ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Když jsem se vrátila, Dante tam nebyl.

Rozrušeně jsem se rozhlížela všude kolem, ale byla už tma a oheň pomalu vyhasínal. Rychle jsem si tedy dřepla k ohništi a začala ho rozfoukávat. Hlavou mi běhaly intruzivní myšlenky, že mě tu určitě nechal a utekl. Dech se mi zrychlil a cítila jsem, jak se mi po těle rozlévají nepříjemné mrazivky.

To by přece neudělal, nebo jo?

Vzhledem k tomu, že jsem ho tu nechala samotného se stojákem a odběhla asi na deset minut pryč, abych se uklidnila po té neočekávané muchlovačce, ani bych se tomu asi nedivila.

Oheň díky mně zase plápolal a já nervózně přecházela na místě. Nechtěla jsem na něj volat, kdyby tu náhodou byl i někdo další, a tak jsem prostě jen dál pochodovala okolo uhlíků, jak trpaslík při obřadu, a čekala na signál boží.

„Karin!" sykl na mě Dante zpoza keře opodál, ze kterého se zničehonic vynořila jeho hlava. Spadl ze mě rázem všechen ten několikaminutový stres, ale pak se v částech opět navrátil, když jsem si všimla, že se netváří zrovna uvolněně. „Dělej, bal věci! Někdo nás sleduje!" nařídil mi tiše a doběhl ke mně. 

Tak takovou reakci jsem po tom všem nečekala.

Nechápala jsem absolutně nic, ale jako robot, jsem začala motat zběsile vlhkou plachtu do batohu. Dante můj pracně udržovaný oheň začal zahazovat mokrou hlínou a já zmateně brala pod ruku všechno, co jsme tu poházeli. Hlavou mi běhalo desítky paranoidních otázek.

Oheň jakž takž uhasl a on se na mě obrátil. Oči mu jiskřily v návalu adrenalinu.

„Máš všechno?" zeptal se mě a silně mě chytl za předloktí. Na konečcích prstů měl zaschlou hlínu. Nejspíš z toho, jak se hrabal z těch houštin.

„Jo, mám. Co se děje?" reagovala jsem v panice, ale neodpovídal. 

Místo toho mě začal vláčet ke křoví, ze kterého před chvílí vylezl. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že mě jde znásilnit. Což asi neměl zapotřebí vzhledem k tomu, že jsem mu ještě před půl hodinou dobrovolně rajtovala mezi nohama.

Celá zmatená jsem dlouhými kroky nakračovala a doufala, že nešlapu na ty nejjedovatější živočichy džungle. Mokrá zemina mi prokluzovala mezi prsty u nohou a bylo to příjemné i nechutné zároveň.

Nervy mnou cloumaly, ale sázela jsem na Danteho instinkt a počítala s tím, že mi to později určitě nějak rozumně vysvětlí.

Přikrčil se, když jsme se dostali doprostřed klubka větví, a vzal mě za bradu.

„Jakmile teď vystoupíme na cestu, chci, abys běžela jenom rovně a nejrychlejc, jak dokážeš. Jako když jsme soupeřili na rozcvičce, jasný?" mluvil na mě tiše a já v souhlasu kývala hlavou, nepobírajíc nic z toho, co se děje. „Všechno ti vysvětlím, až se dostaneme z lesa. Když si byla pryč, na chvíli jsem je odlákal. Teď je důležitý, abys běžela, jak nejvíc dokážeš. Budu za tebou, dobře? Nezastavuj se, Karin!" řekl důrazně a převzal si ode mě batoh, aby mi při sprintu nepřekážel.

„Dobře," odsouhlasila jsem a hrdlo se mi sevřelo. 

Za jiných okolností bych mu nejspíš odporovala a přidala k tomu i sarkastický urážlivý vtípek, ale docházelo mi, že je situace opravdu dost vážná, když za celou dobu nezměnil svůj nekompromisní výraz.

Popadl mě znovu za ruku a dostal nás na cestu. V ten moment se moje bosý nohy samy od sebe daly do pohybu. Ani nevím, jak jsem tak neskutečnou rychlost vynaložila. Poháněl mě strach z neznáma. Poháněl mě krevní hormon a fakt, že ve mě Dante věří. 

Netušila jsem, co přesně se sice děje, ale věděla, jsem, že si nedělá srandu. Jeho oči mluvily jako vždy za vše. A tentokrát v nich byla obezřetnost a ten jeho ochranářský pud, který se objevoval v kritických momentech.

Běžela jsem neskutečně dlouho. Pálila mě chodila z dopadů na povrch posetý větévkami, kamínky a pískem. Cesta se stáčela a Danteho dusot byl za mnou pořád slyšet. Když jsem měla pocit, že z únavy už polevuju, přidala jsem v tempu o něco víc. Tohle už nebyla blbá soutěživost, ale hra na čas. A já se nemohla jako slaboch zastavit.

Konečně jsem před sebou uviděla bledší odstín tmy. Byl to otvor mezi alejí stromů, kde se musela nacházet podobná pláň, na níž nás Sir Ham na začátku dne vyklopil. Kdyby teď viděl, v jaké jsme fázi, asi by radši vrátil čas a své výchovné způsoby udržel jen na pozemku základny.

Vyběhla jsem z lesa a podívala se za sebe. Dante mě okamžitě jako štít zakryl svým tělem a podíval se k východu, z kterého jsme právě vyběhli. 

Nic se neozývalo. Nikdo za námi nešel. Svraštila jsem obočí a on se začal zbrkle rozhlížet po zemi.

„Byli asi čtyři. Nějaký chlapi. Viděl jsem jen obličej jednoho a pak čtyři běžící postavy. Nebyl to ale nikdo od nás, tím jsem si jistej," sděloval mi šeptem heslovitě a pak popadl zkroucený klacek ve vysoké trávě. 

Pořád mě v obranné pozici držel za sebou a já se snažila všechny ty informace postupně zpracovat. 

„Vytáhni provaz, Karin!" nařídil mi a otočil se zase k východu lesa. 

Okamžitě jsem začala šátrat v batohu a vytáhla to málo, co z lana zbylo. Dante ho sevřel v pěsti a rozhlédl se po okolí. Prázdná pustá savana v kontrastu s tmavě šedým nebem, která vedla bůh ví kam, a napravo od nás černá džungle.

Pochopila jsem, že Dante nechtěl těm čtyřem čelit v lese, kde by neměl rozhled. Něco mi říkalo, že to nebylo poprvé, co se v takovéhle svízelné situaci ocitnul.

Zaslechla jsem hlasy.

Z lesa se začaly vynořovat poklidným krokem čtyři smějící se mužské obrysy. Všichni měli tak kolem metru osmdesáti a na sobě černé mikiny a kapuce. Ani jednoho z nich jsem neznala.

„Drž se za mnou, Karin, jasný? Jenom za mnou! Celou dobu! Vyřeším to," ucedil Dante pevně a kdyby mi tímhle autoritativním tónem řekl, ať si hned teď sednu a začnu mňoukat, určitě bych to splnila. Mluvil tak rozhodně, že jsem nepochybovala o tom, že ví, co dělá.

„Co chcete?" zavolal směrem k nim a oni se zastavili naproti kousek od nás. „Kdo jste?" 

Dante zatínal pěsti, ve kterých svíral klacek a lano, a svaly na zádech se mu napínaly. Já za ním trčela jako jeho mladší ségra, která se mámy nedokáže ani zeptat, kdy bude večeře.

„V Nimba County je místo jen pro jeden tábor! A ten je v Saclapea!" sdělil ostře ten jeden bledý uprostřed a mrštil rukou do vzduchu na znamení bitvy. Dante se přede mnou napřímil a strčil mě ještě víc za sebe, abych neměla ani sebemenší výhled.

V Libérii byl ještě jeden tábor? Můj mozek právě vypověděl službu.

„Ah, už vím. Sabotéři. Těm minulejm jsem dost nakopal prdel a oni si přesto na mě poslali další?" zasmál se už odlehčeně Dante, jako by momentálně nebyli oni čtyři a my dva. 

Nebo spíš, jako by oni nebyli čtyři a my jeden a půl, protože já se uměla rvát možná tak s holkama a s klukama, co ztratili koule už při porodu.

Dante přistoupil o krok blíž a mrskl provazem do vzduchu.

„Moc si nevěř, Flemingu. Seš jeden. My čtyři. A ta panenka, ti hádám, nebude pomáhat?" vložil se do toho naštvaně vousáč vpravo na konci řady a já se zpupně vynořila zpoza dvoumetrového těla. 

Těmihle slovy chlapec šlápl dost vedle a já ho zařadila mezi ty bezvarlatové jedince, co jsem si dávala k snídani.

„Panenka?" zopakovala jsem plná vzteku a Dante mě strčil zase za sebe. 

V jiné situaci by se mi určitě vysmál, ale momentálně se mračil takovým způsobem, že i jeho musela moje uštědřená přezdívka vytočit. Jeho pohled křičel snižovat-hodnotu-Karin-Marinellový-můžu-jenom-já-čůráci.

„Tady Karin se bude dívat až z vás čtyř," napínal to Dante dál, jako by se snad doslova bavil. „nadělám kupu sraček! Na nic jinýho se totiž nehodíte!" 

Neváhal a vrhnul se mezi ně bez sebemenšího promýšlení. Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak při cestě dokonce odhazuje i provizorní zbraně do suché savany a vrhá se na ně holýma rukama. Projel mnou mráz.

Jako první se proti němu vrhnul ten bledý a Dante ho jen nakopnul do břicha a vrazil mu do nosu. Bílý ksicht se svezl na zem s hlasitými nadávkami. Pak se na jeho výšku pokusil skočit vousáč a toho jen tvrdým loktem do tváře srazil k zemi. Něco při tom křuplo a neznělo to zrovna zdravě.

Koukala jsem na to jak vyjevená. Věděla jsem, že má Dante sílu a že se umí rvát po tom, co jsem se dozvěděla o incidentu Andrého a Fabiána a jeho pouličních rvačkách, ale i tak jsem teď s pusou dokořán zírala na to, jak tady, uprostřed afrického pole, jen ve spoďárech švihá obratně ránu za ránou.

Ti zbylí další dva se na něj pověsili naráz a já zatajila dech. Chtěla jsem mu nějak pomoci, a tak jsem popadla klacek, který odhodil, ale než jsem se vůbec stihla přiblížit, Dante obě dvě mužské postavy chytil za mikinu a třískl s nimi o sebe, jak kdyby to byly dvě plyšové hračky. Tomu jednomu s vytetovanou patnáctkou pod okem dal hlavičku a toho posledního, co vytřeštěně zíral, jak se jeho kamarádovi při pádu hrne krev z nosu, pěstí poslal rovnou za ním.

„JO!" zvolala jsem povzbudivě a odhodila klacek zase vedle sebe. 

Očividně moje pomoc nebyla vůbec třeba, a tak jsem si jenom užívala kino zadarmo. Bylo to jako sledovat bonusovou scénu z Klubu rváčů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem roztleskávačkou týmu Dante.

Bledý ksicht měl tvář celou od krve a vousáč ji plival rovnou na zem, ale odvážně oba znova vstali. Nepůsobili už tak sebevědomě jako na začátku. Dante se jim nezapomněl posmívat a vzpřímeně čekal, kdo vyrazí jako první.

„Říkal jsem vám, že to nemá cenu," prohodil uvolněně a protřepal si ruce. 

Ve tmě jsem rozpoznala, že se mu z ran protrhla kůže na kloubcích a krvácí, ale nevšímal si toho. Ten psychopat si to doslova užíval a já nebyla o moc nevinnější. Pohled na ty zmalované tváře mi způsoboval dětinskou radost. 

„Se ještě uvidí, ty hajzle!" prskl ten Mr. Kunín a z kapsy vytáhl vystřelovací nůž. Zbledla jsem na jeho odstín. Dante se zamračil a poodstoupil, aby měl lepší výhled. Vytetovaná patnáctka a strašpytel se už taky začali hrabat na nohy.

„Vážně si na mě musíte čtyři brát ještě kudlu, vy malý posraný děvky?" sprdnul je pořád pobaveným tónem a já přemítala, jestli mu v jeho myslícím traktu třeba neexplodovalo, protože MĚLI V RUCE SAKRA NŮŽ, NE ROBERTEK!

Musela jsem něco podniknout. Přece jsem tu nemohla jen tak stát a očekávat, že to tady pan drakobijec vyřeší. V hlavě jsem si během pár vteřin přemítla svůj plán, který měl sice hodně děr, ale stejně jako jsem vykonávala většinu věcí za pochodu, i tady se to mohlo v průběhu vypilovat.

„To nemůžete! To je proti pravidlům!" vypálila jsem okamžitě a vběhla do kruhu mezi ně. 

Vyvalila se na mě vlna maskulinní energie až jsem se z toho trochu zapotácela. Dante na mě v šoku zíral, ale já přesně věděla, co dělám. 

Ne. Ve skutečnosti jsem neměla ani páru. Svůj plán jsem už teď zapomněla. Důležitá byla jen efektivní improvizace.

„Přestaňte! Do prdele, co jste to za chlapy, když se neumíte rvát rukama?! To jste lepší tábor, co? S tímhle?" osočila jsem se na bělouše s kudlou, který též vypadal dost překvapený, že jsem se odvážila do sporu vstoupit. „Jestli si neumíte dokázat sílu jinak, pak pro vás není v Libérii místo!" křikla jsem už na všechny plná vzteku a Dante tomu přihlížel neschopný reakce. Asi přemýšlel, jestli mě má zabít spolu s nimi anebo mě seřvat až pak.

Sabotéři, jak je sám nazval, jen civěli a beze slov funěli.

Já už se dostávala do pořádné ráže. Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby si mysleli, že jsem jen hormonálně nevyrovnaná slovanka, která ani neví, co slovo strategie znamená.

„Tohle je fakt jak Bitva armád!" rozhodila jsem rukama a všichni čtyři vydali zmatené pazvuky. 

Dante zbystřil a navázal se mnou oční kontakt po zmínce oblíbené vojenské aktivity našeho velitele. Malinko jsem na něj rozevřela oči, ale hrála dál. Modlila jsem se, aby pochopil můj signál, i když to nejspíš působilo, že mi v tom chvilkovém odstupu při pozorování liberejského Oktagonu cvaklo.

„Co to kurva meleš? Nepleť se do toho, ženská!" zařval ten s vytetovanou patnáctkou a já se k němu neohroženě otočila. 

Dante mi kryl záda a věděla jsem, že teď všichni věnují pozornost jenom mně a tomu... bůh ví čemu. Zajímalo by mě, jestli číslo patnáct pro něj mělo vůbec nějaký význam, nebo ten nápad šlohl prostě prvnímu rapperovi, kterého si v životě poslechl.

Vsázela jsem všechnu naději do Danteho, že pochopí, že se mu právě naskytla ideální příležitost k vyražení nože, zatímco já se tu teď budu hádat s Lil Peepem ze second handu.

„Ano, jsem ženská! A věřte mi, že my ženy bychom takovejhle spor vyřešily stokrát líp!" lamentovala jsem neurčitě dál. Byla jsem nervózní, ale plně zapálená do akce. Myslím, že mě ještě pořád popoháněl ten všechen vypitý alkohol u ohniště. „Protože my, narozdíl od vás chlapů, dokážeme spory řešit i diplomaticky! A hlavně slovně!" pronesla jsem závěrem vele důležitě a oni se hromadně rozesmáli. Všichni. Tím už mi věnovali veškerou svou pozornost a já se ohlídla na Danteho ve chvíli, kdy vykopl nohou, zasáhl bledý ksicht do ruky a ten s leknutím nůž upustil.

V duchu jsem zajásala, ale věděla jsem, že není ještě kompletně vyhráno.

„Ty zmrde! Zlomil si mi zápěstí!" zaskučel tvaroháček a Dante vystřelovák popadl a namířil ho proti skupince sígrů. Mě strčil opět za sebe a všichni čtyři bázlivě ustoupili. Pitomě jsem se culila tomu zvratu událostí.

„Tak," začal, „je to jednoduchý. Buď ten nůž půjde stranou a vyřídíme si to, jak říkala tady Karin, jako chlap s chlapem, nebo ho na vás, vy mrdky, použiju. A věřte mi, že nedržím nůž poprvý v životě, hm?" zdůraznil ostře a oni začali cosi protestného mumlat. 

Myslím, že se chlapci dostatečně na zápas s Dantem nepřipravili.

„Hele, nech to bejt, jo?" ozvala se odlehčeně patnáctka a začala srabácky couvat. „Co jsme si, to jsme si. Já myslím, že nebude nic víc třeba." Podíval se na svoje parťáky a ti začali ustupovat spolu s ním, s doprovodným tichým vymlouváním, zatímco si pořád třeli uštědřené rány. 

V duchu jsem se jim vítězně chechtala. Tohle byla ta Danteho spravedlnost a já se jí teď s obdivem klaněla. 

„Počkat!" křikl ještě Dante, až jsem nadskočila v úleku. „Nějak jste se sem dostali, ne?" pokračoval a já začínala pomalu chápat jeho následující taktiku. Očima mi prolétla nevýslovná radost. Pomalu jsem mu chtěla začít líbat nohy.

Ti čtyři si vyměnili pohledy. Váhali, ale neměli, bohužel, moc na výběr. Neupřímná odpověď by na pana Smitha po mém boku v tenhle moment určitě neplatila.

„Už se vás ani nedotknu, ale za takovou službu chci vaše auto!"

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST