nezahlédl.

Mezitím Roy využil Felixovy nepozornosti, vylezl zpoza kmene a oplatil mu tu předešlou nakládačku. Já se vynořila ze své skrýše a dopomohla mu.

„Au, Karin, to od tebe není hezký," zmohl se pronést během palby Felix a namířil na mě. Svižně jsem se schovala za další kmen a oddechovala.

Společně jsme Felixe naprosto zbarvili do ruda, že se musel předčasně vzdát a zdrhl. S Royem jsme se pak chechtali opření o stromy a on mi opakovaně děkoval za záchranu zadku.

Takhle dobře jsem se dlouho nebavila. Začínala jsem si to fakt užívat!

Jak kdybych vyslala špatný signál do vesmíru, ozval se rázem dusot podrážek a řev. Lekla jsem se, když jsem zahlédla obrys vysoké postavy mezi stromy.

Dante.

„Do prdele, ten svinskej hajzl mi nedá pokoj!" zanadávala jsem a pokynula Royovi, ať běží za mnou. 

Potřebovala jsem víc lidí z týmu. Roy už toho v zásobníku moc neměl, protože neuměl šetřit náboji.

Udýchaně jsem ho strhla ke straně za pár mohutných šutrů. Nebyla to nejideálnější schovka, ale měli jsme alespoň chvíli na to něco vymyslet.

„Tak jo, Royi. Potřebujeme nějakou taktiku. Nejlepší bude, když se rozdělíme. Ty seženeš, co nejvíc lidí z našeho týmu… nejlíp Moea a Karla! Odhaduju, že šli nejspíš na západní stranu lesa. Navedeš je sem a já zatím Danteho a ostatní zdržím. Padnete na ně zezadu, je to jasný?" rozkázala jsem mu, jako bychom opravdu byli za vojenskou barikádou a řítilo se na nás nepřátelské vojsko.

„Jasně, ale seš si jistá? Nevím, jak dlouho mi to bude trvat," staral se, ale na to teď nebyl čas. Povzbudivě jsem se usmála a popohnala ho. S těmi brýlemi jak pro potápeče jsem jistě vynaložila ten nejoslnivější úsměv, který by skosil i prince Krasoně ze sedla.

„Vezmi to tudy," ukázala jsem na malou cestičku skrz houští. 

Roy už se nezdržoval a poslechl mě. Jakmile zmizel v houštině, na mýtince přede mnou se zjevil Dante. V závěsu měl Jonase, jak jinak, a ještě jednoho spoluhráče.

„Kdybych byl malá mrcha, kam bych se asi tak schoval?" prolomil chvilkové ticho psychopatickým podtónem Dante a já se přikrčila. Mohla jsem odsud krásně zasáhnout jeho neposkvrněnou kombinézu. Obávala jsem se ale, že by to byla taky moje poslední střela.

„Podle mě běžela dál," ozval se ten, co stál vedle Jonase. Byl středně vysoký, vlasy černé a tvářil se skoro znuděně.

„Ne ne, Leone. Je tady," odvětil zamyšleně Dante a nepřestával se rozhlížet. Byl snad můj osobní detektor nebo co?

Leon si povzdechl a začal hřbetem zbraně šátrat do křoví opodál. Nevím, jak se mu to za boha povedlo, ale omylem vystřelil jednu kuličku a barva se mu rozprskla na koženou botu. Zacpala jsem si rychle ústa, abych se neprozradila návalem pobavení.

„Ty seš fakt vocas!" odrfkl si Dante s hlavou natočenou k Leonovi, zatímco Jonas se chechtal v předklonu. 

Polemizovala jsem. Kdybych byla rychlá a nezaváhala ani na sekundu, mohla bych na Danteho přece jenom vystřelit a pak vyběhnout do houští stejně jako Roy. Bylo to riskantní, ale rozhodně lepší, než čekat, až mě tu najde a zbombarduje ze vzdálenosti pěti centimetrů.

Zamířila jsem na něj, když okřikoval Jonase, který mě hledal na stromě, opatrně natáhla a kuličku mu trefila přímo do hrudníku. V momentě, kdy hlasitě zaklel, jsem už pelášila do křovin. 

„Ta svině!" zahřměl Dante a nejspíš vyběhl za mnou.

Prodrala jsem se skrz drobnou dřevinu znovu na světlo. Dante v nedohlednu. Viděla jsem jen ty dva pakoně, kteří stáli pořád na tom samém místě a v panice otáčeli hlavy do stran, jak holubi po drobkách.

Nezbývalo nic jinýho, než se pokusit zasáhnout je. Vypálila jsem asi pět kuliček a třikrát se trefila. Jednou do Jonase a dvakrát do Leona. Oba vypadali pobouřeně, ale to přiživovalo akorát mou zlomyslnou soutěživost. Už jsem chtěla zase pelášit dál, když mi cestu zastoupil nasraný Dante.

„Hra začala," řekl jen a začal do mě pálit jednu kuličku za druhou.

Nevím, kolikrát se trefil, ale procházela mi tělem štiplavá bolest prudkých nárazů, takže jsem hádala, že ani jednou neminul.

Nenechala jsem se zastrašit a skočila za první strom, který mi poskytl chvilkovou ochranu. Stáhla jsem se a vracela mu to i s úroky. Dante se ale obratně vyhýbal a schoval se za zátarasu ze spadaných kmenů.

Sedla jsem si, abych se vydýchala a podívala se na místo, kde ještě před chvílí stáli Leon s Jonasem. Teď se krčili před nově příchozím Karlem, Royem a Minem. Srdce mi zaplesalo. Aspoň je jsem měla z krku.

„To už máš dost?" zavolal na mě Dante hlasem podbarveným neupřímným smíchem.

„Ne. Jen efektivně přemýšlím. Nechci pálit nadarmo!" křikla jsem zpátky.

Pravdou ale bylo, že jsem žádný zpropadený plán neměla. Dante byl zkrátka lepší. Z nějakého důvodu měl se střílením větší zkušenosti než celá slavná pěchota. Jeho jediný uštědřený zásah ode mě byl zkrátka souhrou štěstí a náhody.

Zamířila jsem ze své vzdálenosti alespoň na Leonův vyšpulený zadek a zasáhla ho. Vtipně nadskočil, vynořil se tak ze svého zákoutí a Roy do něj napálil svoje poslední náboje.

„Musím říct, že mušku nemáš nejhorší, Karin," ozval se opět Danteho otravný hlas. Znělo to, jako by spokojeně vydechl před nadcházejícím šlofíkem. Idiot. „ale... řekl bych, že tvoje intuice je lepší, protože ti právě napovídá, že seš v prdeli," pokračoval bezostyšně dál. Byla jsem zády k němu a opírala se o dřevěnou zábranu. Jeho hlas byl stále slyšet z dálky, ale já se bála, že když se k němu otočím, střelí mě do těch odporných okulárií.

Měla jsem to nejspíš prohrané, co se týkalo duelu Dante a já, ale nechtěla jsem se vzdát snadno. Můj život byl prakticky založený na tom se nikdy nevzdat. I před tím požárem. Vždycky jsem musela vstát a jít zase do boje v podobě nového dne, který byl vždycky mučivě dlouhý a nesnesitelný. Ale dala jsem to. Vždycky.

Nakupil se ve mně znenadání vztek. Bylo mi fuk, jak šílené to je, ale hbitě jsem vstala, natáhla zbraň a s prudkým otočením to napálila do místa, kde jsem odhadovala, že Dante je.

A další rána. Další. Další.

„Jeblo ti? Trefilas mi málem hlavu, mrcho!" ozval se Dante vyvedený z míry.

Ale já ho neposlouchala. Přibližovala jsem se stále blíž a blíž a pálila náboj za nábojem. Spoustukrát jsem se netrefila, ale bylo mi to jedno. Nevzdávala jsem se.

„A DOST!" zahřměl a vyskočil konečně na nohy, pálila jsem dál a on mi začal rány oplácet. Trefoval se mnohem úspěšněji a brzdil tím moje útoky. 

Když mě trefil do zápěstí, zbraň mi upadla a já sykla bolestí. Člověk by neřekl, že takováhle prkotina může tolik bolet.

„Hej, co děláš? Seber tu debilní pistoli a oplať mi to, ne?" popichoval mě, ale já se neměla k pohybu. Kulička zasáhla místo mých ostudných jizev. Pálilo to. Strašně to pálilo. „Co ti je, proboha? Snad nezačneš brečet," posmíval se mi a ležérně se opřel o strom. Hněv mnou po jeho slovech plně prostoupil.

Vřelo to ve mně tolik, že rudá skvrna před mými sítnicemi mě zbavila veškerého rozumného uvažování. Stiskla jsem naposledy svoje zápěstí a s přimhouřenými víčky se sklonila pro pistoli.

„Já nikdy nebrečím. A už rozhodně ne kvůli tobě!" ucedila jsem a rychlými pohyby znovu vyslala další kulku směrem k němu.

Přímý zásah. Konečně.

Na Dantem se zračilo několik rudých skvrn způsobených mnou. Ale nijak mu to nevadilo. Nejspíš ho uspokojoval pohled na mou podobiznu žlutý mazanice.

V podstatě jsme jen stáli v titěrné vzdálenosti naproti sobě a nehnutě do sebe stříleli. Já ani on jsme neměli nadále potřebu se skrývat a hrát si na profesionální armádu. Prostě jsme si všechen vztek na toho druhého vylili v přímém souboji.

„Ráno budeš skučet, až se ti udělaj pořádný modřiny," halekal, ale nepřestával ze mě dělat cedník.

„Nevadí mi bolest."

„Masochistko."

„Narcistikej debile!"

„Mrcho!"

„Hajzle!"

„Svině!"

„Kreténe!"

A furt dokola, dokud nám nedošlo palivo.

„Už ses vyklidnila?" zeptal se mě a rozpřáhl ruce. Pak si sundal brýle a s hlasitým výdechem nakrčil škodolibě rty.

„Jo, mám klid na duši, když tě vidím takhle," poukazála jsem na jeho červení potřísněný oděv.

„No jo, nevedla sis špatně. Ale ty vypadáš jak špatně udělaná omeleta, a to je teprve slast pro moje oči." Chytl se teatrálně za srdce a já mu zdvihla prostředníček. Brýle jsem si taky stáhla z hlavy a zmoženě si oddechla.

„Vsaď se, že dostaneme opět přednášku," podotkla jsem a odhrnula si rukáv. Dante ze své vzdálenosti nemohl vidět, co ve skutečnosti pod tou látkou skrývám. Stáhla jsem tlusté gumičky, které halily moje malá tajemství.

Propálené kroužky od cigaret byly zarudlé a překrývalo je tmavé kolo nárazu kuličky. Z nejošklivější spáleniny mi tekla krev. No, nebylo to sice nic hezkého, ale bolelo to přesně tak, jak jsem potřebovala.

„Co je?" zavolal na mě Dante a já rukáv rychle stáhla. Opravdu jsem v tomhle nevyžadovala jeho pozornost.

„Nic!" odsekla jsem a vydala se směrem, kterým jsem odhadovala, že bude Sir Ham.

„Ty seš tak strašně protivná," zaslechla jsem za sebou. Zařadil se po mém boku a vrtěl hlavou.

„Hlavně, že ty seš milius.“ 

„Co máš s tou rukou?" Ignoroval mou poznámku a díval se na moje zápěstí, jako by snad ten menší masakr mohl zpozorovat i přes tlustou vrstvu textilie.

„Nic."

„Jasně."

„Proč tě to vůbec zajímá?" nechápala jsem.

„Nemám tě sice rád, ale neznámená to, že bych ti chtěl fyzicky ubližovat, blbko. Pokud jsem tě střelil nějak blbě, tak mi to radši řekni, a já se budu držet toho, že seš furt jenom holka, která nesnese tolik, co chlap," komentoval to typicky Danteovsky, takže ještě víc prohloubil mou nechuť mu cokoliv ukázat. Ne že bych nad tím, byť jen na moment, uvažovala.

„Chovej se ke mně, jak chceš, Dante. Je mi to fakt u zadku,“ ujistila jsem ho a on se prudce zastavil.

„Vidíš? To je přesně ten důvod, proč spolu nikdy nemůžeme normálně vycházet. Seš prostě zlá svině!"

„Nezapomeň, kdo to celý odstartoval, ignorante!" připomněla jsem mu opět jeho vřelé přivítání. „Ne že bys mi tu krátkou dobu tady zrovna usnadnil!"

„Jo, jasně, tys byla totiž celou dobu strašně vstřícná, Karin!" udeřil vzápětí ironicky a rozpřáhl při tom paže do stran.

„Tak promiň, že se nenechám jen tak snižovat a mám svoji důstojnost!" prskla jsem zpátky. Blížili jsme se k Siru Hamovi. Doufala, že naši další slovní potyčku nezaslechl. 

„Seš na zabití, Marinellová!" ucedil ještě mým směrem Dante, když už byl velitel kousek před námi.

„Nápodobně, Flemingu!"

Většina kluků už seděla v základně a překvapeně na nás koukala. Nebylo to nic oproti tomu, když nás ale spatřil Sir Ham. Já byla prakticky zahalená ve žluti a Dante taky neměl moc čistých míst na kombinéze. Jedině naše záda se daly považovat za neposkvrněný štít.

„Co to-," vydal ze sebe přidušeně a já se pokusila o nesmělý úsměv.

„Byla to šílená bitva," zkonstatovala jsem a Sir Ham na nás stále jen mlčky a s nepředstíraným šokem hleděl.

„Jo. Nebylo, kam se schovat," přidal se Dante, a to už velitel zatnul nasupeně čelist.

„Sednout!"

Bylo zcela jasné, že nám to rozhodně nespolkl.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: ŠESTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST